Hudební Rozhledy

Sto let s Leonardem Bernsteinem

Pražské jaro 1946, 1947, 1990… a 2018

Robert Rytina | 11/18 |Studie, komentáře

Leonard Bernstein

„Mladý živelný Bernstein (...) se stal přes noc tak trochu senzací Prahy. Osobitým dirigentským temperamentem, bezprostředním přístupem k látce, nekonvenčními názory bez předstírané úcty k modlám, dravou inteligencí, všestrannou hudebností. (...) Na večírku u Rafaela Kubelíka, kde byli přítomni mj. také Oistrach, Oborin, Firkušný a americký skladatel Samuel Barber, se stal Bernstein středem veškeré pozornosti. Strávil tu značnou část noci u klavíru, hrál a zpíval neobyčejně spontánně, nač si kdo vzpomněl, od spirituálů až po staré hebrejské písně, včetně exkurzí do hot jazz, a okouzlil dočista každého. Byl jsem kolem toho klavíru z těch nejzískanějších a podpíral jsem pak silně euforického hrdinu týdne směrem k jeho hotelu, když se zdálo, že mu po Rudolfinu zcela patří také spící Národní třída včetně Václavského náměstí. Pražský úspěch se potom stal pro Bernsteina odrazovým můstkem pro ostatní Evropu.“
Oldřich František Korte: Chodící legendy, 1970

O tom, že na začátku mezinárodní kariéry Leonarda Bernsteina stály historicky první dva ročníky festivalu Pražské jaro v letech 1946 a 1947, se už napsalo mnohé, a nemenší pozornost byla věnována i umělcově legendárnímu pražskojarnímu návratu do Prahy v roce 1990. Připomínka nedožitých stých Lennyho narozenin byla tedy pro letošní ročník festivalu nutnou povinností. A zatímco recenze letošních pražských bernsteinovských koncertů si můžete přečíst na jiném místě tohoto čísla Hudebních rozhledů, zde možná neuškodí připomenout si alespoň stručně některé základní informace, které se vztahu „Leonard Bernstein – Pražské jaro“ bezprostředně týkají.
V roce 1946, k němuž se vztahuje výše uvedená vzpomínka tehdy dvacetiletého skladatele O. F. Korteho, přicestoval Bernstein do Prahy jako vycházející americká dirigentská a skladatelská hvězda. Jeho pražský debut u pultu České filharmonie se odehrál 15. 5. a na programu byla výhradně díla amerických autorů Schumana, Barbera, Gershwina, Harrise a Coplanda. Zajímavou příhodou k tomuto v pravdě historickém vystoupení přispěl později Ivan Medek: „Největší dojmy: generálka s Bernsteinem. Ohlášený americký klavírista Eugene List nedorazil včas. Osmadvacetiletý dirigent si bez rozpaků sedl ke klavíru a zahrál sólový part Rhapsody in Blue. Valili jsme oči. Na koncertě s Listem to bylo slabší.“
O den později vystoupil Bernstein na festivalu ještě jednou s týmž programem, jen Rhapsody in Blue vystřídala jeho vlastní Symfonie č. 1 „Jeremiáš“ s Marií Podvalovou v závěrečném sopránovém sólu. Kdo ví, možná to tehdy bylo vůbec poprvé, kdy v kontinentální Evropě zazněla Bernsteinova hudba – a navíc pod jeho vlastní taktovkou... Za zmínku pak ještě stojí, že jednu z raných komorních skladeb Leonarda Bernsteina přednesl 17. 5. na koncertě s houslistkou Carroll Glenn také už zmíněný klavírista Eugene List. Zda tehdy autor seděl v publiku, se mi však zjistit nepodařilo.
V roce 1947 se Bernstein do Prahy vrátil znovu, aby se tu ve dnech 23.–24. 5. opět představil ve dvou koncertních vystoupeních. Jak uvádí Antonín Matzner v publikaci „Šedesát Pražských jar“: „...Aktuální hudební novinkou své vlasti se prezentoval také Leonard Bernstein, když sedm měsíců po bostonské premiéře uvedl v Praze poprvé na evropské půdě Třetí symfonii Aarona Coplanda. Jako pozornost hostitelské zemi vzdal Bernstein na obou koncertech hold jejímu hudebnímu géniovi Antonínu Dvořákovi provedením dramatické ouvertury Husitská. Na speciální přání pořadatelů, v nichž zanechal hluboký dojem jeho pianistický výkon při pohotovém záskoku za nepřítomného sólistu na generálce prvního pražského vystoupení v roce 1946, se Leonard Bernstein v tomto roce představil na svém druhém festivalovém večeru také jako bravurní interpret Ravelova Klavírního koncertu G dur.“

Komunistický převrat v roce 1948 zásadového a angažovaného Bernsteina už od dalších návštěv Československa na dlouho odradil, takže jeho příjezd po pádu režimu v roce 1990 má dodnes nádech jakéhosi magického a mocně symbolického okamžiku. Pravidlu dvou bernsteinovských koncertů tehdy předcházela generálka pro studenty pražských vysokých škol, aby pak ve dnech 2. – 3. 6. zazněla pod taktovkou dvaasedmdesátiletého Maestra Beethovenova Devátá symfonie se sólisty Lucií Popp, Ute Trekel-Burckhardt, Wiesławem Ochmanem a Sergejem Kopčákem. „Byla to skvělá Devátá – nikoli gigantická, ale vytrysklá z prožitku, nikoli chladně analyzovaná, ale do posledního detailu zlidštěná, přiblížená bez bázně z velikosti jako všemi smysly milovaná bytost,“ napsal tehdy okouzleně Miloš Pokora. Lépe se znovu přivítat s pražským publikem, které mu naposledy aplaudovalo před dlouhými třiačtyřiceti lety, snad ani Leonard Bernstein nemohl... Škoda jen, že toto přivítání se stalo zároveň i definitivním rozloučením – Bernstein totiž pouhé čtyři měsíce po návratu z Prahy zemřel.
Z uvedeného vyplývá, že nevzpomenout Lennyho letošních kulatin na Pražském jaru 2018 opravdu nepřicházelo v úvahu. A jak a s kým že se tedy vzpomínalo? 14. 5. zazněla během koncertu v Obecním domě, věnovaného 70. výročí založení státu Izrael, Bernsteinova Symfonie č. 3 „Kadiš“ v provedení Symfonického orchestru hl. m. Prahy, Pražského filharmonického sboru, sopranistky Pavly Vykopalové, vypravěče Vladimíra Polívky a dirigenta Tomáše Braunera (jenž nahradil onemocnělého Leonarda Slatkina). K nastudování tohoto bezesporu zajímavého autorova pokusu o vytvoření závažné hudebně dramatické výpovědi o vztahu člověka k Bohu pak vytvořil zajímavý kontrast koncert 25. 5., na němž dirigent Keith Lockhart spolu s Českou filharmonií připomněl repertoár prvního Bernsteinova pražskojarního vystoupení v roce 1946 (El Salón México Aarona Coplanda a Second Essay, op. 17 Samuela Barbera) i jeho suitu z filmové hudby k filmu On the Waterfront. Celá druhá polovina koncertu pak byla věnována ukázkám z Bernsteinových úspěšných broadwayských muzikálů Candide, On the Town, Wonderful Town a West Side Story v interpretaci profesionálů z londýnského West Endu. Celindu Schoenmaker, Annu Jane Casey, Damiana Humbleyho a Adriana der Gregorian doplnil na pódiu Obecního domu Vojtěch Dyk, který zaujal především ve dvou ukázkách z Bernsteinova scénického díla Mše.
S potěšením lze tedy konstatovat, že Leonard Bernstein je součástí pomyslné DNA festivalu Pražské jaro i nadále. A nelze než si přát, aby letošní vzpomínka nebyla ojedinělá. Onen „mladý živelný Bernstein“, který se stal v roce 1946 „senzací Prahy“, si setrvalý zájem nejen našeho předního festivalu určitě zaslouží.

Nahoru | Obsah