Hudební Rozhledy

Musikfestspiele Potsdam-Sanssouci

Jana Vašatová | 11/18 |Zahraničí

Z inscenace Melaniho opery L´ Europa

Tradiční červnový festival v německé Postupimi využívá krásných prostor, kterých má toto bývalé sídlo pruských králů bohatě k dispozici. Starý palác Sanssouci se sice opravuje a s ním je zavřené i historické zámecké divadlo, renovovaná a pro festival otevřená je však už téměř celá impozantní zámecká oranžerie. Takže má na festivalu své stálé místo opera, písňová a komorní tvorba, hudba filmová a jazzová, ohňostroje a koncerty v zahradách, výlety za hudbou na jízdních kolech, koncerty v soukromých vilách i celá řada interaktivních akcí pro děti. Postupimské festivaly mívají vždy tematická zaměření – ten letošní patřil Evropě. Téma aktuální a pro Postupim navíc historicky opodstatněné: proslulost si město získalo mj. i postupimskou konferencí, na níž se u kulatého stolu zámku Cecilienhof sešli po válce představitelé světových velmocí.

Festival měl navíc možnost sáhnout po celé řadě „Evrop“ – od těch barokních, souvisejících s únosem Evropy anebo s tehdy módním scénickým a hudebním ztvárňováním různých národů a jejich typických vlastností na scéně, přes prostupující se duchovní evropské a východní vlivy, až po často víc než jen evropsky se personálně prostupující ansámbly, které se věnují dobově poučené interpretaci staré hudby.

André Campra: L´Europa galante
V jednom takovém souboru zasedá k prvním houslím (barokním) např. Vojtěch Semerád; pro inscenaci opery-baletu L’Europa galante André Campry se totiž spojily ansámbly Les Folies Françoises & Collegium Marianum z Prahy, k nim přistoupil sbor barokní hudby ve Versailles a tanečníci Compagnie de danse l’eventail a mezinárodní sólisté. Provedení řídil specialista na barokní hudbu, houslista Patrick Cohën-Akenine. Půvabné představení v zámecké Oranžerii zámku Sanssouci přivedlo na scénu vedle Venuše a Sváru záletné Francouze, žárlivé Italy, romantické Španěly i nebezpečně žárlivé dámy z tureckého serailu. Opera byla ve své době (premiéru 1697 v Paříži dirigoval Marin Marais) přelomovým dílem, protože uvedla na scénu vedle v předchozích obdobích obvyklých bohyň a heroů „normální“ lidi – zamilované francouzské pastýře, tanečníky benátského karnevalu, zamilované písně pějící Španěly a velkorysého sultána, kterému se v serailu málem vraždí jeho navzájem žárlící osazenstvo.
Operu rámuje prolog, ve kterém přece jen nechybí božské zastoupení, a totéž v epilogu, kde Venuše přesvědčí, že síla lásky vládne stejně mocně ve všech koutech země. Camprovi dala tato národní čtveřice příležitost k využití různých hudebních stylů a dokonce i různých jazyků – řeč ostatně úzce souvisí s hudbou. Nejprůrazněji se to projevuje v tanečních italských scénách a ve scénách tureckých. Téměř tři hodiny trvající inscenace byla nesena v duchu naivních baletních scén a místy záměrně „loutkových“ výstupů a využívala bohatě jak možnosti přehlubokého zadního prospektu, tak možnosti přicházet na pódium zvenku ze zahrady. Jinak by se dala charakterizovat slovy „jak udělat málem z ničeho nápaditou výpravu“. Na scéně figuroval žebřík nejen jako pódium pro španělské dostaveníčko, ale také jako piedestal pro velikost jisté postavy; létající koberec vyráběli dva protagonisté vlněním látky zavěšené „letícímu“ v pase, vířily tu rozhýbané stuhy v pastorální scéně, svou roli měly masky na obličeji při karnevalu atd. Ze sólistů vynikaly sopranistky Chantal Santon Jeffery jako Venuše, Céphise a Zaide, a Eugénie Lefebvre jako Doris, Olympia, Španělka, Roxana atd. Z pánů pak Douglas Williams jako Sylvandre, Lisandro Abadie jako Don Carlos, Aaron Sheehan a Clément Debieuvre v celé řadě dalších rolí (vícenásobné obsazení měli ostatně všichni). Orchestr Les Folies Françoises, nazvaný po jedné ze skladeb Françoise Couperina a už od roku 2008 se spolu s Patrickem Cohën-Akeninem snažící oživit historickou podobu královského orchestru Ludvíka XIV., Les Vingt-quatre Violons du Roy, hrál se zaujetím a propojením s děním na scéně. Jeho členové jsou hráčské individuality a poučenou interpretaci mají zažitou. Inscenace vznikla ve spolupráci postupimského festivalu s pražskými Letními slavnostmi staré hudby a střediskem barokní hudby ve Versailles.

Alessandro Melani: L´Europa
L’ Europa nazval svoje dílo i Alessandro Melani; v titulní roli možná až příliš nejen slovními vstupy aktualizovaného a s migrantskými problémy propojeného únosu fénické princezny excelovala Roberta Mameli, Neue Hofkapelle Graz – rovněž mezinárodního obsazení – vedl Michael Hell. Protože se z Melaniho díla zachoval pouze prolog, vložili inscenátoři do inscenace části z děl dalších autorů 17. století, jako byli Georg Muffat (jeho Fasciculus I. Nobilis Juventus d moll inscenaci zahajuje vstupem Španělů, airem Holanďanů, gigou Angličanů, gavottou Italů a menuetem Francouzů), Matthew Locke (úryvek z Bouře), Alessandro Scarlatti a Biagio Marini; současnost do inscenace přivedly dva šansony a píseň soudobé tuniské autorky.
Velkým obohacením víkendu, který jsem měla možnost v Postupimi strávit, byl na první pohled nenápadný večer Pod jedním nebem: světově proslulý soubor Sarband, který vede Vladimir Ivanoff, se svými dokonalými pěveckými sólisty (Syřan Rebal Alkhodari s neuvěřitelným rozsahem a sopranistka Dilek Gecer) spolu s Vokalakademie Berlin propojil ve svém vystoupení díla z křesťanských žaltářů se skladbami, které podle nich vznikaly v turečtině z pera původem polského protestantského šlechtice novým jménem Ali Ufki (v mládí byl zajat a prodán na sultánský dvůr, jeho sestra byla za sultána provdaná a on sám proslul jako diplomat, hudebník, překladatel; 1657 byl propuštěn a tehdy přeložil do turečtiny tzv. ženevský žaltář). Působivost hudebního vystoupení ozvláštňovali dva točící se derviši. To hlavní ovšem spočívalo v hudebním provedení: byla to skutečně hudba světa – přitom žádná „worldmusic“ – jen důkaz, jak k sobě tehdy měly kultury a národy blízko, přes velké teritoriální vzdálenosti.

Musikfestspiele Potsdam-Sanssouci 2018
André Campra: L’Europa galante. Dirigent Patrick Cohën-Akenin, režie Vincent Tavernier, choreografie Marie-Geneviève Massé, sbormistr Olivier Schneebeli, scéna Claire Niquet, kostýmy Érick Plaza Cochet, světlo Carlos Perez. Premiéra 19. 6. 2018.
Alessandro Melani: L’ Europa. Hudební vedení Michael Hell, režie Deda Cristina Colonna, dramaturgie a texty Thomas Höft, výprava Alfred Peter. Premiéra 14. 6. 2018, psáno z reprízy 18. 6. 2018.

Nahoru | Obsah