Hudební Rozhledy

Ronald Zollman - Nový šéfdirigent Plzeňské filharmonie

Lenka Bočanová | 09/18 |Rozhovory

Ronald Zollman

Ronald Zollman se narodil v belgických Antverpách, kde se také od svých čtyř let začal hudebně vzdělávat. Později se stal žákem Igora Markeviče a Nadi Boulangerové ve Francii a také Hanse Swarovského a Franka Ferrary v Rakousku a Itálii. Od samého počátku jeho kariéra postupovala velmi rychle. Jako hostující dirigent stál před významnými orchestry všech kontinentů. Také hostoval na mnohých festivalech.
Od sezony 2014/2015 je hlavním hostujícím dirigentem a od sezony 2018/2019 šéfdirigentem Plzeňské filharmonie. Věnuje se nejen velkým symfonickým dílům tradičního repertoáru: je velmi aktivní i na poli opery a především v oblasti současné hudby. V USA je známý svými představeními francouzských romantických oper v Indiana Opera, jako například Manon, Popelka nebo Romeo a Julie. Co se soudobé hudby týče, Ronald Zollman pravidelně pracuje s londýnskou Sinfoniettou a na někdejší vyzvání Pierra Bouleze je častým hostem Ensemble InterContemporain v Paříži a na zájezdech.

  • Pane Zollmane, vaše koncertní činnost je nesmírně bohatá. Dirigoval jste více než 150 orchestrů na různých kontinentech. Kdy jste se dostal ke spolupráci s českými hudebními tělesy?
    Znám tuto zemi již dlouhou dobu a zamiloval jsem si ji hned, jak jsem poprvé vstoupil na její půdu jako turista v roce 1985. V této roli jsem se vracel až do roku 2006, kdy jsem byl z podnětu již zemřelého profesora Václava Riedlbaucha, tehdy ředitele orchestru České filharmonie, pozván jako dirigent na festival Pražské premiéry, jehož vznik Václav Riedlbauch taktéž inicioval. Při této příležitosti jsem dirigoval Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Filozofií festivalu bylo prezentovat jen taková díla, která do té doby v Praze ještě nikdy nebyla uvedena, odtud i název festivalu. Jedním z tehdy provedených děl byla i Sinfonietta Jindřicha Felda, která tehdy zazněla dokonce ve světové premiéře… Po úspěchu, který tento můj debut v České republice provázel, jsem byl pozván na další ročníky zmíněného festivalu. To mi umožnilo seznámit se s dalšími českými orchestry, jako například s Pražskou komorní filharmonií a Filharmonií Brno. Brzy se o mě začala zajímat i jiná česká tělesa a byl jsem vyzván k hostování nejen Českou filharmonií, ale rovněž orchestry z Teplic a Plzně. Po mé první návštěvě v Plzni mi bylo nabídnuto, abych se stal hlavním hostujícím dirigentem – toto místo si nyní vyměňuji s Tomášem Braunerem, jenž se stává hlavním hostujícím dirigentem, a já nastupuji místo něj na pozici šéfdirigenta.
  • Od roku 1993 jste působil u Filharmonického orchestru UNAM v Ciudad de México. Uváděl jste zde mimo jiné Smetanovu Mou vlast. V některých svých rozhovorech mluvíte o českých autorech velmi zajímavě a zasvěceně. Jaký je váš vztah k české hudbě?
    Abych byl přesný, uvedl jsem Smetanovu Mou vlast v Mexiku, ale ne v jeho hlavním městě. Bylo to v červnu 2017 ve městě Xalapa s vynikajícím prestižním a zároveň nejstarším mexickým orchestrem. Během mého devítiletého působení v této zemi byla česká hudba na programu zmíněného orchestru přítomna opravdu velmi často. Nejen že jsme často hráli posledních pět symfonií A. Dvořáka, jeho tři koncerty a některá Smetanova díla, provedli jsme také kolem patnácti skladeb Martinů, z nichž některé byly v Mexiku uvedeny poprvé. Martinů se tu bezpochyby poté, co jsme ho představili jako hlavního skladatele sezony roku 2001, stal daleko populárnějším. Moje sympatie k němu nepočínají však tímto rokem, sahají mnohem dále do minulosti, a to do doby, kdy jsem studoval hru na klavír na Královské konzervatoři v Antverpách – bylo mi tenkrát šestnáct let a Martinů Etuda a moll byla jednou ze skladeb, jimiž jsem byl v té době známý, byla jednou z mých jakýchsi „obchodních značek“.
  • V úvodním slově k nové koncertní sezoně Plzeňské filharmonie zmiňujete své rodové kořeny a vazbu na Čechy, resp. bývalé Československo. Můžete to, prosím, upřesnit?
    Moje maminka se narodila v Košicích, které se tehdy ještě jmenovaly Kaschau. V roce 1926, když jí bylo teprve pět let, se její rodina odstěhovala do Belgie, a později emigrovala do USA. Košice znala maminka spíše ze vzpomínek než z vlastní zkušenosti, protože do svého rodného města se vrátila jen jednou, a to na rodinné setkání v roce 1932. Později se maminka v USA několikrát setkala s Bohuslavem Martinů. To, že se s tímto skladatelem trochu znala, v ní zanechalo velký dojem a často mi o těchto setkáních vyprávěla.
    Je pro mě těžké říci, zda její krátká setkání s Bohuslavem Martinů nějak ovlivnila mé zaujetí pro jeho hudbu, ale co je jisté, je to, že jsem vždy cítil blízký vztah k jeho tvorbě – ve svém srdci a ve své duši. Náhoda? Vedlejší či náhodná setkání s jeho díly byla na mé hudební cestě pravidelností. Uvedu jen dva příklady: když BBC v Londýně organizovala zhruba před 25 lety Festival Martinů, byl jsem požádán, abych v Guildhall School of Music and Drama dirigoval program, který byl hudbě tohoto skladatele věnován; sdílel jsem tak místo na plakátech s Jiřím Bělohlávkem a mnoha dalšími českými interprety. A 4. symfonie Martinů (kterou jsem již předtím v Mexiku nahrál na CD) byla zahrnuta do mého debutového programu s Českou filharmonií, a to na žádost orchestru.
  • Co vás přivedlo k rozhodnutí věnovat se hudbě profesionálně? Bylo to vaše vnitřní směřování, nebo zde sehrálo roli rodinné prostředí?
    Bylo to určitě mé vlastní rozhodnutí, i když mě vždy oba rodiče podporovali s velkým zájmem a pochopením. Moje matka byla velmi umělecky zaměřená: trochu malovala, hrála na klavír, avšak nikdy nedosáhla výrazných výsledků, protože nebyla příliš studijní typ. Ale rozhodně byla umělecky orientovaná, což na mě mělo velký vliv. Oproti tomu můj otec umělecké cítění neměl: byl obchodník, muž posedlý čísly. Kdyby býval nebyl maminkou pravidelně „dovlékán“ na koncerty, prožil by možná celý život, aniž by si poslechl jediné hudební dílo. Ale ač byl tichý člověk, obdivoval a respektoval lidi, kteří se umění oddali.
  • Které osobnosti vás nejvíce ovlivnily? Ve vaší biografii figurují jména hudebních legend, jakými byli Nadia Boulanger, Igor Markevitch, Hans Swarowsky…
    Chtěl bych k tomuto seznamu dodat ještě jméno Franka Ferrary, který byl profesorem na Accademia Santa Cecilia v Římě a který mi byl mentorem celé jedno léto na Accademia Chigiana v Sieně. Byl jedním z nejnadanějších hudebníků, s nimiž jsem se kdy setkal. Bohužel vážná nemoc už v mládí zastavila další rozvoj jeho kariéry. Ale jak inspirující osobností byl pro všechny, kteří měli to štěstí se s ním setkat! Nadia Boulanger, Igor Markevitch, Hans Swarovski a Franco Ferrara, každý z těchto čtyř mistrů hrál v mém životě svou jedinečnou roli a přinesl momenty, jimiž mě ovlivnil. Občas byl každý „protilékem“ proti druhému, opětovně tak v mé mysli zakládajícím rovnováhu a pomáhajícím mi najít mou vlastní cestu. Každý z nich měl na můj vývoj specifický vliv. Pierre Boulez napsal, že člověk by neměl příliš dlouho zůstat u učitele: měl by si vzít, co učitel nabízí, a pak vše sám „vlastnoručně“ propracovat a objevit, aby věci plně pochopil a našel svou vlastní osobnost. Opuštěním otce člověk omezuje riziko stát se jen pouhou a chudou kopií. A vskutku – v provozování hudby není místo pro klony! Dodnes na tyto své čtyři učitele často myslím – ač byly tak odlišnými osobnostmi – a cítím, že jim všem mnoho dlužím. Pokud byste se mě zeptali, zda některý z nich zabírá více místa v mých vzpomínkách, určitě bych uvedl Nadiu Boulanger. Byla paradoxně dirigentkou méně než ti tři ostatní: jako dirigentka se objevovala jen příležitostně. Ale byla velmi inspirativní a kulturní osobností, její výuka obecných předmětů byla (a stále je) pro mě jako dirigenta velmi inspirující.
  • Jste skvěle jazykově vybaven. Hovoříte anglicky, francouzsky, německy, španělsky. Je tento výčet úplný? Slyšela jsem vás pronést i několik vět česky…
    Dokáži se dorozumět v šesti jazycích, ve vámi zmíněných čtyřech plus k tomu holandsky a italsky. Myslím tím, že dokážu vést zkoušku orchestru v těchto jazycích bez rizika, že mi hráči nebudou rozumět. Rád bych řekl to samé o češtině, ale nemohu: je to velmi těžký jazyk pro kohokoliv, kdo nemá žádné znalosti slovanských jazyků. Ale zcela určitě zamýšlím dosáhnout v něm úrovně, která by mi dovolila říci správně několik základních věcí, jako čísla taktů či částí partitury nebo standardní poznámky a připomínky. Pro zbytek domluvy důvěřuji jazyku hudby, neboť ten je mezinárodní, a výrazu očí a gest – to spolu s porozuměním cizím jazykům ze strany hudebníků by mělo uspokojivě kompenzovat mé nedostatky ve slovní zásobě.
  • Plzeňskému publiku jste se poprvé představil v roce 2014, v sezoně 2015/2016 jste se stal hlavním hostujícím dirigentem Plzeňské filharmonie a od nové sezony se ujmete postu šéfdirigenta. Jaké jsou vaše umělecké plány?
    Jak jsem již uvedl, znám Plzeňskou filharmonii od roku 2014, nejprve jsem pohostinsky dirigoval jeden koncert, posléze jsem se stal hlavním hostujícím dirigentem. Za těchto pět let jsem měl možnost sblížit se s lidmi, s nimiž budu teď pracovat mnohem intenzivněji. Také to, co do tohoto orchestru vložil Tomáš Brauner, bylo velmi silné, a já jsem mohl vidět, jak tento orchestr roste právě díky jeho úsilí. Pokud jde o práci T. Braunera, není nic, co by na ní mohlo být změněno – prováděl věci tím nejlepším způsobem. Avšak každý dirigent přichází s vlastním osobitým názorem, a tudíž s vlastním typickým způsobem přístupu k věcem.
    Pokud jde o mne, chci přicházet s čerstvými, rozumnými, novými, ale realizovatelnými cíli: v každém případě bych chtěl stavět program tak, aby posluchač vnímal program sezony jako celek, jako cestu, která jej povede od jednoho koncertu k druhému. Můj záměr je upevnit pocit, že každý koncert je nové dobrodružství, a přesto část celku, propojující již dosaženou zkušenost či zážitek s novými emocemi. Chci, aby lidé přicházeli na koncerty stále více kvůli hudbě, kterou provádíme, těšili se na ni a brali jako samozřejmost naše umělecké kvality a hudební výběr, beze strachu z méně známých kompozic, a se stále přítomnou dychtivostí objevovat nebo znovuobjevovat.
    Náš program bude zahrnovat slavná mistrovská díla stejně jako díla méně známá slavných či méně slavných skladatelů. Samozřejmě bude přítomna i hudba soudobá, ale máme v úmyslu ji prezentovat v atraktivním kontextu, abychom umožnili těmto méně přístupným skladbám snazší uchopení a lepší pochopení obecenstvem. Příliš často se stává, že díla nejsou publiku předána dobře, a to je velmi smutné. K nepochopení či ke špatnému pochopení nedochází vždy jen kvůli dílu samotnému, často je to způsobeno kontextem, v němž jsou ona díla uvedena. Proto bude naším úkolem najít nebo vymyslet ten pravý a ideální rámec k představení méně přístupného repertoáru. Naše publikum se s námi lépe spojí, když budeme pracovat tímto způsobem, o tom není pochyb.
    Rok 2019 bude pro Plzeňskou filharmonii rokem velmi důležitým: jako stálý symfonický orchestr byla totiž na půdě Hudebního odboru založena přesně před 100 lety, tehdy pod jménem Symfonický orchestr osvětového svazu. My jsme dědici této významné iniciativy a rádi bychom, aby každý v Plzni, v České republice a ve světě si byl vědom toho, že chceme pozdvihnout naši minulost nabídnutím zářivé budoucnosti. Je příliš brzy na to uvést nyní více detailů, i když mnoho z nich naplňuje naše myšlenky a diskuse již teď. Jednu informaci však už mohu poskytnout: oslavy století existence orchestru budou zahájeny provedením Beethovenovy slavné kompozice Missa Solemnis. Každé uvedení tohoto skvostného mistrovského díla je událostí. 24. října 2019 v Plzni tomu nebude jinak.

    Zadáno pro: Plzeňská filharmonie

    Nahoru | Obsah