Hudební Rozhledy

Moderní jednoaktovky v Semperově opeře - Igor Stravinskij: Oedipus Rex a Luigi Dallapiccola: Vězeň

Zbyněk Brabec | 09/18 |Zahraničí

Jednoaktové opery to nemají při uvádění lehké. Pokud se již operní divadla rozhodnou pro jejich uvedení v jednom večeru, kladou si jako nezbytnou otázku, v jaké kombinace je budou hrát. Co je spojuje? Těch spojení může být celá řada: jeden skladatel, jeden autor literární předlohy, společný námět apod. Nebo se dávají dohromady opery, které naopak nic nespojuje, které budou na diváka působit na základě kontrastu, např. opera stará s operou moderní nebo opera komická s operou vážnou. Někdy se také stává, že tvůrci hledají nějakého společného jmenovatele zvolených aktovek a dokonce se snaží jejich děj nějak propojit. To nemusí vždycky fungovat. Podařilo se to např. Ondřeji Havelkovi v Brně v roce 2008, kdy skvěle spojil Pucciniho Gianni Schicchiho s Leoncavallovými Komedianty. Ale to je spíš ojedinělý případ, většinou, pokud se už o to režisér snaží, bývá propojení násilné a nefungující.

Poslední operní premiérou sezony v Semperově opeře v Drážďanech byl večer složený ze dvou jednoaktových oper: Stravinského Oedipus Rex a Vězeň italského skladatele Luigiho Dallapiccoly. Na první pohled jde o dvě zcela rozdílná díla. Stravinského Oedipus Rex, samotným skladatelem označený jako opera-oratorium, zazněl poprvé koncertně 30. 5. 1927 v Paříži. Scénická premiéra se konala 23. 2. roku následujícího ve Státní opeře ve Vídni. Dallapiccolův Vězeň (Il prigioniero) byl také poprvé proveden koncertně 1. 12. 1949 v Turíně, byť v díle není ani špetka oratorní formy, scénicky pak 20. 5. 1950 ve Florencii. Igor Stravinskij se narodil v ruském městě Oranienbaum 17. 6. 1882, Luigi Dallapiccola v Pisinu (dnes součást Chorvatska) 3. 2. 1904, tedy téměř o celé čtvrtstoletí později než Stravinskij. Stravinského opera zpracovává antický příběh o králi Oedipovi, který skladateli jako libreto vytvořil francouzský básník Jean Cocteau podle známé Sofoklovy tragédie. Dallapiccola si libreto ke své opeře napsal sám podle dvou literárních předloh: La torture par l’espérance Augusta de Villers de L’Isle-Adam a La légende d’Ulenspiegel et de Lamme Goedzak Charlese De Costera. Jedna opera má tedy svou předlohu v antice, druhá ve francouzské literatuře, byť De Coster byl původem Belgičan. Oedipus Rex se zpíval v latině, Vězeň v italštině. Cocteauovo francouzské libreto do latiny přeložil Jean Daniélou, přičemž spojovací text vypravěčův měl být, podle skladatelova přání, vždy v řeči země, kde se dílo provádí. V Drážďanech byly mluvené texty přeloženy do němčiny Hannah Dübgen a upraveny režisérkou představení Elisabeth Stöppler a představitelkou vypravěčky Catrin Striebeck. Děj Oedipa Rexe se odehrává v bájné antice, děj Vězně v 16. století ve španělské Zaragoze. Tolik tedy spíš rozdíly obou děl. A co je spojuje? Doufání a naděje. V Oedipovi doufá titulní hrdina, že unikne svému neúprosnému osudu (nevědomě zavraždí vlastního otce a ožení se se svou matkou), ve Vězni doufá matka, že svého vězněného syna ještě jednou uvidí. Jestliže příběh o králi Oedipovi je poměrně známý (Sofoklova hra, Passoliniho film), děj Dallapiccolovy opery asi zná jen málokdo. Vězeň (v opeře bezejmenný) je překvapen vlídným chováním Žalářníka (ve skutečnosti Velkého inkvizitora), který ho navíc nazývá bratrem. Jednou Žalářník nechá otevřenou vězňovu celu a on může vyjít do klášterní zahrady, kde je ovšem chycen Velkým inkvizitorem. Chvíle zdánlivé svobody byla velice prchavá. Zde bychom našli další doufání – doufání vězně, že bude opět na svobodě. Jestliže Stravinského hudební řeč je v opeře Oedipus Rex neoklasická, Dallapiccola komponuje dvanáctitónovou technikou, byť nezapře vzory italské operní zpěvnosti. Obě opery jsou nesmírně působivé a silné jak po textové a obsahové stránce, tak díky svému zhudebnění.
V Semperově opeře byla tedy režie obou oper svěřena již zmíněné Elisabeth Stöppler, která je zbavila historického prostředí a přesadila je do naší současnosti, což může vycházet z jejich nadčasových myšlenek. Jestliže Oedipus Rex se odehrává na tmavé scéně s posuvnými stěnami na obou stranách jeviště s patrem, které se prosvěcuje, pak scénu pro Vězně tvoří hermeticky uzavřený bílý prostor s velkým čelním oknem, v němž se zrcadlí hlediště Semperovy opery, ale které se také prosvítí a za ním se objevují inscenované Vězňovy iluze a touhy po svobodě, symbolizované ptáky jako personifikací svobody (scéna Annika Haller).
Režisérka Elisabeth Stöppler se nijak nesnažila obě opery vzájemně propojit a udělala dobře, když inscenovala dva odlišné, vzájemně spolu nesouvisející příběhy. Jestliže její režie Oedipa Rexe nebyla příliš vidět a žádala by si např. větší vypracování vztahu mezi Oedipem a jeho matkou/manželkou, pak její režijní vedení postav ve Vězni bylo bezchybné a nesmírně emocionálně vypjaté. Měla k dispozici pěvce, kteří byli zároveň strhujícími herci, což v opeře nebývá běžné. V Oedipovi to byl především tenorista Stephen Rügamer v titulní roli a Claudia Mahnke jako Iokasta. Působivý byl i Markus Marquardt jako Kreon, přičemž Kurt Rydl jako Teiresias vykazoval po dlouhé a významné kariéře již známky jistého opotřebení. Titulní roli Vězně ztvárnil strhujícím pěveckým i hereckým výkonem Lester Lynch, který vytvořil přesvědčivý portrét dlouhým vězněním psychicky zničeného a ztýraného muže. Vynikající byla též jeho matka Tichina Vaugh a v dvojroli Žalářníka a Velkého inkvizitora tenorista Mark Le Brocq. Protože Lester Lynch a Tichina Vaugh jsou černošského původu, přinášela tato skutečnost ještě další otázky k úvaze. Byl to záměr?
Hudební nastudování bývá v Semperově opeře většinou na velmi vysoké úrovni a bylo tomu tak i v případě recenzovaných jednoaktovek. Vynikající Sächsische Staatskapelle Dresden okouzlila nejen svou precizní hrou, ale i svým neopakovatelným zvukem. Výborný byl i sbor (sbormistr Cornelius Volke), který měl významnou úlohu především ve Stravinského opeře. Dirigent Erik Nielsen obě opery dirigoval strhujícím způsobem, velice plasticky a s patřičnou gradací v závěru obou děl. Výlety za operou k blízkým sousedům se většinou vyplatí, zvlášť když třeba Dallapiccolův Vězeň u nás dosud nebyl uveden (z jeho tvorby hrála pouze ostravská operu jeho prvotinu Noční let v roce 1968) a Stravinského opera-oratorium Oedipus Rex se provádí většinou koncertně, byť máme v dobré paměti jeho zdařilou inscenaci režiséra Evalda Schorma s Martinů Ariadnou v Národním divadle z roku 1987.

Dresden, Semperoper – Igor Stravinskij: Oedipus Rex / Luigi Dallapiccola: Vězeň. Dirigent Erik Nielsen, režie Elisabeth Stöppler, scéna Annika Haller, kostýmy Frank Lichtenberg, světla Fabio Antoci, sbormistr Cornelius Volke, dramaturgie Anna Melcher. Premiéra 30. 6. 2018, psáno z reprízy 8. 7. 2018.

Nahoru | Obsah