Hudební Rozhledy

Festival komorní hudby Český Krumlov 2018

Julius Hůlek | 09/18 |Festivaly, koncerty

Kontratenorista Filippo Minnecia

Úvodem
Také 32. ročník festivalu byl jako v letech minulých charakteristicky zahájen „Barokní nocí na zámku Český Krumlov“ (29. a 30. 6.). Jde o působivou show, kde v autentickém prostředí probíhá celý komplex akcí, aby dnešními diváku a posluchači přiblížil neodolatelné karnevalové kouzlo commedie dell’arte, provázené atrakcemi, tancem, hudbou a hostinou o půlnoci završenou ohňostrojem. Nadčasovým i hodnotovým těžištěm českokrumlovské Barokní noci však zůstává premiéra původní barokní či baroku a hlavně commedii dell’arte blízké opery 18. století v jedinečně dochovaném původním zámeckém divadle. Letos se takovou událostí stalo uvedení opery „Das Neusonntagkind“ neboli Nedělňátko skladatele Wenzela Müllera (1759–1835) pocházejícího z okolí Moravské Třebové a působícího převážně ve Vídni.

S velkým úspěchem byla provozovaná počínaje rokem 1793 v leopoldstadtském divadle na předměstí Vídně. Opera má velice úzký vztah k Českému Krumlovu – jednak se její dobový notový materiál zachoval ve zdejší zámecké archivní sbírce, a jednak si s ní Schwarzenbergové jako diváci a někteří i jako účinkující zpříjemňovali chvíle v divadle svého vídeňského paláce nebo za pobytu v Čechách roku 1795. Nicméně českokrumlovský festival komorní hudby zůstává festivalem především hudebním a se zadostiučiněním můžeme konstatovat, že v průběhu posledních dvou let v jeho dramaturgii vedle zachování koncepčně tradičních komorních koncertů dochází k výrazným žánrovým a interpretačním inovacím. Porovnání obou těchto hledisek se stalo předmětem naší výběrové rekapitulace.

L’amato nome
Skutečnou lahůdkou jak po dramaturgické, tak posluchačské stránce se stal v pořadí druhý festivalový koncert (1. 7.). Byl příznačně nazván L’amato nome – Jméno milované a věnován žánru zhudebněné italské milostné poezie v podobě árie a komorní kantáty ze stylového pomezí vrcholného baroka a galantní doby, tedy z větší části 18. století. Zdrojem estetického požitku je tu kromě kvality ryze básnické i hudební výrazově rozmanité, mnohotvárné zhudebnění slova v součinnosti mnohdy jen pouhého bassa continua, popřípadě ještě sólového nástroje. Právě takový charakter mělo obsazení účinkujícího souboru Il gioco de’ Matti – Giulia Barbini (flétna), Federico Tofano (violoncello), Giulio Quirici (theorba), Francesco Corti (cembalo). (Je zvláštní, že členové souboru svůj zájem i působnost vedle staré hudby věnují také hudbě novodobé, dokonce i jazzu.)
Protagonistou věkově mladého kolektivu je Filippo Minnecia (1981), jehož oborem je kontratenor, specifická pěvecká technika hlasovou polohou odpovídající ženskému altu. Původně studoval hru na violoncello a dnes patří k prvořadým uměleckým autoritám zmíněného vokálního zaměření. Zabývá se především interpretací hudby ve své době svěřované kastrátům v oblasti hudebně dramatické, též tvorbě kantátové a oratorní. Jeho hlas je kovově stříbrného zabarvení, velkého dynamického a výrazového rozpětí, což bylo zjevné už v úvodní kantátě Mi palpita il cor Georga Friedricha Händela (HWV 132 a) s koncertantní flétnou. Hráči continua používají barokní instrumentář ovládaný stylově odpovídající technikou. Názorně to ilustrovala Sonáta d moll pro violoncello a continuo Giovanniho Benedetta Piattiho nesená tempovými kontrasty, s minimálním užitím vibrata a syrovějším tónem. V kantátě Lasciami un sol momento Giovanniho Bononciniho (bez theorby) na sebe upozornil soustředěný, zainteresovaně koncentrovaný přístup Minecciův spolu s intenzivním prožitkem hudebního textu, prostoupený dramatickými gesty a pokyny. V kantátě La Fiamma Johanna Adolfa Hasseho mj. upoutala úloha koncertantní flétny de facto nejen uvozující, ale i komentující děj. Poněkud odlišnou stylovou atmosférou se vyznačovaly dvě árie Franceska Gaspariniho, zřejmě proto, že kromě stylově starší provenience se jednalo o árie operní. První z nich, Qui ti scrivo o nome amato z opery L’Oracolo del Fato Mineccia podal s nanejvýše decentním procítěním, završeným pianissimovými závěry frází. Doprovod byl v souladu s tím bez cembala, jen s theorbou a pizzicatovaným violoncellem. Totéž i v případě druhé Gaspariniho árie Vede anche il nido z opery Antioco, kde kontratenor obdobně citlivě prožíval a podával niterné náladové proměny zhudebněného textu. Mezi oběma áriemi se účinkující vrátili k čistě instrumentální hudbě v podobě flétnové Sonáty D dur, op. 2 č. 5 Pietra Antonia Locatelliho působivě ozvláštněné zdobnou ornamentikou violoncella, aby na závěr v kantátě Il nome J. A. Hasseho pro flétnu a kontratenor v dramaticky vzepjatém sledu recitativů a árií, v gradaci někdy až dravě odstupňované a násobené, předvedli skutečný „koncert“ melodicky maximálně vyklenutého vokálního hlasu a exponované flétny jako vrcholnou ukázku produkce u nás dosud zřídkakdy slýchané.

Nokturno pro Egona Schieleho
V rámci festivalové dramaturgie v posledních letech pevně zakotvila středeční Nokturna. To letošní, Nokturno pro Egona Schieleho, nesoucí v názvu jméno jednoho z předních vídeňských expresionistů s Českým Krumlovem neodmyslitelně spjatého (4. 7.), patřilo dechovému kvartetu Clarinet Factory mezi – či dokonce nadžánrového zaměření, používajícímu různé druhy klarinetů, saxofony, popřípadě i další dechové nástroje. Každý ze čtyř členů souboru (kromě jiného je spojuje absolutorium konzervatoře v Pardubicích a působnost v předních pražských hudebních tělesech) je specifickou osobností nejen po čistě interpretační, ale i kreativní stránce. Jindřich Pavliš je kapelníkem, svým slovem posluchače na koncertech provází a hlavně on je autorem úprav i původních skladeb. Luděk Boura hraje především na „normální“ B klarinet, příležitostně na basklarinet. Vojtěch Nýdl vedle klarinetu výrazně uplatňuje své pěvecké alter ego a k vokálně-instrumentálním artefaktům píše texty. Petr Valášek téměř výhradně hraje na basklarinet, jejž ovšem těžko popsatelným způsobem dovede proměnit v sadu bicích nástrojů nebo pestrou škálu rozmanitých zvuků. Výsledný efekt každého vystoupení je však nemyslitelný bez sound-designu Jana Středy.
Nemohlo být vhodnějšího místa nad Schieleho Centrum (původně budovy pivovaru postaveného v 16. století), kam byl koncert Clarinet Factory situován. Hudba, která zazněla v rozlehlé výstavní síni, výborně ladila s prostředím působícím industriálním dojmem. Takže naplnění ideálu site-specific performance bylo bezezbytku dosaženo. Něco ze stylové provenience i charakteru celkového profilu pozdního večera napoví názvy postupně uvedených kreací – Star Track, B-A-C-H, Bolek i Lolek, Hoří pole lán, Glass Story, Luda’s Dance, Una matina, Naftalíh, Jordan, L’Amour, Husa divoká, Traincid, Hikari. Stylový záběr je originální především svou neopakovatelnou kompoziční syntézou a volbou interpretačního aparátu, přičemž jednotlivé inspirační proudy akcentuje, spojuje i diferencuje navzájem. Alespoň zmíníme reminiscence z oblasti takzvaně vážné hudby i hudby folklorní, jazz, world music, minimalismus a našlo by se jistě leccos dalšího. Důležitým jednotícím principem zůstává improvizace.
Výsledný zvukový obraz byl, nazíráno celkovým dojmem, neobyčejně mnohotvárný – od lahodného zvukového spektra čtyř nástrojů přes rytmicky podmanivou pulzaci, expresivitu sólových hlasů nebo naopak stereotyp monotónních úryvků, více či méně zjevná nebo naopak zašifrovaná poselství jednotlivých příběhů až po vysoce inteligentní humor nejen čistě hudební, ale i v komentářích – to vše plynulo v interpretačně dokonale vybroušeném podání. Nechyběly ani vyložené kuriozity – za zmínku rozhodně stojí zvuk i vizuální demonstrace kontrabasového klarinetu (v naší republice údajně existují jen dva nástroje tohoto druhu). Přítomnost Clarinet Factory na letošním festivalu je dalším důkazem utěšeně se klenoucího diapazonu jeho programové dramaturgie.

A na závěr Kinsky Trio Prague
Program slavnostního závěrečného koncertu (7. 7.) tentokrát poznamenala radikální změna, avšak jednoznačně ku prospěchu věci. Původně měl být věnován Smyčcovému orchestru Český Krumlov, leč vinou personálně technických problémů, nastalých nedlouho před termínem koncertu, k jeho realizaci nemohlo dojít. Absentující těleso pohotově nahradil komorní soubor Kinsky Trio Prague – Lucie Sedláková Hůlová (housle), Martin Sedlák (violoncello), Veronika Böhmová (klavír). Klavírní trio, jež svého názvu začalo užívat se souhlasem známé šlechtické rodiny roku 2004, působí na domácí i zahraniční hudební scéně od roku 1998. Připomeňme, že dramaturgie koncertu krajními programovými čísly záslužně volila skladby, jejichž autoři jsou se svým odkazem v koncertním provozu na poli komorní hudby namnoze opomíjeni.
Názorným příkladem může být Trio f moll mladého Zdeňka Fibicha z roku 1872, které představuje počin historicky o to významnější, že ve vývoji žánru klavírního tria v české hudbě je teprve druhým dílem svého druhu po Klavírním triu g moll B. Smetany z roku 1855. V celkovém průběhu třívěté kompozice interpretační ztvárnění jednoznačně vystihlo a potvrdilo vzácný cit pro rovnoměrné zastoupení smyčcových nástrojů a klavíru, nicméně právě klavír tu je už v první větě výrazně a permanentně exponován. V této souvislosti připomeňme, že publikum se nepochybně těšilo na sólové vystoupení V. Böhmové s prvním klavírním koncertem F. Chopina v intencích původně zamýšleného programu, avšak její projev mohl a také byl předmětem pozornosti v rámci všech skladeb, které toho večera zazněly. Bouřlivý výraz (v druhé větě zmírněný pevně posazenou kantilénou violoncella) byl charakteristický pro obě krajní věty Fibichova formálně a harmonicky konvenčního, ale právě romantickým stylem progresivního Tria. Klavírní trio Bergerettes o pěti částech Bohuslav Martinů stačil napsat ještě v relativně klidném osobním rozpoložení těsně před druhou světovou válkou. Celkovou, především rytmickou údernost cyklu interpreti transparentně exponovali hned ze začátku, ve druhé větě uplatnili smysl pro výrazově vnitřní kontrast následovaný prostřední větou lyrickou a temperamentní zároveň, aby dále plnili nároky přímo virtuózní (dodejme, že nejenom zde) a v postupující gradaci včetně rytmického motorismu uplatnili zdravou míru výrazového barbarismu.
K opomíjeným autorům dosud patří i Fibichův mladší současník Anton Stěpanovič Arenskij, poněkud jednostranně viněný ze stylového konzervatismu a závislosti na Čajkovském. Právě jeho Trio č. 1 d moll, op. 32 může být považováno za klenot triové literatury svého druhu a opět zdůrazníme, že nejen technické, ale i výrazové požadavky byly v jeho provedení přítomnými interprety bezezbytku splněny, ba jedinečně povýšeny v symbióze heroismu a lyrismu. Autor dílo věnoval znamenitému violoncellistovi K. J. Davidovovi, tomu odpovídá i tematicky specifický podíl violoncellového partu, ovšem zcela mimořádná úloha – opět podotýkám, že ve výrazově akustickém vyvážení s houslemi i violoncellem – tu připadá klavíru. Právě tento aspekt spolu s celkově angažovaným a vytříbeným výkonem měl podíl na výsledném dojmu z celého koncertu a tím i na přesvědčivém završení celého festivalového dění.

Nahoru | Obsah