Hudební Rozhledy

Barbora Horáková Joly - Režií jsem byla vždy fascinována

Gabriela Převrátilová | 09/18 |Rozhovory

Barbora Horáková Joly

Barbora Horáková Joly, narozená v roce 1982 v Praze, je dnes velice ceněnou operní režisérkou působící ve Švýcarsku, Německu, Itálii, Španělsku a Francii. Její nesporný talent dokládá vedle režijních úspěchů na jmenovaných scénách i prestižní britské ocenění International Opera Award 2018 v kategorii Objev roku, které nedávno získala v Londýně.

  • S hudbou jste se kamarádila odmala, kdy jste začala po světě vystupovat s dětským pěveckým sborem Radost. Jak na ta léta mezi svým pátým a patnáctým rokem vzpomínáte?
    To bylo určitě jedno z nejdůležitějších období mého života. Moc krásné období. V určitém směru mě hodně zformovalo. Díky sboru a zpěvu jsem se nejen zamilovala do muziky a hraní, ale především jsem poznala, co je to přátelství, co to znamená tvořit něco společně. Jakou radost a naplnění hudba přináší. A také jsem se naučila disciplíně, respektu a snad i pokoře. Tím, že jsme byly – když to tak nazvu – porevoluční děti, měly jsme už možnost hodně cestovat, ale stále to ještě bylo něco mimořádného. Určitě to mnohým z nás otevřelo obzory a dalo možnost poznat, co se děje kolem nás. Každá taková cesta byla nezapomenutelný zážitek. Dodnes mám nějaké deníky z cest a je to opravdu zábavné čtení. Dětský sbor Radost Praha pod vedením manželů Součkových zkrátka přinášel radost. Dodnes je obdivuji za to, kolik tomuto poslání věnovali času, píle a lásky.
  • Co bylo dál?
    Později už jsem cítila, že mě zpěv naplňuje více než jen na několika sborových zkouškách týdně, a tak jsem začala i se sólovým zpěvem u paní Věry Vlkové. Ta mi svým entuziasmem a neuvěřitelnou vitalitou vštípila lásku k opeře, operetě i písni, za což jí neskonale děkuji.
  • Kdy jste se potkala s operou?
    Jeden z prvních zážitků s operou mám také díky dětskému sboru, který spolupracoval se Státní operou Praha. Už jako dost malá jsem mohla účinkovat v různých operních představeních. Pamatuji si, že jedno z prvních, která jsem tak zažila, byla Pucciniho opera Turandot. Byla jsem nadšená z celé té divadelní atmosféry, chaosu, obrovské výpravy a jisté nervozity, která byla cítit všude kolem. Zkrátka celý ten obrovský aparát mě uchvátil. Asi už tehdy se to do mě, jak se říká, zažralo.
  • Své rádce jste záhy našla i v cizině...
    Ještě během studií na gymnáziu jsem se párkrát zúčastnila nádherných kurzů staré hudby ve Valticích, kde jsem mimo jiné měla možnost učit se od fantastické profesorky z Royal Academy of Music Poppy Holden, kterou jsem později během svého půlročního pobytu v Londýně navštívila.
  • Jaký byl váš hlavní obor na Pražské konzervatoři? Proč jste z ní předčasně odešla?
    Mým hlavním oborem byl v té době – ne příliš překvapivě – zpěv. I přesto, že jsem i na konzervatoři měla ohromné štěstí na skvělou zpěvačku a pedagožku paní Jiřinou Přívratskou, rozhodla jsem se odejít kvůli možnosti studia na hudební akademii v Basileji. Tenkrát v tom byla také trochu láska, přiznávám.
  • V Basileji a v Bernu jste studovala operu, doktorské studium v Ženevě. Jaké jsou tam studijní podmínky, jak Švýcaři vnímají operu?
    Vzpomínám si, že mojí naprosto báječnou a fantastickou maminku málem trefil šlak, když jsem jí oznámila, že bych ráda na studia do Švýcarska! Jednou z ohromných výhod je tam ale možnost získání nejrůznějších stipendií, což se mi naštěstí podařilo. V hudebním oboru se pak můžete dopracovat k různým diplomům. Nejprve to byly diplomy Pedagogický, Operní a Koncertní a nakonec takzvaný Sólový diplom. Proto jsem také mohla studovat v různých částech Švýcarska, a naučit se tak různým jazykům. Je pravda, že každá řeč v sobě má i trochu jinou mentalitu, ale ta se dá pocítit spíše během pracovního procesu, než v samotných představeních. Určitě je to také tím, že opera je hodně mezinárodní. Většinou se na jevišti sejdou zpěváci z hodně rozdílných konců světa a i samotný kreativní tým bývá často mnohonárodnostní. To je jeden z faktorů, proč operu miluji. Člověk musí být otevřený diskusím a stále můžete objevovat něco nového.
  • Takže až ve Švýcarsku jste skutečně poznala, jak daleko se dá s operou a jejím divadelním pojetím zajít...
    Ve Švýcarsku je hned několik operních domů s neuvěřitelnou kvalitou, kam jezdí pracovat mnoho významných umělců tohoto žánru z celého světa. Curych, Ženeva, Basilej. Samozřejmě je to spojeno i s financemi. Do operního rozvoje a do této tradice se v této zemi hodně investuje.
  • Do které doby jste zpívala a kdy jste se rozhodla, že se budete věnovat operní režii?
    Po studiích jsem se dostala do takzvaného operního studia, což v podstatě funguje jako začátečnická smlouva v opeře. Najednou už nejste jen ten „nadaný student“, co občas může zpívat v nějakých představeních, ale je to vaše obživa. Hlas je něco velmi osobního a každý zpěvák ví, jak moc je napojený na psychiku. Vlastně nejen zpěváci. Určitě znáte ten pocit, když jste šťastní a daří se vám, tak si třeba zazpíváte s rádiem. Jenže zpěvák musí být schopný podat výkon ve všech možných kondicích vlastně neustále. A upřímně, těch naprosto ideálních dnů, kde se cítíte perfektně jak po fyzické, tak po psychické stránce, zase nebývá tak mnoho. Proto se asi toto povolání tak často přirovnává k vrcholovému sportu, a ve mně vzbuzuje ohromný respekt – a to ke všem zpěvákům, kteří si tuto cestu zvolili. I přes zmíněný obdiv a svou velkou lásku ke zpěvu, divadlu i lidem, kteří v něm působí, jsem ale cítila, že pro mě to asi ta správná cesta pro celý život není. Protože jsem se toho však úplně vzdát nechtěla a režií jsem byla vždy fascinována, tak jsem si řekla, proč nezkusit, jaké to může být z té druhé strany.
  • Operní režii jste studovala v Mnichově. Co vás na tomto oboru tak uchvátilo, jaká byla vaše motivace?
    Hlavní motivací byla asi touha tvořit, experimentovat, pracovat se zpěváky, herci a kreativními lidmi. Společně vytvářet nový svět, kde se člověk cítí volně a nebojí se nechat průchod své fantazii. Kde se potkávají různé umělecké obory. A pak se to vše „zformuje“ do jednoho nového příběhu.
  • S operou pracujete novým stylem, můžete jej přiblížit?
    Když začínám inscenovat novou operu, tak vycházím v první řadě z hudby a z emocí, které na mě přenáší. Hodně se inspiruji ve výtvarném umění a ve fotografii. Teď jsem zrovna v Madridu a mít tu možnost vidět Goyovy černobílé grafiky nebo obrazy od Hieronyma Bosche či Böcklina je pro mě vždy znovu a znovu zážitek, i když už jsem je viděla snad stokrát. Režie je pro mě taky tak trochu malba. Už při poslechu se mi většinou v hlavě rodí jakési obrazy, které se pak snažím nakreslit a seřadit do storyboardu. I když v konečné fázi se většinou od této předlohy dost odchýlím, je to pro mě důležitá část procesu. Každý „materiál“ a předloha jsou jiné a jinak mě a můj tým inspirují. Někdy cítím, že hudba i charaktery jsou tak silné, že kdybych je na scéně natlačila do ohromných kulis a kostýmů, tak bych je udusila. A někdy je to naopak potřeba.
  • Jak vnímají váš přístup mladí diváci? Je pro ně dostatečně přitažlivý?
    V divadle Arriaga v Bilbau jsem měla krásný zážitek s mladým publikem. Inscenovala jsem tam Orfea od Monteverdiho, což je vlastně nejstarší opera vůbec. Divadlo tam má takový program pro mladé publikum do 30 let, kdy dává vstupenky na generální zkoušku zdarma. Když jsem pak šla ještě před generálkou do divadla, tak jsem viděla obrovskou frontu mladých lidí čekat před divadlem na lístky. Hodně z nich asi navštívilo operu vůbec poprvé. Sál byl pak úplně narvaný a my jsme trochu čekali, že to možná pro mnohé „napoprvé“ nebude úplně nejlehčí „kost“. Reakce ale byly úplně opačné. V sále bylo takové ticho, že by byl slyšet spadnout špendlík a při aplausu celý sál stál. Bylo to opravdu neuvěřitelné. V té opeře jsme měli v hlavní roli fantastického mladého zpěváka Jonathana McGoverna a bylo cítit, že se ti mladí lidé s touto postavou dokázali ztotožnit.
  • U nás neexistuje na modernistické pojetí oper jednoznačný názor. Proč jste jeho zastánkyní a realizátorkou?
    Já se musím přiznat, že moc nemám ráda ten pojem moderní režie. Pro mě je vůbec složité s určitostí říct, co je vlastně moderní. Zkrátka jen inscenuji z pohledu dnešní doby a světa, který znám a vidím kolem sebe. Já vždycky říkám, že opera a divadlo jsou hlavně o lidech. Tvoříme je s lidmi, pro lidi a vyprávíme o lidech příběhy, které nás něčím oslovují. Nic víc a nic méně. Někdy pro vyjádření určitých emocí a psychických procesů postav využívám prostředky, které se mohou zdát moderní nebo surrealistické nebo jak to chceme nazývat. Někdy jsou to pohyby, někdy jsou to barvy a někdy třeba i nahota a jakási brutalita, ale určitě to nikdy není účelové za každou cenu ve snaze být moderní.
  • Co považujete ze svých dosavadních projektů za nejúspěšnější – divácky i ze svého pohledu – „majstrštyk“?
    Divácky byla určitě krásně přijata naše inscenace Pelléas et Mélisande od Debussyho v opeře v Oslu. Ale že bych už někdy vytvořila „majstrštyk“ – to bych si říci netroufla. Před sebou mám ještě hodně práce, než bude za čím se ohlédnout a než budu mít pocit, že mohu takto svoji snahu zhodnotit.
  • V roce 2017 jste vyhrála mezinárodní soutěž Ring Award, které se zúčastnilo 87 týmů ze 24 zemí. Čím jste si porotu získala?
    V této soutěži musíte projít několika koly. Je to ale vlastně taková praktická příprava, protože když pak pracujete, tak proděláváte tento proces vždycky. Nejprve musíte zaslat zpracovaný koncept na operu, kterou porota zadá. Ten musí být opravdu detailně vypracovaný, včetně storyboardu celé opery a technicky zpracovaných plánů scény.
    Když projdete tímto sítem, tak v semifinále máte možnost tento koncept osobně představit s modelem scény a režiséři už inscenují nějakou část opery před porotou. No a když se i to podaří, tak v divadle ve Štýrském Hradci tři týmy mohou své koncepty zrealizovat.
    V našem případě se jednalo o komediální operu Don Pasquale, tak se porota nejspíš dobře bavila…
  • Byla jste rovněž nominována na cenu Objev roku v prestižním klání o Internatnational Opera Awards 2018, což jsou vlastně takoví malí Oskaři opery...
    Před pár dny jsem v londýnském Coliseu tuto cenu v kategorii Newcomer vyhrála. Je to krásné ocenění, ale jak už název napovídá – je to jen začátek.
  • Co vás čeká v letošním roce?
    Mám před sebou pár krásných inscenací od baroka přes Verdiho až k naprosté moderně, takže to bude opravdu pestré a moc se těším. Destinacemi budou třeba Vídeň, Basilej, Bilbao, Darmstadt, Wuppertal nebo Drážďany.
  • Kam se bude ubírat vaše další směrování? Co byste si chtěla splnit?
    Vlastně si denně něco plním tím, že každý den zcela prožívám a užívám si ho.

    Nahoru | Obsah