Hudební Rozhledy

Carolyn Abbateová a Roger Parker: Dějiny opery. Posledních 400 let

Helena Havlíková | 11/18 |Knihy a notoviny

Lze jen a jen přivítat a vysoce ocenit, že nakladatelství Argo vydalo v češtině v překladu Roberta Novotného rozsáhlou knihu s jednoduchým a výstižným názvem Dějiny opery a podtitulem Posledních 400 let.
Autory knihy jsou americká muzikoložka Carolyn Abbateová, profesorka hudby na Harvardově univerzitě, která se věnuje nejen opeře, ale i filmu a filozofii, a britský muzikolog Roger Parker, profesor hudby na King’s College London, který se zaměřuje zejména na italskou operu. Pod originálním názvem A History of Opera ji vydalo v roce 2012 renomované americké nakladatelství W. W. Norton & Company. A o její kvalitě svědčí i to, že německý překlad na trhu s mnohonásobně větším množstvím titulů věnovaných opeře vydalo v roce 2013 nakladatelství C. H. Beck.

Autoři se na šesti stech stranách při výkladu dějin opery od jejích počátků po aktuální současnost (včetně např. fenoménu přenosů do kin) v podstatě drží chronologicky časové osy. Ale už názvy kapitol (např. Přichází věk tenoru, Tavící kotlík v podobě francouzské komické opery, Přízraky v muzeu nebo Jsme v lese sami) napovídají, že ji autoři nekoncipovali jako historicko-analytické muzikologické pojednání.
Dějiny opery jsou čtivý výklad vývoje tohoto žánru nahlížený v širokých souvislostech spíše prizmatem divácké zkušenosti 21. století tak, aby poskytl širokému okruhu lidí inspiraci, jak opeře „poučeně“ naslouchat a jak jí rozumět. Osu knihy tvoří u vybraných oper okolnosti vzniku, převyprávění obsahu, charakteristika stylu a shrnutí významu, ale i jejich interpretační praxe a její vývoj. Autoři se zaměřují především na nejčastější díla současného operního repertoáru – nebo na skladatele se zásadním historickým významem (Monteverdi, Meyerbeer). V souvislosti s některými díly jsou pak rozvedeny charakteristiky nejvýznamnějších operních divadel nebo zmíněni režiséři a zcela ojediněle dirigenti. Medailony sólistů jsou sporadické (Enrico Caruso, Gilbert-Louis Duprez), pěvci se objevují spíše při informacích o obsazení zejména prvního nebo jinak významného uvedení pojednávané opery.
Nejde však vysloveně o systematické pojednání nebo suchopárný výčet titulů – akcent je kladen především na kontexty, vztahy, a to i mimo čistě operní oblast, zejména filmovou. Text je často velmi vtipně a výstižně „prošpikován“ nejrůznějšími i velmi bizarními historkami, detaily, až „drby“ ze zákulisí, které jsou někdy na hranici bulvárnosti, ale zbavují operu patosu výlučnosti a mohou ji tak přiblížit i těm, kteří ji považují za příliš „vznešenou“.
Úvodní kapitoly s bystrým nadhledem a postřehy komentují některé základní otázky nad principy opery a jako červená nit se knihou vine otázka, jak umělecká forma, která se podle jakýchkoli jiných měřítek zdá tak absurdní, vyumělkovaná, nepravděpodobná, dokáže vzbuzovat tak silné emoce a přes mnoho předpovědí o jejím zániku je naopak čím dál populárnější.

Dějiny opery jsou zpracovány z amerického, resp. britského úhlu pohledu. Z českých operních skladatelů je větší prostor věnován pouze Leoši Janáčkovi. Bedřich Smetana a dokonce i Antonín Dvořák jsou jmenováni jednou pouze ve výčtu. O nejuváděnější české opeře Rusalce je pouze zmínka v jedné z úvodních kapitol o libretech. Menší prostor věnovaný českému, resp. slovanskému repertoáru však v žádném případě neznamená handicap této knihy. Naopak, pro nás je cenná právě anglo-americkým pohledem – nezastaralým, ze současné perspektivy.
Jistě, polemiku mohou vyvolávat některá pojednání obsahů oper nebo hodnocení jejich významu, ale tomu se u podobných stručných shrnutí děje a pojetí vývoje opery nelze vyhnout, zejména když jsou takto podrobněji rozepsány opery s rozsáhlou interpretační tradicí spíše z americké zkušenosti. Můžeme se ptát, proč v kapitole o zrození opery, pojaté přitom bez dogmatického lpění na jediném možném přístupu, zcela chybí madrigalová komedie. Proč v kapitole o dalších centrech barokní opery mimo Itálii je tak odbyta anglická semi opera a v části o vrcholném bel cantu semi seria. Objevují se drobné věcné nepřesnosti, že se v comédie-ballet zpívalo, že Händel v roce 1711 přijel do Londýna a zůstal zde po zbytek života, zkresleně jsou uvedeny okolnosti Mozartovy smrti, označení Bendových melodramů jako singspielů, není zřejmé, o co se opírá tvrzení, že návštěvníci opery v Benátkách roku 1637 od nové umělecké formy opery mnoho neočekávali, ve výčtu oper podle třetího dílu Beaumarchaisovy trilogie o Figarovi chybí La Mère coupable Dariuse Milhauda apod. Ale to jsou skutečně jen drobnosti v tom obrovském množství správných, zajímavých a často nových a nečekaných informací, údajů a hlavně souvislostí.
Kniha je psána svěžím jazykem, který překladatel Robert Novotný dokázal s velkým citem převést do češtiny – při zachování přesnosti odborných výrazů. Z tohoto pohledu je pravděpodobné, že i s padesáti dobře zvolenými ilustracemi budou Dějiny opery čtivé nejen pro skalní fanoušky opery, ale i pro ty, kteří zatím vztah k tomuto žánru teprve hledají. Kniha je vydána i v elektronické verzi.

Carolyn Abbateová a Roger Parker. Dějiny opery. Posledních 400 let. Přeložil Robert Novotný. Praha: Argo a Dokořán, 2017, 656 stran. ISBN 978-80-257-2094-3 (Argo), ISBN 978-80-7363-700-2 (Dokořán).

Nahoru | Obsah