Hudební Rozhledy

V hlavních rolích Nabucco a José Cura

Robert Rytina | 10/18 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Tenorista, dirigent, skladatel, aranžér, manažer, fotograf, pedagog, režisér, scénograf a světelný designer. Zapomněl jsem na něco? Nepochybně ano, protože pětapadesátiletý Argentinec José Cura je mužem tolika zájmů – a v několika případech i zjevných talentů –, že ve chvíli, kdy vzniká tento článek, už určitě objevil nějakou další tvůrčí oblast, ve které se dosud neuplatnil. Což jsou vlastnosti, které bychom měli ve vlasti Járy Cimrmana a Přemka Podlahy náležitě ocenit...

Ale mluvme vážně: José Cura je stále nepřehlédnutelnou osobností operního světa, a veškeré jeho aktivity proto nepřestávají vzbuzovat zaslouženou pozornost.
Nejde totiž jen o to, v jakých oborech hodlá jmenovaný umělec vynikat, ale svou roli tu hraje i zcela unikátní Curův přístup k zajetému systému fungování agentur, vedení divadel, gramofonových společností a operního marketingu obecně. Právě jim dal tehdy prominentní tenor už před mnoha lety sbohem a začal si o svých uměleckých aktivitách rozhodovat výhradně sám a nezávisle. Tento osudový krok ho sice postavil poněkud stranou současného „obchodu s hvězdami“ a přiřkl mu postavení jakéhosi operního disidenta, zároveň mu však umožnil počínat si tam, kde je o něj zájem (a takových míst je opravdu stále dost) s takovou uměleckou svobodou, k jaké se většina jeho kolegů obvykle ani nepřiblíží.
Od svého senzačního pražského debutu na koncertě v Obecním domě v roce 2003 se už objevil Cura v Čechách tolikrát, že jeho zdejší přítomnost mnozí přestali vnímat jako něco výjimečného. Nejen že byl ještě nedávno rezidenčním umělcem orchestru FOK, ale znají ho třeba i návštěvníci koncertních sálů a festivalů v Českém Krumlově nebo Českých Budějovicích. Jaký význam tedy můžeme přiřknout sdělení, že právě Josému Curovi svěřilo pražské Národní divadlo režii, scénografii a světelný design nové inscenace Verdiho Nabucca, jíž Státní opera zakončila na scéně Hudebního divadla v Karlíně na přelomu června a července svou sezonu 2017/2018? Podle mého názoru dosti značný. Skutečnost, že se osobnost Curova formátu do Čech opakovaně vrací, by nás měla z mnoha důvodů těšit; rozhodně se nejedná o samozřejmost. A možnost poznat umělce i z jiné stránky než jen jako pěvce, dirigenta a skladatele, hodnotím osobně jako nevšední příležitost udělat si o jeho schopnostech zase o něco komplexnější představu. Z komerčního hlediska je pak spojení Curova jména s tak populárním titulem, jakým je Nabucco, téměř sázkou na jistotu – domnívám se totiž, že vzniklou inscenaci čeká bez ohledu na její podobu dlouhý život a setrvalý zájem domácího i zahraničního publika.
Předchozí úvahu o Josém Curovi jsem si neodpustil proto, že si příliš neumím představit, jak by Národní divadlo vzniklý produkt obhájilo, kdyby jeho autorem nebyl právě tak specifický tvůrce, o jakém je řeč. Jistě, Cura není jako režisér žádným nováčkem: připravil řadu inscenací v operních domech v Karlsruhe, Nancy, Lutychu, Bonnu, Buenos Aires nebo ve Stockholmu. Přesto mám za to, že v Praze vzniklo pod jeho vedením cosi, co bych označil spíše za jevištní realizaci výtvarného konceptu bez výrazného režijního přístupu. Sám Cura se takovému hodnocení vlastně příliš nebrání: v úvodním slovu k programu (mimochodem výtečně historicky a faktograficky připraveném dramaturgyní dr. Jitkou Slavíkovou) hovoří o touze po „představení s oproštěným přístupem k libretu, o čemž svědčí mimo jiné čisté linie scény a kostýmů..., ale i k podstatě zacílené, záměrně jednoduché vedení herců“. O kus dál zmiňuje nutnost inscenovat dílo tak, aby nedocházelo k odvádění pozornosti od momentů, jimž říká „fotografické“. A v tom vidím ono jádro pudla; Cura – alespoň ve svém pražském Nabuccovi – v pravém slova smyslu nerežíruje příběh, ale posunuje děj od jedné „fotografické“ situace ke druhé.

Před divákem se tak objevuje jednoduchá scéna, které vévodí dřevěná konstrukce zužující se místnosti, jejíž boky mohou být buď uzavřené, nebo se po jednoduché úpravě změní na stylizované sloupořadí. Díky střídmě využívané práci s točnou a nápadité práci se světlem vzniká prostor, jemuž nechybí jistá elegance a který sám o sobě nenudí. Takový pocit ale může snadno navodit Curova práce s živými protagonisty příběhu. V podstatě je pouze aranžuje do značně strnulých póz a živých obrazů, a pokud přece jen dojde k dramatičtější interakci mezi protagonisty (což se děje v podstatě jen mezi Nabuccem a Abigaille), lze to spíše připisovat přirozenému naturelu konkrétních pěvců než plnění inscenačních pokynů. Ve zmíněném programovém textu rovněž avizovaný pokus o zvýraznění „rodinné“ linie příběhu (král Nabucco, který zklamal jako otec vlastní dcery Feneny a nevlastní Abigaille) nemá v takto statické koncepci téměř šanci se jakkoliv projevit. Podivný je i Curův pokus doslova strkat do popředí postavy Ismaela, Feneny a Anny – z hlediska celkové výstavby díla jsou to hrdinové spíše druhé kategorie a okolnost, že jsou neustále na očích, na této charakteristice mnoho nezmění. Samostatnou kapitolu pak představují kostýmy z dílny Silvie Collazuol, jinak též asistentky režie. Navzdory její údajné snaze přiblížit se „čistými liniemi“ abstraktním dílům Vasilije Kandinského vznikly spíše nechtěně komické variace na dílo Josefa Lady nebo Josefa Čapka; celkově v nich tedy už tak dost archaicky působící produkce získává další prvek, který nového Nabucca posouvá ještě hlouběji do divadelního dávnověku.
Je to škoda, protože po hudební stránce má nová inscenace rozhodně co nabídnout, respektive dokáže příjemně překvapit. Z obsazení první premiéry vynikli zejména Martin Bárta jako Nabucco a hostující Chorvatka Kristina Kolar v roli Abigaille. Jak už bylo řečeno, postarali se právě oni dva o představitelsky zřejmě nejvýraznější okamžiky večera. Bárta se pro svou úlohu výtečně hodil jak typově, tak vokálně: jeho hlas má patřičný objem, zajímavou barvu i zřetelný cit pro raný verdiovský kompoziční styl. Kolar disponuje spolehlivou pěveckou technikou a její dramatický soprán se také příjemně poslouchá; v jiné než takto stylizované inscenaci bychom se pak od zpěvačky určitě dočkali ještě zajímavějšího hereckého výkonu, než jaký měla v tomto případě možnost jen naznačit.
Úctyhodný a suverénní pěvecký výkon předvedl i Roman Vocel v roli kněze Zachariáše, na velmi slušné úrovni zazpívali menší úlohy opery také Martin Šrejma (Ismael), Jana Sýkorová (Fenena), Simona Procházková (Anna), Jan Ondráček (Abdallo) a Pavel Švingr (Baalův velekněz). Důležitou roli, kterou má v Nabuccovi sbor, důstojně naplnili členové Sboru Státní opery pod vedením Adolfa Melichara. Hlavní hit díla, „sborová árie“ Va, pensiero, sull’ali dorate, zazněl se všemi finesami této věčně působivé ódy na vlast a svobodu; překvapí proto, že ohlas premiérového publika byl po jejím doznění poměrně vlažný.
Přestože má Orchestr Státní opery s partiturou Nabucca bohaté zkušenosti (předchozí inscenace neopustila stálý repertoár téměř čtvrtstoletí), bylo tentokrát znát, že dirigent Andreas Sebastian Weiser přistupoval k novému nastudování poctivě a fundovaně. Nemyslím sice, že zrovna v jeho osobě získalo Národní divadlo bytostně verdiovského dirigenta, ale docílit toho, aby hra orchestru nepůsobila rutinně a všechny hudebně dramatické nuance díla náležitě vynikly, Weiser rozhodně umí. I přes několik chyb v souhře či nástupech působilo jeho pojetí Nabucca vcelku inspirativně a mám za to, že po návratu souboru (jehož je Weiser hudebním ředitelem) do momentálně rekonstruované budovy Státní opery bude mít dirigent mnohem lepší podmínky pro to, aby svůj talent náležitě rozvinul.
A co se talentu týče: o těch, jimiž vládne José Cura, dnes už víme zase o něco více. Doufám, že se s tímto v pravdě výjimečným umělcem budeme u nás setkávat i nadále, ale sám za sebe bych uvítal, kdyby k nám přece jen nejčastěji přijížděl jako pěvec. Cura jako operní tenor určitě ještě má čím překvapit a oslnit, zatímco jeho výkony ve všech jeho ostatních uměleckých aktivitách jsou přinejmenším diskutabilní. Určitě je dobře, že jsme řadu z nich mohli u nás zažít na vlastní kůži; tím spíš se už na jejich kvalitu nemusíme ptát u sousedů a můžeme objektivně konstatovat, co jde Josému nejlépe...

Praha, Státní opera – Verdi: Nabucco. Hudební nastudování a dirigent Andreas Sebastian Weiser, režie, scéna a světelný design José Cura, kostýmy a asistentka režiséra Silvia Collazuol, asistent světelného designéra Pavel Dautovský, sbormistr Adolf Melichar, dramaturgie Jitka Slavíková. Premiéry 28. a 29. 6. 2018, psáno z 1. premiéry, Hudební divadlo Karlín.

Nahoru | Obsah