Hudební Rozhledy

Mistr houslař Jaroslav Skora

Rafael Brom | 09/18 |Svět hudebních nástrojů

Host dnešního rozhovoru, mistr houslař Jaroslav Skora (16. 9. 1965), pochází z Plzně. Hezkých pár let se porůznu potkáváme – tu v Lubech u Chebu, tu na houslařských soutěžích. Náš rozhovor se udál při příležitosti konání Mezinárodních tónových přehrávek v prostorách Houslařské školy, odloučeného pracoviště Integrované střední školy v Chebu, kterou obeslal svým nástrojem.

  • Jaroslave, nejprve gratuluji k tvému umístění v přehrávkách a pak mne zajímá, jak došlo k tvému profesnímu rozhodnutí a kdy jsi nastoupil do školy?
    Gratulovat snad ani není k čemu, a to rozhodnutí přišlo tak nějak zhůry. Já jsem hrál na klasickou kytaru, to byla moje velká záliba, hrál jsem i Tárregu, to bylo famózní. Do učení v Lubech u Chebu jsem vyjel z Plzně a dorazil lokálkou z Chebu v roce 1981.
  • Kdo byl mistr odborného výcviku, když jsi nastoupil?
    To byl úžasný chlap, kterého jsem měl moc rád, byl to Karel Cába.
  • Ve škole jsi tedy byl tři roky, že? V těch letech to byla stále Závodní učňovská škola podniku Cremona.
    Učil jsem se tři a půl roku, protože škola tenkrát zřídila nově koncipovaný obor, a absolvoval jsem v roce 1984. Pak jsem pracoval v dílně na výrobu kontrabasů – v basárně, odkud jsem chtěl odejít, protože jsem toužil dělat ruční, a ne strojovou práci. Nebyl to ale oboustranně shodný rozchod. Dostal jsem se do dílny na výrobu houslí – houslárny, kde jsem pracoval spolu s čerstvým absolventem mistrovského houslařského kurzu Josefem Dvořákem. Dělali jsme spolu ručně lakované koncertní a polomistrovské housle, určené pro Japonsko a Ameriku. Tak to mě bavilo a pracoval jsem tam dva a půl roku, až do nástupu na vojenskou službu, kterou jsem odsloužil v Brně, v Jaselských kasárnách, které prosluly seriálem Četnické humoresky. Vedle služby u spojařů jsem hrál v kapele na klasickou kytaru, potom jsme hráli big beat a taneční hudbu. Byl to muzikálový ansámbl s pětadvacetiletou tradicí, vedle nás byli v orchestru kluci ze souboru Jánošík, houslisté a klarinetisté, poloprofesionální hráči z konzervatoří. Bylo to fajn. A z vojny jsem se roku 1988 vrátil zase do závodu Cremona v Lubech. Tehdy se tam zrovna otevíral mistrovský kurz pro houslaře, kde jsem se učil pod vedením mistrů Aloise Šibala a Josefa Dvořáka. V prvním roce nás vedl Alois Šibal, to byl úžasný chlap, ostatně stejně jako Josef Dvořák.
  • Já si ho pamatuju z doby, kdy jsem se zaučoval v houslárně. Pilně pracoval, moc nemluvil.
    Byl to takový krásný člověk s mimořádným darem citlivosti, na první pohled tak nepůsobil, ale když se mi věnoval, tak jsem poznal, že je to dobrý chlap. Po dokončení kurzu, to bylo v roce 1991, jsem začal pracovat od května naplno na živnostenský list.
  • Bydlíš v Lubech, jsi sám?
    Ano. Jsem starý mládenec. Prožívám Faunovo velmi pozdní odpoledne…
  • Kolik jsi vyrobil nástrojů? Vedeš si nějaký soupis prací, dáváš nástrojům opusová čísla?
    Myslím, že jsem udělal takových plus minus přes sto padesát nástrojů. Houslí, viol a dvou violoncell.
  • Kdo ti dával rady ohledně violoncell?
    Nikdo.
  • Nešel jsi třeba za mistrem Liborem Šeflem?
    Šefl byl úžasný člověk, ale pomoc bral jako takovou radu ve smyslu „pomoz si sám“. Takže když jsem to pochopil, tak jsem ho nechal na pokoji, abych ho neotravoval.
  • Dnes jsme se setkali na tónových přehrávkách, před rokem to bylo v Praze na Mezinárodní houslařské soutěži – soudím tedy, že využíváš soutěžních příležitostí doma i v zahraničí?
    V Itálii jsem byl v roce 1997 na soutěži Trienale v Cremoně, kde jsem získal stříbrnou medaili. To bylo v soutěži Antonia Stradivariho v kategorii violy. Pak jsem byl ve Francii v roce 1999. Tam jsem se umístil s houslemi mezi nejlepšími pětadvaceti soutěžícími na 23. místě, ale myslím si o tom svoje. Pak jsem byl ještě dvakrát na Trienale v italské Cremoně – v roce 2006 jsem byl na 15. místě a v roce 2012 na 18. místě z počtu 220 výrobců. Na Mezinárodní houslařské soutěži v Praze roku 2017 jsem získal Cenu publika.
  • Jaký vzor pro stavbu svých nástrojů používáš? Je ti bližší model Stradivari nebo Guarneri, nebo máš nějakou vlastní úpravu?
    Já dělám svůj model, dělám Skoru. Chci ten tvar vidět svýma očima, dělám, jak to já cítím. Závislost na předlohách jsem odboural. Trvalo mi to dlouho, než jsem se oprostil od těch tradičních pouček.

    Tichý účastník rozhovoru, mistr houslař Svatopluk Cagašík, poznamenává: tomu modelu říkají Skorivari. A Jaroslav Skora, žel nemístně skromný, usoudil, že stačilo to, co dosud řekl. A já osobně doufám, že ještě přijde příležitost mnoho poutavého z jeho houslařského života zaznamenat. Tak jen ještě přidám informace z knihy Jiřího Pátka Z dějin houslařství na Chebsku. Jaroslav Skora v letech, cituji:
    „1991–1995 svoji práci konzultoval u mistrů houslařů: Vladimír Pilař – Hradec Králové, Přemysl Otakar Špidlen – Praha, Josef Vávra – Luby.
    1993–1994 působil v Soulu v Jižní Koreji, kde opravoval nové i staré nástroje pro hudební školy a symfonické orchestry. Nejvíce ho ovlivnila italská a francouzská houslařská škola. Zabývá se výrobou vlastního laku – zlatohnědé a červenohnědé barvy.“ Konec citace.
    Jaroslav Skora získal na letošní Mezinárodní tónové soutěži, která se konala v budově Houslařské školy, odloučeného pracoviště Integrované střední školy v Chebu, hezké dělené třetí místo, přičemž na stojanech prvního dne tónových přehrávek bylo vystaveno 24 houslí.
    Z následného šumu po vyhlášení tohoto výsledku vedoucím Houslařské školy Jiřím Pátkem zřetelně zazněla z úst houslového virtuosa Jaroslava Svěceného, který nástroje přehrával, tato poznámka směřovaná Jaroslavu Skorovi: „To není špatná, to je dobrá zpráva.“ Tónové přehrávky se konaly letos 1. a 2. 6. a předmětem byly housle a také klasické kytary a kytary westernového typu. Při zahájení vystoupil starosta města Cheb Zdeněk Hrkal, dále Tomáš Macek, ředitel Integrované střední školy Cheb, a vedoucí Houslařské školy Jiří Pátek. Přehrávání kytar se zhostili Petr Saidl a Stanislav Barek, na soutěžní housle hrál Jaroslav Svěcený. Touto činností bývá pořadateli pověřen již mnohá léta, zeptal jsme se proto, objevil-li se v řadách výrobců nový talent. Z rozhovoru uvádím:
    „Každoročně přibývají houslaři z jiných zemí a já mám velkou radost, že tady funguje komunikace mezi houslařskými školami v Chebu a v Markneukirchenu. Dnešní vítěz je toho důkazem, protože je to student Houslařské školy v Markneukirchenu a jeho housle mají naprosto mistrovskou úroveň. Pro mě je ale důležitější, že se tady objevují naši opravdu mladí houslaři a že sem jezdí i takoví houslaři, jako je třeba David Pötzl. Ten tady už byl několikrát – jednou vyhrál, teď byl druhý, jednou byl třetí. A i letos se zúčastnil Jaroslav Skora, jehož předcházející housle soutěžily v Praze. To je dobrý příklad pro ty, kteří se chtějí prezentovat. My to děláme také proto, aby to byla motivační událost, protože to potřebují jak Luby, tak okolí. Soutěž pomáhá mladým lidem prezentovat se a dává jim jistotu, že má někdo o jejich práci zájem. Takže pro mě tady bylo dneska několik mladých talentů, úplně nových houslařů, které jsem předtím vůbec neznal. Komunikace, jak jsem zmínil, s německou školou v Sasku, je, myslím, užitečná. Je skvělé, že ti mladí lidé sem jezdí a už tady vyhrál i Nor Ole Jacob z Nordheimu ze školy v Markneukirchenu. Pro mě je vždycky překvapení, že v té tónové soutěži uspěje třeba i nástroj, který není stavěný od základu ručně, což je případ houslí z firmy Strunal Schönbach, to jsou nástroje, které jsou dělané z předpřipravovaných dílů, ale potom panem Hodinou vypracované. No a je vidět, že to asi dělají dobře, protože ty housle se i loni i předloni umístily na jednom z těch třech prvních míst. Takže to je pro mě osobně dobrá zpráva, že pokračovatel bývalé Cremony Luby a tradice houslařství v Lubech i v tomhle funguje. A navíc to, že sem přivážím staré nástroje, je pro houslaře výborná příležitost kontaktu s něčím, co je může v jejich práci inspirovat. Dneska jsme tady měli housle od takových mistrů, jako jsou Carlo Ferdinando Landolfi nebo Jean Baptiste Vuillaume, nástroj z roku 1858, zapůjčený z privátní sbírky z Německa. Kromě toho tady zazněly housle z dílny slavného italského mistra z Milána Celeste Farottiho, vítěze soutěže z italské Cremony z roku 1909. A to je důležité – aby houslaři poznali, jak jsou ty nástroje postavené, a nedívali se na ně jenom v odborných publikacích.“
    Jaroslav Skora je od roku 2002 členem Kruhu umělců houslařů.

    Nahoru | Obsah