Hudební Rozhledy

Otakar Zich a jeho zapomenutá opera Vina

Karla Hofmannová | 10/18 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Otakar Zich, zastánce strukturalismu v umění, teoretik, estetik, kritik, který se postavil po bok Zdeňka Nejedlého, aby společně s ním zatracoval hudbu Antonína Dvořáka. Kurs hudební skladby mu postačil k tomu, aby se sám pustil do komponování hudby, čímž se vydal všanc svým teoretickým protivníkům. Za jeho života se jeho hudba a jeho tři opery hrály sporadic-ky. Nejkontroverzněji byla přijata opera Vina.
Katedra divadelních studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity pod vedením Davida Drozda uspořádala mezinárodní konferenci „Divadlo jako syntéza umění:
Otakar Zich v kontextu moderní vědy a dnešní potenciál jeho konceptů“.

Proč vlastně Otakar Zich má dnes co říct současnému tvůrci či divákovi? Jeho díla Estetika dramatického umění a Estetické vnímání hudby patří sice do výbavy studentů příslušných oborů, ale není to jen historická relikvie? Na tyto otázky se pokusila odpovědět konference. A aby účastníci věděli, o čem se vlastně mluví, rozhodli se realizátoři představit alespoň ve skromných podmínkách Zichovu nejdiskutovanější operu Vina. Na jevišti brněnské Reduty v koncertním provedení, kdy se na místo osmdesátičlenného orchestru (!) podělily o orchestrální part dva klavíry, za které usedli Jiří Hrubý a Jitka Houfová.
Už tato redukce, kterou zpracoval kanadský muzikolog dr. Brian Locke, bojuje s otázkou, jak rozvinout hudební stránku v plné šíři a docílit zamýšleného účinku. Ponechme stranou, do jaké míry je úprava pro dva klavíry validní. Lze ovšem reálně posuzovat její výpovědní hodnotu a účinek ve vztahu k textu. Problém zřejmě tkví ve skladatelově východisku, kdy si dal za úkol vyjádřit hudbou to, co v textu a v jednání postav chybí, tedy podtext a psychická hnutí, která aktéři opery pečlivě skrývají. Prudérní doba, nechávající dospívající dívky v nevědomosti, z nich dělá ideální, nic netušící oběti. Proto měla činoherní podoba dramatu Jaroslava Hilberta velký divácký ohlas. Dalo by se říci, že po stránce divadelní šel Otakar Zich „najisto“. Přesto byla opera přijata rozporuplně. Hlavní postava Mína v mladistvém věku podlehla milostnému vzrušení a nyní to má za zlé nejen svému svůdci, ale hlavně sobě, a především své matce, která žije uzavřena ve své bublině. Naštěstí vztah bez důsledků (i když, kdo ví…), přesto se jedná o drama, které kvasí pod povrchem. Pro dnešní uvolněnou dobu nepochopitel-ný problém, neoslovil by diváka ani činoherní kus, pakliže by neměl náležité dramatické pokračování a vyvrcholení.
Po divadelní stránce tedy v přijetí opery problém tehdy nebyl, ale hudební stránka se stala terčem sžíravé kritiky. Není se co divit, kolegové jsou nejvíc nesmiřitelní, ale taktéž jsou škodolibí umělci, kterým Zich šlápl na kuří oko. Setkal se s odsudkem, který snese srovnání s Janáčkem, jenže Zich, který byl ve své činnosti velmi rozkročen, neměl Janáčkovu úpornost a pro množství jiných aktivit ani čas na cizelování vlastního stylu.
Je to možná škoda. Jeho hudba je sdělná a má schopnost nést dramatický potenciál. Toho dosahuje jak syntézou melodického materiálu s disharmonickými postupy, tak využíváním polyfonie. Vzniká tak dramaticky nosný proud hudby, který má vyplňovat psychologické pnutí mezi postavami, které se navenek téměř neprojevuje. Výsledkem je ale spíš dichotomie mezi konáním postav a hudbou, která se mnohdy stává postromanticky vypjatá bez reálného důvodu. Party jednotlivých postav jsou náročné, zejména hlavní postava Míny, sopránové partie jdou skokově do extrémních poloh, mnohdy bez možnosti rozezpívání na melodickém oblouku. Představitelka Míny, Marta Reichelová, se mnohde dramaticky laděného úkolu zhostila skvěle s bravurní profesionalitou a s nadhledem. Jejího bratra Jiřího, výtvarníka, přesto racionálního v běžném životě, ztvárnil sympaticky příjemným tenorem Tadeáš Hoza. Přítele Míny, Stanislava Hoška, představil barytonista Václav Vallon, jehož měkký a lahodný hlas příjemně překvapil. Aleš Janiga jako Mínin svůdce a syn první lásky Míniny matky, která se z ní nikdy nevzpamatovala, dal postavě razanci a průrazný basbaryton. Míninu matku představila Jitka Zerhauová, která měla v představení jen jednu příležitost k předvedení hlasového umění, a to árii „Opadal už z růže květ“, kdy předvedla svůj nosný mezzosoprán v baladické poloze.

Scénické provedení postavilo pěvce do půlkruhu a přikovalo je k mikrofonům, které ovšem jen snímaly. Postavy se omezily na vykreslení jemného výrazu a mimiky, po svém „čísle“ pěvci komunikovali mezi sebou jako kolegové. Opera nebyla provedena celá, ale pouze její 1. dějství a dál jen několik zásadních úseků včetně finále. Průvodcem celého večera a komentátorem se stal herec Tomáš Žilinský, jehož vstupy byly přirozené, nenásilné a mnohdy vtipné.
Předvedení opery mělo především didaktické a vědecké dopady, pro běžného diváka to byl jen zajímavý vhled do vývoje opery před sto lety. Otakar Zich určitě touto tvorbou zasáhl do hudebního myšlení, možná stejně silně jako svými teoretickými a kritickými statěmi. A je potřeba vzdát hold kritikovi, že se dobrovolně dal všanc svým ne příliš přátelsky naladěným kolegům, kteří si ho s chutí podali stejně, jak si on podával hudební tvůrce. A protože hanobil Antonína Dvořáka, chce se říct – a dobře mu tak.
Ale proč se tím zabývat? K mému překvapení se do objevování dal v úvodu již zmíněný kanadský muzikolog dr. Brian Locke. „Moji kolegové ve Státech se všichni zabývají v oblasti české hudby Smetanou, Dvořákem a Janáčkem. Mne začalo zajímat vše ostatní, a tak zkoumám českou hudbu komplexně, mimo tyto tři hudební velikány,“ vysvětloval muzikolog dobrou češtinou na můj dotaz. A proč zrovna česká hudba? „V době, kdy vás obsadili Rusové, mi bylo 17 let a tehdy mne, puberťáka, osud malé země uprostřed Evropy silně citově zasáhl. Na univerzitě jsem se navíc setkal se spisovatelem Josefem Škvoreckým, který žil v mém rodném Torontu. Nadchl mne pro češtinu a českou hudbu a zůstalo mi to dodnes,“ svěřil se.
Objevování české – a nejen hudební – historie je stále velké dobrodružství a patří velký dík organizátorům, že se do tak obtížného úkolu s nadšením pustili a díky tomu oživili pozoruhodné dílo dalšího dnes již zapomenutého skladatele.

Brno, Filozofická fakulta Masarykovy university – Otakar Zich: Vina. Hudební nastudování a dirigent Filip Urban, režie Vojtěch Orenič, úprava pro 2 klavíry Brian Locke, realizace Ensemble Opera Diversa. Premiéra a jediné provedení 9. 6. 2018, Divadlo Reduta.

Nahoru | Obsah