Hudební Rozhledy

Portréty velkých klavíristů - Kirill Gerstein

Miloš Pokora | 08/18 |Studie, komentáře

Kirill Gerstein

Je mu teprve 39 let, ale světový tisk už o něm píše v superlativech jako „o technicky bezchybném pianistovi obdařeném blahodárnou autoritou, jehož projev jako by byl přímo posedlý momenty nečekané krásy“. List Observer dokonce píše, že právě taková hra, jakou Kirill Gerstein předvádí, „udržuje vážnou hudbu naživu.“ Navíc – stejně jako jeho krajan Daniil Trifonov – si troufne zahrát na jednom večeru všech dvanáct Lisztových Transcendentálních etud a stejně jako ti největší pianisté současnosti se pohybuje s naprostou samozřejmostí v obrovské škále kompozičních stylů.

Životní běh
Kirill Gerstein pochází ze židovské rodiny. Narodil se roku 1979 ve Voroněži v jihozápadním Rusku, na klavír se začal učit od tří let a hudební základy získával ve zvláštní hudební škole pro nadané děti.
Hudební rodinné prostředí mu přálo. S vážnou hudbou se začal seznamovat u své hudebně vzdělané matky, ale jelikož jeho otec disponoval rozsáhlou sbírkou jazzových nahrávek, uhranula mu nakonec v dětství nejvíce jazzová hudba. „Učil jsem se jí z poslechu, zatímco tu klasickou podle not,“ vzpomíná. Jako jedenáctiletý vyhrál své první klavírní klání – Mezinárodní bachovskou soutěž v Gorzówě. Když mu bylo čtrnáct, všiml si ho americký vibrafonista Gary Burton, který tehdy koncertoval v Petrohradu. Zřejmě ho Gerstein něčím velmi překvapil, protože mladičkému chlapci zajistil pobyt na bostonské Berklee College of Music. Tak se Gerstein stal vůbec nejmladším žákem tohoto učiliště. Po dokončení tříletého studia a krátkém pobytu v Tanglewoodu se ale začal přesměrovávat na klasickou hudbu. Ostatně přemýšlel o tom už od svých patnácti let. „Nakonec mi přišlo, že dlouhodobě pro mne bude mnohem zajímavější věnovat se velkým dílům skladatelů jako Prokofjev, Haydn, Beethoven a podobně, než vytvářet vlastní hudbu...,“ řekl v rozhovoru s Borisem Klepalem pro Hudební rozhledy. Brzy se ocitl v New Yorku. Na Manhattan School of Music studoval klavír u Solomona Mikowského a již ve věku 20 let získal bakalářský i magisterský titul. Své vzdělání si dále prohloubil v Madridu u Dmitrije Baškirova a v Budapešti u Ference Radose. V roce 2003 se definitivně stal americkým občanem.
Do povědomí širší veřejnosti však vstoupil Gerstein poprvé už roku 2000, a to zejména díky svému vystoupení s curyšským orchestrem v Brahmsově 1. klavírním koncertu. Své první velké ocenění získal v roce 2001, o rok později byl poctěn newyorskou Gilmore Young Artist Award a roku 2004 zvítězil v soutěži Arthura Rubinštejna. V té době už také nahrával, například v roce 2004 zaznamenal pro firmu Oehms Classics skladby Bacha, Beethovena, Skrjabina a Gershwina. V Carnegie Hall byl pro sezonu 2005/06 oficiálně angažován jako „rising star“. V roce 2008 debutoval na Salcburském festivalu, kde vystoupil společně s Andrásem Schiffem. Ovšem zvlášť důležitým mezníkem jeho dráhy se stal rok 2010, kdy byl oceněn jednak cenou Avery Fisher Career Grant, jednak poctěn jako šestý umělec v historii cenou Nadace Irvinga S. Gilmora (Gilmore Artist Award), která byla provázena odměnou 50.000 dolarů. „Chtěl jsem s penězi udělat něco neobvyklého, něco, co by mělo trvalý efekt, a objednat si nějaké skladby mi přišlo jako dobrý nápad. Tím se peníze dostaly ke spřízněným umělcům,“ svěřil se ve výše zmíněném rozhovoru. Tak se stalo, že zúročil svůj blízký vztah k hudbě Olivera Knussena, Brada Mehlauda a Chicka Corey. Posledně jmenovaného si obzvlášť zamiloval, protože dobře vnímal, jak se v jeho hudbě propojuje jazz s klasikou. Roku 2010 nahrál s velkým ohlasem skladby Schumanna, Knussena a Liszta a s Tabeou Zimmermannovou začal nahrávat také slavné violové sonáty; jejich snímek byl roku 2013 poctěn cenou Diapason d’or de l’année.
V té době už měl za sebou spoustu úspěšných koncertantních debutů, mj. s Chicagskými symfoniky, symfonickým orchestrem v Atlantě, Rochesterskou filharmonií, symfonickým orchestrem v Detroitu a Houstonu a také spolupráci s violoncellistou Stevenem Isserlisem. Mimo USA se objevil v koncertních sálech ve Venezuele, Tokiu, Švýcarsku, Rusku, Německu, Rakousku a na festivalech ve Verbier a Aix-en-Provence. Také počet jeho recitálů po celém světě rostl přímo geometrickou řadou. V roce 2014 realizoval pro Myrios Classics nahrávku Mussorgského Kartinek a Schumannova Karnevalu, která byla listem New York Times označena jako nejlepší nahrávka roku. Ještě větší ohlas vyvolal svými počiny v roce 2015. Na jedné straně se představil s Čajkovského Klavírním koncertem b moll, nastudovaným podle nového kritického vydání (o tom dále) a nahraným ve studiu Myrios Classics (1. cena ECHO Klassik Award). Na straně druhé vyvolal mezi návštěvníky newyorské Zankel Hall v témže roce velký rozruch, když na jednom večeru provedl všechny Lisztovy Trascendentální etudy, které o rok později pro firmu Myrios Classics rovněž nahrál. Jako by chtěl dokázat, že pro ruské odchovance není něco takového problém. Vzpomeňme Daniela Trifonova, který tyto etudy veřejně v kompletu prováděl a ve stejném roce nahrál už jako pětadvacetiletý.
Z významných Gersteinových počinů posledních let stojí zato zmínit jeho clevelandské vystoupení v Schönbergově Klavírním koncertu, dále v Busoniho Klavírním koncertu C dur nebo jeho s obrovským nadšením přijaté vystoupení v Gershwinově Rapsodii v modrém, při kterém s ním spolupracoval mladičký komorní soubor z Berklee. Co se týká dalších pianistových aktivit v nahrávacích studiích, stojí za připomínku, že v roce 2017 nahrál pro vydavatelství LAWO Skrjabinův Klavírní koncert, op. 20, a o rok později pro Myrios Classics Gershwinův Klavírní koncert F dur a Rapsodii v modrém. Nedávno koncertoval s Bavorským rozhlasovým symfonickým orchestrem i s Českou filharmonií, s níž předvedl Brahmsův 1. klavírní koncert. To však nebylo zdaleka jeho první vystoupení v českých zemích. Koncertoval u nás opakovaně už od roku 2012 a slyšeli ho posluchači nejen v Praze, ale i v Ostravě, Brně a v České Lípě.

Interpretační vklad
Kirill Gerstein je ruský rodák, ale cítí se stejně doma v Americe, Evropě i v Rusku. Cestování ho obohacuje. „Svůj dům mám kdekoli, takže mi patří celý svět,“ říká a jako by své doteky s cizími kulturami vyvažoval zvýšenou kreativitou. Přiznává, že jeho velkým vzorem byl Glenn Gould. „Byl to komplexní hudebník, v němž se snoubil intelekt a extáze, a byl to jeden ze dvou klavíristů, které okamžitě rozeznáte. Zpěváci jsou osobitější barvou hlasu, také hráči na smyčcové nástroje jsou dobře k rozeznání, Kreislera nebo Heifetze poznáte hned. U klavíru to ale přece jen chvíli trvá, než identifikujete interpretační styl, a pouze u dvou si můžete být jisti okamžitě: jsou to Glenn Gould a Vladimir Horowitz,“ říká. Jako autor tohoto portrétu jsem přesto přesvědčen, že to emocionální v Gersteinově případě převažuje. Bystrý intelekt se u něj projevuje například tím, že se umí během jediného léta posluchačům představit v sedmi zemích v patnácti různých programech! Je to pořádná suma hudby, ale pomáhá mu, jak říká, skutečnost, že dovede v oné spoustě skladeb nalézt vždy něco univerzálního, o co se pak opírá. Doslovně prohlašuje: „Procvičování určité pasáže v Brahmsově koncertu mi pomáhá v Rachmaninovových corelliovských variacích, a určitý obrat v Beethovenově houslové sonátě naznačuje možný směr k pochopení Bartóka.“ Takové pro nás překvapivé paralely svědčí o tom, že dovede vnímat i ty nejpodrobnější kompoziční nuance, které obvykle bývají ostatním skryty. Souhlasí s Ivanem Moravcem, že pianista by měl být současně skladatel. „Zkušenost s tím, co to obnáší vytvořit hudbu a dostat ji na papír, je absolutně nezbytná,“ říká. Navíc si je nutno uvědomit, že vyrůstal ve dvou hudebních světech – jazzu a vážné hudbě. Ostatně ani dnes tyto světy nijak striktně nerozděluje, občas si dovolí zabrousit od Rachmaninova k jazzu. Dalo by se říct, že se řídí spíš svým instinktem než pravidly, která nepřipouštějí pochybnost. S nadsázkou říká: „Neimprovizuji kadence v klasických koncertech, protože bych musel najít styl, který jim vyhovuje. Když začnu improvizovat, hned přejdu do jazzové řeči, a musel bych dlouho cvičit, abych se naučil takovou, která by se hodila k Mozartovi…,“ říká ve výše zmíněném rozhovoru s Borisem Klepalem a na jiném místě dodává „…nejsem typický ruský klavírista, i když z této školy částečně pocházím, nejsem Středoevropan, přestože mě tato tradice silně ovlivnila, velký vliv na mě měl i jazz. Tato směs způsobila, že mám hodně široký záběr a všechny ty vlivy se mísí. Můj způsob hraní Čajkovského může ovlivnit tvorbu tónu, když hraji Bacha, něco z mých jazzových zkušeností se může projevit při hraní Rachmaninova nebo Prokofjeva…“
Je to tak. Jako by tohoto všestranného pianistu přecházení mezi jednotlivými způsoby komponování a skladatelskými styly nejen vzrušovalo, ale navíc inspirovalo k tomu nalézt ve stokrát slýchaných skladbách něco, co jsme tam dosud nepostřehli. Někdy to až dráždí, koho by však nevzrušovalo, když někdo vdechuje některým léty zafixovaným partiím repertoárových dominant úplně nový život. Tak například v Gershwinově Rapsodii objevuje nádherně křehké partie a spolu s komorním orchestrem z Berklee přímo vrchovatě prožívá sršatost „rozhovorů“ jednotlivých nástrojových linek. Co však v jeho projevu působí přímo uhrančivě, je jeho schopnost rozestřít před posluchačem obrovský rejstřík nálad. „Dovede rozpoutat oheň horečnatě zanícených okamžiků,“ napsal o něm Everest Evans v Houston Chronicle. Umí to v Schumannovi, kterého hraje zvukově „šťavnatěji“, umí to v Musorgského Kartinkách, v jejichž promenádových mezihrách překvapivě objevuje různé náladové vrstvy. S romantickou polyfonií se doslova mazlí, miluje velkorysá rubata a zpěvnost protihlasů. O ruském romantismu a pozdním romantismu nemluvě – nedovedu si například představit dokonalejší splynutí dvou uměleckých bytostí v případě jeho spolupráce se Sergejem Byčkovem v Rachmaninovově 2. klavírním koncertu. A pak je tu jeho fantastická technika, stejně jako u jeho krajana Trifonova naprosto samozřejmá, která mu umožňuje hrát vcelku nejen vzpomínané Lisztovy etudy, ale posouvá do jiného světla i jiné známé skladby. Přesně to vystihl Věroslav Němec ve svém komentáři ke Gersteinově interpretaci Brahmsovy Sonáty fis moll: „… i ty nejnáročnější pasáže (jichž je v celém díle bezpočet) hrál lehce a bezproblémově, bez sebemenšího náznaku námahy. Brahmsově poměrně potemnělé Sonátě toto výrazové prosvětlení velmi prospělo...“

Repertoár
V pianistově repertoáru nalezneme vedle velkých dominant skladby, jež pro nás Gerstein objevuje. Ať už jde o zmíněné autory Olivera Knussena, Chicka Coreu, Alexandra Goehra, jazzové hudebníky Brada Mehldaua a Tima Andrese nebo Angličana Thomase Adèse, jehož chopinovsky okouzlenými mazurkami potěšil Gerstein i Dvořákovu síň. Rád vyhledává paralely. Kromě Chopinových a Adèsových mazurek hraje například často Rachmaninovovy Variace na Paganiniho téma a Lutosławského zvukově fantazijní variace na totéž téma. Má v repertoáru klavírní koncerty Busoniho (s mužským sborem!) i Schönberga, z Ravela Klavírní koncert G dur i Klavírní koncert pro levou ruku. Snad nejvýmluvnějším příkladem jeho podnětného přístupu k repertoáru je energie, s jakou prosazuje nové kritické vydání Čajkovského Klavírního koncertu b moll, vydané roku 2015 u příležitosti 140. výročí světové premiéry tohoto díla v Bostonu Čajkovského muzeem v Klíně. Najednou slyšíme v jeho podání trochu jiného Čajkovského. Namísto masivních akordů, podepírajících hned v úvodu hlavní téma, zní plasticky modelované akordické rozklady, a do třetí věty se mísí plných 45 vteřin dosud neslýchaného důmyslně modulujícího pásma. „… Je to stále typický Čajkovského koncert, který milujeme, ale možná má jiný výraz obličeje, než jsme zvyklí, tady vrásky, tady žádné, obočí nakloněné trochu jiným způsobem…,“ říká Gerstein.
Nelze také pominout fakt, že v našem hudebním prostředí se cítí Gerstein jako doma. Vyzkoušel si Janáčkův klavír ve skladatelově pracovně v Kounické ulici v Brně, v Praze odehrál shodou okolností své první koncerty poté, co se mu narodil syn, a s Českou filharmonií nejen pravidelně koncertuje, ale také je jakýmsi jejím neformálním poradcem. Když například orchestr vybíral nový klavír značky Steinway, obrátil se pro radu právě na něj.

Nahoru | Obsah