Hudební Rozhledy

Z našich houslařských ateliérů III

Mistr houslař Vladimír Čech

Rafael Brom | 07/18 |Svět hudebních nástrojů

Mistr houslař Vladimír Čech, předseda poroty Tónové soutěže houslí v Chebu (druhý zleva). Dalšími členy poroty jsou dr. František Chamra, Pavel Dubský a Jan Wolf.

Na počátku kariéry mistra houslaře Vladimíra Čecha (17. 1. 1961) nalézáme skromné sídlo v zemi Moravské jménem Svébohov (se 431 obyvateli), jež je připomínáno již v roce 1358. Je to nedaleko Čech, na západě dnešního Olomouckého kraje, jehož hranice se ovšem nekryjí s pomezím historického území Moravy. Hledal jsem na webových stránkách Svébohov také proto, abych se podíval na kostel, na jehož kůru Vladimírovi rodiče i on sám muzicírovali. A je to kostel Nanebevzetí Panny Marie, historizující stavba z roku 1869. Při pátrání jsem ale také zjistil, že německý název obce zní Schwillbogen.

První část názvu je neutrální, ale ta druhá „bogen“ je evidentně přeložitelná nejen jako oblouk nebo luk, ale také jako smyčec. Němčina, angličtina i románské jazyky mají pro oba předměty stejný název ještě z doby, kdy se smyčce podobaly luku. A to až do roku 1785, kdy francouzský výrobce smyčců François Tourte, za spoluúčasti slavného houslisty Viottiho, obrátil oblouk prutu smyčce, směřující dříve od žíní, opačným směrem – prut smyčce se začal ohýbat směrem k žíním. Část názvu obce Schwillbogen, tedy „bogen“, je konspiračně neklamný předpoklad možného výskytu myšlenky o houslařském řemesle. Faktem ale je, že o Vladimírově cestě do učiliště v Lubech u Chebu rozhodlo hraní na housle. Jeho jméno už naším houslařským almanachem několikrát proběhlo – a to jako dílenského učitele řady studentů, Pavlíny Sikytové, Jiřího Pátka nebo Františka Kůse a dalších. Kdy se začal učit houslařinu sám Vladimír Čech?

Bylo to v roce 1976, když jsem přišel do Lubů u Chebu do učení. Já jsem se vlastně celé dětství věnoval hře na housle a naše muzikantská rodina působila na kůru v kostele ve vesnici Svébohov. Narodil jsem se v Šumperku a muzicíroval jsem ve Svébohově. Celý můj hudební život se tedy odvíjel od kostelní hudby a kromě toho také v hudebkách a na soutěžích. A při rozhodování mezi studiem na konzervatoři nebo na učilišti v Lubech u Chebu jsem zvolil houslařinu.

  • Mistrem odborného výcviku ročníků, které absolvovaly v letech 1979 a 1980, byl Miroslav Pikart a mezi Čechovy spolužáky, dosud činné v oboru, patří třeba Petr Sedláček v Plzni, Jaroslav Nalezenec v Lubech u Chebu, Libor Radosta v Českých Budějovicích nebo Petr Zejfart v Kolovratech u Prahy. Přitom v roce 1979 vyšlo ze školy čtrnáct absolventů, a v roce 1980 dokonce čtyřiadvacet. Kam vedly tvé kroky po absolutoriu houslařské školy?
    Když jsem dokončil učiliště, tak jsem se rovnou přihlásil na průmyslovku v Kraslicích, byla to Střední průmyslová škola výroby hudebních nástrojů. No a při tom jsem začal dojíždět do Plzně ke koncertnímu mistrovi Plzeňského rozhlasového orchestru Janu Sedláčkovi, protože jsem si uvědomil, že budu pro stavbu nástrojů potřebovat zkvalitnit hru na housle. To mě samozřejmě neskutečným způsobem povzbudilo. Jediným přáním a odměnou mého učitele bylo to, abych cvičil, a tak jsem v podstatě likvidoval osazenstvo celého internátu na průmyslové škole, protože jsem cvičil a cvičil. Když jsem pak po několika měsících přijel domů na Moravu a byl jsem s rodiči hrát v kostele, kde jsem přednesl svůj part „z listu“, tak byli všichni hodně překvapeni, jaký neskutečný skok jsem ve hře udělal. Když má člověk správné vedení, ne že bych předtím neměl, ale v případě Sedláčkově to byl úplně jiný rozměr, tak ho takové studium samozřejmě posune dále. Takže když se vrátím zpět ke škole, tak jen co jsem dokončil učiliště, průmyslovku a vrátil jsem se z vojny, tak jsem nastoupil v Lubech do továrny Cremona. Tam za mnou přišel můj mistr odborné přípravy pan Pikart a zeptal se mě, jestli bych nechtěl být mistrem na učilišti. Měl jsem maturitu, tak jsem mohl jít dělat i něco jiného než pouze pracovat v továrně, a tak jsem skutečně na učiliště jako mistr odborné výchovy nastoupil. K mistru Pikartovi jsem po návratu z vojny docházel do ateliéru a tam jsem stavěl nástroj za nástrojem. Takže stavbě mistrovských nástrojů se věnuji od roku 1984. Mistr mě pak s hotovými houslemi posílal za Emilem Lupačem i Karlem Zadražilem, aby mi k tomu řekli svůj názor. Takhle jsem se opravdu snažil, abych se v té práci zdokonalil. No a když jsem nastoupil na učiliště, tak jsem získal zase další rozměr v tvorbě, protože jsem věděl, že v tom, co budu dětem ukazovat, musím být perfektní, když se mi budou dívat na ruce. A je pravda, že dokáží být nesmírně kritičtí. Prostě řeknou, jak to všechno vidí, takže když něco „zbabrám“, tak to prostě schytám a hotovo. Musel jsem se tedy snažit svoji řemeslnou práci pořád zkvalitňovat. A také jsem si samozřejmě musel doplnit učitelské vzdělání, a tak jsem jezdil do Plzně na pedagogickou nástavbu na fakultu. Absolvoval jsem asi čtyři semestry. Nakonec jsem se ale rozhodl ze školy odejít a věnovat se práci doma. Jednak mi přišly objednávky na nové nástroje a kromě toho sehrála svou roli i finanční otázka. V té době byly učitelské platy nesmírně nízké a ani s platem manželky, která byla také učitelka, nešlo domácnost utáhnout. I po ukončení úvazku na houslařském učilišti v Lubech u Chebu jsem však s touto školou v neustálém kontaktu. Podle potřeby poskytuji konzultace a jsem každoročně zván do poroty tónové soutěže houslí, která se obvykle koná v Lubech u Chebu v prostorách firmy Ateliér Saldo, vyjma letošního ročníku, který se uskutečnil v budově houslařské školy v Chebu, kam se učiliště v roce 2005 přestěhovalo.
  • Vladimíre, ty jsi pracoval v Lubech, ale bydlel jsi – a bydlíš – v Kraslicích. Co tě tam drželo?
    Na to mám jednoduchou, ba úplně nejjednodušší odpověď. Když jsem byl na průmyslovce, tak jsem tam potkal manželku, která byla v té době posluchačkou gymnázia a potom studovala na vysoké škole pedagogiku.
  • V Lubech jsi, kromě jiného, také mohl získat houslařskou mistrovskou nástavbu. Svého času trvala pár let a byla závodem Cremona vyhlašována v jistém delším časovém rozptylu. V osmdesátých letech ovšem častěji.
    Samozřejmě, měl jsem tu neskutečnou možnost ji absolvovat a vděčím mistrům houslařům Josefu Dvořákovi a Aloisi Šibalovi, že jsem se po té houslařské stránce posunul dále a v té praxi se uchytil. Ona byla i ta práce ve fabrice svým způsobem velké plus. Je pravda, že kluci, co tam potom seděli, jako třeba Jarda Nalezenec a další kolegové, měli zase jinou zkušenost. Já jsem ale měl možnost jít nějakou svojí osobní cestou a vývojem.
  • Mladí vyučenci se mohli v tovární dílně naučit nejdříve určité pokoře k řemeslu, zvláště když vedle seděli houslaři, kteří by díky své zručnosti a léty praxe vypracované jistotě mohli být mistři světa v určitých pracovních postupech.
    Ano, ano, byli tam takoví mistři.
  • Třeba v takovém lícování krku do korpusu houslí, což samo o sobě není tak jednoduchá záležitost, jak by se zdálo.
    Souhlasím, mohou ale nastat problémy, i když se krk dobře napasuje. Stane se, že někde v Asii třeba krk i vypadne, protože jsou tam jiné přírodní podmínky, jiná vlhkost vzduchu. Na dílně byli třeba i skvělí mistři v lícování basového trámce nebo řezání eff otvorů a být u toho, když na tom pracovali, to byla neskutečná zkušenost. Já jsem si to potom uvědomoval právě na učilišti. Když jsem řízl, tak ti žáci museli vidět, že jsem kdykoli schopen udělat to dobře. A když jim se něco nepodařilo, tak jsem to musel dokázat zachránit, aby nemuseli tu práci dělat znovu úplně od začátku. A to člověka také posune. Ještě se vrátím k té mistrovské škole. Tam jsme tu jistotu, když nám Alois Šibal a Josef Dvořák něco ukazovali, přímo viděli. Nebo když se mi dostala do ruky nějaká práce anebo něco, co třeba s tou školou vůbec nesouviselo, a ukázal jsem jim to, tak řekli, podívejte se, a vzali nástroj, párkrát řízli, párkrát ho otočili, zabrousili, a ono z toho bylo nádherné dílo. Jen jsem se na to v úžasu díval. Je to opravdové privilegium, když má člověk možnost pozorovat něčí ruce a ještě k tomu dostat řádný výklad. Byli to perfektní pedagogové. Nakonec jsem měl ještě to štěstí, že jsem se v ateliéru mistra houslaře Jan Fröhlicha v Offenbachu u Frankfurtu nad Mohanem setkal s vrcholnou houslařskou prací.
  • Na svých webových stránkách nabízíš zhotovení nových houslí, viol i violoncell a kromě toho i hojné opravy nástrojů, včetně kontrabasu. Nabízí se otázka, vhodná pro slovníkové heslo, kolik jsi těch nástrojů již zhotovil?
    Kdybych to vzal po téhle stránce, tak mám hotových dobrých 80 nástrojů, k tomu číslu bych se určitě dostal. Musím k tomu také připočítat čas, kdy jsem dělal opravy, a to mě v podstatě živilo. V poslední době dělám jen housle a violy, teď mám zrovna jednu violku nedodělanou, ještě jsem se k tomu, abych ji úplně dotáhl do konce, sice nedostal, ale ono k tomu nakonec dojde.

    Mistr houslař Vladimír Čech vedle stavby mistrovských nástrojů podporuje i rozvoj talentu nejmenších hráčů. Nepochybně vzpomíná na svoje dětské muzicírování, a tak za jeden z hlavních pilířů úspěchu malých houslistů a houslistek považuje dostupnost co nejkvalitnějšího nástroje. Je sponzorem Kocianovy houslové soutěže v Ústí nad Orlicí, kam v letošním roce věnoval vítězi 1. kategorie soutěže jednu z hlavních cen – mistrovské půlové housle ze svého ateliéru v Kraslicích. Získal je Emrik Revermann z Kanady.

    Nahoru | Obsah