Hudební Rozhledy

Karlovy Vary s filmy a hudbou

Vladimír Říha | 11/18 |Horizont

Tim Robbins se v Karlových Varech představil i jako kytarista.

I když během roku nebyly zprávy ohledně Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech zrovna optimistické, vedení 53. ročníku se podařilo zacelit krizi hrozící se ztrátou generálního partnera, a tak ve dnech 29. 6.–7. 7. festival zdárně proběhl ke spokojenosti tisíců návštěvníků. Letošní ročník chtěl dle slov prezidenta festivalu Jiřího Bartošky hlavně uctít 100 let od vzniku našeho státu ve spojení s více než sedmdesátiletou existencí festivalu, a to se uspokojivě podařilo.

Celkem 17 programových sekcí a retrospektiv bylo o něco méně než loni, ale i tak nabídka byla obrovská a nescházely ani pozvané osobnosti ze světa filmu. Je chvályhodné, že ani hudba nepřišla zkrátka. Bylo pochopitelné, že úvodní večer festivalu byl poctou zemřelému českému režisérovi Miloši Formanovi, který se navíc staral současnému vedení festivalu často o podporu v zahraničí. Byl promítnut jeho snímek z roku 1965 Lásky jedné plavovlásky (mj. s hudbou dalšího emigranta Evžena Illína) a po skončení zahajovacího ceremoniálu si návštěvníci před Thermalem mohli vyslechnout koncert Českého národního symfonického orchestru s dirigentem Carlem Davisem s hudbou z některých Formanových filmů. Přidal se i dirigent Libor Pešek, Formanův generační souputník a přítel, jenž dirigoval hudbu ze snímku Amadeus. Během zahajovacího večera byl také udělen Křištálový globus největší letošní zahraniční hvězdě. Za mimořádný přínos světové kinematografii ho získal americký herec a režisér Tim Robbins. A jelikož Robbins je také kytarista a zpěvák, bylo jasné, že si ve Varech i zahraje. Koncert jeho The Rogues Gallery Bandu hrajícího kvalitní folk rock byl v Městském divadle a návštěvníci jeho filmů pochopili, proč hudba je v nich tak důležitá (většinou ji píše jeho bratr David). Oba ve Varech uvedené Robbinsovy snímky Bob Roberts (z roku 1992) a Kolébka ve větru (1999) se zabývají spojením politiky a hudby. První ve vymyšleném příběhu zpěváka a podnikatele, jenž se dá na politickou dráhu, druhý zachycuje okolnosti z historie amerického muzikálu 30. let, kdy levicové dílo skladatele Marka Blitzsteina Cradle Will Rock bylo zakázáno uvést s herci a skladatel ho hrál sám u klavíru na pódiu. Stejnou událostí se na festivalu zabýval i skvělý dokument Marka Cousinse Oči Orsona Wellese, uvedený v sekci Návraty k pramenům. Slavný herec a režisér Welles uvedení Blitzsteinova muzikálu v New Yorku (1937) totiž režíroval.
Druhý Křišťálový globus získal americký režisér Barry Levinson, tvůrce mj. slavného Rain Mana (1988) či snímku Vrtěti psem (1997). Besedy a diskuse s tímto mistrem amerického filmu byly jedním z největších zážitků festivalu. Dost překvapivě získal Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary mladý britský herec Robert Pattinson. Cenu prezidenta festivalu za přínos české kinematografii obdržel herec Jaromír Hanzlík. Festival uvedl jeden z jeho prvních snímků Bloudění (režie Antonín Máša, Jan Čuřík) z roku 1965 s hudbou Jana Klusáka.
Největší filmové i hudební zážitky přinesl letošní festival v sekci Horizonty. Polský snímek Studená válka (rež. Pawel Pawlikowski) je působivá dobová romance z 50. let o lásce v době komunistické nadvlády. Dva lidé, hudebník a zakladatel souboru lidových písní a talentovaná temperamentní sólistka souboru procházejí různými fázemi vztahů, když on využije první příležitost k emigraci na Západ a ona odmítne. Výborná hudba (lidovky i jazz) doprovází jejich další setkávání až k hořkému konci v Polsku. Stejně působivé je i ruské Léto (rež. Kirill Serebrennikov) zachycující počínající rockové hnutí v SSSR v 80. letech v Leningradu na osudu dvou skutečných postav tamější scény: Mikea Naumenka a mladého zpěváka Viktora Coje. I formálně přitažlivý černobílý snímek je skutečnou událostí a poctou oběma osobnostem i jejich přátelům. Ve stejné sekci byl uveden i nejnovější snímek amerického režiséra Terryho Gilliama, dalšího z hostů festivalu, Muž, který zabil Dona Quijota. Snímek natáčel s různými přestávkami 18 let a do jeho výsledné verze zařadil i přitažlivou hudbu španělské skupiny Roque Baňos. O filmu Nico 1988 (rež. Susanna Nicchiarelli) jsem psal již při Febiofestu, zde jen zdůrazním, že do Varů přijela představitelka rockové zpěvačky dánská herečka a zpěvačka Trine Dyrholm.
Hudební fanoušky velice potěšila již zmíněná sekce Návraty k pramenům. V jejím programu byl tradičně němý snímek s novou hudbou, tentokrát film Karla Lamače z roku 1924 Bílý ráj, společenské melodrama s Anny Ondrákovou jako naivní sirotou, do jejíhož života zasáhne uprchlý vězeň. Vlastní hudbu hrál v Městském divadle k filmu Tomáš Vtípil. A pokud si mnozí pamatují českého Švýcara Roberta Kolínského jako klavíristu a propagátora Bohuslava Martinů, jistě užasli, když ve Varech se v této sekci představil jako režisér výborného dokumentu Jiří Menzel – Komedie není legrace. Závěrem uveďme jméno vítěze soutěžní sekce. Porota vybrala rumunský snímek režiséra Radua Judeho Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři. Koprodukce, které se účastnilo i Česko, se vrací k neznámé kapitole druhé světové války, kdy se rumunská armáda podílela jako spolubojovník wehrmachtu při vpádu do SSSR na vraždění sovětských Židů.
A pár statistických údajů na závěr: Na festivalu se uskutečnilo 501 filmových představení, uvedeno bylo 236 filmů, 35 mělo světovou premiéru. Návštěvníků bylo 13 080, prodalo se 140 135 vstupenek, čímž byl – byť těsně – překonán loňský rekord.

Nahoru | Obsah