Hudební Rozhledy

Jiří Hlaváč – muž mnoha tváří

Hana Jarolímková | 12/18 |Rozhovory

Jiří Hlaváč

Každý by měl denně poslouchat trochu hudby, přečíst nějakou báseň a pokud možno říci několik rozumných slov.
Johann Wolfgang Goethe

Letošní jubilant, klarinetista, saxofonista, skladatel, pedagog, ale i spisovatel a autor více než tisícovky rozhlasových a televizních pořadů, profesor Jiří Hlaváč, je doslova a do písmene muž mnoha tváří. Své kořeny má na Moravě, ale od studií na Akademii múzických umění spojil svůj život s Prahou. Jako sólista i člen souborů Barock Jazz Quintet, České dechové trio, Art kvartet a Five Star Clarinet Quartet dosud odehrál na 5000 veřejných vystoupení ve třiapadesáti zemích pěti kontinentů, pro která nastudoval přes 800 skladeb, a to včetně více než sta světových premiér. O jeho interpretačních kvalitách jistě svědčí i skutečnost, že 36 skladeb mu tuzemští i zahraniční autoři přímo věnovali. Zdá se to až neuvěřitelné, ale stejný počet děl, a to nejen klasického, ale i jazzového žánru, také vzešlo z jeho vlastní tvůrčí dílny. Připočteme-li k tomu řadu vedoucích pozic, které zastával a dodnes zastává ve významných institucích – v současnosti konkrétně v Nadaci Bohuslava Martinů, kde se před nedávnem stal ředitelem, nelze jej než obdivovat a zároveň s tím si položit otázku, jak je možné dospět k tak dokonalé organizaci práce a volného času, aby se veškeré tyto náročné aktivity daly stihnout…

  • Poradíte nám, pane profesore, jak na to?
    Je to jednoduché a má to svůj systém. Jednak nenechávám nic na poslední chvíli a snažím se všechno promyslet dopředu. Trochu sázím na svoji paměť, protože to, co promyslím, si také pamatuji a potom to jen provedu v požadované formě a podobě. Někdy rozhlasový pořad, jindy hudební kompozici nebo text básně. Stejně tak promýšlím dramaturgii koncertů, nových nahrávek nebo výukových hodin. Když jsem vedl naše špičkové hudební soutěže nebo usedal do porot jiných soutěží, měl jsem promyšlené hodnotící postupy pro všechny možné situace a eventuality, s nimiž mnohdy nepočítal ani soutěžní řád. Snažím se být vždy o krok napřed, potom mne nezaskočí nervozita či improvizace na tenkém ledě, zvaném náhoda.
  • I z vašeho stručného životopisu vyplývá neuvěřitelná všestrannost vašich aktivit. V této souvislosti by mne zajímal váš, řekněme, filozofický náhled na život a umění…
    Život i umění mají mnoho společného, třeba tvořivost, vynalézavost, soustředěnost, soustavnost, pracovitost, ale i uvolněnost a radost z bytí. Často se tímto názorem dostávám do konfliktu s těmi, kteří mají na paměti hlavně úspěšnost, uznání a ocenění. A vrcholem je představa užívat si. Ne že by to nebylo rovněž důležité, ale není to hlavním smyslem našeho bytí na tomto světě. Máme pomáhat všemu, co dává smysl a duchovní náplň. To věděl Komenský i Bach, Čapek, stejně jako Stravinskij. Karel Husa zmínil v jednom našem rozhovoru, že mu po padesáti letech pedagogické činnosti na Cornellově univerzitě umístili v tamní síni slávy bustu s profesním označením – pedagog a rádce. Byl na to pyšný možná více než na Pullitzerovu cenu.
  • Co soudíte o současném stavu kultury obecně? Zvláště se mi jedná o váš názor na velmi zavádějící rčení, že kultura si na sebe musí sama vydělat. Podívejme se např. jen na exaktně zpracované tiskové zprávy ze Salcburského festivalu, které kromě významných sponzorských firem uvádějí i to, kolik milovníků vážné hudby tato prestižní hudební přehlídka přiláká a kolik peněz díky tomu město Salcburk vyinkasuje… S Prahou je to přece obdobné. I ona nabízí spoustu kvalitních kulturních projektů, navštěvovaných cizinci…
    To je velmi častá otázka a odpovědi se také mnohdy různí. Karel Čapek napsal v jednom svém fejetonu, že kultura je lokomotivou celospolečenského dění. To má logiku a opodstatněnou tradici. Jednou jsem řekl jednomu řediteli firmy, která vložila sponzorský příspěvek do hudebního festivalu, pane řediteli, položte na stůl třeba milion, ale když se k němu nepřidá kvalitní myšlenka, jeho hodnota se nezvýší ani o korunu. Samozřejmě jde o myšlenky hodné oné milionové částky. Když se to vzájemně propojí, a je jedno zda v Salcburku nebo Praze, je na světě výsledek hodný respektu a uznání. A k tomu je i ekonomicky výnosný.
  • Ne zcela obvyklé je spojení uměleckého talentu a výjimečných organizačních schopností, jímž jste proslulý, ale u většiny umělců se vylučuje. Jak se dají tyto dvě, na první pohled diametrálně odlišné činnosti skloubit?
    Zase je to jenom o úhlu pohledu. Když se na organizaci festivalu budu dívat jen jako klarinetista, který tam má vystoupit, unikne mi mnoho souvislostí a důležitých vazeb. Tak se podívám i na dramaturgii ostatních koncertů, na prostředí, v němž se koncerty konají, na spolupracovníky a subjekty, které festivalové dění spolupořádají, na finanční krytí, sponzory, mecenáše, umělecké a mediální záštity. A to všechno mi odpoví na mnoho otázek a třeba i na to, proč to někde jde už po léta nebo proč to jinde nejde. Máme být pozorní, všímaví, přejícní a učenliví. A je dobré si to všechno ozkoušet i v praxi, já to udělal u festivalu Třeboňská nokturna. Tam jsem vymyslel včetně názvu i mnoho důležitého pro jeho celkovou koncepci.
  • Stál jste v čele celé řady institucí, kromě Kolegia cen Thálie, Nadace Život umělce, Nadace Bohuslava Martinů či Hudební fakulty Akademie múzických umění jste však asi nejdéle setrval v roli předsedy Asociace hudebních umělců a vědců. Co vás k tomu vedlo? A mohl byste nám činnost této organizace trochu přiblížit?
    S Asociací hudebních umělců a vědců jsem prožil více jak čtvrtstoletí. Dohromady nás dal skladatel Jan Hanuš, který se zasloužil nejen o transformaci tohoto subjektu po roce 1989, ale snažil se dát dohromady i své nástupce. Sám jsem potom stál v čele, jako předseda její rady, 20 let a vzniklo při tom mnoho nového. Moc jsem stál o neformální provázanost autorů, interpretů a hudebních vědců, která byla důležitá při analýze mnoha problémů spjatých s naším hudebním životem v obecné, ale i odborné rovině. Asociace stála u zrodu Nezávislé organizace Intergram, Nadace Život umělce, řady spolků, festivalů, koncertních i skladatelských přehlídek, cen a ocenění. Stala se součástí hudebního života nejen u nás, ale prostřednictvím uměleckých a edukativních projektů i v zahraničí.
  • V říjnu pořádá Akademie múzických umění k vašim narozeninám, které oslavíte 12. 10., v Sále Martinů slavnostní koncert, na kterém převezmete Cenu Asociace hudebních umělců a vědců. A protože jste za svou práci obdržel již několik prestižních ocenění včetně Zlatého štítu, Gramy classic, Čestného občanství města Třeboně či Zlaté medaile AMU, zajímalo by mě, jestli mezi nimi Cena AHUV zaujme nějaké zvláštní postavení...
    Obecně vnímám každé ocenění jako součást své snahy. Práce, která zajímá i ostatní a je jim třeba v něčem inspirací nebo pomáhá něco zrealizovat a přinést i užitek. Duchovní či praktický a možná inspiraci a potvrzení, že lze řadu věcí nejen naplánovat, ale i prosadit. A beru to vždy jako osobní závazek pro vše příští. Cena AHUV má svoji prestiž v tom, že není určena jen interpretaci, ale mnoha dalším sférám hudebního dění. A jedinečná je i v četnosti udílení, protože se neuděluje každoročně.
  • Vaším hlavním oborem je hra na klarinet. Jaký je to pocit, když vám nějaký autor věnuje své dílo? A které vám nejvíce přirostlo k srdci?
    V rámci odpovědi uvedu pro mne nejcennější fakt, kterým byly neformální rozhovory o podobě konkrétní skladby. Byly jich stovky, například s Alexejem Friedem, Pavlem Blatným, Milanem Báchorkem, Miloslavem Ištvanem, Ivanou Loudovou, Karlem Velebným, Ivanem Kurzem, Václavem Kučerou, Viktorem Kalabisem, Karlem Husou, Hanušem Bartoněm. A při každé debatě se otevíraly nástrojové a výrazové možnosti klarinetu, či saxofonu. Nikdy jsem nevnucoval své zkušenosti a představy, ale nakonec na ně stejně došlo. Za výsledné skladby jsem se stavěl s plnou odpovědností a autoritou. Věděl jsem, že byly napsány skvěle, a chtěl jsem to prokázat na veřejnosti. Stal jsem se jejich kmotrem při křtu a to mne zavazovalo. Ješitný jsem nebyl, ale pyšný ano.
  • Kompozici se ale věnujete i vy sám. Kde berete inspiraci?
    Z počátku to byla programová potřeba Barock Jazz Quinteta a potom moje vlastní. Nejsem autorem, který píše pravidelně a třeba i na objednávku. Před časem jsem napsal rozsáhlou Ebony suite pro Five Star Clarinet Quartet, protože jsem chtěl představit soubor v trochu odlišné výrazové a žánrové podobě. Melodram Modlitba pro Zuzanu Navarovou jsem napsal jako své osobní vyznání člověku, kterého jsem měl rád a ctil ho. Dedikaci pro Bohuslava Martinů jsem napsal pro klarinetistu Jiřího Kotala, který měl v rámci mezinárodních kurzů vystoupit v jednom rakouském kostele a neměl s sebou žádnou sólovou skladbu. Napsal jsem ji přes noc a za dva dny potom se veřejně provedla. A následných provedení byly desítky. Těch inspirací byla řada, nejčastěji okolnosti a konkrétní hudebníci.
  • Jste velice oblíbený i jako protagonista pořadů pro Český rozhlas a Českou televizi. Je z nich zjevné, že i tato – moderátorská a redakční oblast vašich aktivit – vás baví. Nad jakými tématy se zamýšlíte nejraději?
    Logicky je to hudba, ale i sport a jiné umělecké či společenské disciplíny. Jsem dost zvídavý člověk a hledám pojítka a vazby i tam, kde se to moc neočekává. Opakovaně jsem si třeba povídal s hokejovým trenérem Luďkem Bukačem o přípravě na vrcholovou výkonnost. V rozhlase jsem natočil na šest desítek pořadů cyklu Quo vadis, v nichž jsem zpovídal osobnosti tak odlišných sfér, jakými jsou móda a teologie, herectví a diplomacie. A bavilo mne to moc. Moderování jsem vždy chápal jako jednu z možností, jak reprezentovat svůj obor. Tedy že i klarinetista je schopen na veřejnosti smysluplně promluvit.
  • Jste rovněž autorem několika publikací, z nichž dosud poslední jste věnoval mistru Josefu Sukovi. Můžete prozradit i tituly těch ostatních a důvody, proč jste si ke zpracování vybral právě tato témata?
    Před třemi roky jsem napsal knihu zamyšlení, která jsem na veřejnosti nikdy nevyslovil. Název evokoval rozhlasový pořad, v němž jsem sám dotazován, Jak to vidím. A před řadou let vydal Milan Friedl v Lyře Pragensis sbírku mé poezie nazvanou Otisky duše. V obou knížkách je zobrazena moje každodenní potřeba slova. Denně čtu a denně mluvím. A snažím se o to, aby nešlo o balast. Jak říkal básník Jan Skácel – jsou pravdy krátké a jsou pravdy dlouhé. V malé parafrázi dodám, že řeč je prostředníkem svátku i všednosti a je na nás, jak to chceme vnímat.
  • Kromě toho, že jste v letech 2000 až 2006 působil jako děkan HAMU, máte za sebou dlouholetou pedagogickou činnost. Podle čeho poznáte opravdu talentovaného studenta, byť je třeba zatím pouze na počátku studia – a to nejen vysoké školy, ale třeba i konzervatoře? Myslím tím např. při talentových zkouškách, nebo když jste v roli porotce nejrůznějších soutěží, kterých se účastníte často i jako jejich předseda, a k tomuto zjištění vám tedy musí stačit pouze chvilka…
    Je to alchymie a možná ani po mnoha letech neumím odpověď přesně formulovat. Možná ale, že je to dobře. Orientuji se in-stinkty i zkušenostmi. V prvé řadě jde o to, co z daného jedince vyzařuje. Sebevědomí, nebo pokora? Vitalita, nebo rezervovanost? Vztah ke skladbě, nebo přehrávka naučeného? No a potom osobnostní rysy, jakými jsou lyričnost, dramatičnost, temperament a odhodlání, vazba na spoluhráče a vzájemná inspirativnost. Je toho hodně a mnohdy napoví i maličkost, třeba když se nestačí otočit stránka not a musí se zareagovat. Je to alchymie i pedagogika v jednom propojení.
  • A já na tu otázku hned naváži. Vychoval jste již dvanáct laureátů prestižních mezinárodních soutěží, jaký je to pocit a v čem tkví takové vynikající pedagogické úspěchy?
    Vždy jsem vnímal studenty jako talentový komplet. Museli mít obecnou inteligenci pro práci s informacemi, múzičnost nezbytnou pro inspirativnost, morální vlastnosti a nervovou odol-nost. Víc ale přemýšlím nad tím, proč to nevyšlo tam, kde to všechny zmíněné předpoklady rovněž avizovaly. Někdy to bylo předčasné uspokojení, jindy špatná vzájemná komunikace. Nikdy jsem nedělil žáky na oblíbené a méně oblíbené, ale vždy jsem si potřeboval svých žáků vážit. Třeba jen za to, co byli ochotni sami obětovat. Jak hudbu a klarinet opravdu ctili, milovali a žili s nimi v souladu a vzájemnosti. Kde jsem to nenašel, brzy jsem rezignoval a možná to byla velká chyba. Nevím, ale vracím se k tomu častěji než k těm laureátským oceněním.
  • Kolik máte žáků dnes? A myslíte si, že to mají oproti minulosti těžší, když většina z nich už si musí na studia přivydělávat?
    V současnosti je v naší klarinetové třídě, učíme spolu s profesorem Vlastimilem Marešem, devět studentů v bakalářském, magisterském i doktorském studijním programu. Podmínky se sice změnily, ale možnosti jsou obdobné. Pokud je někdo vynikající, najde uplatnění jako sólista, komorní hráč, stane se členem nějakého špičkového orchestru. Pokud se spokojí s průměrností, odpovídá tomu i míra jeho uplatnitelnosti. Často postrádám velkou odhodlanost a uměleckou posedlost. A bez těchto rysů to nešlo nejen za mých studií, ale nikdy!
  • A dokáží vás studenti i po tolika letech ještě něčím kromě mladistvého nadšení obohatit?
    Setkání s žáky, jakými jsou v současnosti třeba Anna Paulová, Věra Kestřánková, Lukáš Böhm, jakými byli Kateřina Váchová, Irvin Venyš, Jana Černohouzová, Lukáš Daňhel, bylo vlastně požehnáním a ukázkou interpretační následnosti. A z té vznikala tradice. Studenti mne usvědčují z připravenosti, či nepřipravenosti.
  • Co byste si od života ještě přál? Máte dosud nějaký nesplněný sen?
    Snů mám stále hodně, ale jako realista vím, že se nesplní jen tak. Na kolik ještě vystačím se svou energií a fantazií, se ukáže, ale snažit se budu neustále, protože druhý pokus nedostanu. Nicméně bylo to povznášející, protože jsem žil obklopený hudbou.


    ***


    A protože „hudba je zjevením vyššího rozumu a moudrosti“, jak řekl kdysi Ludwig van Beethoven, nedostane se tohoto privilegia každému. A to i proto, že vyžaduje od každého maximum – nejen však co se týče talentu, ale také nezměrné píle, odříkání, pevné vůle něco dokázat, obětavosti či schopnosti překonávat občasné neúspěchy, jmenujeme-li alespoň některé vlastnosti, bez nichž se v tomto oboru neprosadíte. Vždyť to byly tisícovky koncertů, které Jiří Hlaváč za svou dlouholetou muzikantskou dráhu absolvoval a díky čemuž najezdil nejméně dva miliony kilometrů, strávených v autech, autobusech, letadlech či vlacích. I to však Jiřího Hlaváče obohatilo. Během cest se totiž setkával s takovou spoustou lidí nejrůznějších povah, vlastností a nadání, že tato setkání nemohla zůstat bez odezvy. Maně si při tom vybavuji krásný citát Maxima Gorkého „Lidé jak včely létali v duši mou, obohacujíce ji, čím kdo mohl“. A to vnímavého člověka, jakým pan profesor bezesporu je, dále formuje a utváří. Dovede ho právě k oné Beethovenem zmíněné moudrosti a nadhledu, ale i laskavosti, empatii a velkorysosti. A tak, ať už se Jiří Hlaváč zabýval čímkoli, byť to bylo vždy na profesionální úrovni, středobodem jeho života zůstala a dodnes zůstává hudba. Snad i na něho by se tak vzhledem k počátkům jeho muzikantské dráhy, kdy celoživotní lásku k této múze získal prostřednictvím houslí, které se jako malý kluk naučil milovat až díky panu učiteli Melicharovi, dal použít výrok Duka Ellingtona: „Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, čím budu. Hudba to rozhodla za mě.“

    Nahoru | Obsah