Hudební Rozhledy

Münchner Opernfestspiele 2018

Zbyněk Brabec | 10/18 |Zahraničí

Z mrtvého domu – Charles Workman (Skuratov)

Pár slov na úvod
Od 24. června do konce července se konal letošní Mnichovský operní festival (doslovně přeloženo Mnichovské operní slavnostní hry). V 38 dnech proběhlo celkem 70 představení, které zhlédlo přes 85 000 diváků. Jako každoročně se v rámci festivalu uskutečnily dvě operní premiéry (Wagner: Parsifal, Haydn: Orlando Paladino), další představení se konala v rámci festivalové dílny, např. uvedení nejnovější opery Kolemjdoucí Nikolause Brasse (skladatel ji označil jako hudební divadlo) v netradičním prostoru Jízdárny, napsané přímo na objednávku festivalu, na kterém bylo uvedeno celkem patnáct oper (počítáme-li Pucciniho Triptych jako jedno dílo), tři balety a řada dalších koncertů a projektů. Již tradičně se velkému zájmu těšila akce Opera pro všechny, kdy jedno představení Parsifala bylo přenášeno na obří obrazovku před budovu Národního divadla a v jejímž rámci byl také uveden koncert na Marstallově náměstí.

Na obě akce byl vstup zdarma. V rámci festivalu se také uskutečnil operní recitál Edity Gruberové z děl G. Verdiho, G. Donizettiho a W. A. Mozarta a také řada písňových koncertů předních operních pěvců dneška: Anja Harteros, Elisabeth Kulman, Günther Groissböck, Krassimira Stoyanova, Rolando Villazón a Christian Gerhaher. Jistě se sluší také jmenovat velkorysou podporu sponzorů včetně BMW München. Přestože za nejdražší lístky na nejatraktivnější představení mohl divák zaplatit až 343 eur, téměř všechna představení byla vyprodána. Jako každým rokem na festivalu účinkují ti nejlepší pěvci a dirigují výborní dirigenti v čele s generálním hudebním ředitelem Bavorské státní opery Kirillem Petrenkem, který letos nastudoval nejen premiéru nové inscenace Parsifala, ale řídil též celý Prsten Nibelungův a Pucciniho Triptych. Z dalších dirigentů jmenujme v Mnichově pravidelně dirigujícího Ivora Boltona nebo Constantina Trinkse, Bertranda de Billyho, Constantinose Carydise, Marka Armiliata nebo Ashera Fische. I mezi pěvci najdeme řadu hvězdných jmen, např. Angelu Gheorghiu, Ninu Stemme, Adriannu Pieczonku, Evu-Marii Westbroek, Anju Harteros, Jonase Kaufmanna, Bryana Hymela, Pavola Breslika, Charlese Castronova, Josepha Calleju, Vittoria Grigola, Christiana Gerhahera, Thomase Hampsona, Ambrogia Maestriho, Wolfganga Kocha, René Papeho, Erwina Schrotta a mnoho dalších.
Zastavme se podrobněji u tří posledních představení letošního festivalu, což byly premiérované inscenace oper Orlando Paladino, Z mrtvého domu a Parsifal.

Haydnův Orlando Paladino
O Haydnovi se v odborných publikacích dočteme neustále opakovaný názor, že jeho operní tvorba je ve srovnání s jeho symfoniemi, smyčcovými kvartety nebo oratorii slabá. Přesto má (měla) celou řadu neúnavných propagátorů, např. Antala Doratiho, Nikolause Harnoncourta, René Jacobse nebo Ivora Boltona, který nastudoval letos v Mnichově Orlanda Paladina, ve své době nejhranější autorovu operu. Haydn napsal dvacet italských oper a čtyři německé singspiely. V divadle knížete Esterházyho, kde celý život působil, nastudoval 88 operních titulů a řídil okolo 1200 představení. S operou měl tedy velké zkušenosti. Orlando Paladino (Rytíř Roland), na známý a mnohokrát zhudebněný námět Ludovika Ariosta (Lully, Händel, Vivaldi), je Haydnovou předposlední operou napsanou pro Esterházyho divadlo. Je označená jako dramma eroicomico, a mísí tedy prvky vážné a komické opery, což bylo tehdy oblíbené. Zápletka díla je celkem typická pro opery tohoto období: rytíř Orlando miluje královnu Angeliku, ta ovšem miluje saracéna Medora, k tomu je v opeře i komický pár Eurilla a Pasquale, kouzelnice Alcina, převozník do podsvětí Caronte a další postavy. Režiséru představení, známému filmovému tvůrci Axelu Ranischovi, to zřejmě nestačilo a připsal další dvě němé postavy pro činoherce, když ve své koncepci celý děj opery zasadil do malého kina manželů Herzových (to jsou oni činoherci: Gabi Herz a Heiko Pinkowski), kde se bude promítat oblíbený černobílý film (ještě němý) Medoro a Angelica. Ranisch svou koncepci exponuje ve filmu, promítaném během předehry opery, který nás zavádí do malého kina s dřevěnými sedadly, v němž poznáme hlavní postavy a dozvíme se, že paní Herzová (rozhodně již není nejmladší) má poměr s domovníkem kina Liconem, což pochopíme tím spíš, když vidíme náklonnost jejího manžela k mladým filmovým hercům, nad jejichž fotografiemi masturbuje. Také dcera manželů Herzových Alcina pracuje v kině v bufetu. Herci postupně vystupují z filmu mezi diváky kina (jsou pouze tři) a když zuřivý Roland na konci prvního dějství kino zdemoluje, celý příběh opery, jak jej vykládá režisér Ranisch, se pak odehrává v prostoru zdemolovaného kina a ve filmových dotáčkách (v lese, u jezera apod.). Na samém závěru opery se pak promítá onen černobílý film, který sledují všichni zúčastnění. Můžeme obdivovat, jak např. představitelka Angeliky Adela Zaharia je nejen výbornou zpěvačkou, ale též filmovou herečkou. Režisér Ranisch k základní dějové linii Haydnovy opery vymyslel ještě další dějové pásmo v kině a ve filmu s hvězdami stříbrného plátna, který operu, trvající přes tři hodiny včetně půlhodinové pauzy, zdivadelnil a přiblížil dnešním divákům. Často pracoval se zdvojením hereckých akcí herců na jevišti s těmi z filmového plátna nebo i s vytvářením tzv. druhých hereckých plánů. Přestože divadelnost opery udržel po celou její délku, přimlouval bych se za určité krácení, kterému se nevyhnul ani takový zanícený propagátor Haydnových oper, jakým byl dirigent Harnoncourt, jak můžeme posoudit na záznamu z představení z Divadla Na Vídeňce. Ivor Bolton dirigoval Mnichovský komorní orchestr, který hrál nesmírně stylově a bez sebemenších kazů. Stejně tak zpívali i všichni sólisté, mezi nimiž nebyl slabý výkon. Přesto obsazení dominovala již zmíněná Adela Zaharia v roli Angeliky, Mathias Vidal jako Orlando, lyrický tenorista z Turkmenistánu Dovlet Nurgeldiyev jako Medoro, Elena Sancho Pereg jako Eurilla, výborný buffo tenor David Portillo jako Pasquale nebo Tara Erraught jako Alcina či renomovaný Guy de Mey jako Licone. V jejich stínu byli představitelé hlubších mužských rolí Edwin Crossley-Mercer jako Rodomonte a François Lis jako Caronte. Na všech účinkujících bylo vidět, že své role mají zvládnuté bezchybně technicky i stylově a že hrají s chutí a s patřičnou nadsázkou. Celou inscenaci lze po všech stránkách označit za velice zdařilou.

Z mrtvého domu Leoše Janáčka
Bavorská státní opera v Mnichově se pravidelně věnuje opernímu odkazu Leoše Janáčka. Na repertoáru má stále inscenaci Její pastorkyně z roku 2009, která již dosáhla několika desítek repríz. V roce 2014 byla nově nastudována Věc Makropulos a připomeňme, že ještě na začátku tohoto století se zde hrála Káťa Kabanová a Příhody lišky Bystroušky. Z Janáčkova operního odkazu v Mnichově nejnověji nastudovali jeho poslední operu Z mrtvého domu, napsanou podle autobiografického románu Fjodora M. Dostojevského Zápisky z mrtvého domu, čímž se dramaturgicky navazuje na předešlé inscenace. Nastudování Janáčkovy poslední opery bylo svěřeno australské dirigentce Simone Young a německému režiséru Franku Castorfovi, který se po stovkách činoherních inscenací v posledních letech také věnuje opeře (v Bayreuthu dokonce nastudoval celou tetralogii Prsten Nibelungův). Dostojevskij patří k jeho oblíbeným autorům, inscenoval řadu dramatizací jeho děl. V mnichovské inscenaci Janáčkovy opery postavil na točně jakýsi vězeňský barák s několika odděleními (umývárna, nemocnice), nechybí těžce se otvírající vrata ani plot s ostnatým drátem. Okolo celé scény jsou také reflektory, barevně svítící do zakouřeného prostoru. Představení se hraje bez přestávky (100 minut), simultánní scéna nepotřebuje přestavby, stačí otočit točnou. Hraje se ve všech prostorách baráku, před ním i za ním. Divák akce za scénou může sledovat na plátně, neboť dva kameramani je snímají přímo na jevišti a hned je divákům promítají, stejně jako některé herecké detaily nebo i filmové dotáčky (často v rozporu s hudbou). Tento princip v Mnichově již před léty použil v inscenaci Mozartovy opery La clemenza di Tito režisér Duncan. Navíc se na plátno promítají i Dostojevského texty. Divák tak neví, co sledovat dříve: hereckou akci, promítané záběry nebo německé či anglické titulky, protože česky v hledišti asi málokdo rozumí. Ostatně i kdyby rozuměl, není mu to nic platné, protože drtivé většině zpěváků není absolutně rozumět. Navíc Simone Young, která operu jistě detailně zná a pečlivě ji nastudovala, diriguje většinou ve velmi silné dynamice, kdy orchestr kryje zpěváky, což v Mnichově se většinou nestává. Přitom v Janáčkově partituře je řada přímo komorně napsaných míst. Její hudební nastudování je vůbec hektické, kromě silné dynamiky si libuje většinou ve svižných tempech. Velice složitá inscenace (pohyby herců v různých prostorách scény, snímání kameramanů) ovšem po technické stránce perfektně fungovala. Méně už po stránce výkladové a obsahové. Janáčkova opera je vlastně řetěz vyprávění životních příběhů jednotlivých vězňů. Vyprávění ovšem nejsou monology postavy samotné, ale jsou to vyprávění spoluvězňům. Není tedy logické, když vězeň svůj příběh vypráví nikomu. Na jevišti se ovšem neustále něco děje, režisér patrně nevěří, že pěvec může svým vyprávěním – zpěvem – strhnout posluchače na jevišti i v hledišti. Jde o permanentní odvádění pozornosti od toho podstatného. Ostatně i divadlo, na které se o svátku vězni těší, se nakonec hraje pro nikoho. Budiž alespoň inscenátorům ke cti, že dodrželi Janáčkův předpis a role Aljeji a Poběhlice obsadili ženami. V Castorfově koncepci je ostatně Aljeja na začátku trochu násilně propojen s orlem, kdy vystupuje ve fantaskním kostýmu, který by měl tohoto cara lesů evokovat. Dostojevského a Janáčkovo dílo je nadčasové, i Castorfova inscenace přináší ve výpravě (reklama na Pepsi Colu) a kostýmech prvky nadčasovosti. Pokud vůbec lze přes silný orchestr posuzovat pěvecké výkony, pak je nutno vyzdvihnout především Charlese Workmana jako Skuratova (patřil k těm několika pěvcům, jejichž čeština byla na velice dobré úrovni), Aleše Brisceina jako Luku, Petera Mikuláše v roli Gorjančikova a Bo Skovhuse jako Šiškova. Ale i menší role byly dobře obsazené, např. hlasově křehčí Evgeniya Sotnikova v roli Aljeji, Galrano Salas ve výborně rozehrané roli Opilého vězně, Kevin Conners v dvojroli Šapkina a Veselého vězně a Boris Prýgl v roli Kuchaře.

Wagnerův Parsifal
Poslední představení festivalu patřilo Richardu Wagnerovi (dlouhý čas festival končil operou Mistři pěvci norimberští) a jeho nové inscenaci opery Parsifal. Byla vzorově nastudovaná Kirillem Petrenkem a režisérem Pierrem Audim. Petrenko patří k nejlepším dirigentům dneška a vše, co v Mnichově nastudoval, bylo naprosto špičkové. Umí perfektně volit tempa (v Parsifalu spíš volnější), dokáže vygradovat hudební vrcholy jednotlivých dějství a v každé partituře najde místa, která interpretuje velice osobitě, byť to není jen za každou cenu jinak. Diriguje skvěle nejen Wagnera, ale i Janáčka, Strausse, Pucciniho nebo Prokofjeva. Jeho nástupce, Vladimir Jurowsky, také vynikající dirigent, bude mít velice těžkou pozici na skvělého Petrenka, po jeho odchodu k Berlínským filharmonikům, navázat. Petrenkův Parsifal byl možná lyričtější a pomalejší, než bývá zvykem, dirigent kladl důraz na legato a zpěvnost. Zdůrazňoval i slabší dynamiku, čehož využil zejména představitel titulní role Jonas Kaufmann. Přestože asi většina publika přišla kvůli tomuto pěvci, ze sólistů bych upřednostnil především Christiana Gerhahera jako Amfortase a Ninu Stemme v roli Kundry. Opomenout nelze ani výkon Wolfganga Kocha jako Klingsora. Vyhledávaný režisér Pierre Audi se nesnažil dílo nějak aktualizovat, soustředil se na propracované vztahy mezi jednotlivými postavami, byť v některých místech opery mohly být ještě zřetelnější (např. scéna Kundry a Klingsora na začátku 2. dějství se v podstatě spokojila s přecházením obou postav z jedné strany jeviště na druhou). Scéna, kterou vytvořil světoznámý výtvarník Georg Baselitz, je většinou tmavá a působí hodně ponuře. Kostýmy Florence von Gerkan byly stylizované, zejména u sboru, kdy pánové v závěru 1. dějství si při obřadu svatého grálu svlékli kabáty a byli jakoby nazí v karikujících trikotech. Podobně i květinové dívky u Klingsora ve 2. dějství byly v podobných trikotech, většinou s naddimenzovaným poprsím a výrazně namalovaným rozkrokem. V této inscenaci Parsifala rozhodně dominovala hudební složka nad scénickou a možná je dobře, že se ta druhá nijak násilně nedrala do popředí.
Bavorská státní opera v Mnichově patří k nejlepším operním divadlům na světě. Její operní festival je každoročně vyvrcholením celé divadelní sezony, na který se sjíždějí milovníci opery z celého světa, kde každé představení je velkým hudebním a divadelním svátkem.

Münchner Opernfestspiele 2018 / Bayerische Staatsoper – Joseph Haydn: Orlando Paladino (Rytíř Roland). Dirigent Ivor Bolton, režie Axel Ranisch, scéna a kostýmy Falko Herold, choreografie Magdalena Padrosa Celada, světla Michael Bauer, dramaturgie Rainer Karlitschek. Premiéra 23. 7. 2018, psáno z reprízy 29. 7. 2018, Prinzregententheater.

Münchner Opernfestspiele 2018 / Bayerische Staatsoper – Leoš Janáček: Aus einem Totenhaus (Z mrtvého domu). Dirigent Simone Young, režie Frank Castorf, scéna Alexandar Denić, kostýmy Adriana Braga Peretzki, světla Rainer Casper, sbormistr Sören Eckhoff, dramaturgie Miron Hakenbeck. Premiéra 21. 5. 2018, psáno z reprízy 30. 7. 2018, Nationaltheater.

Münchner Opernfestspiele 2018 / Bayerische Staatsoper – Richard Wagner: Parsifal. Dirigent Kirill Petrenko, režie Pierre Audi, scéna Georg Baselitz, kostýmy Florence von Gerkan, světla Urs Schönenbaum, sbormistr Sören Eckhoff, dramaturgie Klaus Bertisch a Benedikt Stampfli. Premiéra 28. 6. 2018, psáno z reprízy 31. 7. 2018, Nationatheater.

Nahoru | Obsah