Hudební Rozhledy

Mezinárodní festival komorní hudby Kutná Hora 2018

Julius Hůlek | 08/18 |Festivaly, koncerty

Začátek již jedenáctého festivalového ročníku se odehrával ve znamení jedinečných sólových vystoupení skutečných hvězd, českých interpretů světové pověsti – kytaristy Pavla Steidla (2. 6.) a klavíristy Lukáše Vondráčka (4 a 5. 6.). První ze dvou nedělních koncertů pak byl poctou Leoši Janáčkovi u příležitosti 90. výročí jeho úmrtí, které si právě letos připomínáme.
Domnívám se, že charakter letošního ročníku po stránce dramaturgické do jisté míry vystihl prostý název „Kontrasty“, jímž byl nadepsán program koncertu uprostřed festivalového týdne (6. 6.), zahájený stejnojmennou skladbou
Bély Bartóka Kontrasty pro klarinet, housle a klavír (Sz 111).

Zatímco ze zúčastněných interpretů francouzský klarinetista Michel Raison a ve Švýcarsku působící klavírista Konstantin Lifschitz pocházející z Charkova patří k dlouholetým stálicím festivalu, pak mladý houslista Matouš Pěruška se tu představil poprvé. Ostatně kontrast hudby novodobé a tradiční, povětšinou romanticko-klasicistní, patří k dramaturgicky jedinečným konstantám festivalu. Třívětý celek založený na umné stylizaci folkloru maďarsko-balkánské provenience se dynamicky i výrazově působivě klenul od rozvážného piana k maximálně vygradované expresivitě exponované už v první větě, přes neklidnou přemýšlivost věty druhé k motoricky divokému víru věty třetí ozvláštněné virtuózním houslovým partem. Dost odlišnou atmosférou se vyznačoval tektonicky soudržný a přesvědčivý klavírní Carousel moskevského rodáka Jakova Jakoulova (1958) působícího v USA v podání K. Lifschitze. Symbolickým „středobodem“ večera a svým způsobem i celého festivalu se stala skladba na zakázku MFKH, příznačně nazvaná Smutek utek pro violoncello a klavír, stylově progresivního autora Martina Smolky (1959) z jara tohoto roku, jež zakládá novou tradici premiér aktuálně vzniklých kompozic určených přímo kutnohorskému festivalu, a to v podání Jiřího Bárty (jemu je skladba i věnována) a Terezie Fialové. Po obsahové stránce mě osobně Smolkova kreace příjemně překvapila jistým paradoxem nenaplněného očekávání a tím pádem i napětí, jehož nositeli tu jsou atak monotónnosti, tenounká dynamika místy až na prahu slyšitelnosti a povaha harmonické stránky hudebního textu. Náležitým zadostiučiněním nepochybně bylo příznivé přijetí tohoto skutečně specifického díla publikem. Řekl bych, že modernistická průbojnost předchozích skladeb se individuálně i kolektivně zaujatým přístupem zúčastněných interpretů závěrem večera účinně přenesla do provedení krásného Tria pro klarinet, violoncello a klavír, op. 114 Johannesa Brahmse o čtyřech větách, které náleží k chronologicky i stylově markantním vrcholům autorovy tvorby.

Současnost na nás dýchla stylově naprosto odlišným „závanem“, avšak neméně intenzivně ještě téhož dne pozdně večerním koncertem v podobě projektu nazvaného „Pod povrchem“ mnohostranně založené Gabriely Vermelho (1976) pocházející z Přerova. Je houslistkou, violistkou, hraje na kvinton (moderní pětistrunná verze violy s přidanou pátou, nejvyšší strunou), komponuje, věnuje se zpěvu a dramatické tvorbě nejen jako herečka, ale i autorsky. Imponující oborový záběr analogicky realizuje praktickou autorskou i interpretační působností na pomezí různých druhů a žánrů. Komponuje a hraje hudbu vážnou i folklorní, jazz a world music, tedy volně pojatou hudbu většinou etnicky zakotvenou. Autorka v dotyčném projektu v tomto duchu přetavila dojmy z cest po památných místech a objektech v naší zemi, aby svým způsobem metaforicky prezentovala subjektivně cítěnou „spiritualitu vyšších sfér, která má svůj další rozměr nejen tady na zemi, ale i pod povrchem věcí“. Mnohé z toho, co bylo řečeno, platí i pro konkrétní vyznění a dopad dotyčného projektu v průběhu festivalového večera. Jeho značnou část zprvu hrála na housle, violu a zpívala písně lidové, folklorně stylizované i autorsky původní, přičemž se s temperamentem sobě vlastním volně pohybovala mezi publikem v interiéru kostela sv. Jana Nepomuckého. Projekt pokračoval a byl sugestivně završen zklidňující kvartetní kreací, na níž se vedle autorky podíleli Matouš Pěruška (housle), Karel Untermüller (viola) a Jiří Bárta (violoncello). Publikum jej přijalo s nadšením.
Dá se říci, že v Kutné Hoře nás každý rok čeká nějaké překvapení. K těm nepochybně zvlášť specifickým – letos vůbec poprvé – dozajista patří dva písňové recitály připomínající odkaz dvou zakladatelů žánru a pozdější tradice romantické písně v podobě kompletního uvedení jejich přímo ikonických písňových cyklů. Nejprve to byla Dichterliebe – Láska básníkova Roberta Schumanna v chrámu sv. Barbory (7. 6.), poté Die Winterreise – Zimní cesta Franze Schuberta v kostele sv. Jana Nepomuckého (9. 6.). Protagonistou obou koncertů byl k lyrickému projevu výtečně disponovaný rakouský barytonista Rafael Fingerlos, ve srovnání obou relativně působivěji vyzněl ten schubertovský.
Ve výčtu jedinečností, které kutnohorský festival komorní hudby každoročně nabízí, bychom neměli zapomínat ani na uvádění takových děl, která v běžném koncertním provozu slýcháme opravdu jen zřídka, pakliže vůbec. Letos tuto kategorii nabídl a také naplnil (nehledě na nedělní odpolední „triové“ Postludium v kostele v Bohdanči u Kutné Hory) sobotní závěrečný koncert v chrámu sv. Barbory nazvaný jednoduše „Osm“ (9. 6.). Ano, na programu byla vzácná díla pro oktet diametrálně odlišného obsazení – jednak Oktet F dur (D 803) pro klarinet, fagot, lesní roh, dvoje housle, violu, violoncello a kontrabas Franze Schuberta a jednak Oktet B dur pro smyčce, jedno z posledních děl Maxe Brucha. Závěrem možno konstatovat, že letošní festivalový ročník, oděný zdánlivě skromným hávem komorních žánrů, se odehrával skutečně ve velkém stylu, vzhledem k předchozím ročníkům posíleném rekordním počtem dvanácti koncertů.

Nahoru | Obsah