Hudební Rozhledy

Žánrové obrázky z dějepisu českého jazzu

Jazzové sanatorium normalizačních let

Vladimír Kouřil | 11/18 |Studie, komentáře

Portrét Luďka Hulana od Valdemara Sokola z obalu CD Blues For You

Po minulém dílu, v němž se mluvilo především o SHQ coby fenoménu naší jazzové scény s duší svého zakladatele, hudebníka a pedagoga Karla Velebného, padne jistá otázka, co druhý z „otců“ českého moderního jazzu, Luděk Hulan. Jazzman, který od vystupování s uznávaným amatérským Hootie Clubem v letech 1945–48 procházel různými kapelami, kombem a orchestrem Gustava Broma a Krautgartnerovým bandem v průběhu 50. let až k účasti v proslulém Studiu 5, jež bylo prvním opravdovým souborem moderního jazzu u nás.

Po jeho rozpadu Hulan sestavil ze spoluhráčů Tanečního orchestru Čsl. rozhlasu soubory Jazzové studio – dokonce si v roce 1963 zahrálo v pařížské Olympii – a Jazzové trio. Jeho dlouholetou kapelnickou činnost reprezentují jen dvě alba – LP Portrét Luďka Hulana (1965), o němž jsme psali v květnovém dílu tohoto seriálu, a Milá společnost (1978), obě dosud bez reedice na formát CD. Dále ještě obsahově raritní album, na němž převážně zpívá a sám se doprovází na klavír Luděk Hulan: Blues For You (Melantrich, 1994). Prakticky jen první album zachycuje uceleně určitý vývojový úsek hudby a kapelnické činnosti Luďka Hulana – nahrávky Jazzového studia a Jazzového tria. V obou případech je na snímcích slovenský bubeník Ivan Dominák (1935–2013), v obou skupinách se pravidelně objevují pianista Rudolf Rokl (1941–1997) a kytarista Vladimír Tomek (1923–1984). Podle aktuálních zpráv z vydavatelských kruhů brněnští Indies Happy Trails, dlouhodobě se vyznamenávající reedicemi historických nahrávek odkoupením licencí, připravují ještě letos vydání CD Luděk Hulan: First LP, na němž bude první LP z roku 1965 rozšířené o bonusy.
Luděk Hulan byl muzikantský samouk, jehož styl vycházel ze schopnosti odposlouchávat kolegy basisty – u nás především Bolka Ziarka, člena Rytmu 48 a 49, po jehož emigraci zdědil jeho pětistrunný kontrabas, na který pak hrál celý život. U Američanů se inspiroval především stylem Slama Stewarta, také Oscara Pettiforda a Raye Browna. Neboli basistů období rodícího se bebopu v půli 40. let. Z těchto vlivů si vytvořil vlastní svérázný styl hry a improvizování, pro což by byl asi nejvhodnější výraz jadrná, přesvědčivá jednoduchost, rytmicky přesná, swingující. Hulan od Stewarta také přejal oblibu hry smyčcem v sólech a unisono vokálem s hraným basem. Zatímco Karel Velebný byl především pedagogem muzikantů, Luděk Hulan byl zejména jazzovým pedagogem publika. Byl neúnavným propagátorem jazzu, vzhledem k pozici jazzu na ideologicky pokrouceném poli oficiální kultury se snažil jazz protlačit, kam se dalo, stál u zrodu a dramaturgie pražské poetické vinárny Viola s jejími pořady jazz & poetry. Snažil se k hostování svých kapel přivézt zahraniční muzikanty, byl funkcionářem Čs. jazzové federace v 60. letech, ediční komise supraphonského Gramoklubu, patřil k zakladatelům Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR v následném desetiletí. Pořádal informační, a svým způsobem i edukační pořady s pouštěním zahraničních nahrávek, se záznamy pořadů americké televize, které si půjčoval v knihovně americké ambasády. Není divu, že svůj nový soubor, který založil v roce 1970, si pojmenoval Jazz Sanatorium. K základní sestavě (saxofonisté Evžen Jegorov a Svatobor Macák, pianista Zdeněk Kalhous, bubeníci Ivan Dominák nebo Vladimír Žižka starší) se příležitostně přidružovali další hudebníci. Došlo i k omlazovací kúře, při níž se objevil bubeník Jaromír Helešic nebo zpěvačka Jana Koubková, název kapely se měnil na Nové Jazz Sanatorium nebo Jazz Sanatorium 2.
Průběžnou historii Hulanových jazzových sanatorií, trvající téměř celé desetiletí až do jeho smrti 22. 2. 1979, nezachycuje žádné reprezentativní LP, neřkuli CD. Původní sestavu Jazz Sanatoria zaznamenalo pouze EP pantonské série Mini Jazz Klub č. 2 z roku 1976, se třemi nahrávkami: dvě byly od Luďka Hulana (Spinkej, miláčku, Skákej, miláčku), třetí byla skladba Rolanda Kirka Volunteered Slavery (zde Dobrovolní nevolníci) ze stejnojmenného alba z roku 1969. Nahrávky byly převzaty z Čsl. rozhlasu. Když Luděk Hulan zemřel, vyšel ještě v Supraphonu singl Luděk Hulan se svou skupinou, kde na klavír hraje Luděk Švábenský, na kytaru Antonín Viktora a bubnuje Vladimír Žižka. Snímky patří k posledním Hulanovým nahrávkám, které vznikly. Byly součástí koncertů, na nichž chtěl český jazz představit slavnému americkému producentu Johnu Hammondovi, který ke konci roku 1978 v Praze pobýval v době dvou pražských koncertů zpěvačky Sarah Vaughanové. Na singlu jsou Hulanovy oblíbené a často hrané standardy It´s Only a Papermoon (Papírový měsíc) a Bye, Bye, Blackbird (Sbohem kose). Oba záznamy jsou z vlastního Hulanova zvukového archivu. Obě písně také zpívá na již zmíněném CD Blues For You, Arlenův Papírový měsíc dokonce ve dvou verzích. Na CD Blues For You je třináct titulů, z toho jen na čtyřech hraje Hulan na basu s doprovodem Švábenského, Viktory a Žižky, v devíti, převážně standardech, svůj zpěv doprovází jednoduchou hrou na klavír sám. Při zpěvu standardů a při scatových improvizacích používá osobitě vokalizovanou „skoroangličtinu“, kterou označoval jako jazz-esperanto. Hulan byl přesvědčený, že jazz má být hudbou živou, energickou, zábavnou, vyhovovala mu soulová větev hard bopu, nevšímal si experimentálních výbojů, free jazzu. Bylo to pro něj svěřování se vlastní duše publiku muzikantským výrazem. Přesně to pociťoval přední jazzový publicista Vojtěch Hueber (1948–2012), když svůj průvodní text k albu končí větou: „Nechtěl bych se mýlit, ale mám pocit, že – snad i pro ten entuziasmus, který z těchto snímků nakažlivě čiší – je ,Blues For You‘ možná nejhulanovějším portrétem, jaký kdy Luďkovi vyšel.“ A nejen na kompaktech. Hulanova dráha byla, bohužel, několikrát dlouhodobě přerušena léčením, po okupaci na chvíli emigroval do Švýcarska. S jeho mimokapelnickým hraním se však roztroušeně setkáváme na mnoha dalších historických nahrávkách.
S odstupem času by se mohlo zdát, že během „normalizačního“ dvacetiletí zásadní kapely byly diskograficky jakžtakž podchyceny. Dluhy z padesátých a šedesátých let sice nebyly smazávány, převody na CD či kompilace z někdejších singlů či EP, z rozhlasových nahrávek, někdy i ze soukromých archivů, jsou platné až od přelomu století. Řada zajímavých LP vyšla ještě zkraje sedmdesátých let jako dramaturgický plod předchozí dekády. Desky vycházely Lacovi Déczimu: historie jeho Jazz Celuly je dnes podchycena také v CD reedici, LP dua se Zdeňkem Dvořákem (1980) také, chybí jen společné LP s pianistou Ladislavem Gerhardtem Dobre sme sa oženili (Opus, 1970). Vyšlo několik speciálních projektů Jiřího Stivína, Rudolfa Daška, Emila Viklického. Ale například výraznému skladateli a pianistovi Karlu Růžičkovi vyšla pouhá dvě LP, triové a sólo (1980, 1981). Zajímavým počinem Supraphonu byla řada Interjazz – každoročních mezinárodních bigbandových projektů u příležitosti pražského mezinárodního jazzového festivalu. Ale řekneme-li, že v letech 1970 až 1986 vyšlo šest titulů, vidíme, kterak tyto nahrávky vznikaly řídce. Ani jedno z těchto LP se nedostalo na formát CD. První léta normalizace byla ve znamení generačních nástupů, k čemuž přispěl nástup jazzrocku, Jazzové sekce Svazu hudebníků a jejích Pražských jazzových dnů 1974–1979.

Zajímavou nápovědou o tom, co se dělo na scéně českého jazzu, byla pantonská série EP desek Mini Jazz Klubu, vycházející od roku 1976 až do druhé půli let osmdesátých. Mnohé tituly se staly předzvěstí příštích LP desek, také zaznamenaly leccos, co zůstalo v čs. jazzové diskografii jako opuštěný dokument. Sem můžeme zařadit například autorské EP pianisty a varhaníka orchestru Gustava Broma Josefa Blahy (MJK 3), jehož přínos by si zasloužil samostatné LP. Trio Jazz Half Sextet saxofonisty a skladatele Viktora Kotrubenka, pionýra našeho jazzu v užívání elektricky generovaných zvuků ještě před prvními syntezátory, které se zpěvačkou Janou Koubkovou nahrálo tři Kotrubenkovy skladby doplněné Monkovým Straight No Chaser (MJK 16). Hulan jejich hudbu označoval jako jazz-dada. Umělecké vedení formace JQ,, pod kterýmžto názvem se představilo Jazz Q Český Těšín tenorsaxofonisty Franze Schulhausera, převzal po profesionalizaci kapely v roce 1979 trombonista a hráč na syntezátor František Hovjadský (MJK 27). Zvukově pozoruhodné brněnské trio dvou kytar a houslí (Milan Kašuba, Jiří Adam, Jan Beránek) s hlasem Mirky Křivánkové Ornis bylo zjevením roku 1981 (MJK 34). Bylo to poprvé od roku 1975, kdy vyšel záznam Jazzrocková dílna Pražských jazzových dnů 1975, na němž zpívala se souborem Ch.A.S.A. Dobrou zprávou je, že Indies Happy Trails se chystají vydat kompilační 2CD obou souborů. Hlas a improvizační důvtip této zpěvačky si to už dávno zaslouží. Někdy v půli osmdesátých let se Křivánková setkala na festivalu Vokalíza s tehdy již bývalým kytaristou JOČR a Jazz Celuly Zdeňkem „Farkou“ Dvořákem a jeden čas spolu koncertovali v duu. Jejich tvorbu zachytilo jediné EP se třemi skladbami z roku 1986 (MJK 44). Až v novém století se dočkal samostatných alb (dua s kytaristou Jaroslavem Šindlerem) – rovnou na CD – flétnista Martin Brunner, někdejší člen Pražského Big Bandu Milana Svobody. Tomu předcházela v roce 1985 EP deska s multiinstrumentalistou Jiřím Vyšohlídem; říkali si Ventil Duo a s Hulanem bychom jejich dovádivý repertoár mohli také přiřadit k českému jazz-dada (MJK 42). Za zmínku určitě stojí také kvinteto Pražský výběr, vygenerované z Pražského Big Bandu a vedené pianistou Michaelem Kocábem, tehdy ještě ryze jazzové s náznaky fusion (MJK 17). Ale kde zůstalo například trio pianisty Petra Junka, nositele titulu evropská extratřída získaného na přerovském ČAJF v letech 1975 a 1977? Který na skladatelské soutěži v Monaku roku 1974 získal osmé místo ze sto tří zúčastněných autorů z celého světa? Nebo Trio Pana Jana – pianisty Jana Malíře, duše jam sessions z Violy? Nemáme prostor rozpomínat se na každého, o řadě podstatných se ještě psát bude.
Programem Pantonu bylo vydávat hudbu našich soudobých autorů a interpretů, k čemuž se přidružil také jazz. Produkce jazzových LP byla zaměřena na nové soubory a jejich tvorbu. Supraphon si ponechal naopak vydávání hvězd našeho jazzu, často už s mezinárodním renomé. To souviselo také s exportní jazzovou řadou pod etiketou Artia – například alba Rudolfa Daška, Jiřího Stivína, Traditional Jazz Studia Pavla Smetáčka, Bromova Orchestru, Jazz Q Martina Kratochvíla. Přesto také zde leží velké dluhy s reedicemi na CD. Aktuálně lze potěšit zprávou z Indies Happy Trails Records, že se v nejbližší době dočkáme vydání slavné Pohádky pro Beritku tria Rudolfa Daška z roku 1972 a Entomologova snu Smetáčkových tradicionalistů z roku 1973. Ale kdo by chtěl například jedno z nejprogresivnějších alb našeho jazzu, 5 ran do čepice Stivínova sexteta s avantgardisty Barrem Phillipsem, americkým kontrabasistou, a Zbigniewem Seifertem, houslistou z Polska, musí se obrátit na polskou etiketu GAD Records, která LP z roku 1973 na CD právě vydává.
Z dáli času to vypadá, že těch nahrávek nebylo málo. Problém je v tom, že vývoj kapel či sólistů představujících špičku našeho jazzu musí být mapován průběžně. Nápady kapelníků a dramaturgů tu byly a hlad po jazzových deskách rovněž: v období 1971–74 se prodávaly náklady od 2000 LP (například Karel Růžička + 9), přes Jazzové nebajky SHQ (4000 LP), tradicionalisty Jazz Fiddlers (6000 LP), Stivínových 5 ran do čepice (7500 LP), prvotinu Jazz Q Martina Kratochvíla Pozorovatelna (6600) a Entomologův sen Smetáčkovců (9800 LP) až k Nové syntéze Blue Efektu s JOČR (12 000 LP). Některé z údajů u novinek představují třeba jen půlroční prodej.

Nahoru | Obsah