Hudební Rozhledy

Muzikantské fugy - Wilhelm Friedemann Bach

Stanislav Bohadlo | 09/18 |Studie, komentáře

„Je jedním z největších varhaníků a kontrapunktiků naší doby.“
Friedrich Nicolai, Beschreibung der Königlichen Residenzstädte Berlin und Potsdam

Albert Emil Brachvogel svým pseudobiografickým románem Friedemann Bach (1858) vytvořil tak silnou falešnou interpretaci varhaníka a skladatele, že berlínský Freundeskreis Wilhelm Friedemann Bach dodnes bojuje o změnu veřejného povědomí o osobnosti a významu „zfalšovaného“ mistra. Román stále vychází a četly ho snad milióny lidí. Jak už to při záměně beletrie za historický výklad na základě pramenů bývá, Dichtung vždy vytrvale převáží Wahrheit, čili výplod vzrušené fantazie skutečnost. První vědecká monografie, dizertace od Martina Falcka (1913), se už nedočkala po válce revidovaného vydání, takže teprve na konferenci v Halle k 300. výročí narození skladatele bylo na základě dizertace F. Lachera Friedrich Georg Weitsch (2005) prokázáno, že „slavný“ portrét žoviálního muže v klobouku s kožešinou nemůže být z doby kolem roku 1760 (malíř byl dvouletý), že tato móda se objevila až v 90. letech (Friedemann už dávno nežil) a že jako hudební ředitel hlavního kostela v Halle by takový oděv ani nesměl nosit.

Jedná se nejspíš o podobiznu Friedemannova žáka Johanna Ch. Bacha, hallského učitele na Pädagogiu. Poté však, co Christoph Wolf objevil roku 1999 v Kyjevě domněle ztracený archiv berlínské Sing-Akademie, mohla vyjít souborná jedenáctisvazková edice Friedemannových děl (2010) a ucelený tematický katalog (BR-WFB, Stuttgart 2012).
Výmar a Köthen – dux a comes poprvé
Friedemannovy (1710–1784) cesty v dětství se odvíjely od profesionálních působišť a povinností otce Bacha. Wilhelma Frie-demanna držel 24. 10. 1710 při křtu v náručí výmarský komorník W. F. von Lynker, jehož kmotrovství přidělilo nejstaršímu synovi J. S. Bacha a Marie Barbary obě křestní jména. Doslova obklopený rodinnou i institucionální hudbou vstoupil pak do latinské školy v Köthenu (1717–1723). Právě během druhé cesty köthenského prince Leopolda do Karlových Varů s J. S. Bachem po boku (1720) Friedemannovi zemřela matka. Přátelé tak sami utěšovali chlapce, zařizovali pohřeb a školní sbor zpíval – zdarma. Nebylo mu ještě ani deset let, když se Clavier-Büchlein vor W. F. Bach začala plnit invencemi, sinfoniemi a preludii v rukopisech otce i jeho samotného. Ale zdaleka to nebyla začátečnická cvičení, spíše už náročnější kompozice, což svědčí o tom, že Friedemann na klavichord už dávno cvičil a hrál. Knížečka obsahuje i prstokladové návody a tabulku pro provádění ozdob podle D’Angleberta. Ch. Wolff a P. Wollny se přiklánějí k tomu, že se spíše (zároveň) jednalo o instruktáž v kompozici i se skladbami Stölzela, Telemanna a J. C. Richtera, přičemž syn pod dohledem otce zapsal i své první pokusy.

Lipsko – dux a comes podruhé
Po přesídlení rodiny do Lipska denně docházel s otcem do svatotomášské školy. Jeho notopis se zdokonaloval i tím, že pro otce rozepisoval kantátové party. Sonnenkalb v Marpurgově Historisch-kritische Beyträge zur Aufnahme der Musik (1758) velebí celou Bachovu rodinu a vzpomíná, jak slyšel hrát i Friedemanna při jeho návštěvě Lipska. „Hallského pana Bacha jsem slyšel hrát nejen v soukromí, ale několikrát i veřejně na koncertě U Tří labutí v Lipsku s ohromným úspěchem u všech vzdělaných hudebníků.“ Dovolává se této zkušenosti proto, aby vyvrátil Daubeho názor, že accompagnato recitativ se má používat jen při slavnostních příležitostech.
V patnácti začal hrát na housle u münsterberského J. G. Grauna, ale už jako třináctiletého ho Johann Sebastian zapsal mezi čekatele na lipskou univerzitu, kde po imatrikulaci (1729) studoval právo, filozofii, nauku o rozumu a matematiku u tehdy věhlasných profesorů.
Ještě v témže roce putoval devatenáctiletý student Friedemann do Halle, aby Händelovi předal dopis od svého otce a pozval ho na návštěvu do Bachova domu v Lipsku. Händel nemohl přátelské pozvání přijmout, a tak zůstala promarněna epochální příležitost, aby se stejně staří a opěvovaní Mistři německé barokní hudby osobně setkali. Jak poznamenal Justin Taylor (2010): „Dal bych cokoli na světě, kdybych mohl vidět oba muže v jednom pokoji, jak společně hrají a rozmlouvají.“

Z lipska do Drážďan
Na pozvání z Drážďan přijal Friedemann místo varhaníka v Sophienkirche (1733). Seděl u varhan při bohoslužbách a figurální hudbu řídil o svátcích. Měl čas a příležitost sledovat hudební provoz u dvora a přátelit se s hudbymilovnou aristokracií (vyučoval J. G. Goldberga), skladatelem J. G. Pisendelem a s loutnistou L. S. Weissem, s nímž zajel i do Lipska. Začal intenzivně komponovat sinfonie, tria, ale zejména cembalové koncerty, které vydal jeho otec tiskem v Lipsku a zkoušel je i prodávat (1745). Do této doby také spadá Brachvoglem přeromantizovaná historka o nesmělé lásce Friedemanna ke své žačce, komtese Antonii von Kollowrat, neteři ministra von Brühl, jež měla vyústit v kompozici písně „Chceš mi darovat své srdce?“. Na příkaz Brühla měl být Friedemann uvězněn na Königsteinu. Po audienci otce Bacha u krále byl však prý osvobozen. Cikánská nevěsta Friedemanna je jiný příklad. Tyto a další podobné údaje jsou už podle Falcka nespolehlivé a „prokazatelně mylné“. Poznal tady ovšem i kapriciózní styl ansámblové hudby podle J. D. Zelenky.

Útěk z Drážďan do Halle
V sobotu 16. 4. 1746 vyřizoval Friedemann důležitou korespondenci. Jednak podepsal smlouvu na varhanické místo v Liebfrauenkirche a jako Director Musices v Halle a zároveň napsal dopis drážďanské městské radě, že rezignuje na svou pozici, a aby situaci ulehčil, navrhl za sebe otcova žáka J. C. Altnickola. Pro svou oficiální inauguraci v Händelově rodišti na neděli 29. 5. komponoval ještě v Drážďanech slavnostní kantátu s rozsáhlým sborem a virtuózní árií. Královské – kurfiřtské město s dvorním hudebním životem vyměnil za provinční lokalitu, avšak získal prestižní varhanické místo a dvojnásobný plat. Udržoval kontakt s otcem, doprovodil ho na návštěvu u Friedricha Velikého v Berlíně (1747), svou kantátou v Lipsku snad také usiloval o převzetí tomášského kantorátu po otci, a když zakrátko zdědil jeho rukopisy, často je v Halle využíval. Podle Marpurga prý dokonce prováděl otcovy árie pod svým jménem. Dostával se podobně jako jeho otec do konfliktů s městskou radou a s podřízenými. Právě po smrti otce se k nevoli nadřízených nevrátil včas z Lipska, když vypořádával pozůstalost. Jeho nespokojenost v Halle dále narůstala.
Od roku 1753 se Bach pokoušel o nalezení lepšího varhanického místa s vyšším příjmem. Začal v těžké konkurenci svého bratra a dalších v Žitavě. Neúspěšně. Dvakrát se ucházel o kapelnické místo ve Frankfurtu. A situace v Halle v době sedmileté války se ještě násobně zhoršovala. Když na něj kvůli dědictví jeho manželky uvalila správa města vysoké daně, ocitl se v úzkých. Marpurg nás informuje (1758) o vzniku teoretického spisu. „Jeho rukopis [Pojednání] O harmonickém trojzvuku, který nepochybně přinese světu nové objevy, je hotový a čeká na nějakého příjemného vydavatele; doufáme, že takový nebude slavnému a učenému panu autorovi chybět.“ Bohužel se mýlil. I přes Friedemannovu inzerci k vydání nikdy nedošlo, a rukopis se navíc ztratil, takže se o jeho snad matematicko-filozofickém výkladu už nic nedovíme. Friedemann nakonec objevil způsob, jak splácet své nekonečné dluhy. Začal prodávat hudební archiv svého otce. První velký balík koupil v roce 1759 J. G. Nacke. O tři roky později mu vyklouzlo místo kapelníka v Darmstadtu, i když získal formální titulaturu Hofkapellmeister von Hessen-Darmstadt.
V roce 1764 se vzdal varhanického místa! Na německé poměry byl svobodný umělec něčím nepředstavitelným. Už plánoval opuštění města, vyučoval, snažil se vydávat své skladby a dedikoval je v naději např. manželce saského kurfiřta, nebo prezidentu petrohradské akademie V. G. Orlovovi. Nic. Po čtyřech letech požádal o opuštěné místo znovu – neúspěšně. Nakonec v Halle zůstal až do roku 1770.

Útěk před dluhy do Braunschweigu
Zatímco jiní skladatelé získávali stabilní pozici ve zralém věku, Friedemann zažíval od svých padesátin pravý opak. Jeho manželka prodala část dědictví, opustili Halle a tři roky žili v Braunschweigu. Německé vydání (1773) Burneyho cestopisu postřehlo, že anglický Musik Doctor spojil omylem nejmladšího Bacha s Friedemannem. „Jen malý dodatek, který by připojil každý, kdo ho zná. Že je totiž jeden z nejdůkladnějších varhaníků v Evropě.“ A překladatel, Christophe Daniel Ebeling se v této souvislosti pozastavil nad tím, že to není „žádné významné varhanické místo“.

Do Berlína
Od roku 1774 žil až do smrti v Berlíně, v Marpurgově domě. Údajně se snažil vypudit hudebníka pruské princezny a přišel tím o její finanční podporu. Když F. Nicolai popisoval v roce 1779 žijící umělce v rezidentních městech kurfiřta Friedricha Velikého v Berlíně a Postupimi, uvedl i W. F. Bacha. „Je jedním z největších varhaníků a kontrapunktiků naší doby. Právě vydal fugy pro klavír. Bydlí ve Welderu na Leipziger Strasse.“ Nicolai tak zaznamenal edici osmi klavírních fug z doby před rokem 1778 v tóninách C, c, D, d, E♭, e, B♭, f. Marpurg už v Abhandlung von der Fuge (Berlín 1753–54) označil oba Sebastianovy syny Wilhelma a Carla za pokračovatele geniálního propojení harmonie a melodie v kontrapunktech jejich otce. Své pojednání jim dokonce dedikoval a otiskl také 12 Friedemannových canonů jako příklady výjimečné imitační techniky – retrográdní inverze nebo račí kánon.
V Berlíně koncertoval – více improvizoval, než komponoval, rozprodával svou knihovnu i otcovy rukopisy a nakonec zanechal vlastní ženu a dceru v trpké chudobě. I když Cramerův Magazin der Musik v nekrologu litoval, že „Německo v něm ztratilo nejpřednějšího varhaníka a hudební svět muže, jenž nemůže být nahrazen“. Jeho život a kariéra jako by sledovaly schéma retrográdní fugy.

Nahoru | Obsah