Hudební Rozhledy

Otec československého muzikálu: Jozef Bednárik

Peter Oravec a Hana Nováková | 11/18 |Studie, komentáře

Jozef Bednárik a skladatel Karel Svoboda

Právě před pěti roky nás ve věku pětašedesáti let opustil Jozef Bednárik (17. 9. 1947 – † 22. 8. 2013) – významný slovenský režisér zejména muzikálů a oper, který hraje významnou roli také v historii muzikálu českého. Přestože původně vystudoval činoherní herectví, k hudbě a hudebnímu divadlu měl vždy blízko – jeho otec, varhaník v kostele, ho už jaké malého brával do divadla na opery.
Svou profesionální kariéru začínal tedy Bednárik jako herec; během svého desetiletého angažmá v divadle v Nitře se kromě činohry setkal i s muzikálem, když účinkoval ve slovenské premiéře polského muzikálu Malované na skle. Brzy se ale začal pokoušet o divadelní režii, a to nejprve v ochotnickém Z-Divadle, které v rodné vesnici Zeleneč založila jeho matka Rozálie. Prostředí amatérského divadla mu jako jediné dovolilo věnovat se v sedmdesátých letech svobodně typu divadla, jaký ho jako mladého diváka v šedesátých letech tolik okouzlil.

„Konečně jsem si mohl tvořit divadlo ‚svých snů‘. Doposud jsem se v Nitře podílel na představeních o údernících, Fučíkovi. Připadl jsem si jak v jiném světě, v němž si můžu vybírat“, tak vzpomínal na své období s ochotníky v rozhovoru pro Poděbradské noviny z roku 2012. „Postupně jsme udělali devět klasických představení a jednoho Kafku. Byla to pro mě srdeční záležitost, dostal jsem od amatérských herců neskonalou důvěru, což se režisérovi málokdy stává, a zažil s nimi díky festivalům pocit, že patříme do ‚velké ochotnické rodiny‘. Navíc jsem získal několik režisérských cen a mohli jsme se účastnit festivalů ve světě.“ Úspěšný soubor se v tomto období prezentoval v Maďarsku, Rakousku, Bulharsku, Jugoslávii, Německu, Japonsku, Itálii, Sovětském svazu, Belgii či Monaku.
Poté začíná režírovat také na profesionální půdě. Hned druhá jeho činoherní režie, Dům Bernardy Alby v jeho domácím divadle v Nitře, mu přinese několik ocenění, a od roku 1981 se tak Bednárik věnuje výhradně režii. Začíná jezdit do Londýna obdivovat muzikálové inscenace a když není možné věnovat se stejnému typu divadla na Slovensku, vkládá vždy silnou hudební složku alespoň do svých činoherních inscenací. K hudební dramaturgii přistupuje eklekticky, v inscenaci Shakespeara například dává zaznít ústřednímu motivu z muzikálu Jesus Christ Superstar, v Maeterlinckově Modrém ptákovi používá pro charakterizaci postavy Kocoura předehry z muzikálu Cats.
V osmdesátých letech se dostává k operní režii na scéně Komorní opery Bratislava i Slovenského národního divadla, kde sklízí úspěchy jeho režie Gounodova Fausta a Markétky, za niž získá také cenu kritiky na festivalu v Edinburku. Spolupráce s bratislavským divadlem Nová scéna potom přináší posun k zábavně hudebnímu divadlu: maďarská rocková opera Evangelium o Marii, kterou zde uvedl v roce 1992, je milníkem novodobé slovenské muzikálové historie. Inscenace lákala účinkováním hvězd pop-music a v rukou Bednárika se zde biblické téma proměnilo ve velkolepou show – uvedení se stalo hitem sezony a ovlivnilo slovenskou muzikálovou scénu až dodnes.
S podobně nadšeným diváckým ohlasem se ale setkaly i další inscenace, které vytvořil na bratislavské Nové scéně. Dynamickou podívanou se stalo uvedení amerického muzikálu Grand Hotel, který se podařilo do Bratislavy přinést pouhé čtyři roky po jeho broadwayské premiéře, či Pokrevní bratři, v nichž v ústřední roli paní Johnstonové excelovala Zdena Studenková. Muzikál Andrewa Lloyda Webbera Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, který mohl režisér podle volnější licence nastudovat ve vlastní verzi, pak byl velkolepým spektáklem plným hudby, tance, oslnivých kostýmů i scény a světelných či kouřových efektů.
V Česku se Bednárik představí nejprve režií několika baletů v Národním divadle, kam ho přizve choreograf Libor Vaculík. Pravou senzaci ale způsobí především jeho první česká režie muzikálová, jíž je v roce 1995 dnes už legendární uvedení muzikálu Karla Svobody Dracula. Ten se v pražském Kongresovém centru stal skutečnou senzací – během tří let jej navštívilo více než 1,2 miliónu diváků – a odstartoval vlnu původních českých muzikálů. Sám Bednárik stál následně u zrodu několika dalších českých muzikálových titulů: režíroval další Svobodův muzikálový počin Monte Cristo v Kongresovém centru, muzikálové zpracování Rusalky v Divadle Milenium, Johanku z Arku v divadle Ta Fantastika či o něco později Angeliku v Divadle Broadway.
Bednárikova režie Draculy do značné míry udala laťku pro další inscenování muzikálů v Praze. Se svým výtvarným školením a vizuálním citem – i zkušeností s operní režií – totiž vždy dokázal na scéně vytvořit skutečně velké plátno. Dovedl efektně prolínat jednotlivé scénické obrazy, rámoval děj vsunutím tanečních výjevů, měl rád barevnost a lesk, pracoval se znakovým významem nejrůznějších vizuálních prvků, které spojoval v eklektické koláži. Uměl být i střídmější, často se ale v souvislosti s jeho režií mluvilo o „baroknosti“. Technickou bohatost a vizuální působivost inscenací, které ho tak uchvacovaly při návštěvách Londýna, se snažil realizovat také v našich podmínkách. Mnozí jeho styl nazývali kýčem a on sám se k tomuto termínu otevřeně hlásil – o silné emoce a sentiment mu přece v divadelní tvorbě šlo. Nebyl režisérem odměřených, racionálních inscenací, chtěl diváka uchvátit.
Bylo by ale zavádějící o jeho režii uvažovat pouze jako o organizaci vnějších divadelních prostředků: proslulý byl také svou prací s hercem. Během své kariéry nasbíral řadu zkušeností se všemi divadelními druhy – byl zvyklý pracovat s činoherci, tanečníky, operními zpěváky, nemluvě o praxi nejen v profesionálním divadle, ale i v divadle ochotnickém. Setkání s ním tak bylo zásadním také pro mnohé české muzikálové herce a zpěváky.
„Původní profesí byl herec, proto tak hercům rozuměl a detailně uměl předvést a vysvětlit, jak máme svoje role chápat a tvořit. Byl fantastický v tom, že před zkoušením s každým z nás postavu rozebral,“ vzpomíná později zpěvačka Bára Basiková. „My jsme ho vesměs velmi uctívali, protože jeho nápady a invence byly skvělé. Sama za sebe říkám, že já ho poslouchala velice ráda, obdivovala jsem ho a nesmírně jsem si ho vážila.“

Jeho emocionalita měla i stinnou stránku: byl známý tím, že uměl snadno vypěnit, být k hercům na zkouškách i velmi tvrdý a příkrý. V monografii slovenské publicistky Andrey Coddington vzpomíná na zkoušení Draculy Jiří Korn: „Během zkoušek se projevoval jako bystrý, vzdělaný, milý člověk, někdy sarkastický a uštěpačný, ale na veselé notě – pokud se vás to netýkalo osobně. Jakmile se ale na někoho zaměřil, dával mu pořádnou sodu.“ Často se k hercům vyjadřoval velmi nevybíravým způsobem – ale nikoli ze zášti nebo skutečné zloby, spíše z upřímného rozčilení nad tím, že vše není tak dobré, jak by mohlo. Vždy se snažil vybičovat herce k těm nejlepším výkonům, jakých byli schopni.
„Budete řvát, budete potit krev, ale to je důležité,“ zahájil prý zkoušky muzikálu Johanka z Arku. Dílo, na kterém pracoval, mu totiž nikdy nebylo lhostejné, vyžadoval od všech absolutní nasazení – které pro něho samého bylo vždy samozřejmostí. „Je vždycky připravený, má jasnou vizi a naprosto emocionálně strhne celý tým,“ prohlásila o něm zpěvačka Leona Machálková. Pro Lucii Bílou, kterou režíroval hned v několika hlavních rolích, bylo setkání s ním zcela zásadní.
Sám si byl plně vědom svého perfekcionismu, který kladl překážky jeho jinak velmi vřelým vztahům s mnoha spolupracovníky. „Narodil jsem se ve znamení Panny a muži v tomto znamení jsou nesnesitelně puntičkářští, abych tak řekl – hnidopichové. Často mi utečou velké věci, ale na maličkostech prostě bazíruju. Někdy jsem schopen odpustit i velkou chybu, ale na druhé straně, když není na kostýmu správně přišitý knoflík nebo ve váze právě ta kytka, kterou tam chci mít, dokážu být odporně protivný a nesnesitelný. Naštěstí mi moje práce, takzvaná kočovná režie, umožňuje jednou za tři měsíce změnit vzduch a otravovat v jiných teritoriích.“ Kromě prostého nadšení pro věc byla ale právě tato neústupná profesionalita tím, co přineslo největší školu řadě českých muzikálových účinkujících i tvůrců.
Těžiště Bednárikovy muzikálové tvorby však alespoň početně leží především na Slovensku, kde uvedl celou řadu zvučných světových titulů. Košickou událostí se stalo velkolepé nastudování anglického muzikálu Oliver!. Některá Bednárikova rozhodnutí vzbudila i kritiku: tak jako například v pražském Draculovi děj provázely všudypřítomné postavy tanečníků představujících krev, zde se dějem proplétala Oliverova zesnulá matka, což někteří považovali za příliš sentimentální. Diváci však inscenaci přijali nadšeně.
Bednárik se vrací také do Nitry, kde k padesátému výročí založení divadla postupně uvede hned trilogii muzikálové klasiky. Prvním titulem je v roce 1998 Šumař na střeše, následovat bude Řek Zorba a Kabaret. Od divadla založeného především na podívané se tak postupně posouvá také k muzikálům se závažnější tematikou. Jeho Šumař nabádal k toleranci a respektu, nutil diváka zamyslet se nad sebou i celou společností. Ve scénických prostředcích byl tentokrát režisér střídmější, pokorně dbal na sdělení samotného díla.
Také prvotinou autorské dvojice Kander a Ebb, Řekem Zorbou, se pokusí vyjádřit k vážným, niterným tématům – příběh o lásce k životu režiséra zastihl ve chvíli, kdy sám v osobním životě několik důležitých lidí ztratil. Třetím muzikálovým titulem v Nitře pak byl světoznámý Kabaret stejné autorské dvojice. Tentokrát ale Bednárik s vážnou tematikou narazil – expresivně stylizované zobrazení nacistického teroru se s diváky spíše míjelo.
Nezanevřel ale ani na bratislavskou Novou scénu – v roce 2002 se sem po několika letech vrátil režií komediálního muzikálu La Cage aux Folles neboli Klec bláznů. A o dva roky později bude následovat také americký muzikál Donaha!, který dnes známe z celé řady českých scén. Režisér se obával možného senzačního chápání tohoto titulu, podařilo se mu ale vyzdvihnout lidský rozměr i sociální závažnost jeho příběhu. Mezi jeho poslední velké režie patřila také Rocky Horror Show v bratislavském Divadle Aréna: excentrický titul mu naopak dal příležitost využít i těch nejbláznivějších scénických efektů, co hrdlo ráčí. Samozřejmostí pak bylo vtáhnutí diváků do děje, které je pro tento titul typické.
V posledních letech života už si Bednárik užíval důchodu a četné nabídky na další velké režie odmítal – stres divadelního zkoušení mu vzhledem ke zhoršenému zdravotnímu stavu nesvědčil. „Je lepší skončit v době, kdy vás ještě chtějí. Stal se ze mě vášnivý chodič do divadla. Užívám si ho po celém světě, ale už ne z režisérského pultíku. Mám to blízko do Vídně, a tak často jezdím na ochotnická představení právě tam. Moje bývalá profese mi neschází.“ Ostatně během své bohaté kariéry už měl možnost vypořádat se takřka se všemi tituly, které ho nejvíce lákaly.
Nebyl by to ale on, kdyby se divadlu a hudbě přestal věnovat zcela: „Jediné, na čem se teď podílím, je šansonové divadlo. Herci mají potřebu zpívaného monologu. Dali jsme přeložit sto šansonů do slovenštiny. Věřili byste tomu, že paní Vášáryová zpívá? Už jsme uspořádali deset koncertů. Baví mě to a bohatě mě to naplňuje.“
Bednárik obsáhl během své kariéry mimořádně různorodý repertoár: stojí za pozornost, že soukromé muzikálové produkce u něj střídaly inscenace oper v českém i slovenském Národním divadle a Státní opeře Praha. Zatímco podobné střídání „vysokého“ umění s „nízkým“ není v západním světě nic neobvyklého, u nás se zdá být dost mimořádné. Je tedy štěstí, že se tak schopný a odhodlaný režisér jako Jozef Bednárik rozhodl největší část své kariéry zaslíbit právě často opovrhovanému muzikálu.
„O muzikálu se někdy říká, že je hloupější bratr opery a moudřejší bratr operety, ale já ho mám rád. Je v něm vše, co od divadla očekávám, emoce, příběh, hudba. Režisérovi klade ale velké nástrahy, které opera, kde není mluvená próza, nezná – třeba takzvaní popíci mají v muzikálu problémy s mluveným textem, činoherci zase s pohybem.“ Bednárikovi se přes tyto nástrahy vždy podařilo divákům svých inscenací přinést plný, mnohostranný zážitek.

Vychází ve spolupráci s agenturou „musical-media“

Nahoru | Obsah