Hudební Rozhledy

Salzburger Festspiele Pfingsten 2018

Robert Rytina | 08/18 |Zahraničí

Úvodem
„Rossini zemřel 13. listopadu 1868. Jen krátce před tím měli premiéru Wagnerovi Mistři pěvci a Čajkovského První symfonie, Saint-Saëns a Grieg psali své slavné klavírní koncerty, zatímco Bruckner dokončoval První symfonii. A tentýž rok měla premiéru i Offenbachova opereta La Périchole... Ráda bych tedy věnovala letošní ročník festivalu nejen 150. výročí úmrtí Gioachina Rossiniho, ale připomenutí uměleckého odkazu roku 1868 jako takového.“
Výňatky z úvodního slova Cecilie Bartoli – umělecké ředitelky Salzburger Festspiele Pfingsten neboli Salcburského svatodušního festivalu – používám v recenzích na tento každoroční čtyřdenní hudební svátek pokaždé moc rád. Nejen že autenticky shrnují téma toho kterého ročníku, ale navíc je z nich obvykle znát jakési nakažlivé badatelsko-dramaturgické nadšení, které Bartoli do svého festivalu pravidelně investuje...

Slavná mezzosopranistka je hlavní tváří této „mladší sestry“ Salzburger Festspiele už sedmým rokem (potom, co jako umělecká ředitelka nahradila na tomto postu dirigenta Riccarda Mutiho). Jak se zdá, podařilo se jí zmíněnému kulturnímu podniku nalít do žil neobyčejně svěží krev, což se pozitivně projevilo na zájmu diváků, partnerů i médií. Stačí připomenout jen publicitu, jaká se dostala všem dosavadním svatodušním operním produkcím, v nichž Bartoli vytvořila ústřední role: jednalo se o Händelova Julia Caesara (2012), Belliniho Normu (2013), Rossiniho Popelku (2014), Gluckovu Ifigenii na Tauridě (2015), Bernsteinovu West Side Story (2016) a Händelova Ariodanta (2017).
A v jaké že inscenaci se zpěvačka objevila letos? Vzhledem k tématu, jehož název tvořil prostý letopočet „1868“, to byl samozřejmě jeden z Rossiniho mistrovských opusů, v němž Bartoli dokonce zpívala vůbec poprvé... Leč nepředbíhejme. Svatodušní festival roku 2018 se konal ve dnech 18.–21. 5. a vešlo se do něj jako obvykle mnohem víc, než jen premiéra a jedna repríza zbrusu nové operní inscenace. Ve velkém sále Mozartea a festivalových budovách Haus für Mozart a Grosses Festspielhaus byl k vidění (a především slyšení) jeden pozoruhodný koncert za druhým. Sopranistka Genia Kühmeier a barytonista André Schuen vystoupili v „londýnské“ verzi Brahmsova Německého requiem pro dva hráče na klavír a sbor, Mark Minkowski řídil koncertní verzi zmíněné Offenbachovy Perikoly.
Griegova, Čajkovského, Bruchova a Saint-Saënsova „výroční“ díla zazněla v podání pianisty Andráse Schiffa, houslisty Maxima Vengerova, Cameraty Salzburg, Staatskapelle Berlin a Daniela Barenboima, v koncertu árií z repertoáru legendárního rossiniovského pěvce Manuela Garcíi se představil renomovaný tenorista Javier Camarena. Samotný závěr festivalu pak při-padl programu z Rossiniho a Wagnerových děl v interpretaci trojice Cecilia Bartoli, Jonas Kaufmann a opět Daniel Barenboim.

Italka v Alžíru
Jak už však bylo řečeno, středobodem posledního letnicového festivalu byla operní produkce, ušitá jako vždy na míru paní umělecké ředitelce. A že se s ní tentokrát pojila opravdu mimořádná očekávání! Umělkyně, která svou výjimečnou kariéru zahájila už před více než třiceti lety ohromující interpretací Rossiniho oper Lazebník sevillský nebo Popelka, vystoupila nyní vůbec poprvé jako Isabella v další proslulé mistrově hudební komedii Italka v Alžíru. Tak jako v případě Julia Caesara, Normy a Ifigenie na Tauridě se Bartoli znovu spolehla na spolupráci s osvědčeným režisérským duem Moshe Leiser a Patrice Caurier. Zpěvaččini fanoušci inscenace zmíněných pánů jistě dobře znají, protože je značná část jejich společných projektů přístupná na DVD či na internetu. Rossiniho Hrabě Ory a Otello nebo raritní Halévyho Clari z curyšské opery jsou tituly, které diváka snadno přesvědčí o faktu, že má co do činění s tvůrci obdařenými zřídka vídanou pokorou a kultivovaností. Obecně jim sice není proti mysli přesouvat děj oper do libovolných časových epoch, ale příběh a motivace jednajících postav oba většinou až úzkostlivě ctí, a především je zřejmé, že se snaží jevištní akcí „nepřekážet hudbě“. Výsledky jejich tvorby však nejsou vždy jednoznačně úspěšné: zmiňme zde například značně sporně přijaté pojetí Mozartovy Kouzelné flétny ve Vídeňské státní opeře či Paisiellova Lazebníka sevillského v konkurenčním Divadle na Vídeňce.
Oslovit Leisera a Cauriera k režírování salcburské Italky bylo ovšem nepochybně výtečné rozhodnutí. Oba tvůrci moudře reagovali na aktuální napětí mezi západním světem a muslimskou civilizací severní Afriky a Blízkého východu v čistě komediálním rámci, takže výsledkem byla skutečná opera buffa, budící v divácích pouze upřímné veselí od začátku až do kon-ce. Veškeré aktualizace místa příběhu i děje se odehrávaly ve vzácné shodě s uvedenou koncepcí: na výtvarně stylizované a nápaditě proměnlivé scéně Christiana Fenouillata se před diváky postupně objevila současně střižená ložnice a obývací pokoj alžírského zbohatlíka Mustafy, ulice afrického velkoměsta (s nezbytnými talíři satelitů v oknech) i nábřeží, z nějž italští „zajatci“ nakonec vypluli z Alžíru k vysněnému domovu na parníku velikosti Titaniku. Inscenace byla nepřetržitou přehlídkou vesměs podařených a skvěle vypointovaných gagů: během předehry probíhalo marné svádění Mustafy jeho nešťastnou ženou Elvirou, zatímco obraz nad jejich manželskou postelí se rozhýbal do půvabného animovaného filmu z milostného života velbloudů (video Étienne Guiol). Mustafa a jeho poskok Haly se následně předvedli jako předáci bandy překupníků a pašeráků v módních teplákových soupravách, aby takto přivítali italskou sexy turistku Isabellu, jež mezi ně dorazila stylově na dromedárovi (doplňuji, že neživém). V následující sérii intrik, majících za cíl osvobodit Isabellina milého Lindora a další italské nešťastníky z jakéhosi novodobého otroctví, si Isabella Mustafu dokonale omotala kolem prstu; nezapomenutelná byla například scéna, kdy se Italka koupala ve vaně a přes španělskou stěnu házela Mustafovi různé součásti své garderoby. O úspěšném útěku na parníku už byla řeč, takže zbývá zmínit, že „osvobození otroci“ měli na sobě pro lepší identifikaci dresy italské fotbalové reprezentace a neustále se ládovali špagetami...
Cecilia Bartoli si svůj debut v této rossiniovské crazy komedii zjevně nesmírně užívala. Nejen, že byla nesmírně přesvědčivá herecky a že působila v roli Isabelly opravdu nebezpečně svůdně, ale také vokálně nebylo jejímu výkonu téměř co vytknout. Znalost stylu i léta zkušeností s obdobným repertoárem dávaly zapomenout na stopy věku v hlase, takže mám za to, že tato „zralá Isabella“ by si určitě zasloužila i nějaké zvěčnění v podobě audio či videozáznamu. Snad se ho dočkáme po některém z opakování inscenace během letošního letního festivalu v Salcburku... Tam se má mimochodem objevit v úloze Mustafy Ildar Abdrazakov, ale obávám se, že i tak hvězdný profesionál, jakým bezpochyby je, to bude mít ve srovnání s Peterem Kálmánem ze Svatodušního festivalu poměrně těžké. Kálmán je totiž neobyčejně talentovaný basbarytonista s vynikající pěveckou technikou a zároveň rozený komik, takže byl Bartoli celou dobu více než důstojným protihráčem. Poněkud méně výrazně působil vedle této dvojice téměř zákonitě tenorista Edgardo Rocha jako Lindoro, ale v roli Isabellina ctitele Taddea opět prokázal svůj nevšední dar pro operu buffu nestárnoucí Alessandro Corbelli. Sympaticky na sebe upozornili také představitelé Halyho, Elviry a její služky Zulmy José Coca Loza, Rebeca Olvera a Rosa Bove. O vynikající hudební úroveň představení se postarali členové Philharmonia Chor Wien a orchestr Ensemble Matheus, řízený častým spolupracovníkem Cecilie Bartoli, dirigentem Jeanem-Christophem Spinosim.
Čtyři festivalové dny obvykle utečou jako voda, takže nezbývá než se těšit na jeho příští ročník. Ten proběhne ve dnech 7.–10. 6. 2019 pod zaštiťujícím názvem „Hlasy z nebes“. Jimi jsou míněni především kontratenoristé, jichž se v různých projektech objeví vskutku požehnaně: Jochen Kowalski, Max Emanuel Cenčić, Yuriy Minenko, Franco Fagioli... Další z nich, Philippe Jaroussky, má stát Cecilii Bartoli po boku v nové produkci Händelovy Alciny v režii Damiana Michieletta a v hudebním nastudování Gianluky Capuana. Jak vidno, mladší (a menší) sourozenec velkého salcburského festivalu má opravdu co nabídnout, takže po letošním triptychu článků o Mozartwoche, Osterfestspiele a Pfingstfestspiele opět doporučuji udělat si na Mozartovo rodné město čas i jindy než jen o letních prázdninách.

Salzburger Festspiele Pfingsten 2018 – Gioachino Rossini: Italka v Alžíru. Hudební nastudování Jean-Christophe Spinosi, režie Moshe Leiser, Patrice Caurier, scéna Christian Fenouillat, kostýmy Agostino Cavalca, světla Christophe Forey, video Étienne Guiol. Premiéra 18. 5. 2018, psáno z reprízy 20. 5. 2018, Haus für Mozart.

Nahoru | Obsah