Hudební Rozhledy

Bayreuther Festspiele 2018

Hana Jarolímková | 12/18 |Zahraničí

Piotr Beczała (Lohengrin)

Úvodem
I v letošním roce zamířilo do bašty Wagnerova dodnes fascinujícího operního odkazu – Festspielhausu v Bayreuthu – na tisíce jeho fanoušků. Na programu již 107. ročníku zde od 25. července do 29. srpna probíhajícího festivalu bylo tentokrát celkem 32 představení, jimž vévodilo nové nastudování Lohengrina. Kromě toho se na festival vrátila vloni premiérovaná inscenace Mistrů pěvců norimberských a Koskyho několik starších produkcí od Bludného Holanďana německého režiséra Jana Philippa Glogera z roku 2012 přes úspěšné inscenace Tristana a Isoldy Kathariny Wagner (2015) a Parsifala režiséra Uweho Erika Laufenberga (2016) až po Valkýru z roku 2013 (režie celého Ringu se tehdy ujal Frank Castorf), kterou organizátoři na program zařadili výhradně kvůli Plácidu Domingovi. Mistr však tentokrát – po osmnácti letech, kdy tu zpíval Siegfrieda – do Bayreuthu zavítal podobně jako do Stavovského divadla v roli dirigenta...

Pobyt na festivalu si navíc jako každoročně mohli Wagnerovi fanoušci kromě návštěvy zdejšího, nedávno zrekonstruovaného Markraběcího operního domu, jednoho z nejkrásnějších barokních divadel vůbec, zpestřit prohlídkou muzejního komplexu, soustředěného kolem Wahnfriedu. Letos nabídl výstavu na téma Theatrum mundi – Barockes Welttheater, které jako první zpracoval ve svém spisu z roku 1655 Pedro Calderón de la Barca.

Lohengrin a opětovný rozpor mezi hudbou a režií
Wagnerův Lohengrin, k němuž skladatel začal studovat první prameny již v roce 1840, na jeho textu zahájil práce o pět let později během ozdravného pobytu v Mariánských Lázních a partituru dokončil roku 1848, měl premiéru 28. 8. 1850 ve Výmaru pod vedením Ference Liszta, jemuž dílo Wagner věnoval. V Bayreuthu však poprvé zazněl teprve až 20. 8. 1894, tedy plných třináct let po autorově smrti. Od té doby tu byl nastudován celkem desetkrát, z čehož zejména v posledních letech tady má na diskutabilní režie obzvláštní „štěstí“. Tu předposlední, „myší“ Hanse Neuenfelse (2010), kde je Lohengrin experimentátorem v laboratoři, má jistě většina z nás, kteří ji viděli, dosud v živé paměti, ovšem letos ji vytlačila bezesporu režie ještě mnohem diskutabilnější. Jejím autorem je poprvé v Bayreuthu angažovaný Američan Yuval Sharon (původně oslovený lotyšský režisér Alvis Hermanis totiž nabídku nakonec odřekl), který svou koncepci uvedl v život ve spolupráci se scénografy a kostyméry Neo Rauchem a Rosou Loy…
Již několikrát oceněný Sharon, zakladatel a umělecký vedoucí volného divadelního seskupení The Industry, působícího v Los Angeles a zaměřujícího se především na „non space“ projekty např. ve velkých halách, parcích či na nádražích, působí mimo jiné i jako rezidenční režisér Los Angeleské filharmonie. Co se týče oper, má již za sebou např. zkušenosti s inscenacemi děl Johna Adamse Doctor Atomic, která byla uvedena ve Státním divadle v Karlsruhe a vyznamenána prestižní cenou Friedricha Götze, či Mozartovy Kouzelné flétny ve Státním divadle v Berlíně.
Výklad této v pořadí již sedmé Wagnerovy opery, počítáme-li i nedokončenou Svatbu, jejíž plánovanou premiéru, která se měla konat v Drážďanech, odsunula skladatelova účast na drážďanském květnovém povstání v roce 1848 a jeho následný útěk do Švýcarska, však pojal Sharon více než osobitě. Dominantou scény v I. dějství, znázorňující jakousi trafostanici, se stala s velkou fantazií vytvořená replika stožáru vysokého napětí, jehož čelní stěnu zdobily tři kružnice, do jejichž středu se sbíhaly čtyři blesky. Vrchol byl po obou stranách opatřen izolátory, které Neo a Rosa umístili i po stranách jeviště. Jeden z nich bude posléze sloužit jako kůl, k němuž přiváží z vraždy svého bratra Gottfrieda obviněnou Elsu, kde ji budou chtít upálit. Scéna asociuje spíše než cokoliv jiného procesy, zosnované např. na Moravě v 17. století inkvizitorem Jindřichem Františkem Bobligem z Edelstadtu. To ale rozhodně nebylo Sharonovým cílem. Wagnerovo libreto, v němž autor podobně jako v Tannhäuserovi spojil dvě ságy (tentokrát o Grálu a rytíři s labutí) do nového děje, odehrávajícího se v brabantských Antverpách 10. století a obohaceného o prvky z Písně o Nibelunzích a ze spisů Jacoba Grimma, zasadil do zcela jiného kontextu. Báj o záhadném rytíři, který přijede na loďce tažené labutí zachránit ctižádostivým Friedrichem Telramundem z bratrovraždy neprávem nařčenou nástupkyni brabantského vévody Elsu, ale jako rytíř svatého Grálu může setrvat jedině pod podmínkou, že se ho Elsa nezeptá na jeho jméno a původ, vyložil vskutku po svém. Jako Lohengrinovu snahu o elektrifikaci do období baroka přesazených Antverp, kterou propojil s elektrifikací sovětského venkova. Vedle sebe se tak díky tomu podle režisérových slov ocitli dva několika stoletími oddělení a nakonec nepochopení vizionáři: Lohengrin a Lenin… Absurdnější výklad v Bayreuthu před lety postihl snad pouze „bioplynového“ Tannhäusera Sebastiana Baumgartena, je někdy až neuvěřitelné, kam na ty nápady režiséři chodí. Někdo může namítnout, že vše už tady bylo a je těžké přijít s něčím novým, ale není to tak docela pravda. Pokud zůstaneme u Wagnera, jehož výkladové možnosti jsou poměrně široké a mnohovrstevné, tak přímo v Bayreuthu existuje několik inscenací z poslední doby, které dokazují, že lze přijít s novým režijním pojetím: vzpomeňme např. na Herheimova Parsifala, Tristana a Isoldu Kathariny Wagner či Mistry pěvce norimberské Barrieho Koskyho. Výklady zmíněných režisérů nejen že nejdou proti hudbě, ale dílo naopak obohacují o nové významy a souvislosti, mnohdy vycházejícími i ze žhavé současnosti.
Lohengrin a Lenin se svou elektrifikací však netvoří jedinou osu Sharonovy pohádky, jak svou režii sám nazývá. Základ děje pochopitelně sleduje samotný příběh libreta, který lze zjednodušeně vyložit jako zkazku o hodné Else, zlé a pomstychtivé Ortrud, jejím manželovi – po moci toužícím Telramundovi a Elsině zakletém bratrovi Gottfriedovi, jehož režisér v závěru stylizoval do podoby brčálově zeleného hastrmana. Vše tu doplňuje vlámská barokní malba à la Anthonis van Dyck na plochých kulisách připomínajících spíše loutkové divadlo (ve II. dějství), již zmíněné středověké upalování čarodějnic, postavy zpodobňující blanokřídlý hmyz či prvky tzv. nového cirkusu – vše zahaleno do dvou barev: oranžové a modré, pro kterou se Neo a Rosa rozhodli díky Nietzscheho výroku, kterým Lohengrinovu předehru označil jako modrou hudbu s opiovým až narkotickým účinkem. A jak to vše tedy vlastně vypadalo ve skutečnosti? Děj začíná v již popsaných kulisách s centrální trafostanicí někde na sovětském venkově, kde však jeden z izolátorů spadne a vedení vysokého napětí se přeruší. K opravě se seběhnou nejen pracovníci z kolektivizovaného sovchozu (podle libreta vojsko německého krále Jindřicha Ptáčníka I. – tedy skutečné historické postavy), ale i obyvatelé barokního Nizozemí (tedy brabanští šlechtici, které král přijel požádat o pomoc v boji proti Uhrům), jejichž postavení hierarchizuje okruží a blanitá křídla připevněná na zádech. Jeden z nich, ctižádostivý muž Ortrudy, Friedrich Telramund, ale před králem na její popud nařkne dceru po zemřelém brabantském vévodovi Elsu z vraždy svého bratra, kterého měla podle jeho slov v lese utopit, a žádá po něm rozřešení. Předvolaná Elsa vypráví sen o rytíři, který jí má pomoci vrátit čest, ale protože žádný nepřichází, v poutech ji přivážou ke spadlému izolátoru, obloží otýpkami z klacků a loučí zapálí hranici. Najednou se však rytíř – Lohengrin – zjeví za oknem věže, z níž jako Opravář rozvodů vysokého napětí v šedé pracovní kombinéze (ne tedy v předepsané blyštivé zbroji) schází dolů, provázen stylizovanou labutí, zjevivší se na jejím vrcholu, mezi lid, aby Elsu zachránil. Musí se však pustit do boje s Telramundem a protože je ve výškách jako doma, tak se na něho vrhne, vyzbrojen mečem ve tvaru blesku, zavěšený ve vzduchu na laně jako akrobat při představení zmíněného nového cirkusu. S převahou zvítězí, vytrhne mu jedno z křídel, které posléze členové královy družiny přibijí na strom, a za to je on sám připnutím křídel přijat mezi místní brabantskou smetánku a Elsa mu je přislíbena za manželku. Tím však připraví o trůn zlovolnou, nejrůznější kouzla ovládající Ortrudu, která se ale nechce za žádnou cenu vidiny vlády nad vévodstvím po boku Telramunda vzdát... Začíná druhé dějství, v němž se rozhrne opona už při předehře a objeví se náčrt temné skalnaté krajiny s mraky, asociující malbu zmíněného van Dycka, a opakovaně se z ní vynořující zámecká věž, v jejímž okně se posléze objeví Elsa. Ta se nakonec nad lkající Ortrudou, která před tím osnuje s Telramundem krutou pomstu, slituje a pozve ji do zámku na připravovanou svatbu. To je však osudová chyba, neboť Ortrud stále Else našeptává, aby Lohengrinovi položila zakázanou otázku, odkud se vzal a jak se vlastně jmenuje. V další části tohoto dějství se vrací ústřední kulisa z dějství předcházejícího, hlavní věž, která je však tentokrát opatřena schody s plošinou. Všichni protagonisté mají stylizované renesanční a gotické kostýmy s okružím a gotickými límci (byť jsme díky malbě na kulisách spíše v baroku) a v jakési parafrázi historického kostýmu s blyštivým pancířem přichází i Lohengrin. Nově jsou postaveny tři stylizované brány v oranžové barvě, uprostřed scény se opakuje zabodnutí čtyř mečů do země ve tvaru čtverce, symbolu věrnosti králi, a sboristky pochodující v nekonečném špalíru kolem sebe rozhazují bílé a modré okvětní lístky, chystá se svatba… Dějství třetí zahajuje známý svatební pochod a scéně vévodí široká postel (umístěná v zadní části věže, která se otočí), u jejíchž nohou stojí další svítící stožár vysokého napětí. Po svatbě na ní oba spočinou, ale po vášnivé výměně názorů, kdy Elsa z Lohengrina vymáhá odhalení totožnosti, ji novopečený manžel ke stožáru přiváže. Spor mezi oběma jiskří natolik, že dojde i ke zkratu elektrického vedení, který Elsu nejen osvobodí, ale zároveň zabije Telramunda, který se se svou družinou, jejíž členové mají na zádech jakési svítící batůžky, plížil k jejich hnízdečku lásky, aby se Lohengrina navždy zbavil. Dav mu odepne druhé křídlo, které pověsí vedle toho prvního na strom opřený o stožár vysokého napětí, k němuž přiváže tentokrát Ortrudu, aby ji upálil. Na jeviště se poté sbíhají představitelé obou táborů, šlechticů a jejich družin z barokních Antverp i saského vojska v čele s králem Jindřichem, zde představovaných pracovníky sovětského sovchozu. Jsou odlišeni kostýmy, a standardy se znaky blanokřídlého hmyzu, které třímají v rukách, stejně jako jejich křídla svítí, poruchu vedení se tedy zjevně podařilo opravit. Do vypjaté situace, kdy Lohengrin, oblečený opět do šedavé pracovní kombinézy Opraváře, prozradí svoji totožnost a Else věnuje před svým odchodem na památku podsvícenou tornu, přichází Elsin bratr coby již zmíněný ukázkový hastrman, držící v ruce zelenou snítku jako symbol života. Oproti Wagnerově libretu, podle nějž lid před navrátivším se Elsiným bratrem Gottfriedem jako novým vládcem Brabantska pokleká a Ortruda i Elsa umírají, v Sharonově výkladu padá k zemi s postupně dohasínajícími křídly dav, a vedle Gottfrieda jdou vstříc novému životu i Elsa s Ortrudou...
Jak je z textu patrné, Sharonovo pojetí vyžaduje hodně fantazie, aby se v něm divák zorientoval. Režisér slučuje neslučitelné, míchá období, kostýmy, prvky 20. století – industriální architekturu provázející počátky elektrifikace – s prvky gotiky, renesance a baroka, symbolizovaném malířským uměním van Dycka, a dokonce i postavy báje o rytíři s labutí s pohádkovým hastrmanem, čarodějnicemi a podobně – to vše pod sjednocující linií dvou „nepochopených vizionářů, snažících se spasit svět“, Lohengrina a Lenina. I když připustíme vcelku pochopitelnou naivitu Američanů, která je často z jejich názorů na komunistickou éru v Evropě a její počátky v Sovětském Rusku a posléze nově založeném Sovětském svazu patrná, takový pel mel už je vskutku neakceptovatelný... A to natolik, že neobstojí ani po důkladném prostudování režisérova výkladu jeho scestných vizí v programové brožuře. I při srovnání s mnohem staršími inscenacemi, v nichž bychom leckdy mohli prvky moderního divadla postrádat, by ji asi málokdo upřednostnil. Vzpomeňme např. na nedávno uvedenou inscenaci v pražském Národním divadle (v němž pro zajímavost tato opera poprvé zazněla již roku 1885, tedy devět let před Bayreuthem!). I když její základ vycházel z inscenačních prvků 60. let, protože Katharina Wagner ji režírovala v duchu obnoveného nastudování původní koncepce Wolfganga Wagnera z roku 1967 – tedy vzniknuvší již před plnými jedenapadesáti lety, tak o co byla ve své relativní jednoduchosti, respektující však jednotu obsahu a formy, přijatelnější! Vždyť již Alfréd Radok říkával: „Nejde o to mít nápady, ty může mít leckdo. Opravdový režisér je až ten, který se jich dokáže zbavit, když se do interpretace daného díla nehodí“.

Hudební nastudování Lohengrina však bylo skvostné, i když oba původně ohlášení protagonisté, Anna Netrebko a Roberto Alagna (ten pouhých několik týdnů před premiérou!), svoje angažmá v Bayreuthu odřekli. Role Elsy se tak zhostila Němka Anja Harteros a role Lohengrina polský pěvec Piotr Beczała. Oba již mají s touto operou zkušenosti a oba se na festivalu představili ve výborné formě. Elsa v podání zmíněné pěvkyně prochází peripetiemi svého příběhu s obdivuhodnou přesvědčivostí jak pěvecky, tak herecky, byť její postava nemá takovou škálu dramatických možností jako druhá hlavní ženská role v této opeře, Ortrud. Lohengrin Piotra Beczały se k ní však díky tomu typově velice hodí. Jeho krásný oblý, ale pevný tenor je totiž spíše lyričtější (vzpomeňme např. na jeho ztvárnění Prince ve Dvořákově Rusalce) a rovněž herecký projev pěvec příliš nesměruje do drsnějších, emotivně vyhrocenějších poloh. To z Ortrud, které se vůbec poprvé ve své kariéře ujala slavná wagnerovská pěvkyně Waltraud Meier, jež se vrátila do Bayreuthu, kde v roce 1983 excelovala v roli Kundry, stejně jako Domingo po plných osmnácti letech, vášeň a drama přímo srší. Postavu ztvárnila tak strhujícím způsobem, že se jednoznačně stala hlavní hvězdou večera. Nádherně zvučný, ale oblý temný soprán stoupal do výšek v pianech i rozlícených fortissimech s naprostou suverenitou a temná stránka její zkažené, byť zároveň zranitelné duše cele ovládla veškeré dění na jevišti s takovou intenzitou, že člověk ani nedýchal. Vzpomínám na její stejně skvostnou Isoldu, kterou jsme se členy Wagnerovy společnosti slyšeli před několika lety v Berlíně a jež se mi trvale zapsala do paměti jako jeden z mých nejkrásnějších hudebních prožitků. Podobně skvěle se své role zlovolného Friedricha Telramunda ujal další vynikající pěvec z Polska, Tomasz Konieczny, který letos v Bayreuthu debutoval. Po vynikajících ztvárněních Albericha a Wotana/Poutníka ve Vídeňské státní opeře tedy zaznamenal další wagnerovský úspěch. I u něho se snoubí pěvecká dokonalost s krásnou barvou hlasu a vynikajícími hereckými dispozicemi. Pětici protagonistů pak uzavírá skvělý basista Georg Zeppenfeld jako Král Jindřich. I on patří ke světové špičce, výborně z Wagnerových rolí nastudoval např. Gurnemanze či Kapitána Dalanda, technicky je vynikající, jeho hlas však dokáže strhnout i svou sytostí, vyrovnanými rejstříky a mnohotvárnou výrazovostí. Jako vždy uchvátil svým výkonem rovněž Festivalový sbor pod vedením Eberharda Friedricha, a to propracovaností svých partů do všech podrobností i naprostou intonační čistotou. Nepamatuji se, že by to bylo někdy jinak – a to rozhodně nejde o jednoduché zpívání.
Nádherou Wagnerovy hudby jsme se však mohli kochat již od prvních tónů předehry. Partituru totiž nastudoval vyhlášený wagnerovský dirigent a zároveň umělecký ředitel Bayreuth-ských slavností (který je zároveň od roku 2012 šéfdirigentem drážďanské Sächsische Staatskapelle a od roku 2013 uměleckým vedoucím Salcburského velikonočního festivalu), Christian Thielemann – a to se všemi jejími nuancemi, které obsahuje. Vychutnávali jsme si tak v jednotlivých sekcích nejen zřetelně zvýrazněné příznačné motivy, ale rovněž průzračně znějící, skvěle zvukově sjednocené barevné smyčce i dokonalou hru žesťů. Dirigentova znalost Wagnerova do detailu propracovaného notového zápisu je natolik precizní, že posluchači poskytuje veškeré finesy, jež skladatelova hudba nabízí a které, pokud se v plnosti zvuku neztratí, dokáží z každého takového provedení udělat zcela nevšední, až do mystických hlubin ponořený zážitek...

Bayreuther Festspiele 2018 – Richard Wagner: Lohengrin. Hudební nastudování a dirigent Christian Thielemann, režie Yuval Sharon, scéna a kostýmy Neo Rauch a Rosa Loy, světla Reinhard Traub, sbormistr Eberhard Friedrich. Premiéra 25. 7. 2018, psáno z reprízy 10. 8. 2018, Festspielhaus.

Nahoru | Obsah