Hudební Rozhledy

Portréty velkých klavíristů - Michail Pletněv

Jana Vašatová | 09/18 |Studie, komentáře

Michail Pletněv

„Prosincový večer v Puškinově muzeu – Čajkovskij: Velká sonáta G dur, op. 37, Dětské album, op. 39. Michail Pletněv – tenhle mladý muž je velmi talentovaný. Ačkoli jeho interpretace neměla s ‚mojí‘ sonátou nic společného, přesto se mi líbila (až na 3. a 4 větu); a Dětské album se mi líbilo celé. Proč vypadá Pletněv tak nešťastný? Dělá dojem, že je pro něj hra na klavír utrpením.“
(Svjatoslav Richter 1986, O hudbě a o sobě)

Michail Vasiljevič Pletněv k sobě neustále přitahuje pozornost jak odborníků, tak široké veřejnosti. Je skutečně populární, a je velkou osobností i v dlouhé řadě laureátů mezinárodních soutěží. Na svých vystoupeních se neobejde bez přídavků, a nevypadá, že by se to mohlo změnit.
Pletněv byl od samého začátku své umělecké kariéry nejednoduchým umělcem, vybočujícím z řady a poutajícím pohledy i svou do sebe ponořenou tváří. Je možné se s jeho interpretací ztotožnit a považovat ho za jednoho z nejlepších pianistů současnosti – anebo naopak.
Narodil se 14. 4. 1957 v Archangelsku, v hudební rodině. Později se přestěhoval s rodiči do Kazaně. Jeho matka byla vystudovaná klavíristka, která se věnovala jak koncertní, tak pedagogické činnosti. Otec byl bajanistou, vyučoval a léta působil jako docent Kazaňské konzervatoře. Hudební talent se u Michaila Pletněva probudil záhy – už ve třech letech ho to táhlo ke klavíru. Učit ho začala Kira Alexandrovna Šaškina, pedagožka Kazaňské speciální hudební školy. Pletněv na ni dodnes s díky vzpomíná jako na dobrého muzikanta s pochopením pro cestu malého chlapce k hudbě.
Ve 13 letech se Michail Pletněv stal v Moskvě studentem Ústřední hudební školy ve třídě Jevgenije Michailoviče Timakina. Tento pozoruhodný pedagog, který navedl na uměleckou dráhu mnoho později slavných interpretů, pomohl v mnohém také Pletněvovi. Především co se týká pohybově-technického vybavení. Ve třídě profesora Timakina strávil Pletněv několik let; od něho přešel k profesoru Moskevské konzervatoře Jakovu Vladimiroviči Flierovi. Tady pro Pletněva začaly těžké časy – ani ne tak pro proslulou Flierovu náročnost nebo pro velký generační odstup, který je dělil. Obtížně slučitelné byly jejich umělecké individuality, charaktery a temperamenty; jeden byl pravým protikladem druhého – takže ani Flier to neměl s Pletněvem jednoduché. Pletněv měl už od mládí vyhraněné názory, které dával upřímně a nezakrytě najevo – a nevyhýbal se diskusím. Flier prý jednou prohlásil, že jedna vyučovací hodina s Pletněvem ho stojí tolik sil jako dva sólové koncerty.
A přesto je poutal hluboký vztah. Pletněv byl navíc jakousi Flierovou „labutí písní“, posledním žákem, do kterého vkládal velké naděje. Bohužel se nedožil jeho největších úspěchů, zemřel v roce 1977.
A ještě jednomu z velkých hudebníků vděčí Pletněv za nasměrování k uměleckým vrcholům. Byl to Lev Nikolajevič Vlasenko, v jehož třídě ukončil v roce 1979 konzervatoř a poté u něho absolvoval ještě aspiranturu. Vlasenko patřil k žákům Jakova Fliera (podobně jako Viktoria Postnikova nebo Bela Davidovič), a jeho umělecký naturel byl také zcela odlišný od naturelu Pletněva: Vlasenkův interpretační projev byl emocionálně štědrý a otevřený, měl široký interpretační záběr – ale zřejmě se v tomto případě protiklady přitahovaly.
Ještě za studií se Pletněv zúčastnil mezinárodní hudební soutěže v Paříži (1973) a odvezl si odtud Grand Prix. Roku 1977 vybojoval první cenu na Všesvazové soutěži klavíristů v Leningradu, a potom už na něho čekal jen zlatý triumf na 6. ročníku Mezinárodní soutěže P. I. Čajkovského v roce 1978 v Moskvě. A tady nastartoval naplno svou cestu k nejvyšším uměleckým metám. Bylo mu pouhých dvacet let a byl hotovým umělcem. V jeho hře nebylo a dodnes není nic povrchního, a z jeho seriózního až málem duchovně odtažitého postoje k hudbě vycházel i jeho raný repertoár. K vrcholům Pletněvovy interpretace patřila např. Beethovenova Klavírní sonáta č. 32 – složité, filozoficky hluboké dílo, o kterém se říká, že dělí pianisty na dvě kategorie: jedni hrají dobře první část sonáty, druzí tu druhou. Pletněv hrál a hraje dobře obě…

Ze všeho je patrné, že v Pletněvově hře nebyla od mládí žádná pouhá virtuózní manýra. Při své skvělé klavírní technice, vysoce elegantní a brilantní, sám sobě nikdy nedovolil sklouznout do čistě vnějších efektů. Od pianistových prvních vystoupení kritika psala o jasném a racionálním umění, schopném rozplétat hudební tkáň, nuance hudební stavby a její logiku, včetně dynamických a formových proporcí. Byl označován za klavíristu s analytickým přístupem k hudbě, vědoucího a nechybujícího. Když se ho v jakémsi rozhovoru ptali, co chápe v umění pod pojmem intelekt, a jak je podle jeho názoru zastoupen v jeho vlastní hře intelekt a intuice, lehce se proti takové otázce ohradil: proč rozdělovat tyto dva přístupy jako dva různé světy? Proč by nemohla být intuice – pro umělce tak důležitá – podložená znalostí věci a zkušenostmi? Znalosti a logické myšlení dodávají intuici sílu a průraznost. Podobně svého času odpověděl na otázku novinářů „Co je pro interpreta nejvíce důležité?“ Benedetti-Michelangeli: „Hudebně-teoretické znalosti“. To znamená profesionální intelekt.
V počátcích Pletněvovy koncertní činnosti měly v jeho programech nezastupitelné místo skladby Johanna Sebastiana Bacha (Partita b moll, Svita a moll), Ference Liszta (Devátá a Patnáctá rapsodie, První klavírní koncert), Čajkovského (Variace F dur, klavírní koncerty) a Sergeje Prokofjeva (Sedmá sonáta). Kromě toho s úspěchem uváděl díla Franze Schuberta, Třetí sonátu Johannesa Brahmse, některé části z Lisztova cyklu Léta putování a jeho Dvanáctou rapsodii, Islamej Milije Alexejeviče Balakireva, Rapsodii na téma Paganiniho Sergeje Rachmaninova nebo Velkou sonátu, Roční doby a další skladby Petra Iljiče Čajkovského. Rád uváděl i večery z děl jednoho skladatele (Mozartovy nebo Beethovenovy sonáty, Preludia a fugy Dmitrije Šostakoviče, Rachmaninovova Preludia apod.)
Mnohým se jeví diskutabilní Pletněvova interpretace Chopina: údajně se citově nedokáže otevřít směrem k publiku natolik, jak by si skladby polského básníka klavíru žádaly. Jak napsal jeden z ruských recenzentů: „Někteří interpreti vedou s publikem v sále rozhovor ve formě tykání, Pletněv si se svými posluchači zásadně vyká…“
S postupujícími lety je na sebe stále přísnější, tvrdí také ruský tisk. A možná proto je jeden z mála, kterým se na stejně vysoké úrovni podařilo zůstat skvělým klavíristou a zároveň si plnit sen o dirigentské dráze. Navíc sen o svém vlastním, nezávislém orchestru.
V roce 1988, kdy už byl deset let po vítězství a získání zlaté medaile na Čajkovského mezinárodní soutěži světoznámý, dostal Michail Pletněv pozvánku k vystoupení na summitu supervelmocí ve Washingtonu. Setkal a spřátelil se tam s Michailem Gorbačovem, a to mu poskytlo vyloženě historickou příležitost věnovat se hudbě zcela svobodně. Roku 1990 založil Pletněv první nezávislý a vlastně soukromý orchestr Ruska v historii od roku 1917 – Ruský národní orchestr, a postavil se do jeho čela jako šéfdirigent. Pletněvova umělecká reputace byla a je natolik silná, že se k němu do orchestru přidávali nejlepší hudebníci země. Pod jeho vedením se těleso brzo zformovalo do jednoho z předních světových orchestrů.
Pletněv debutoval jako dirigent už v roce 1980. Tehdy u něho ale stále převažovala pianistická činnost. Několik let intenzivní práce s Ruským národním orchestrem možná převážilo ručičky vah na opačnou stranu, ale koncem 90. let se Michail Pletněv rozhodl odstoupit z funkce šéfdirigenta a zůstat „jen“ uměleckým ředitelem orchestru. O orchestru hovoří jako o své největší umělecké radosti. V roce 2006 založil také vlastní Fond na podporu národní kultury Michaila Pletněva, neziskovou organizaci, která podporuje mimořádné kulturní projekty a iniciativy, včetně každoročního turné Ruského národního orchestru (Volga Tour), mimořádného koncertu RNO na památku obětí tragédie v Beslanu, dále vzdělávací koncerty pro děti v dětských domovech, vystoupení pro sociálně slabé občany, velký festival RNO, a – ve spolupráci s Deutsche Grammophon – Pletněvův beethovenský projekt.
Je zajímavé sledovat, jak se Pletněvovy hudební pianistické lásky doplňují s těmi dirigentskými. Jeho repertoár jako dirigenta je v mnohém založen na stejných skladatelských jménech jako jeho klavírní programy. I s orchestrem rád uvádí monografické večery, věnované např. J. S. Bachovi, Schubertovi, Schumannovi, Mendelssohnovi, Brahmsovi, Lisztovi, Čajkovskému, Rimskému-Korsakovovi, Skrjabinovi, Prokofjevovi, Šostakovičovi, Stravinskému – ale také Wagnerovi a Mahlerovi. Už před deseti lety se začal věnovat také opeře – debutoval v říjnu 2007 ve Velkém divadle v Moskvě s Čajkovského operou Piková dáma. K jeho operním kreacím patří např. i opery Aleko a Francesca da Rimini Sergeje Rachmaninova, Bizetova Carmen nebo Májová noc Rimského-Korsakova.
Jako hostující dirigent pravidelně spolupracuje s orchestry, jako je londýnský Philharmonia Orchestra, Mahler Chamber Orchestra, Tokyo Philharmonic, Concertgebouw Orchestra, London Symphony Orchestra, Los Angeles Philharmonic nebo City of Birmingham Symphony Orchestra. Dvě sezony působil také jako hlavní hostující dirigent Orchestru della Szizzera Italiana (Orchestru italského Švýcarska) v Luganu.
Také jako klavírista vystupuje sólově a na recitálech pravidelně ve světových hudebních metropolích, a jeho koncerty, záznamy živých vystoupení a nahrávky se setkávají s nadšeným ohlasem posluchačů a kritiky. Získal za ně bezpočet ocenění včetně Grammy Award 2005 za CD s jeho vlastními aranžmá Prokofjevovy Popelky pro dva klavíry, která nahrál spolu s Marthou Argerich. Nominaci na Grammy pak získalo jeho CD se Symfonickými etudami Roberta Schumana (2004) a rovněž jeho nahrávky Prokofjevova a Rachmaninovova Třetího klavírního koncertu s Ruským národním orchestrem a Mstislavem Rostropovičem coby dirigentem. Album se Scarlattiho Sonátami pro klávesové nástroje (Virgin/EMI) obdrželo Gramophone Award v roce 1996. BBC Music Magazin označil nahrávku jako „nejvyšší stupeň klavírní hry… tato nahrávka sama by stačila, aby byl Pletněv zařazen mezi největší pianisty všech dob.“ Roku 2007 natočil všechny Beethovenovy klavírní koncerty pro Deutsche Grammophon a nahrávka Druhého a Čtvrtého koncert byla Tokyo Record Academy jmenována Nejlepší nahrávkou v oblasti koncertu roku 2007.
Michail Pletněv se prosazuje také jako skladatel. Mezi jeho díla patří Klasická symfonie, Triptych pro symfonický orchestr, Fantazie pro housle a orchestr, Capriccio pro klavír a orchestr, Variace na Rachmaninovovo téma, Violoncellová sonáta i Jazzová suita. Bezkonkurenční jsou jeho klavírní transkripce suit z hudby k baletům Louskáček a Šípková Růženka Petra Iljiče Čajkovského – ty byly roku 1998 vybrány spolu s Čajkovského Druhým klavírním koncertem a cyklem Roční doby do antologie „Great Pianists of the 20th Century“ (Velcí pianisté 20. století), kterou vydalo nakladatelství Philips Classics. Do klavírní verze Pletněv převedl i fragmenty z baletu Anna Karenina Rodiona Šedrina, pro klarinet upravil Beethovenův Houslový koncert.
Pletněv jako dítě z hudební rodiny dirigoval a učil se hrát na řadu hudebních nástrojů už velmi záhy, jako teenager dříve než ostatní nastoupil na Moskevskou konzervatoř. Dnes je jedním z nejrespektovanějších a nejvlivnějších umělců Ruska. Působí mj. jako poradce Ruské kulturní rady, třikrát obdržel Cenu prezidenta Ruské federace (naposledy 2007), Řád za zásluhy o vlast III. stupně a Řád Daniila Moskevského z rukou ruského patriarchy Alexije II. K dalším oceněním patří Platonovova cena v roce 2014.
Klavírista, dirigent, skladatel a kulturní manažer – to jsou různé tváře Michaila Pletněva. On sám se označuje docela prostě jako muzikant.

Nahoru | Obsah