Hudební Rozhledy

Editorial 08/18

Hana Jarolímková | 10/18 |Úvodník

Vážení čtenáři,
letošní srpnové výročí narození – 21. 8. 1698 – Bartolomea Giu-seppa Guarneriho (zemřel 17. 10. 1744) mne inspirovalo ke krátkému úvodnímu zamyšlení nad vztahem – umělec interpret a „umělec tvůrce“ toho či onoho typu hudebního nástroje – k samotné hudbě. Pokud se týká již zmíněného B. G. Guarneriho, známého rovněž jako „del Gesù“, tak jen několik slov. Byl to vnuk zakladatele jedné z nejvýznačnějších italských houslařských rodin (vedle Amatiů či Stradivariů).

Ovšem nástroje, jež vzešly z jeho dílny, se od houslí, jež vyrobili jeho děd, otec či bratr, dost podstatně liší. Lze říci, že kvalitou jsou již plně srovnatelné s nástroji Antonia Stradivariho (1648–1737). Jen tak mimochodem – hráli na ně takoví umělci jako Niccolò Paganini nebo Yehudi Menuhin.
Tím se dostáváme k prvnímu faktu: dokonalé nástroje, ať už jsou to housle „stradivárky“ či piana Steinway, Walter, Graf, Streicher nebo např. i Petrof, přetrvávají v „aktivní“ službě nejen pár desetiletí, ale často i několik staletí. Sečteno a podtrženo – stejně jako „výkonný umělec“, tak i tvůrce „jeho“ nástroje museli disponovat nejen dokonalým hudebním sluchem, ale nezbytné byly i další obdobné dispozice. Stejně jako skladatel či hudebník byli schopni „slyšet“ hudbu ve své hlavě. Prvně jmenovaný ji dokázal přenést do speciálních znaků – not, druhý ji, právě na základě notového záznamu, nejen „vnitřně vnímal“, ale uměl tento vnitřní hlas zhmotnit právě prostřednictvím notového záznamu ve zvukový hudební projev.
Mistr houslař, klavírník, varhanář a další „tvůrci – umělci“ rovněž slyší svůj vnitřní hudební hlas, ale je to hlas například dřeva či materiálu, z něhož se vyrábějí struny a další součásti různých nástrojů.
V případě skladatelů, instrumentalistů či pěvců je v hudbě – stejně jako u tvůrců nástrojů – důležitá harmonie, ovšem ti, kteří nástroje vytvářejí, jsou nuceni se potýkat dokonce s dvojí harmonií: primárně „obecně“ hudební a sekundárně (ovšem neméně důležitou) harmonií všech součástek, z nichž tvoří svůj nástroj. Záměrně používám výraz „tvoří“ nikoliv „vyrábějí“, neboť po mém soudu, jak jsem naznačila již v úvodu, jsou tvůrci nástrojů ve své většině skutečnými umělci, nikoliv pouhými řemeslníky.

Závěrem snad jen několik slov o původu hudby a hudebních nástrojů. Jak lze vcelku očekávat, hudba se zrodila z magického rituálu a za nejstarší umělecký projev bývá velmi často považován tanec, původně vlastně „taneční rituál“ například k přivolání deště, zajištění lovné zvěře apod. Zrod hudebních nástrojů je ještě zajímavější, dalo by se říci, že ten má kořeny dva – rituální a válečný. Pozůstatkem „rituálním“ jsou zejména bicí nástroje či různá chřestidla, zvonce apod. Koneckonců i varhany dlouho plnily dvě funkce – náboženskou a uměleckou. Válečný původ – ač to mnohé z nás jistě nikdy nenapadlo – mají naopak strunné nástroje, o jejichž tvůrcích v 16.–18. století jsme hovořili na počátku. Housle, viola, kontrabas, harfa a další z této „nástrojové rodiny“ mají svého předchůdce v „hudebním luku“, známém zejména v subsaharské Africe a Jižní Americe. Na rozdíl od zbraně staré zhruba 25 000 let se tětiva „hudebního luku“ nepoužívala k zabíjení, ale k hudebnímu projevu (prostřednictvím prstů nebo klacíku): jako „rezonátor“ sloužila lidská ústa, jimiž procházela právě tětiva – a to tak, že ústa zůstala pootevřená.
Jak je vidět, od luku k houslím prošlo lidstvo vskutku dlouhou cestu časem a houslista, v jehož rukou zní „guarnerky“ či „stradivárky“, si asi těžko uvědomuje, o co to měl jeho prapředek jednodušší. Nebo složitější? Toť otázka.

Nahoru | Obsah