Hudební Rozhledy

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2018

Julius Hůlek | 10/18 |Festivaly, koncerty

Jiří Bárta ve festivalové předehře…

ÚVODEM

Pestrá a každý rok vhodně aktualizovaná dramaturgie festivalu poskytuje lákavý vhled do vybraných oblastí hudebního umění. Nejinak tomu bylo i letos (20. 7.–11. 8.), v rámci již 27. ročníku. Vedle výběru, na nějž jsme se zaměřili anebo byl v předstihu prezentován v rámci festivalového „předzahájení“ pod širým nebem, možno konstatovat, že tentokrát byl jistý důraz kladen na obory komorní a individuální, včetně interpretace sólové. Například hned zkraje recitálem mladého českého houslisty Miroslava Ambroše, dále vystoupením domácích komorních souborů, Wihanova kvarteta s poctou Janáčkovi a souboru dechových nástrojů Francisextet. Orchestrální koncerty volily mezi zahraničními sólisty – s rezidenčním tělesem festivalu, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, vystoupil ruský violoncellista Boris Adrianov, Filharmonie Bohuslava Martinů doprovodila španělského klavíristu Javiera Perianese. Severočeská filharmonie Teplice muzikálovým večerem vzdala hold Leonardu Bernsteinovi. Exotikou upoutali Cigánski Diabli ze Slovenska, stylizovaným folklorem potěšil Hradišťan a v rámci závěrečného „Česko-Slovenského večera“ věnovaného 100. výročí státu také Čechomor i slovenská Lúčnica.

ZAHÁJENÍ

Zahájení letošního festivalového ročníku (20. 7.) probíhalo ve znamení jakéhosi „preludia“, nazvaného „Festive Ouverture“ a situovaného do Letní zahrady zámecké jízdárny v podobě „hudebně-obrazové féerie“. Publikum bylo rozsazeno k několika desítkám stolů s malým občerstvením, zatímco závěrečná opulentní recepce probíhala poté v budově Zámecké jízdárny. Program večera, doplněný slavnostními proslovy, komentáři a světelnými efekty, byl velice rozmanitý dramaturgicky i výběrem interpretů, kteří v rámci festivalu následně vystupovali. Tak se stalo, že v těsném sousedství se tu ocitla Schola Gregoriana Pragensis, jihokorejská sopranistka Sooyeon Kim, violoncellista Jiří Bárta, nevidomý klarinetista Daniel Klement ad. Druhá polovina programu oproti tomu vykázala koncepčně jednoznačný charakter, když poskytla výběr efektních známých árií z Fantoma opery Andrewa Lloyda Webbera, druhého nejdéle uváděného muzikálu na světě, ve skutečně kvalitním provedení dvojicí amerických muzikálových pěvců Christiane Noll a Hugha Panara, kteří spolu s podmanivě a stylově věrohodně swingujícím Janem Smigmatorem (Come fly, with me a Swing is Back) dodali závěru večera revuálně barvitý, uvolněný ráz.

PIOTR BECZAŁA A SONDRA RADVANOVSKY

Vlastní zahajovací operní galakoncert v exteriéru Pivovarské zahrady (21. 7.) se letos skvěl výkony takových hvězdných pěvců, jakými jsou tenorista polského původu Piotr Beczała a kanadská sopranistka Sondra Radvanovsky. Důstojným partnerem jim byla PKF – Prague Philharmonia s dirigentem Leošem Svárovským. Večer charakteristicky uvedlo Capriccio sinfonico, absolventská práce mladého Giacoma Pucciniho na milánské konzervatoři, která v anticipaci zřetelně vykazuje charakteristické rysy autorova verismu. Puccini je také autorem tří následujících árií hlavních hrdinů opery Tosca (Cavadossiho a Tosky uprostřed) – Recondita armonia, Vissi d’arte a E lucevan le stelle). P. Beczała mistrně zvládl kontrast vysoké a nižší polohy, S. Radvanovsky vedle odlehčených výšek dokázala propojit pečlivou artikulaci s výrazovými proměnami. V následující árii D’amor sull’ali rosee z Trubadúra Giuseppa Verdiho obdobně lehce zvládala koloratury s dynamickými kontrasty a celek obdařila zvláštním výrazovým napětím. Na pozadí orchestrálního pléna v duetu Ah! Perche qui fuggite z Verdiho Maškarního plesu bylo možno obdivovat znělost vokálního souzvuku. Předtím v předehře k Verdiho opeře Nabucco orchestr v jednotlivých sekcích i lokálních sólech podtrhl bohatou proměnlivost hudebního dění. Naznačené charakteristiky sólistických výkonů možno uplatnit i v případě stylově i repertoárově odlišné druhé poloviny programu. Verismus tu ještě připomenula árie Maddaleny de Coigny La mamma morta z opery Andrea Chénier Umberta Giordana, kde S. Radvanovsky předvedla impozantní šíři směle vyklenutého oblouku dramatické kantilény jak v expresivní razanci, tak v hlubokém procítění. Perfektní technika s jedinečnými výrazovými dispozicemi obou sólistů se skvěle doplňovaly, jak P. Beczała vzápětí prokázal v lyrické „květinové“ árii La fleur z opery Carmen Georgese Bizeta. Excelující dvojice však v demonstraci individuálních i ve dvojici propojených výrazových jedinečností šla ještě dál. Jednak (česky) v sopránové „měsíčkové“ árii z opery Rusalka Antonína Dvořáka a pak ještě stejně v podmanivě podané árii prince Vidino divná, přesladká. Sóla i duety večer oba završili umocněným a neutuchajícím spontánním elánem ve výběru z muzikálového (My Fair Lady) a operetního repertoáru (Země úsměvů Franze Lehára). Hodnocení večera ovšem nesmí opomenout vzornou spolupráci orchestru a pohotový esprit L. Svárovského – to vše jištěné kvalitním ozvučením v podmínkách exteriéru.

VARHANNÍ MATINÉ S JAROSLAVEM TŮMOU

Bylo šťastnou volbou a také odpovídajícím souběhem okolností, že za pult královského nástroje při varhanním matiné v kostele Božího Těla o první festivalové neděli (22. 7.) zasedl jeden z předních varhaníků domácích i mimo českou scénu – Jaroslav Tůma. Za prvé proto, že k dispozici měl jedinečný a novodobě jedinečně restaurovaný nástroj ze 17. století, a za druhé, že první polovinou programu svého vystoupení navýsost osobitě složil hold, sám jako skladatel, jihočeskému baroknímu mistru Adamovi Václavovi Michnovi z Otradovic, a tím pádem i regionu, kde se pojednávaný festival odehrává. Originálnost této pocty povyšuje, že se tak navíc stalo původními Tůmovými kompozicemi, tvůrčím způsobem osobitě a zasvěceně parafrázujícími vybrané písně z Michnovy sbírky Česká Mariánská muzika z roku 1647. Postupně tak zazněly tři dvojice, kdy po hymnu, zpracovávajícím Michnovu píseň, následovala Tůmova parafráze: Duše v očistcovém ohni – Toccata in a ve stylu Georga Muffata; Svaté lásky labirynth – Passacaglia ve stylu Johanna Kriegera a nakonec jako gradující triptych Lidská křaplavost a anjelská líbeznost při muzice na Svatou Trojici. Tůmovo vynalézavé pojetí a zpracování Michnova podnětu v dalším průběhu matiné vystřídala interpretace skladeb mistrů varhanního umění vrcholného baroka – Koncert F dur (BWV 978) Johanna Sebastiana Bacha (jako parafráze houslového koncertu A. Vivaldiho), dále Bachovo Chorální zpracování O Herre Gott (BWV 1110) a nakonec Toccata septima Georga Muffata. Interpret tu názorně předvedl krásu i možnosti barokní varhanní kompozice, hry i konkrétního nástroje – od transparentní koncertantnosti (Bach – Vivaldi) přes jasnou myšlenku a meditativní hloubku (Bach) až po poeticky bohatou registraturu spojenou s vrcholnou technikou (Muffat).

DVA VIRTUÓZNÍ RECITÁLY V MAŠKARNÍM SÁLE: PAVLA STEIDLA A JIŘÍHO BÁRTY

V rámci prostředního a na začátku posledního festivalového týdne se v zámeckém Maškarním sále uskutečnily dva recitály oborově sice odlišných, avšak znamením vrcholné virtuozity i způsobem vysoce zainteresovaného podání spřízněných umělců. Výslednicí byl pokaždé jedinečný, neřkuli ohromující posluchačský zážitek. Pavel Steidl náleží ke špičce světové kytaristiky a svým vystoupením (1. 8.) tento svůj post jednoznačně potvrdil. Pestrý výběr postupně reprezentovali autoři středoevropského biedermeieru (Johan Kaspar Mertz), dobově i stylově spřízněné kytarové hry a kompozice iberoamerické (Pedro Ximénez de Abril Tirado) a italské (Giulio Regondi, Luigi Legnani a Niccolò Paganini). Zní to jako protimluv, ale už úvodní trojice Mertzových kusů nenechala nikoho na pochybách, že kytara může „zpívat“ – takový tu byl prožitek vibrata a melodie. Menuety Abrila Tirada byly více než ilustrací svobodného nakládání s původním hudebním zápisem – autor by se nedivil a my byli ohromeni. To platí i pro italské autory a zvláště Paganiniho, kde byla míra individualizace ve stěží uvěřitelném rejstříku kytarového témbru zvlášť vysoká, včetně dojmu klavírní stylizace či houslové kantilény. Podáním své vlastní úpravy proslulé houslové Ciaconny Johanna Sebastiana Bacha Steidl naopak mohl vyvolat iluzi, že Bach tento monument napsal právě pro kytaru. Provedení sonáty Ophelie interpretova australského přítele Phillipa Houghtona (1954–2017), vzešlé ze shakespearovské inspirace, bylo poctou tomuto autorovi založenou na technicky těžko dosažitelné a tolik přesvědčivé evokaci ponuré nálady. Gejzírem mnohdy stěží představitelných modernismů kytarové techniky, témbrů a překvapivé exprese byla protkána závěrečná Steidleriana současného doyena kytarové kompozice Itala Carla Domeniconiho (1947) působícího v Německu, pro změnu jako pocta protagonistovi pojednávaného večera. Plným právem.
Další ze sólujících interpretů, violoncellista Jiří Bárta, první polovinu svého recitálu (7. 8.) zasvětil Johannu Sebastianu Bachovi výběrem dvou ze šestice jeho Suit pro sólové violoncello, které jsou prubířským kamenem violoncellové literatury a repertoáru každého violoncellisty a věčnou výzvou violoncellové interpretace vůbec. Výraz „zasvěcení“ není zvolen náhodou, neboť právě takovým dojmem mohla působit Suita č. 2 d moll (BWV 1008). Od samého začátku – a nejen v Preludiu – probíhal jakýsi niterný rozhovor interpreta s Bachem, se sebou samotným i se svým nástrojem, a navíc ve vysoce individuální stylizaci daného hudebního textu. Meditativními výrazovými nasazeními, bohatou dynamickou paletou, agogickými pozastaveními v průběhu a závěrech frází i kontrastními tempy byly diferencovaně formovány jednotlivé věty, jejich až ostýchavá kontemplativnost i robustnost. Následovala, namísto původně ohlášené čtvrté, Suita č. 5 c moll (BWV 1011), která, jak interpret poznamenal, „je úplně jiná“. Zde se tendence ke kontrastům ještě prohloubily a v porovnání s meditativním efektem, budícím dojem jakéhosi „rozpomínání“, dospěly závěrečnou větou k vyostřenému vyvrcholení. Přímo ikonická třívětá Sonáta pro sólové violoncello Zoltána Kodálye vyplnila celou druhou polovinu programu a zjevila oproti převažujícímu lyrismu Bachovu Bártovu expresivní interpretační tvář. Mohutný proud hudby, hnaný interpretovým neúnavným nasazením, jako by ani neměl čas definitivně vrcholit v neustále se vracejících gradačních proměnách a momentech překvapení na pozadí virtuózně neomylného výkonu.

SUKŮV KOMORNÍ ORCHESTR S NIKOL KRAFT

Koncert Sukova komorního orchestru (8. 8.) kromě jiného doložil, jak festivalová dramaturgie pamatuje na uplatnění mladých umělců, mezi nimi zejména těch, kteří teprve stanuli na prahu své umělecké dráhy. Publiku se představila dirigentka Nikol Kraft, čerstvá absolventka brněnské JAMU. Program koncertu sestával z děl poměrně známých, posluchačsky přitažlivých a srozumitelných, dojmem, dá se říci až líbivých. Postupně zazněly skladby stylově sice různorodé, avšak formálně sjednocené buď z větší části suitovým anebo koncertantním principem: suita Z časů Holbergových, op. 40 Edvarda Hagerupa Griega, Koncert pro housle E dur (BWV 1042) Johanna Sebastiana Bacha, šestice Rumunských tanců Bély Bartóka a Serenáda E dur, op. 22 Antonína Dvořáka (všechny vesměs patří ke kmenovému repertoáru SKO). Byli jsme zvědavi na výkon iránského houslisty Amina Ghafariho v Bachově houslovém koncertu, jenž jistě na své domácí hudební scéně zaujímá jedno z předních postavení. Interpret svůj part proporčně dobře včlenil do kolektivního zvukového spektra, měl pěkný tón (i když občas s mírnými intonačními výkyvy), zaujal uměřeně „zdravým“ výrazem, ale osobitěji se projevil snad jen prostřední větou ve srovnání se spíše zemitě a plošně pojatými větami krajními v celkově solidním výkonu. Přístup dirigentky N. Kraft byl při spontaneitě bezpečně zažitých a zvládnutých skladeb, jíž kolektiv, řekl bych, doslova oplýval, neprůbojný, možná až zbytečně ostýchavý a schematický. Teprve „šťavnatá“ Dvořákova Serenáda na závěr v ní dokázala vykřesat žádoucí jiskru jedinečnosti.

CONCILIUM MUSICUM WIEN

O zcela zvláštní zážitek z komorní hudby staré více než dvě století se postaral kvartetní soubor Concilium Musicum Wien (9. 8.) a pěkně tak doplnil dílčí řadu tematicky specifických koncertů letošního festivalu. Již jeho název může napovědět, že se kromě jiného anebo především zabývá hudbou vídeňských klasicistů a dodejme, že nejen těch všeobecně známých, ale i pro naše časy už pozapomenutých. Jisté specifikum kolektivu je patrné i z nástrojového obsazení, neboť jeho primárius Christoph Angerer střídá housle s violou d’amore, tedy s nástrojem, jenž byl ve druhé polovině 18. století na ústupu, popřípadě rovněž pozapomenutý. Dalšími členy sdružení jsou Milan Nikolic (housle), László Abrahám (viola) a violoncellistka Ute Groh. Z hlediska stylového a hlavně žánrového se repertoár pohybuje na pomezí hudby takzvaně vážné a dobově spíše populární, odpovídající estetice rokokového popřípadě biedermeierovského salónu. V kvartetním obsazení jsme úvodem vyslechli Divertimento F dur (KV 138) Wolfganga Amadea Mozarta, které mj. tenkým tónem prvních houslí upozornilo na stylovost samotné interpretace. Že v repertoáru souboru nemusí jít jen o hudbu ryze kvartetní, ilustrovala triová Partita D dur pro violu d’amore, housle a violoncello Beethovenova učitele Johanna Georga Albrechtsbergera spolu se stejně obsazeným Divertimentem D dur Mozartova přítele Franze Antona Hoffmeistera. Reminiscencí měšťanského prostředí počátku 19. století byly rovněž triové tanečky ze sbírky „Hommage aux belles Viennoises“, op. 67 Franze Schuberta a ke kvartetnímu obsazení se vrátila závěrečná Kasace C dur (Hob. III:6) Josepha Haydna. Poslech vídeňského Concillia, působícího už od roku 1982, umožnil sledovat poutavé, stylovou autenticitou vytříbené a výrazově i technicky do nejmenších detailů propracované umění hudební interpretace.

FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ S MANUELEM HERNANDEZEM SILVOU

Předposlední festivalový koncert (10. 8.) byl zaslouženou poctou pražskému rodákovi, houslistovi a filologovi, profesoru Emilu Friedmanovi Kossuthovi (1908–2002) k 110. výročí jeho narození. Ten se po druhé světové válce usadil ve Venezuele, aby zásadním způsobem vybudoval a rozvinul tamní systém hudebního vzdělávání. Právem se proto vedení Filharmonie Hradec Králové ujal původem venezuelský dirigent působící ve Španělsku Manuel Hernandez Silva. Zatímco krátký Salut d’amour, op. 12 anglického pozdního romantika Edwarda Elgara na úvod navodil atmosféru sladkého sentimentu, pak známý Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35 Petra Iljiče Čajkovského s německou houslistkou Tanjou Becker-Bender zapůsobil dojmem romanticky heroickým. Sólistka se uvedla vcelku dobře, i když ideálu jednoznačně přesvědčivé koncertantnosti v technice i ve výrazu přece jen něco scházelo. Akustické podmínky Zámecké jízdárny zdaleka nejsou optimální, což neprospělo spíše tenčímu tónu sólových houslí, zejména ve druhé větě. Nicméně v celkovém průběhu díla byla řada zdařilých partií, včetně podílu adekvátně spolupracujícího dirigenta a orchestru. Jistá průbojnost, včetně snahy o zvládnutí technických krkolomností, se dostavila ve třetí větě. Dominantou večera se stala Symfonie č. 4 e moll, op. 98 – vrcholné symfonické dílo Johannesa Brahmse. Královéhradečtí filharmonici byli dobře připraveni a bylo znát, že do kolektivního výkonu v rámci celku i jednotlivých sekcí vložili notnou dávku nadšení. Hostující dirigent Hernandez Silva měl svou koncepční rozvahou a zřetelnými, jednoznačnými gesty na jejich kvalitním a vyváženém výkonu velkou zásluhu.

KRUMLOV I SWINGOVÝ

Vladimír Říha

MHF Český Krumlov ve svých 27 ročnících vždy razil zásadu vícežánrovosti a zval i velké osobnosti jazzu (Arturo Sandoval, James Morrison aj.), které vždy v Pivovarské zahradě pod širou oblohou měly šanci prokázat kvalitu, a připravily tak návštěvníkům vyprodané zahrady u Vltavy bohaté zážitky. Letos došlo k výjimce, a to, že sice nevystoupila jedna světová hvězda, ale festival na sobotu 4. 8. pozval domácí „swingaře“, aby ve zcela zaplněné zahradě v koncertu Keep Swinging! připomněl pěvecké legendy jako Franka Sinatru, Tonyho Bennetta a skladatele Georga Gershwina, Cole Portera či Michela Legranda a další klasiky tohoto žánru.
Večer, který připravil známý obdivovatel swingu a šiřitel této tradice u nás, zpěvák a moderátor Jan Smigmator, se trochu snažil připomínat atmosférou Las Vegas (i s barem a pitím), ale právě díky Smigmatorově stylovému a decentnímu vedení nepřesáhl laťku k podbízivosti. Doprovázel ho výborně hrající Felix Slováček RTV Big Band (i se smyčci) a jako hosty pozval Dashu a z Německa zpěváka Toma Gaebela. Perfektně swingující Smigmator (právě mu vychází CD s písněmi George Gershwina) se věnoval vedle zpěvu a moderování i vzpomínkám na zážitky z minulých krumlovských jazzových koncertů, a vytvořil vkusnou a příjemnou atmosféru, do které jen nezapadlo vystoupení POP Baletu z prostorových důvodů na těsném pódiu před orchestrem. Ve skvělé formě se ukázal německý swingař Gaebel, známý již z koncertů Sinatrology před třemi lety. Byla to pocta swingu, jak má být!

Nahoru | Obsah