Hudební Rozhledy

Olomoucké barokní slavnosti

Helena Havlíková | 11/18 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

La Gloria e Himeneo – Monika Jägerová (Gloria) a Leandro Lafont (Himeneo)

Úvodem
Maratón letních hudebních festivalů s operami výrazně obohacují Olomoucké barokní slavnosti (8.–29. 7. 2018) souboru Ensemble Damian pod vedením jeho uměleckého vedoucího Tomáše Hanzlíka, impresária, skladatele, dirigenta, režiséra, vokalisty i hráče na smyčcové nástroje a výtvarníka v jednom.
Letos se konají pošesté, opět ve dvoraně Uměleckého centra Univerzity Palackého. Tento prostor bývalého jezuitského konviktu z 16. století je pro takové produkce ideální – nejen akusticky díky vysokému stropu. Do příjemně komorního prostředí se vejde replika barokního divadla – Theatrum Schrattenbach, kterou si Ensemble Damian nechal zbudovat podle vzoru, který známe například z českokrumlovského zámeckého divadla.

Tj. na principu kukátkového jeviště vybaveného mechanismem pro výměny malovaných bočních kulis a zadního prospektu s typizovanými obrazy sálu, zahrady, louky, terasy, vesnice. Osvětlení skýtá řada světel z podlahy proscénia, pod kterým sedí orchestr. Hlediště má kapacitu kolem 70 míst. (Podobnou, větší repliku barokního divadla má i Musica Florea.) Program letošního ročníku Olomouckých barokních slavností byl opět bohatý a zajímavý. Propojoval Hanzlíkovu badatelskou muzikologickou činnost po českých archivech, jeho kompoziční aktivity a novodobé české premiéry různých forem barokního divadla. Zahrnoval celkem sedm produkcí, z nichž v jednom případě na festivalu hostoval pražský soubor Geisslers Hofcomoedianten se svou adaptací Molièrovy a Lullyho tragédie lyrique Psyché nazvanou Krása střídá nádheru. Na té se Tomáš Hanzlík podílel jako tvůrce hudební složky. I když ani tato inscenace nezapře hravost a divadelní obrazotvornost, se kterou Geisslers Hofcomoedianten rozehrávají pod vedením svého uměleckého vedoucího Petra Haška barokní předlohy, na hudební složku s adaptací Lullyho tentokrát soubor nestačil. Zejména ve srovnání se skvělým a nápaditým cyklem her italského divadelního rodu Andreini, ve kterých Geisslers Hofcomoedianten hudbu a zpěv zvládají výrazně lépe.
Ostatní inscenace festivalu už byly přímo z dílny Ensemblu Damian. Ze starší produkce se opakoval Endymio, v němž Hanzlík svým typickým hudebním stylem barokního minimalismu oživil operu uváděnou na piaristickém gymnáziu v Kroměříži, ze které se dochovalo pouze libreto. Další festivalové inscenace byly letošní novinky Ensemblu Damian: Vivaldiho serenata La Gloria e Himeneo, volná rekonstrukce Ariadny Claudia Monteverdiho dokomponovaná Vítem Zouharem a Tomášem Hanzlíkem, z hudebně divadelních produkcí na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou v první polovině 18. století byla do programu festivalu zařazena vedle pastorální opery L’Amor non hà legge Antonia Caldary (ta zazněla již na Smetanově Litomyšli, viz HR č. 8) inscenace, která propojila dvě serenaty Františka Antonína Míči Bellezza e Decoro a Nel giorno natalizio s jeho dalšími skladbami. Součástí 6. ročníku byla také obnovená premiéra Mozartovy operní prvotiny Apollo et Hyacinthus.

Vivaldiho hold svatbě francouzského krále
Serenaty byly objednávány k narozeninám, jmeninám, svatbám, ale i oslavám vítězství nebo na počest návštěv významných osobností. Tomu odpovídal i obsah – v tomto případě to byla oslava svatby francouzského krále Ludvíka XV. s polskou princeznou Marií Leszczyńskou na francouzském velvyslanectví v Benátkách v roce 1725, když se Ludvík XV. ujal vlády a francouzsko-italské diplomatické vztahy se urovnaly. U Vivaldiho ji objednal tehdejší velvyslanec Jacques-Vincent de Languet. Obě postavy serenaty – Glorie, alegorie sňatku francouzského krále, a Hymen, bůh manželství, se v áriích a duetech předhánějí ve svatebních blahopřáních od pompézního přivítání polské nevěsty přes pozvání do manželského lože a připomínky povinností správné manželky až po sérii gratulací.
Především Monika Jägerová zaujala jako Glorie až nezvykle hlubokým, tmavým, plně barevným altem, který byl hlubší než part Hymena. Toho vytvořil útlejším hlasem kontratenorista Leandro Lafonta, který však zatím ve virtuozitě barokních koloratur takovou jistotu nemá. A orchestr Ensemble Damian spíše jen doprovázel, občas i doháněl či předháněl sólisty, než aby rozehrál bohatší škálu hudebních afektů.
Serenaty s pouhým sledem oslavných zpěvů bývaly uváděny pouze koncertně, případně se statickou dekorací v pozadí. Tomáš Hanzlík se však rozhodl pro plně scénické řešení. Jediný dosud známý exemplář této Vivaldiho Serenaty, RV 687 v Turíně postrádá úvodní sinfonii. Hanzlík ji příhodně nahradil samostatně dochovanými Sinfoniemi, RV 137 a 140. Na serenatu pak aplikoval jednu z verzí antického mýtu o chudém Hyménovi, thráckém pěvci svatebních písní, který se zamiloval do bohaté dívky, ale mohl si ji vzít až poté, kdy ji zachránil z područí pirátů.
I když režijní pojetí Tomáše Hanzlíka bylo hodně vzdálené původnímu oslavnému záměru serenaty, v kontextu současných produkcí Ensemblu Damian bylo možné přijmout až fraškovitou podobu blízkou pouličnímu jarmarečnímu divadlu. Tento komediální odstup zdůraznili nejen oba sólisté, kteří se navíc neostýchali vystoupit v pouze dvojdílných kostýmech orientálního stylu. Prvky frašky do inscenace vnesla například nejen scéna, kdy Hymén v převleku za dívku „statečně“ utne hlavu pirátům a strčí si ji do pytle, ale především dvojice komediantských kejklířů Sergej Sanža a Pavel Doucek z Divadla Facka. V němých rolích se z nepřejících natvrdlých rodičů obou milenců převlékli za hloupé piráty, kteří v opilosti začnou chrápat, aby opět jako rodiče nakonec sňatku svých dětí požehnali. Inscenaci oživila také dvojice kyprých orientálních tanečnic, které se natřásaly s holými břichy a snažily se „piráty“ svést svými baculatými vnadami. Až se muž, který mezi diváky představoval arcibiskupa, pohoršoval.

Ariadna podle Monteverdiho i Hanzlíka a Zouhara
Při Ariadně si „arcibiskup“ v křesle v první řadě mezi diváky zakrývat oči nemusel. I když i v ní byly odlehčené veselé scény, když se v závěrečném 5. dějství rybáři, Bakchusova družina, Venuše, která je v inscenaci spíše za kuplířskou domovnici, i sám Jupiter radují ze svatby Ariadny a boha vína, ke které napomohl obtloustlý, nicméně čilý Amor v modře puntíkovaném kostýmu ve vtipném podání kontratenoristy Martina Ptáčka. Převládají ale vážné milostné scény Ariadny a Thésea, které se zvrtnou ve zradu, smutek a nářek Ariadny nad Théseovou věrolomností.
Z Monteverdiho Ariadny, jedné z nejstarších oper, která ze života této dcery krétského krále zpracovává tu část, v níž ji na ostrově Naxos opustí syn athénského krále Théseus, se dochovalo pouze libreto a slavné Lamento. Zlákalo Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara, dalšího spolutvůrce stylu soudobých oper v repertoáru Ensemblu Damian, aby Monteverdiho Ariadnu dotvořili na základě dalších dobových pramenů z archivů po celé Evropě s použitím textu původního libreta Ottavia Rinucciniho podle Ovidiových Listů heroin, ale i Vergiliovy Aeneidy. Výsledná kompozice má v sobě hudební napětí původní Monteverdiho hudby a z ní odvozené soudobé podoby s aplikací minimalismu a akcentem na rytmus a střídání metra.
Bylo obdivuhodné, jak se Kristýna Vylíčilová v nejnáročnější titulní roli na tyto změny stylů dokázala adaptovat. Poradila si skvěle nejen s minimalistickými sekvencemi, ale především její interpretace Lamenta byla za jemného doprovodu theorby a violy da gamby skutečně jímavým nářkem nad ztracenou láskou, bolestnými výčitkami a odhodláním ukončit život. Skvělým kontrastem k sopránu Vylíčilové byl dramatičtější soprán Dory Rubart-Pavlíkové nejen jako Ariadniny společnice Dorilly, ale uplatnila i svůj komediální talent v roli žertovné parodie bohyně Venuše. Pevný hluboký basový základ dodal Jiří Poláček, který zastal Rádce, rybáře i Jupitera, když v závěru po všech nářcích vítá manžele Ariadnu a Bakcha na nebesích. Zouharova a Hanzlíkova adaptace ovšem hojně využívá i ansámbly – a v těch se uplatnili i další sólisté včetně Filipa Dámce coby zrádného milence Thésea, který však zde v tenorové poloze působil méně jistě než v kontratenorové. A vůbec nevadilo, že některé skuteč-ně komplikované pasáže sólisté zpívali přiznaně z not.
Inscenační složka svým způsobem tentokrát ustoupila do pozadí. Třebaže se během produkce vystřídala na oponě za sólisty projekce stovky antických výtvarných detailů, zatímco k Monteverdiho hudbě v Lamentu se promítaly detaily současného výtvarného umění, sólisté si v barokizujících kostýmech s gesty vycházejícími z barokní konvence vystačili s úzkým proscéniem a prostorem za trojicí hráčů na theorbu (Marek Kubát), varhanní pozitiv (Martin Smutný) a violu da gamba (Jakub Michl). Tomáš Hanzlík a Vít Zouhar nejsou jediní, kteří dotvořili do tvaru kompletní opery chybějící (či podle optimistů dosud stále nenalezené) ostatní části Monteverdiho Ariadny. Vzniklo dílo a inscenace, které překlenuly čtyři staletí vývoje operního žánru a propojily nad antickým mýtem jeho počátky a současný přístup do stmeleného celku, který zajímavě osciluje mezi tragickým a komickým.

Dvojí jaroměřická gratulace
Oslavné serenaty si neobjednávali jen králové či velvyslanci. Z bohatého repertoáru téměř dvou stovek hudebně-dramatických představení na zámku hraběte Johanna Adama Questenberga (1678–1752) v Jaroměřicích nad Rokytnou v první polovině 18. století Tomáš Hanzlík „zrestauroval“ po předloňské serenatě Operosa terni colossi moles / Usilovná stavba tří kolosů další dvě. Vytvořil je hraběcí komorník, kapelník, skladatel a tenorista František Antonín Míča (1696–1744). Nel giorno natalizio / V den narozenin byla v roce 1732 součástí oslav Questenbergových čtyřiapadesátin a Bellezza e Decoro / Krása a důstojnost vznikla v roce 1729 ke jmeninám jeho první manželky hraběnky Marie Antonie z Waldburgu, Friedbergu a Scheeru. Je však možné, že spíše než láska po 22 letech manželství byla důvodem tohoto holdu Questenbergova záliba v hudbě.
Té se nedokázal vzdát ani za situace, kdy se jeho panství dostalo do dluhů a téměř k bankrotu ho přivedla svou rozmařilostí a „kapriciózností“ právě Marie Antonie, kterou navíc hrabě podezíral z nevěry. To ale nijak nebránilo, aby na ni alegorické postavy Krásy a Důstojnosti v pompézních barokních kostýmech s mohutnými andělskými křídly a pery ve vysokých čelenkách na hlavách pěly ve čtyřech áriích a v duetu barokně honosné pajány.
Na rozdíl od Vivaldiho, Caldary, ale i mladého Mozarta, kteří působili v královských, císařských nebo arcibiskupských službách, to Míča „dotáhl“ jen na hraběcího kapelníka. Ne snad až kvůli tomu, že by neměl melodickou invenci a zběhlost v kompozičních kánonech první poloviny 18. století s vrcholící operou seria. Vše aplikoval ve zjednodušené podobě, kdy například da capo árie mají jen dva verše. Vykřesat tak z Míčových kompozic plnokrevnou hudbu zdaleka není tak snadné jako u věhlasných mistrů. Tím spíš, když se obsah serenat v jednoduchém sledu árií, případně duetů vyčerpává oslavnými chvalozpěvy na krásu, důstojnost, šlechetnost a další výhradně kladné vlastnosti oslavenců coby dobrodinců s čistým srdcem, jasnou myslí a myšlením oplývajícím vlídností a ušlechtilostí.
Těžko dnes odhadnout, jakou hudební úroveň měla hudebně dramatická představení na jaroměřickém zámku. V představeních vedle hraběte Questenberga, hráče na loutnu a další drnkací nástroje, účinkoval nejen František Antonín Míča coby tenorista, ale i jaroměřické hudebně nadané dívky. Party ve stylu italské opery seria svědčí o tom, že muselo jít o zpěváky, kteří ovládali techniku koloratur a bel canta. V novodobém olomouckém nastudování se Hana Holodňáková s průrazným sopránem, Dorota Smělíková s jemnějším altem i Ondřej Holub jako tenorista zběhlý ve staré hudbě zhostili svých partů s přehledem. A zvukovou barevnost orchestru obohatila trubka svými oslavnými fanfárami a „Questenbergova“ mandolína.
Třebaže Tomáš Hanzlík i na tyto Míčovy serenaty použil osvědčenou poetiku hravé aplikace barokních principů s portréty oslavenců na malířských stojanech, hlavní přínos inscenace zůstává v badatelském úsilí uvést znovu v život kompozice zasuté v berlínském archivu (Bellezza e Decoro), resp. vídeňské Společnosti pro starou hudbu (Nel giorno natalizio). Jiskru až uličnické taškařice, kterou mělo předloňské uvedení serenaty Operosa terni colossi moles Tomáš Hanzlík tentokrát ze serenat nevykřesal. A nepomohlo ani to, že ústrojně doplnil do celovečerního tvaru ke stručným serenatám další Míčovu hudbu. Závěrem s chrámovým duetem Memento, homo, animarum defunctarum /Pamatuj, člověče, duší zemřelých se pokusil vytvořit pomyslný oblouk holdu až ke Questenbergově smrti. Nic to však nemění na přání, aby Hanzlík a Ensemble Damian v oživování díla Františka Antonína Míči ve stylu galantního rokoka a specifického fenoménu hudebního života na jaroměřickém zámku za vlády Johanna Adama Quenstenberga záslužně pokračovali.

Katolická adaptace mýtu o Hyacinthovi dětskýma očima
Třebaže dnes patří Wolfgang Amadeus Mozart k nejhranějším operním skladatelům, jeho intermezzo Apollo et Hyacinthus, považované za jeho první operu, do objevitelské dramaturgie Ensemblu Damian zapadá. Nejen tím, že bývá uváděno zřídka, ale i zprostředkovaným vztahem objednatele k Olomouci. U tehdy jedenáctiletého Wolfganga si dílo zadal salcburský kníže-arcibiskup Zikmund Kryštof hrabě ze Schrattenbachu, jeden z členů rodu, mezi které v letech 1711–1738 patřil i olomoucký biskup Wolfgang Hannibal hrabě ze Schrattenbachu.
Nevíme, jak malý chlapec, jakkoli geniální, rozuměl antickému příběhu o lásce boha Apollóna ke krásnému spartskému královském synovi Hyacinthovi, které nepřeje žárlivý Zephyrus a navede disk vržený Apollónem tak, aby mladíka zabil. Lze ovšem předpokládat, že se nezabýval tím, jak byl explicitní milostný vztah dvou mužů podle Ovidiových Proměn pro katolickou věrouku nepřijatelný. Tím spíše, že libretista Rufinus Widl, profesor filozofie na salcburské benediktinské akademii, koncipoval intermezzo na latinský text do přestávek hry Clementia Croesi, mravoličného kusu o pěti dějstvích, který sehráli studenti na závěr školního roku 1767. Homosexuální milostný trojúhelník dvou bohů, Apollóna a Zephyra, kteří soupeří o lásku krásného Hyacintha, rozmělnil postavou Hyacinthovy sestry Melie, kterou její otec Oebalus utvrzuje v naději, že ji pojme do manželství sám Apollón, takže ona nápadníka Zephyra nechce. Apollón podle Widla přišel do Sparty nikoli kvůli Hycainthovi, jakkoli si ho oblíbil, ale kvůli své další božské dovednosti utěšovat nešťastné a uzdravovat nemocné. Malý Mozart byl natolik obklopen hudbou a dobovými schématy opery seria, že se jich dokázal s přehledem držet a jeho intermezzo o třech dějstvích obsahuje sedm hudebních čísel ve stylu opery seria s hudebním vyjádřením jasně vyhraněných afektů, ve kterých má každá postava po jedné árii vedle dvou duetů, tercetu a jednoho sboru.
Při provedení díla, které se přes úspěch za Mozartova života už nikdy neopakovalo, role zpívali studenti salcburské akademie ve věku 12 až 22 let; s výjimkou tenoristy pro part spartského krále Oebala a dvou epizodních rolí kněží to byli chlapci před mutací se zkušeností chrámových vokalistů, a to i pro ženskou roli Melie. Tomáš Hanzlík v olomouckém provedení role obsadil třemi kontratenoristy. Křehkého jemného Hyacintha ve „sladce“ růžovém kostýmu typově skvěle vystihoval Filip Dámec s intonační přesností koloratur a plynulými přechody z tenorových do sopránových poloh. Jeho menší objem hlasu na komorní prostor dvorany konviktu stačil. Zephyrus byl v podání Bedřicha Léviho ješitný sebestředný a potměšilý dotěra s křidélky na ramenou a urostlý Apollón v interpretaci Martina Ptáčka měl také intonačně jistý pohyblivý altový kontratenor. Markéta Israel Večeřová vystihla svým subretním jasným sopránem Melii, rozverně natěšenou na sňatek s Apollónem, zatímco vtíravého Zephyra sveřepě odmítala. A Vincenz Ignác Novotný si i přes handicap, že byl do role spartského krále Oebala obsazený až na poslední chvíli, poradil v jeho partu i s jeho dramatickou árií, ve které s prudkým hněvem zlostných výčitek zvládl emoci zlosti a pomsty, když se dozvěděl o smrti svého syna Hyacintha.
Pro Mozartovo intermezzo Tomáš Hanzlík, který zasedl u violového partu, zvolil patnáctičlenné obsazení orchestru, nejrozsáhlejší ze všech letošních festivalových produkcí. Při uvedení 27. 7. se tak zdálo, že pro poslední inscenaci už nezbylo dost času na zkoušení zejména z hlediska souhry a preciznějšího vypracování detailů.
Inscenace Mozartova intermezza je obnoveným nastudováním Ensemblu Damian z roku 2014. Jako by se na dílo jedenáctiletého kluka i Tomáš Hanzlík podíval dětskýma očima s hravou nadsázkou. Vtipně fungovaly rokokové culíky Melie s vesele pruhovými punčochami a publikum se vděčně zasmálo, když vytahovala z dětského kočárku plyšového medvídka, mezi dalšími hračkami i šmoulu a nakonec i podprsenku. Humor nepostrádal šibalský úsměv Hyacintha, když ho Apollón na chvíli oživí, aby pak nad jeho hrobem povyskočila přiznaně umělohmotná stejnojmenná květina. Jenže snaha, aby se na jevišti stále někdo hemžil a gesty ilustroval obsah textu i jednotlivá slova, vyzněla až přehnaně.

Šestému ročníku Olomouckých barokních slavností vévodila Ariadna
Je obdivuhodné, kolika variacemi lehce ironického nadhledu a hravosti dokáže Hanzlíkův Ensemble Damian s báječnou posedlostí oživovat partitury barokního hudebního divadla i kánony barokní scénografie, kostýmů a gestiky. Uznání zaslouží také novodobé premiéry kompozic z českých a moravských archivů. Přesto ne vždy zcela dotažená úroveň hudebního nastudování vede k úvaze, zda méně by nebylo někdy více. A opakování scénických principů při ztvárnění bouře pruhy vlnících se látek se ve skrovných podmínkách divadla Schrattenbach navzdory zdobným kostýmům, ale i vtípkům například v podobě našitých mužských pimpásků také okoukává. V adaptaci Monteverdiho Ariadny však Tomáš Hanzlík předvedl, že jeho talent renesančního rozsahu má stále životadárnou sílu.

Olomoucké barokní slavnosti 2018
Antonio Vivaldi: La Gloria e Himeneo, RV 687. Hudební nastudování Veronika Manová a Tomáš Hanzlík, režie, scéna a kostýmy Tomáš Hanzlík. Představení 8.–11. 7. 2018, psáno z reprízy 11. 7. 2018.


Claudio Monteverdi, Vít Zouhar, Tomáš Hanzlík: L’Arianna. Hudební nastudování, režie, scéna a kostýmy Tomáš Hanzlík. Představení 12.–15. 7. 2018, psáno z reprízy 12. 7. 2018.

František Antonín Míča: Belleza e Decoro, Nel giorno natalizio. Hudební nastudování Veronika Manová a Tomáš Hanzlík, režie, scéna a kostýmy Tomáš Hanzlík. Představení 23.–26. 7. 2018, psáno z reprízy 26. 7. 2018.

Wolfgang Amadeus Mozart: Apollo et Hyacinthus, KV 38. Hudební nastudování, režie, scéna a kostýmy Tomáš Hanzlík. Představení 27.–29. 7. 2018, psáno z reprízy 27. 7. 2018.

Nahoru | Obsah