Hudební Rozhledy

Letní slavnosti staré hudby s láskami i zradami Středomoří

Helena Havlíková | 12/18 |Události

Véronique Gens se posluchačům představila na zahajovacím koncertě.

Úvodem
Letní slavnosti staré hudby (10. 7.– 8. 8.) si na rozdíl například od Hudebního festivalu Znojmo, který je vzhledem k místě svého konání stylově pestrý, ale i Smetanovy Litomyšle s výtvarnými přesahy mohou v Praze dovolit být dramaturgicky vycizelovaným luxusem. Při svém letošním 19. ročníku se sedmi koncerty nápaditě kroužily po zemích kolem Středozemního moře.
Kromě tří recenzovaných koncertů bylo součástí festivalu vystoupení ženského vokálního souboru Tiburtina Ensemble, který pod vedením Barbory Kabátkové uvedl jednohlasé středověké laudy. Do mnohotvárného hudebního dění barokní Neapole posluchače přenesla anglická virtuoska na historické harfy Sarah Louise Ridy, sopranistka Lore Binon a její belgičtí krajané – pištec a dudák Jowan Merckx a teorbistka Sofie Vanden Eynde. Španělskou hudbu prezentoval Euskal Barrokensemble s hráčem na barokní kytaru a lavtu Enrikem Solinisem v čele. Na festivalu vystoupila také polská {oh!} Orkiestra Historyczna s uměleckou vedoucí a houslistkou Martynou Pastuszkou.

Královny středomoří a Véronique Gens
Zahajovací koncert nazvaný Královny středomoří (10.–7., Divadlo na Vinohradech) byl pro posluchače francouzskou hudební „delikatesou“. Sopranistka Véronique Gens a soubor Les Ambassadeurs pod vedením flétnisty Alexise Kossenka ve vytříbené interpretaci provedli posluchače půlstoletím francouzské opery generace skladatelů Královské hudební akademie za doby vlády krále Slunce Ludvíka XIV. i jeho následovníka Ludvíka XV. Program se klenul od výstupu z Lullyho Armidy z roku 1686 přes ukázky z děl Andrého Campry, Jeana-Philippa Rameaua, ale i u nás prakticky neznámých skladatelů, jako jsou Jean-Baptista Stuck, François Francoeur nebo François Rebel, až k částem z hudební tragédie Scalla et Glaucus Jeana-Marii Leclaira z roku 1746. Pěvecké části z jejich oper na koncertě prokládaly především instrumentální části komorních skladeb Françoise Couperina ze sbírky Les Nations, které v triových sonátách ozvláštnilo střídání příčných fléten a houslí.
Hudbu těchto skladatelů u nás slýcháme jen zřídka. Styl francouzské barokní opery si přes tehdejší hegemonii italské opery napříč Evropou uchoval svoji specifičnost. I když byly inscenace v honosném Théâtre du Palais-Royal velkolepé, včetně zapojení tanců, pěvecká složka proti Italům tak efektně virtuózní není. Vyžaduje především umění zprostředkovat jemné nuance emocí a skvělou deklamaci při znalosti staré francouzštiny. A právě to Véronique Gens skvěle umí, i když její soprán v suché akustice Vinohradského divadla zněl zastřeněji a chvějivě, občas zanikal i při komorním obsazení dvojice fléten, smyčcových nástrojů a cembala. Gens ovšem vtáhla posluchače do nejrůznějších záchvěvů osudů kouzelnice Armidy, Kirké, Faidry, Zaidy nebo turecké sultánky Roxany a dalších královen a žen ze zemí kolem Středozemního moře, když v operách prožívají milostné vzplanutí i soužení či vybuchují zhrzeností, zuří nenávistí a povolávají živly a démony.
Letní slavnosti staré hudby si zakládají na propojení nápadité dramaturgie a zajímavých míst konání koncertů ve vztahu k programu. V případě zahajovacího koncertu s francouzskou barokní operou lze volbu Vinohradského divadla do určité míry pochopit – i když umělci vystupovali pouze na proscéniu před oponou. Akusticky vhodnější prostor, který by evokoval architekturu pařížského Královského paláce, kde Královská hudební akademie působila, by však koncert s takto specifickým programem ještě pozvedl.

Střídmé zrady oper seria
Vedle francouzské verze antických hrdinek v barokních operách na festivalu zazněly na koncertě s výstižným názvem Láska a zrada (23.7., Lobkovický palác) také árie z oper italských. Popularita opery seria zachvátila v první polovině 18. století nejen Itálii, ale doslova celou Evropu. Na programu koncertu byly árie z oper skladatelů italských – Alessandra Scarlattiho, považovaného za zakladatele opery seria, a Niccoly Porpory, i německých, kteří komponovali v tomto stylu – Georga Friedricha Händela, Johanna Adolfa Hasseho a Carla Heinricha Grauna.
Výběr árií byl posluchačsky velmi efektní. O svých milostných strastech, vášních a pomstách v typickém schématu třídílné árie s opakováním a zdobením prvního dílu a girlandami koloratur jich zpívala celá řada: Scarlattiho Ctnostná Penelope čekající na Odyssea a Blouznící Didona opuštěná Théseem, Händelova Armida opuštěná Rinaldem, Porporova Galatea ztrestaná obrem Polyfémem, že neopětovala jeho lásku, Hasseho Deidamie, od které odjel Achilles do trójské války. A večer vyvrcholil stížností Graunovy Agrippiny z opery Britannico, která prostřednictvím dlouhých virtuózních koloraturních frází vyhrožuje svému synovi, římskému císaři Neronovi, že ho zavrhne, když se ji nevděčně snaží odstavit od vlivu na státnické záležitosti.
Sólistkou večera byla německá sopranistka Hanna Herfurtner. Po debutu na Salcburském festivalu v roce 2011 pronikla především na německé a rakouské scény. Ke specialistkám na bel canto oper seria však nepatří. Její repertoár zahrnuje i Olympii v Hoffmannových povídkách nebo Adélu v Netopýrovi a často se uplatňuje v soudobých dílech. Má příjemný soprán se zvládnutými základy koloratur. Ve výškách, zpívaných s námahou, však mizela kulatost tónu, v hlubších rejstřících se vytrácela barva, občas přerušila frázi nádechem a výslovnost nebyla příliš srozumitelná. A na takovém festivalu, jako jsou Letní slavnosti staré hudby, by neměla zpívat z not. Ve srovnání se specialistkami na italské operní bel canto a zejména ve srovnání s mnoha desítkami nahrávek Händelovy kantáty Armida abbandonata zůstala její interpretace jednou z mnoha – bez výraznější osobitosti, s až příliš střídmým zdobením opakovaných částí.
Hvězdou večera tak nebyla sopranistka Hanna Herfurtner, ale Birgit Schnurpfeil, první houslistka souboru Lautten Compagney Berlin. Svou virtuozitou, ale především muzikantskou energií, zajímavým frázováním a ozdobami dodala Birgit Schnurpfeil jiskru nejen pěveckým částem, ale i těm instrumentálním. Od skladatelů zastoupených áriemi totiž zazněly i jejich triové sonáty, sinfonie, concerto grosso. V těchto částech programu se ovšem houslistka prosazovala tak razantně, že ostatní kolegové vedle ní až zanikali – houslista Andreas Pfaff, violistka Ulrike Peatz i umělecký vedoucí Wolfgang Katschner. Cembalista Mark Nordstrand dodržoval hlavně přesnost. „Krok“ se Schnurpfeil držela jen violoncellistka Ulrike Backer, jejíž interpretace bassa continua nebyla jen pasivním doprovodem, ale i ona vnášela do provedení kontrasty hudebních emocí. V propagačních materiálech je Lautten Compagney s třicetiletým působením označován za jeden z předních souborů staré hudby v Německu a má i řadu nahrávek. Při pražském vystoupení ve srovnání s jinými, zejména italskými soubory při interpretaci árií opera seria tak nabitými afekty, působilo jejich pojetí celkově odměřeně, střízlivě, věcně.
Atmosféru koncertu ovšem dodal Císařský sál Lobkowického paláce s výhledem na Prahu, jakkoli určitou daní za toto atraktivní místo bylo za horkého letního večera halasení zástupů turistů pod otevřenými okny a doléhala sem i konkurence pouličních muzikantů.
Letní slavnosti staré hudby si zakládají na dramaturgické výlučnosti. I když se jim stále daří objevovat nová zákoutí staré hudby, koncert Láska a zrada s italskou operou seria tuto objevnost nepodpořil. Na rozdíl od zahajovacího koncertu s ukázkami z francouzských barokních oper, italská opera seria a na ní navázané žánry u nás tak vzácné nejsou. Jen za poslední měsíc jsme je mohli vidět na Olomouckých barokních slavnostech nebo v provedení souboru Musica Florea. Nejen v tomto kontextu koncert sopranistky Hanny Herfurtner a německého souboru Lautten Compagney nebyl nijak výjimečný ani svou dramaturgií, ani interpretačně.

Evropa Galantní
Sotva si představit výstižnější program závěrečného koncertu letošních Letních slavností staré hudby s mottem Meditarraneo (8. 8., Dvořákova síň Rudolfina), než operu-balet Andrého Campry Evropa galantní. Camprova opera také kroužila kolem podob lásky ve Francii, Španělsku, Itálii až po Turecko. Prolog nás nejdříve zavedl do božské kovárny Amorových šípů, ve které sebevědomá bohyně lásky Venuše popohání k práci alegorické postavy Půvabu, Radosti a Úsměvu. Je přesvědčená o svém triumfu. Svár oponuje – on její moc překoná hanebnou žárlivostí, nestálostí, pochybami a strachem. Venuše se ale nedá – však mu dokáže, jak si Amor všechny podmaní. A pak už na francouzském venkově pastýři koketují, hašteří se, ale i podvádějí, ve Španělsku rytíři pod balkony opěvují krásu dam svých srdcí, nespoutaní a mazaní Italové rozehrávají na plese nebezpečné milostné hry a v zahradách sultánova serailu se ženy předhánějí o sulejmanovu přízeň. I když milostné vztahy nepřinášejí vždycky jen potěšení, Sváru nezbývá než kapitulovat. Uznává, že marně povolával Zmar a Zlobu, Amor jasně zvítězil. Takový byl volný sled scén Camprovy Galantní Evropy v žánru opéra-ballet, v žánru mnohem zábavnějším, než byly předchozí Lullyho tragédie en musique. Campra svými operami balety od roku 1697 prorazil a dotáhl to až na pozici Inspecteur Général, ředitele Královské opery.
Provedení Camprovy opery na Letních slavnostech staré hudby s výběrem árií a instrumentálních částí řídil vyhlášený odborník na francouzskou barokní hudbu Patrick Cohën-Akenine. Využil možnosti různých sestav smyčcových i dechových historických nástrojů, jak je nabízelo spojení francouzského souboru Les Folies Françoises a českého orchestru Collegium Marianum. Celkově Patrick Cohën-Akenine zdůraznil spíše eleganci Camprovy hudby než její komediální rozvernost. O celkem třináct rolí v prologu a čtyřech výstupech se v Rudolfinu podělilo sedm sólistů při provedení s výstižnými hereckými akcemi a převleky do charakteristických kostýmů té které země. Sestava tak docela vyrovnaná nebyla. Jasným odlehčeným sopránem zaujala Eugénie Lefebvre vedle robustnější barvy a dramatičtějšího výrazu Chantal Santon-Jeffery. Byla skvělou Venuší, ale ve sborové části i v některých duetech její hlas dominoval příliš. Ze dvou sólistů ve specifickém francouzském hlasovém oboru haute contre, vysokého tenoru, se svým nosným průrazným hlasem prosadil především Clément Debieuvre a smysl pro komediální nadsázku uplatnil americký basbarytonista Douglas Williams.
Letní slavnosti staré hudby závěrečným koncertem přesvědčily, že dokážou přinášet do stále zahuštěnější sféry staré hudby u nás málo známé směry a styly. Obsazení sólistů sice nebylo tak úplně vyrovnané a Camprova hudba nabízí ještě pestřejší výrazové možnosti. Příležitost seznámit se v autentické francouzské interpretaci se specifickým žánrem opery-baletu z doby mezi Lullym a Rameauem však byla obohacením. A skvělým završením 19. ročníku tohoto festivalu, který si stále udržuje vysokou úroveň.

Nahoru | Obsah