Hudební Rozhledy

Miroslav Vilímec: ohlédnutí, přítomnost i vize do budoucnosti

Hana Jarolímková | 12/18 |Rozhovory

Miroslav Vilímec

S houslistou Miroslavem Vilímcem jsme naposledy uveřejnili rozhovor v době, kdy po dlouholetém působení v úloze koncertního mistra České filharmonie z této funkce odešel. Jeho odchod souvisel s opětovným příchodem Jiřího Bělohlávka do čela orchestru a navazujícími personálními změnami. Nicméně v České filharmonii vidíme Miroslava Vilímce u předních pultů ve skupině prvních houslí dodnes.

  • Jak po několika letech svůj nedobrovolný odchod z čela České filharmonie vnímáte? Cítíte ho jako křivdu?
    Moc o tom nepřemýšlím. Ve skupině prvních houslí jsem vlastně seděl na všech židlích. Na té první přes dvacet let, vysněná realizace to ale nebyla. Nejde totiž jen o hraní, ale také o obrovskou odpovědnost. Požadavky hráčů se často rozcházejí s názory administrativního vedení, je třeba chodit na různé porady a tam to řešit. Z obou stran je tlak, koncertní mistr by měl podle mého názoru zastupovat především hráče orchestru, což ho může přivádět často do nepříjemných střetů. Těm jsem byl také přes dvě dekády svého života vystaven. Proto dnes cítím úlevu, že případné problémy nemusím řešit a nemusím se k nim ani vyjadřovat. Nicméně způsob, jakým přistoupil Jiří Bělohlávek nejen ke mně, ale k řadě hráčů, kteří po jeho novém příchodu do funkce šéfdirigenta byli „odejiti“, považuji z hlediska tehdejších filharmonických zvyklostí za těžko přijatelný. Již tehdy mně bylo jasné, že jde navíc o nebezpečný precedens s časovým přesahem.
  • Nevzpomínáte tedy zřejmě na Jiřího Bělohlávka v dobrém?
    Nejdříve to skutečně vypadalo jako vyřizování účtů z jeho předchozího angažmá. Pak mi psal v několika dopisech, že není vůbec osobně zaměřený, vše jen podřizuje své vizi. Orchestr omladil, také ale zásadně změnil jeho vnitřní atmosféru. Měnil i technicky spoustu věcí, ať již oprávněně či zbytečně, namátkově zmíním postavení kontrabasové sekce na pódiu. Přišla nemoc, obdivovali jsme, jak se svým osudem aktivně bojoval. Byl to už jiný Bělohlávek. Vnitřně přátelštější, což se týkalo i našeho kontaktu a vzájemného respektu. Jeho provádění české hudby v posledních létech považuji za příkladné. Vycházelo z letité interpretační tradice, kterou měl v krvi a v této době ji navíc obohatil o osobní, spontánní přístup. Takže shrnuji – jeho odchodu jsem upřímně litoval.
    Rád vzpomínám na minulost, ale nechci být staromilcem. Hrál jsem pod Rafaelem Kubelíkem i Leonardem Bernsteinem, snažím se však vnímat pozitivně i současnou Českou filharmonii. Navíc mě těší, že zde mohu spolupůsobit se synem, houslistou Liborem, který se mimochodem dostal do orchestru právě díky Bělohlávkově omlazovací „kúře“.
  • V orchestru působíte od dob Václava Neumanna. Změnila se nějak výrazně, zvláště v poslední době, atmosféra v České filharmonii?
    Chcete na mě názor na současnou situaci, ten by ale nebyl úplně objektivní. Pro její hodnocení osobní pohled nestačí a vhodný je i časový odstup. V předchozí odpovědi jsem vyjádřil pozitivní očekávání. Zmínila jste ale jméno někdejšího šéfdirigenta Neumanna, což mě nutí k následné poznámce. Václav Neumann byl vnímán jako záštita orchestru, respektive všech jednotlivých hráčů. Byl to jakýsi „otec“, který s námi jezdil v autobuse při zájezdech, to byla i v jeho době mezi dirigenty věc naprosto nevídaná. Měl velké porozumění i pro různé osobní či umělecké problémy hráčů a snažil se je s veškerou láskou a snahou řešit. Doba se radikálně změnila a atmosféra nejen v uměleckých institucích, ale i u jiných profesí je obecně jiná. Vezmeme-li v úvahu třeba profesionální sport, v prestižních hokejových či fotbalových klubech nemá nikdo nic jisté, a už vůbec ne za zásluhy. Zůstanu u sportovní terminologie, když řeknu, že není třeba vyvěšovat do síně slávy ke stropu Rudolfina fraky odcházejících leaderů. Stačí symbolická květina jako výraz díku, respektu a doufám, že se na ni nebude v budoucnu zapomínat. Elegance by měla platit při odchodech všech hráčů, kteří týmu přinesli svoje nejlepší umělecké síly. Jinak ale musím uznat, že mladá generace je skvěle připravená, přináší novou energii i s příznačným tahem na branku. To my, dříve narození, kdysi „mírnější“, musíme vnímat pozitivně a novou motivaci přijmout.
  • Nehrajete v České filharmonii již jako koncertní mistr, máte tedy menší odpovědnost a zároveň větší volnost pro své vlastní aktivity. Jak nakládáte s mimopracovním časem?
    Ano, volnější jsem. Tehdy jsme s kolegou Bohumilem Kotmelem pokrývali veškerou službu, tedy domácí koncerty, zájezdy i nahrávání, tento úvazek náš čas totálně vyčerpával. Mimochodem dnes se o stejnou funkci podílí více koncertních mistrů, včetně zástupkyň, což umožňuje jejich další realizaci ve volném čase. Ale zpět k otázce. Dnes se mohu skutečně více věnovat svým zájmům, v prvé řadě šachům, které hraji za tým plzeňského krajského přeboru, pracuji i na teoretické šachové knížce. To ale musím kompenzovat nějakým pohybem, hraji celkem obstojně stolní tenis, méně dobře, ale s o to větším nadšením tenis. Sport není jen vyplnění volného času, ale i cvik silné vůle. Když např. běžím po několika kilometrech na žižkovský vrch Vítkov a bojuji s tím, že zbytek jen odchodím, musím sáhnout na dno svých sil. Třeba si přitom vzpomenu na neskutečnou vůli tenistky Petry Kvitové, která se po vážném zranění ruky nevzdala a opět se zázračně dostala do světové špičky. To jsem však zvolil špatný příklad, Kvitovou nemohu porovnávat s udýchaným běžcem na pár kilometrů. Ta vůle je u nás ale stejná. Chodím také pravidelně na florbal se skupinou přátel. Mohl bych jmenovat další aktivity, ale o tom tento rozhovor není.
  • Ano, já jsem především chtěla slyšet o dalších uměleckých aktivitách.
    No vidíte, na housle bych skoro zapomněl, ale ty nepočítám jen mezi nějaké hobby, zpříjemňující volný čas. Mám nyní více časových možností k sólovému hraní, než když jsem v orchestru „sloužil“ na funkční židli. Nedávno jsem např. pořídil rozhlasovou nahrávku Kubelíkova houslového koncertu č. 4, několikrát jsem ho zahrál s Plzeňskou filharmonií i živě. Hudební badatel a dirigent Štefan Britvík pro mě připravil také rekonstrukci houslového koncertu Jana Jakuba Ryby a já jsem byl velmi rád, že jsem mohl tento koncert ve světové premiéře uvést. Hraji ale také často na recitálech po českých i moravských městech, ať již s bratrem, klavíristou Vladislavem Vilímcem, akordeonistkou Jarmilou Vlachovou či s dalšími interprety. Jako sólista pravidelně vystupuji s orchestrem Symphony Prague u nás i v zahraničí. Rád mám před sebou náročné výzvy. Jednou z nich bylo např. nedávné natáčení houslového koncertu soudobého autora Zdeňka Šestáka. Technicky je velmi obtížný, mám ho spojený s pláží na minulé dovolené u moře, kde jsem ho na lehátku intenzivně pročítal. Výsledek mě ale potěšil. Natočil jsem ho v tomto roce se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu za řízení Tomáše Braunera, koncert zaujal, je to výborná hudba. Také natáčím za klavírního doprovodu bratra všechna Kubelíkova díla včetně šesti houslových koncertů. Jako předseda Společnosti Jana Kubelíka mám nejen morální povinnost přinést tento vklad, především jsem přesvědčen o hodnotě těchto skladeb. Natočil jsem také se smyčcovým orchestrem Harmonia Praga tři neznámé houslové koncerty z 18. století. CD nedávno vyšlo a obsahuje skladby zapomenutých klasiků, francouzského Chevaliera de Saint-George, italského Luigiho Borghiho, společně s koncertem Františka Bendy a symbolickou Starou písní Jana Kubelíka.
  • Na tento smyčcový orchestr, jehož jste uměleckým vedoucím, jsem se chtěla právě zeptat.
    Tak zde se opravdu umělecky vyžívám. Utvořili jsme sestavu vynikajících hráčů s citem pro komorní hru. O organizaci se výborně stará manažerka Monika Teichmannová, k jejíž chvále uvádím, že máme neustále plný sál Novoměstské radnice, kde se koncerty konají. Do roka absolvujeme sedm koncertů, sdružených do cyklu „Stylové večery“. Každý z nich má totiž svoje vlastní téma, ať již hudební či mimohudební. Dramaturgii vymýšlím já a snažím se vždy něčím překvapit. Letošní novoroční koncert byl ve znamení humoru, posluchače zde upoutal např. Mozartův Hudební žert, KV 522. Měli jsme nedávno večer „V letním ladění“ s Vivaldiho i Piazzolovým Létem, na září připravujeme večer pod názvem „Géniové si nezávidí“ se skladbami J. S. Bacha a jeho obdivovatele Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. V jiných koncertech se zaměřujeme na českou klasiku, měli jsme zajímavost „Mozart – otec a syn“. Zaujal i „Večer rodiny Bendů“ včetně provedení pozoruhodné symfonie jejího podporovatele, pruského krále Bedřicha II. Velikého. Připravujeme listopadový koncert pouze z italské hudby („Italský večer“), kde vedle Vivaldiho, Paganiniho, Respighiho a dalších známých skladatelů zazní i zřídka hrané Concerto grosso g moll z roku 1732 Franceska Geminianiho. Atmosféra v sále je neformální, k navázání kontaktu s publikem přispívá snad i moje průvodní slovo, určitě navodí dobrou náladu možnost příjemného občerstvení výborným moravským vínem. Posluchačům se líbí neotřelá, leckdy objevná hudba, zaujala ale i celá řada vynikajících sólistů. Za všechny jmenuji např. hobojistu Viléma Veverku, houslistku Jitku Novákovou, hornistku Zuzanu Rzounkovou, fagotistu Petra Němečka, klavíristku Markétu Janáčkovou, v populárnějších večerech pak šansoniérku Martu Balejovou či saxofonistu Felixe Slováčka jr. Spolupracujeme s dirigentem Štefanem Britvíkem, který pro nás též připravil zdárné aranže. Uvedli jsme i řadu titulů ze soudobé hudby, z našich autorů jsme si oblíbili Jiřího Temla, často jsme hráli díla Bohuslava Martinů.
  • Daří se „Stylovým večerům“ finančně přežít v bohaté koncertní nabídce, kterou Praha má?
    Zatím ano. Přestože žijeme jen z malých grantových příspěvků a máme velmi vstřícné vstupné, na nulový rozpočet si v podstatě vyděláváme sami. To je, myslím, v dnešní době rarita. Zvláště v Praze je pro privátní soubory těžké udržet se a konkurovat těm, které mají vysokou finanční podporu státu. Grantová politika je k menším projektům často likvidační, naopak velké prostředky jsou přidělovány stále stejné, zavedené skupině příjemců. Rozhoduje především mediální obraz, který se však bez peněz těžko dělá. My ale letos uzavíráme 5. ročník, připravujeme další, takže se budoucnosti nebojíme.
  • Pokud vím, hodně ročníků jste absolvoval také s cyklem koncertů Hudba v synagogách plzeňského regionu, který též organizujete...
    Tak to máte pravdu, pamatuji si počet podle toho, že jsem na nedávném koncertu uváděl, že nám zbývá pouze jediný rok do plnoletosti. Tedy za 17 let se v sedmi synagogách tohoto regionu vystřídalo mnoho našich špičkových sólistů a komorních souborů. Dvakrát se nám kdysi podařilo získat houslovou legendu Idu Haendel. Ojedinělými událostmi byla ve dvou koncertech též účast houslisty Josefa Suka, dokonce v době, kdy již svoji oficiální kariéru uzavřel. Vzpomínám i na vystoupení cembalistky Zuzany Růžičkové. Tu jsem poznal jako skvělou umělkyni, ale i výjimečnou osobnost. Příkladné bylo její nadšení pro skladatelský odkaz manžela Viktora Kalabise. Inspirovala mě k dvojímu provedení jeho houslového koncertu v Praze (SOČR, FOK), na podzim provedu v rámci Českého spolku pro komorní hudbu světovou premiéru jedné z Kalabisových skladeb pro housle a klavír. Paní Zuzanka mně tuto zapomenutou skladbu svěřila a já se na provedení velmi těším, jen mi je smutno, že už to sama neuslyší...
  • Vedete též Společnost Jana Kubelíka, která se zaměřuje na vydávání historických nahrávek nejen Jana Kubelíka, ale i dalších houslistů minulosti, což je velký přínos do historie houslové hry. Skoro bych řekla, že nemáte vůbec čas na vlastní hraní. Oslavíte houslemi svoje blížící se jubileum?
    Violoncellista Jiří Hošek mě pozval, abych oslavil svých 2 x 30 v sále žižkovské radnice v rámci jeho festivalu. Není tam klavír, tak jsme zvolili sestavu Tre Violini s Liborem a Jitkou (Novákovou) pro troje housle. Často a rádi v tomto složení hrajeme. Budu mít také několik recitálů s narozeninovým podtextem s bratrem, obzvláště se těším na ten již zmiňovaný v Sukově síni v rámci abonmá ČSKH.
  • Když to shrnuji, dává to několik pracovních úvazků. Stihnete se na vše dostatečně připravit?
    To musí pak posoudit jiní. Nemohu samozřejmě být s houslemi celý den, vše musím dělat racionálně. Je to ale otázka priorit a využití volného času. Již jsem zmínil, že na lehátku během dovolené v Řecku jsem studoval Šestákův houslový koncert. Po příchodu ze zaměstnání z Rudolfina určitě nejdu do hospody na pivo, raději znovu hraji, po rychlé večeři pokračuji na počítači ve svých šachových analýzách, píši maily, noty, esemesky, programy ke koncertům, úvodní slova... Vůbec mě to ale neunavuje. Pokud něco člověk dělá s radostí, třeba i bez ohledu na využití a hmotný efekt, tak ho to naopak naplňuje energií. Ta se pak přenáší i do dalších činností. Třeba do florbalového zápasu, kde vstřelené góly nesmírně potěší stejně jako dobře odehraný koncert. Jsem rád, že se ze všech těchto aktivit mohu těšit a že je stále časově zvládám. Život, ať již s houslemi, či bez nich, je pak úžasně zábavný a krásný!

    Nahoru | Obsah