Hudební Rozhledy

Editorial 10/18

Hana Jarolímková | 10/18 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
letošní jubilejní rok, který se pomalu chýlí ke svému konci, mne dovedl k zamyšlení nad úlohou hudby, zvláště klasické, v novém státě – Československé republice –, jenž se zrodil právě v říjnu před sto lety. Jeho „narozeniny“ byly oslaveny například nedávno velkolepým uvedením Dvořákova oratoria Svatá Ludmila či novým nastudováním Smetanovy Libuše, abych z hudební oblasti zmínila alespoň dva příklady za mnohé.

Je vcelku jasné, že na skutečnosti, kterou představuje naše současná existence (i když už jen v České republice) včetně bohaté kultury, tradic i svébytného jazyka, mají velkou zásluhu desítky českých obrozeneckých vlastenců konce 18. a zejména 19. století, a to jak básníků a spisovatelů, jazykovědců, hudebních skladatelů ad., kteří všichni s velkým úsilím kultivovali českou kulturu, zpustošenou mnoha staletími života našeho národa v habsburské mnohonárodnostní monarchii. Nakonec se jim ji podařilo dostat na evropskou a světovou úroveň, jak dokazují nejen nejznámější literární, ale např. i hudební díla již zmíněného Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, jemuž se dokonce podařilo dosáhnout viditelných úspěchů i za „velkou louží“, tedy v Americe.
Od konce devatenáctého a počátku dvacátého století jakoby se Praha, byť nevědomky, připravovala na to, že se stane světovou metropolí. Naznačuje to vznik celé řady impozantních kulturních „svatostánků“, z nichž jmenujme alespoň Obecní dům, nádhernou secesní stavbu dokončenou v roce 1912, v níž se, což je docela symptomatické, dodnes pořádá celá plejáda kulturních akcí.
Se vznikem nové Československé republiky se ale objevuje v dějinách hudby, divadla ad. nový zajímavý fakt. Pakliže do té doby existoval – konkrétně v hudbě – základní vztah – skladatel – pěvec (či sólový hráč popřípadě orchestr) – posluchač, tak do této základní trojice vstupuje ve zmíněné době nový faktor, který bychom s jistou nadsázkou mohli nazvat „prostředníkem“.

Jeho prvním představitelem je od roku 1923 Český rozhlas. Najednou už posluchač nemusí být nutně nablízku interpretovi, a přesto má možnost mu naslouchat. Poté mu však začíná konkurovat další z nich, a sice zvukový film, který umožňuje nový, dalo by se říci „audiovizuální zážitek“, jenž se masově rozšířil s nástupem televizního vysílání (v Československu od roku 1953). Vývoj ale kráčí nezadržitelné dál, objevují se magnetofony, které jsou následovány CD a DVD přehrávači…
Posledním, zdaleka nejvýznamnějším krokem na této cestě kromě satelitního vysílání, díky jemuž můžeme v kinech např. sledovat přímé přenosy oper z newyorské Met a dalších operních svatostánků, je velebený i proklínaný internet, který na rozdíl od rozhlasu či televize umožňuje dosud ten nejmasovější přístup (bohužel nejen) ke kulturnímu bohatství současné civilizace. Je zcela fascinující, kolik zájemců má možnost díky nejrozšířenějšímu světovému médiu, jakým internet bezesporu je, sledovat kulturní pořady z druhého konce zeměkoule v „pohodlí“ svého domova. Internet má díky své povaze mnohem širší dosah, než do doby jeho vzniku jednoznačně kralující televize.
Ovšem „každá mince má dvě tváře“, jak říká staré přísloví, a tou jsou v případě internetu např. „pirátské nahrávky“, jež se ovšem naštěstí pro nás až tak netýkají vážné hudby, jako spíše skladeb, spadajících do oblasti tzv. populáru. Buď jak buď je to problém, který by vyžadoval samostatnou úvahu. V tomto příspěvku jsem se spíše snažila ukázat, jakou proměnou prošlo vnímání klasické hudby za jedno „pouhé“ století existence našeho samostatného státu. A jak je z uvedených řádků patrné, tak proměnou obrovskou…

Nahoru | Obsah