Hudební Rozhledy

MHF Leoše Janáčka

Karla Hofmannová | 10/18 |Události

Letos se Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka nesl nejen ve znamení 100. výročí vzniku republiky, ale také vzpomněl 90. výročí úmrtí hudebního skladatele, který zemřel právě v ostravské nemocnici. Rozšířením působnosti festivalu právě do místa, kde se Janáček narodil, na Hukvaldy, vytvořilo pomyslnou osu, ve které se pohybovalo pořádání koncertů, jejichž ústředním mottem byla vždy skladba Leoše Janáčka.

21. května: zahájení v Domě kultury města Ostravy bylo opulentní. Už proto, že bylo věnováno vzniku republiky a prvním hostem bylo těleso nejpovolanější, Česká filharmonie s dirigentem Petrem Altrichtrem, posílená o členy Hudby hradní stráže a policie ČR s dirigentem plk. Václavem Blahunkem. To posílení mělo samozřejmě praktický smysl. Úvodem zazněla již ikonická skladba Leoše Janáčka, Sinfonietta. Plný a sytý zvuk žesťů umocnil slavnostní náladu, kterou dál dirigent rozvíjel do plnosti a energičnosti, cizeloval barevné odstíny, dynamické kontrasty, hrál si s agogikou a vedl skladbu do gradace v závěru. Jako druhé číslo zazněla Sukova Fantazie pro housle a orchestr g moll, op. 24 v podání houslisty Ivana Ženatého, který je současně již mnoho let prezidentem festivalu. Umělecké podání houslisty bylo energické, přesto plné melodičnosti, smyslu pro romantické podání, s pevným tónem a intonační jistotou. Nadýchaná piana se nesla suverénně sálem a komunikace s orchestrem byla oboustranně inspirativní. Publikum si vynutilo přídavek, zaznělo Adagio z 1. sonáty g moll, BWV 1001 J. S. Bacha.
Poslední skladbou večera byla Symfonická báseň V Tatrách, op. 26 Vítězslava Nováka. Dirigent Petr Altrichter vdechl skladbě velebnost a monumentalitu, držel velké plochy a gradoval je do promyšleně stavěných celků. Barevnost instrumentace vynikala spolu s dynamickými finesami. Sólové vstupy hornistů a violoncella braly za srdce, ostatně hráči České filharmonie si byli vědomi výjimečnosti okamžiku a nechali se jím strhnout k vynikajícímu výkonu.
Další koncerty se konaly na různých místech v Ostravě, i v jejím okolí. Opava, Kravaře, Ludgeřovice, a především na Hukvaldech, na hradě i v oboře. Publiku se představili vynikající umělci jak domácí, tak zahraniční.
31. května: Litevský národní symfonický orchestr s dirigentem Modestasem Pitrénasem si k vystoupení (opět v Domě kultury města Ostravy) pozval ke spolupráci klavíristy Ivo Kahánka a Miroslava Sekeru. Nejprve litevský orchestr přednesl suitu z opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa v aranžmá Manfreda Honecka a Tomáše Illeho. Litevci dali niternému a trýznivému dílu patřičnou dynamickou šíři a gradaci, vypracované rytmy i zlomy a kontrast, pohráli si s melodikou a piany, čímž dílo poněkud zromantizovali. Což nebylo na škodu, neboť tím bylo dosaženo efektního kontrastu. Koncert pro klavíry a dva orchestr, H. 292 Bohuslava Martinů měl hrát s Ivo Kahánkem původně Jan Simon. Přestože měl Miroslav Sekera poněkud méně času na vypracování souhry s kolegou, vyznělo to, jako by byli jedna osoba se čtyřma rukama a řídila to jedna hlava! Naprosto perfektně sehrané, vycizelovaná dynamika, skvělá technika.
Po přestávce pohladila po duši Symfonie č. 6 h moll, op. 74 „Patetická“. Dirigent vedl orchestr pomalejšími a rozmáchlými, přesto přesnými gesty a dal si záležet jak na romantickém vyznění, tak na bolestném patosu, který skladatel do díla zakomponoval. Litevci tak sklidili v Ostravě velký úspěch a dočkali se zasloužených ovací. 13. června bylo dalším zahraničním účastníkem legendární těleso ze Salcburku, Camerata Salzburg (Dům kultury města Ostravy). Ke spolupráci si přizvali dirigenta Lorenza Viottiho a sólistou na violoncello byl Clemens Hagen. Pro svoji prezentaci vybrali klasicistní program. Předehru k neznámé opeře Franze Schuberta Alfonso a Estrela, D 732, Koncert pro violoncello a orchestr C dur, Hob VIIb:1 Josefa Haydna a na závěr Symfonii č. 2 C dur, op. 61 Roberta Schumanna. Dirigent nešetřil svižnými tempy a dynamickými efekty, violoncello znělo příjemně v přirozené síle, při forte začalo poněkud drnčet, naštěstí dokázal zvuk sólista inteligentně vybalancovat. Schumannova symfonie se nesla v dlouhých frázích a v napětí, které umocňovalo romantické pojetí.

16. června se stalo pomyslnou atrakcí vystoupení Jihokorejského symfonického orchestru v Hukvaldské oboře. Východní hudebníci předvedli, jak cítí a hrají evropskou klasiku, a skvěle obstáli. Ulsan Philharmonic Orchestra řídil dirigent Nikolaj Alexeev a Koncert pro housle a orchestr e moll, op. 64 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho hrál český houslista Jiří Vodička. V druhé polovině večera zazněla Symfonie č. 5 e moll, op. 64 Petra Iljiče Čajkovského. V romantickém prostředí obory to byl nezapomenutelný zážitek.
30. června se podílelo prostředí obory rovněž na úspěchu festivalu i při závěrečném koncertu. Tentokrát šlo o operní recitál a velkým lákadlem byla pěvecká hvězda, basbarytonista Adam Plachetka. Ten si ke spolupráci přizval slovenskou sopranistku Evu Hornyákovou a Filharmonii B. Martinů ze Zlína dirigoval s espritem Robert Jindra. Poněkud chladnější počasí nevadilo, naopak bylo osvěžující, přestože se muselo chvíli čekat na bloudící autobusy s posluchači. Ale pak už se večer rozjel a árie z českých ikonických oper opět připomínaly 100. výročí vzniku republiky. Protože jak pěvci, tak orchestr byli trochu přizvučeni a spolupracoval výborný zvukař, bylo vše dobře slyšet a nebylo to poznat (!) a nevadil ani silnější vítr. Adam Plachetka postupně rozvinul svůj plný basbaryton a vsadil i na svůj šarm. Eva Hornyáková zapůsobila plným sopránem, ale více okouzlila pasážemi v pianech. Koncertu lze snad jen vytknout, že sled árií v programu nebyl dodržen a dopředu nebyly publiku oznámeny změny, takže posluchač mohl i tápat. Zcela vypadly ukázky z Čertovy stěny, ale snad scénu komediantů z Prodané nevěsty každý poznal. Že zpěvačka vyměnila árii Terinky z Jakobína za árii z Armidy, to už byla těžší hádanka. Přídavek, duet z Jakobína, proslulé My cizinou jsme bloudili, nebylo nutné představovat. Obecenstvo bylo na výsost spokojeno a závěr festivalu byl důstojným ukončením slavnostního ročníku, který si dal velmi záležet na slavnostním lesku a kvalitě pozvaných sólistů a souborů. Ozdobou byl také Jiří Vejvoda, který tradičně provázel koncerty svým profesionálním příjemným projevem úvodního slova. Festival byl důstojnou oslavou 100 let vzniku republiky i vzpomenutím 90. výročí úmrtí hudebního skladatele Leoše Janáčka.

Nahoru | Obsah