Hudební Rozhledy

New Opera Days Ostrava s Hábovou šestinotónovou vizí i Cageovou anarchií

Helena Havlíková | 09/18 |Události

Marek Olbrzymek (Lucifer), Vojtěch Šembera (Kristus) a Josef Škarka (Ariman)

Ještě ani neskončil „pokusný“ ročník Opera Nova, ke kterému se odhodlalo pražské Národní divadlo především s prezentací soudobých oper ze svého repertoáru, a v Ostravě už začalo NODO / New Opera Days Ostrava, zavedené bienále s výrazně chudším rozpočtem, které se však prostřednictvím původních produkcí současné podobě tohoto žánru věnuje systematicky a koncepčně už od roku 2012. A soudobé opery se dostávají také na program Ostravských dnů soudobé hudby, se kterými se NODO v sudých letech střídá.

I na letošním 4. ročníku 24. - 29. 6. tandem Petr Kotík - Jiří Nekvasil za vydatné podpory Renáty Spisarové-Kotík úžasně koncentroval tvůrčí energii. Svým nadšením pro současnou tvorbu získali nejen muzikanty, ale i efektivní organizační štáb a hlavně diváky. Všichni umělci přijeli tak připravení, že v neuvěřitelném časovém limitu pouhých deseti dnů vzniklo pět originálních produkcí a jedna adaptovaná z Varšavy – všechny ve vynikajícím hudebním a inspirativním scénickém provedení. Přitom jen z letmého pohledu do partitur těchto skladeb, které často připomínají spíše grafická díla nebo „návody k použití“ bez klasických not, je jasné, že vyžadují schopnost adaptovat se na neobvyklé koncepty a styly – od interpretů, ale i od diváků.

Adaptace na Hábovy šestinotóny
Největší dávku adaptability vyžadovala opera Aloise Háby (1893–1973) Přijď království Tvé komponovaná v šestinotónovém systému. Vznikala v letech 1937–42, takže se zaměření NODO na současnou produkci datem dokončení vlastně vymykala. Ale díky Hábovu stylu experimentálnímu i z dnešního pohledu a také tím, že až NODO, ač v podmínkách krátké staggiony, mělo kuráž ji uvést, poprvé po 76 letech od dokončení.
Hába, mezinárodně uznávaná osobnost především meziválečné hudební avantgardy, při hledání cest dalšího vývoje hudby zkoušel mikrointervalové systémy. V oblasti opery po Matce s čtvrttónovými pasážemi svou třetí (poslední) operu Přijď království Tvé celou obohatil o zvukové spektrum šestinotónové soustavy s oktávou dělenou nikoli na 12 rovnoměrně temperovaných půltónů standardní evropské hudby, ale na 36 intervalů. Partitura se doslova hemží posuvkami – vedle standardních béček pěti typy křížků platných navíc vždy jen pro jednu notu. Jedinou intonační oporou pro mnohočetně obsazené běžné smyčcové nástroje a pozouny, na které lze hrát i v tomto systému, pro 26 (!) pěveckých rolí a sbor je šestinotónové harmonium zkonstruované speciálně pro Hábu. Pro ostravské provedení je ze svých sbírek zapůjčilo Českého muzeum hudby, takže nahrávka, která díky Českému rozhlasu vznikla, má i tuto autenticitu.
Mikrointervaly je opravdu potřeba dlouhodobě trénovat. Uvedení v podmínkách NODO tak nebylo a ani nemohlo být zcela dokonalým zvukovým obrazem Hábovy složité partitury, která se hrála bez škrtů, pouze s nástrojovými úpravami (jedna harfa místo tří). Ale je vůbec v lidských silách tuto partituru zcela dokonale provést? (Lze si klást otázku, jak by vyzněla partitura dokonale nahraná na počítači.) A kolik diváků / posluchačů dokáže přesné ladění šestinotónů poznat? V tomto případě mnohem podstatnější než lpění na detailech bylo, že inscenace umožnila dílo „zažít“, nejen číst z partitury, kterou Národní divadlo moravskoslezské muselo pro provedení zpracovat (a potřebovalo i pomoc IT specialistů pro úpravu softwaru na rozpis not).
Obdivuji dirigenta Bruna Ferrandise (narodil se v Alžírsku, ale žil a působil hlavně ve Francii a USA), s jakým přehledem dílo, obtížné i svým atematickým kompozičním stylem, řídil nejen ve zvládnuté koordinaci, ale i v celkové struktuře, výrazových kontrastech i vyváženosti početně obsazeného orchestru vůči sboru i sólistům, kteří navíc zpívali v nejrůznějších výškách jeviště Divadla Jiřího Myrona. Speciální uznání zaslouží Miroslav Beinhauer, že dokázal zahrát na šestinotónové harmonium se třemi klaviaturami většinu komplikovaného partu a jen při některých částech se uchýlil k elektronickému keyboardu. Chválím výkony sboru Canticum Ostrava pod vedením Jurije Galatenka i sedmnácti sólistů, ze kterých uvedu alespoň Vojtěcha Šamberu v roli Krista i Písmáka, Michaelu Šrůmovou jako Prostořekou, Kamilu Mazalovou v roli Táni, Marka Olbrzymka, který obsáhl Intelektuála, Autora i Lucifera, Josefa Škarku jako 2. důvěrníka i Arimana, Juraje Nociara coby 1. důvěrníka, Josefa Moravce v rolích Úředníka a Tajemníka nebo Davida Nykla v roli Ředitele.
Hábova opera Přijď království Tvé je ovšem neobvyklá také svým námětem, jak napovídá i podtitul Nezaměstnaní. Hába v ní, veden vlastním hluboce zakořeněným světonázorem, zkombinoval kritiku sociální nespravedlnosti v kapitalismu vykořisťovaných dělníků, kterým stroje berou práci, se Steinerovou antropozofickou vizí osvobozeného člověka a uspořádání lidské společnosti. V opeře o třech dějstvích rozdělených do sedmi obrazů se vystřídají scény dělnických bouří proti propouštění, výstupy hledání společných východisek dělníků s intelektuály, obrazy ziskuchtivého ředitele továrny a alegorický rozhovor Krista s Luciferem a Arimanem, symbolů zla v křesťanském náboženství a íránsko-perském zoroastrismu, kteří se doprošují, aby z nich Kristus sňal tento úděl. Kristus ale zatím jejich prosbu odmítá, protože člověk ještě sám nad sebou nezvítězil, aby se „svobodně vydal stezkou moudrosti a obětavé lásky lidské“. Zatímco ve své předchozí opeře Nová země tento ideál Hába přes všechny hrůzy, o kterých věděl, spatřoval ve vládě sovětů, zde až překvapivě použil v závěru zcizovací princip divadla na divadle. V závěru se na scéně objeví Autor. Neví si rady se zakončením díla. Když všichni postupně odmítnou smrt hlady, kolektivní sebevraždu, vyrabování obchodů, výhru v loterii nebo vyslání do země Sovětů, vystoupí Písmák s vizí Krista v člověku a jeho Království na zemi. Sbor dělníků ji nadšeně přijme.
Třebaže této opeře bývá jaksi a priori vyčítána nedramatičnost a naivismus, režisér Jiří Nekvasil s výtvarníkem Davidem Bazikou zprostředkovali Hábův apel po spravedlivějším světě výstižně prostřednictvím symboliky postupně odhalované pyramidy přes celou šířku i výšku jeviště s jasnou hierarchií: s rudou základnou pro dělníky, užším stříbrným ochozem pro management „kapitalismu“ a žlutou nejvyšší etáží pro trojici náboženských postav. Pyramidu završuje na špici vysoko pod stropem jeviště prostý dřevěný kříž. A také s pomocí kostýmů Marty Roszkopfové a střídmých, nicméně přesných hereckých charakteristik se podařilo vystihnout jednotlivé typy udřených dělníků, egoistického ředitele až po důstojného písmáckého věrozvěsta. Manipulace arimanského Ředitele a luciferského Důvěrníka s rudými válečnými maketami tanku a lodě byly spíš jen nadbytečnou Nekvasilovou hříčkou, jak vnést do inscenace „postmoderní“ přesah.
Tato raritní opera ovšem není snadná ani pro publikum. Výsledný dojem z provedení byl ovšem velmi intenzivní. Hába měl absolutní sluch, ale kdo jím nedisponuje, může připadnout na kacířskou myšlenku, že tato hudba je „jen“ rozladěná a zní „falešně“, jako by si hráči nedokázali správně naladit. Po chvíli, když si posluchač na rozšířený zvukový „svět“ zvykl, zněl se zvláštní dráždivostí dobrodružného poznávání neznámých hudebních souzvuků a barev, měkčích než ve čtvrttónové hudbě. Zážitek byl umocněný i tím, že Hába operu komponoval v atematickém slohu, tj. bez návratů a bez opakování hudebních myšlenek v proudu „osvobozené“ hudby, která stejně jako čas plyne, či spíše se valí stále dopředu.
Můžeme pociťovat rozpaky nad směsicí zoroastrismu, křesťanství a antropozofismu a záměru vložit ideje křesťanství do jakési utopické představy socialismu. Kombinace civilního a archaického jazyka libreta může působit až úsměvně. Kontext současného směřování ke čtvrté průmyslové revoluci 4.0 a střetů ideologií však odhalil, že opera rozhodně není tak naivní a poplatná své době, jak bývala nálepkována bez zkušenosti jejího vyznění na jevišti.
Světová premiéra Hábovy opery Přijď království Tvé, nastudovaná k 100. výročí vzniku Československé republiky, se stala jednou z událostí nejen letošního ročníku NODO a celé operní sezony, ale i dějin české hudby. A díky tomu, že Český rozhlas z provedení pořizoval nahrávku, bude přesah a význam tohoto uvedení ještě širší. Je otázka, zda se někdo další odváží ji uvést, kdy a proč. Je to výzva. Potenciál přilákat širší okruh diváků tato jeho operní kuriozita nejspíš nemá, tím spíš dělníky, kterým Hába svou operou dává „návod“ na osvobození. Ti půjdou spíš na vizovickou kapelu, kde se „nedoladěné“ tóny užívají spontánně. V každém případě inscenace zprostředkovala Hábovu operu jako součást skládanky nejen hudebního vývoje, ale i názorových a stylových turbulencí 20. století s Hábovými životními osudy i dlouhým čekáním na premiéry jeho oper Nová země i Přijď království Tvé.

Manželský trojúhelník s kontratenorovým milencem
Podobnost až nečekaná vyplynula na NODO z uvedení oper Luci mie traditrici / Oči mé zrádné mimořádně úspěšného italského skladatele Salvatora Sciarrina (*1947) a The Mute Canary / Němý kanár Rudolfa Komorouse (*1931). Oba ve svých komorních operách sáhli po tématu manželského trojúhelníku se sopránovou manželkou, barytonovým manželem a kontratenorovým milencem (a u Sciarrina ještě zrádným barytonovým sluhou). U obou však tvoří příběh (s tušeným tragickým vyústěním a u Komorouse ještě se surrealistickým „rozostřením“) jen kostru pro „zastavování“ situací v hudebním vyjádření pocitů postav. Komorous tento odvěký operní princip posiluje přiřazením různých nástrojů k jednotlivým rolím; Sciarrino používá nejrůznější zvuky až na hranici slyšitelnosti a schéma temporytmu vět v extrémech dlouhého zastavení a prudkého „vychrlení“ postupně ovšem poněkud jednotvárně. Zatímco vyznění Sciarrinovy opery posílila inscenace polského týmu režisérky Pii Partum scénograficky koncentrovaná na pouhé tři kruhy s bohatou symbolikou hereckých akcí, dadaistický inscenační koncept dua Jan Horák a Michal Pěchouček posunul Komorousovu operu za hranici srozumitelnosti.
Sciarrino i Komorous se na NODO i Ostravské dny vracejí pravidelně. Při vší úctě k oběma a v našich kontextech k zajímavosti jejich kompozic by spektrum autorů zařazovaných na festival mohlo do budoucna zamířit i jinými směry konceptů soudobé opery.

Lidský hlas jako dramata beze slov
Další podobnost i dobou svého vzniku na počátku 70. let vzešla ze dvou performancí – Zpěvníků / Song books Johna Cagea (1912–1992) a Macle Julia Eastmana (1940–1990). Obě díla rezignují nejen na syžet v tradičním smyslu, ale i na ucelené věty. Prostřednictvím hlásek, slabik, ševelení, kvílení, skřeků, vzdychů eroticky roztoužených i lkavých, chechotu nebo hihňání, krkání, kloktání, chrápání, jekotu, brebentění a nekonečné spousty dalších projevů lidského hlasu a v případě Cage také útržků slov a elektronicky zesílených „hluků“ (např. pokládání karet nebo šachových figurek na stůl) otvírají fantazii posluchačů ve sledech zvukových situací a minipříběhů. Zatímco Eastman „vystačil“ se 17 minutami, ze Zpěvníků vybral Petr Kotík 90 minut, kdy se začátek a konec disciplinovaně vážného odosobněného ztvárnění poznal podle zhasnutí a rozsvícení světel v hledišti. Ortodoxní příznivci Cagea jako bořitele evropských hudebních tradic a hledače nových způsobů organizace zvuků, hluků a ticha inspirovaných buddhismem mohli být nadšeni – a smích vyvolal Petr Kotík, který i jako vážený sedmdesátník byl ochotný vyjet z propadla s nasazenou prasečí hlavou. Pro jiné diváky „uvězněné“ v sedadlech tradičního Dvořákova divadla mohla performance ve scénické realizaci Jiřího Nekvasila a Davida Baziky spíše vyvolat (žádoucí) diskusi o slepých uličkách. Performance Zpěvníků i Macle připomněla, jak při minulém ročníku NODO zazněly ve Starých koupelnách Aventures & Nouvelles Aventures Györgyho Ligetiho z první poloviny 60. let minulého století. Takového účinku na letošním NODO provedení Eastmana ani Cage nedosáhly.

Mladý příklon k schönbergovské tradici
Nejsilnější příklon k tradičnímu schématu opery nakonec vnesl na festival nejmladší skladatel – Daniel Lo (*1986) z Hongkongu. Na objednávku NODO vytvořil komorní operu A Woman Such as Myself / Žena jako já o dívce, která dle závazné rodové tradice zdědila povolání kosmetičky – ovšem mrtvol v márnici. Obává se, aby kvůli tomu podobně jako její teta neztratila muže, kterého velmi miluje. Schönbergovské monodrama pochybnostmi a rozbouřenými city zmítané Ženy, které se zhmotňují postavy milence a tety, se ukázalo jako operně nosný námět – i díky výkonu Kamaly Sankram a citlivé režii Miřenky Čechové a Petra Boháče s využitím projekcí.
Letošní ročník NODO se už navždy zapíše do historie opery uvedení Hábovy šestinotónové opery. A odpověď na otázku další budoucnosti festivalů soudobé opery u nás, zda pražská Opera Nova, nebo ostravské NODO, je jednoduchá – obě!

New Opera Days – NODO 2018
Alois Hába: Přijď království Tvé. Dirigent Bruno Ferrandis, režie Jiří Nekvasil, scéna David Bazika, kostýmy Marta Roszkopfová, sbormistr Jurij Galatenko. Světová premiéra 24. 6. 2018, psáno z reprízy 25. 6. 2018, Divadlo Jiřího Myrona.


Salvatore Sciarrino: Luci mie traditrici (Oči mé zrádné). Dirigentka Lilianna Krych, režie Pia Partum, scéna Magdalena Maciejewska, kostýmy Emil Wysocki, video Marek Zamojski, choreografie Agnieszka Dmochowska-Slawiec. Představení 26. 6. 2018, Divadlo Antonína Dvořáka.

Daniel Lo: A Woman Such as Myself (Žena jako já). Dirigent Petr Kotík, režie a scéna Miřenka Čechová a Petr Boháč, video Barbora Johansson Pivoňková. Představení 27. 6. 2018, Staré koupelny Dolu Hlubina.

Nahoru | Obsah