Hudební Rozhledy

Editorial 09/18

Hana Jarolímková | 11/18 |Úvodník

Vážení čtenáři,
o úzkém vztahu hudby a rituálu jsme se zmiňovali již několikrát, respektive o tom, že nejstarší podoba hudby byla vlastně rituální a doprovázela celou řadu magických obřadů, směřujících k zajištění toho či onoho fenoménu. To, co bylo páteří aktivit „preliterárních“ společností, kdy sepětí člověka s přírodou tvořilo velmi úzký vztah, pochopitelně pokračovalo i v období křesťanském. Ovšem dnes většina z nás mnohá hudební díla, která tehdy vznikala zejména k oslavě Boží, vnímá spíše z estetického než náboženského hlediska. I když je třeba dodat, že estetické hledisko hrálo důležitou roli i v náboženských skladbách, čímž je pochopitelně činilo pro nejširší vrstvy věřících ještě přitažlivějšími. Hudba má svůj specifický jazyk, který v mnoha případech – narozdíl od děl literárních – nepotřebuje slov.

Nebývá zvykem v hudebním časopise zmiňovat zrovna církevní výročí, ale následující z nich si to jistě zaslouží, protože je právě s jednou etapou hudby, která v průběhu staletí ovlivnila nejen řadu významných skladatelů v čele s J. S. Bachem, Hectorem Berliozem, Ferencem Lisztem či Gustavem Mahlerem, ale jejíž ozvuky se objevují i v mnohých lidových písních, zcela nedílně spjato. Dne 3. 9. 590 byl totiž do svého úřadu uveden jeden z nejvýznačnějších papežů historie Řehoř I. Veliký (cca 540–12. 3. 604), vrcholný představitel církve druhé poloviny 6. století, který dodnes nese čestný titul „Učitel církve“, a patron hudebníků, zpěváků a chrámového zpěvu, jemuž je připisováno „vytvoření“ gregoriánského chorálu. V rámci historické pravdivosti je třeba říci, že ač papež Řehoř (vlastním jménem Gregorius Anicius) vnímal hudbu jako prostředek k šíření Boží slávy, jenž má přitahovat, stmelovat a povznášet lid, tak stejné úsilí vynakládali již jeho předchůdci. Dokonce tzv. „schola cantorum“, jejíž založení bývá připisováno právě Řehořovi, existovala již dříve a on sám jí dal „pouze“ nový řád a nechal pro ni postavit dvě budovy – v bazilice sv. Petra a v Lateránu. Naším úkolem není podrobně na této stránce gregoriánský chorál rozebrat, ale uveďme si alespoň některé jeho základní znaky, které, jak známo, osciluji mezi rituálem a uměním.
Jedním z hlavních rysů, jimiž se tento jednovětý latinský zpěv bez doprovodu, užívaný při obřadech římskokatolické církve, vyznačuje, je jeho neosobnost, neusiloval o vyjádření jakýchkoliv afektů či individuálních pocitů. V tom je cele rituální, stejně jako proto, že chorály jsou součástí obřadů liturgického roku. Z hlediska estetického navazuje na hudbu židovského náboženského zpěvu, najdeme v něm však i ozvuky řecko-helénistického dědictví či východních prvků byzantských a lidových projevů různých národů, které nakonec přijaly křesťanství. A tady se setkáváme s další zajímavostí, a sice, že gregoriánský chorál zpětně ovlivnil již výše zmíněnou hudbu folklorní, v případě naší země zejména moravskou lidovou píseň.
Opět se nám tedy potvrdilo to, co si velmi často neuvědomujeme: úzké sepětí rituálu a hudby, které trvá celá staletí a projevuje se i v současném hudebním dění. Vezměme si například tzv. „technopárty“ (a mohu k nim mít značně kritický vztah) či jiné typy „koncertů“ pod širým nebem. Tato vystoupení jsou mnohdy novodobými rituály přímo nabita. Zdá se, že srovnávám věci poněkud nesrovnatelné, ale není tomu tak, mění se doba, ale nemění se ve své podstatě rituál a hudba.

Nahoru | Obsah