Hudební Rozhledy

Portréty velkých klavíristů - Marcelle Meyer

Ivana Bažantová Jandová | 12/18 |Studie, komentáře

Marcelle Meyer

Některé poklady minulosti se nám až se šibalskou radostí schovávají, jako by si chtěly vychutnat to překvapení, až je někdo vyjme z úkrytu a bude se kochat jejich novou přítomností – s údivem nad jejich ztvárněním, nad jejich příběhem, nad krásou všech detailů i celkového tvaru, nad souhrou použitého materiálu a jeho zpracování, zkrátka nad harmonií. Dýchne na nás kouzlo minulosti a zároveň i predikce něčeho, čeho by mělo být naší snahou také tak dosaženo. Takovým skrytým pokladem se ve světě klavírního umění zejména posledního čtvrtstoletí stalo interpretační umění francouzské klavíristky první poloviny dvacátého století Marcelle Meyer.

Od 60. let minulého století bylo její jméno a zejména nahrávky v povědomí společnosti nejen mimo Francii známy jen v užších pianistických kruzích a mezi fajnšmekry. Původní originální záznamy, ohlasy, kritiky a oznámení jsou cílem sběratelů, kteří neváhají zaplatit velké sumy za „obchod“ s nimi. Péčí společnosti EMI, která část dochovaných nahrávek z let 1925–1957 (komerční nahrávky pro gramofonové společnosti Discophiles, Columbii a Gramophone) vydala v letech 1992–1994 v řadě „Les introuvables“ – došlo k nebývalému překvapení a nadšení u posluchačů i v tisku. Nověji její umění vyšlo u labelu Membran Média na sedmnácti CD. Kdo tedy byla tato pianistka?

Studia
Marcelle Meyer pochází z Lille, kde se v květnu 1897 narodila do kulturně založené rodiny. První klavírní lekce jí dávala starší sestra Germaine, sama vynikající klavíristka. Marcelle vstoupila na Pařížskou konzervatoř ve čtrnácti letech do třídy Marguerite Longové, brzy přestoupila k Alfredu Cortotovi, který ji dovedl k její Premier Prix v roce 1913. Tehdy hrála Klavírní koncert Camille Saint-Saënse tak nádherně, že Alfred Cortot se vrhl na jeviště, aby ji políbil. Inspirací jí pak bylo studium pod vedením Ricarda Viñese, jenž jí otevřel svět Ravela, ovšem základní přístup k celé španělské hudbě jí dal José Iturbi.

Interpretka soudobé hudby
Sňatek s hercem Pierrem Bertinem roku 1917, jenž uvedl Marcelle Meyer do kruhu Erika Satieho a jeho přátel a jenž se sám volně pohyboval mezi divadelním a hudebním světem Paříže, byl pro dvacetiletou klavíristku zásadní. Meyer se okamžitě stala oblíbenou interpretkou Satieho. Nazýval ji svou „hezkou malou dámou“. Pracovala s Debussym krátce před jeho smrtí na Preludiích, které premiérovala v Salle Gaveau; byl to první recitál, na němž zazněl pouze Debussy. V roce 1918 na koncertě Lyre et Palletes (série koncertů, kde se umělci a hudebníci mohli setkávat) přednesla Marcelle Meyer premiéru čtyřruční Sonáty Francise Poulenka se skladatelem u klavíru. To byl začátek jejich celoživotního přátelství. Premiérovala některá jeho další díla (Impromptus v Bruselu1921 – na konferenci o tvorbě Satieho, pořádané nepřítomným Cocteauem – a v Neapoli 1926, Mélancolie 1941), s Poulenkem natočila na LP i Chabriérovy Romantické valčíky. V téže sezoně hrála díla Dureyova a Aurikova. V dubnu 1920 ji Ravel pozval, aby s ním hrála dvě klavírní verze La Valse soukromě před Igorem Stravinským, Ďagilevem a Poulenkem. Dalšími pozoruhodnými výkony ve stejném roce byly Milhaudovy skladby – Printemps pro sólový klavír a kontroverzních Pět etud pro klavír a orchestr (řídil V. Golschmann, navzdory hluku, který vyvolalo skandalizované publikum, a k Milhaudově velkému uspokojení Meyer nepřestala hrát).
Ďagilev považoval Meyer za okouzlující (stejně jako dámy od Modiglianiho), kladl si však otázku, zda „může hrát stejně tak dobře, jak je krásná“. Přesvědčila ho poté, co od ní vyslechl Ravelovy Vodotrysky a Alborada del Gracioso, a okamžitě ji zaměstnal, aby hrála jeden ze dvou klavírních partů v jeho produkci premiéry Satieho baletu Parade. Nejenže byla považována za věrnou a brilantní klavíristku, ale pro většinu francouzských skladatelů z počátku 20. století byla jejich múzou. Tato skromná a nádherná osoba zůstala blízkým a nepostradatelným umělcem pro Pařížskou šestku (Groupe des Six), Ravela a Stravinského, ignorujíc jejich nevyhnutelné tvůrčí i osobní spory.
Její první nahrávkou na gramofonovou desku v roce 1925 byly Stravinského skladby (mj. Piano-Rag-Music), kdy nastudovala též premiéru jeho Serenady pro klavír. V té době se talent Marcelle Meyer rozšířil mimo Paříž, hrála koncerty v Anglii, Holandsku a Německu, její hra byla vysílána rozhlasem. Atlantik překročila jen jednou, cestovala do Jižní Ameriky v létě 1927, doprovázela sopranistku Jane Bathori v Buenos Aires a obecně se zdálo, že její aktivity jsou tlumenější než její talent. Nešla za slávou mezinárodní hvězdy. Později se to přičítalo zájmu o hudbu 18. a 20. století. Nicméně na koncertech hrála více „populární“ díla Mozarta, Beethovena, Liszta, Chopina, Schumanna, Saint-Saënse aj. sólově i s orchestrem, která ovšem vyvažovala koncerty současných skladatelů. Zajímavé je, že nedostala v té době pozvánku hrát v rámci domácí Société des Concerts du Conservatoire (zal. 1828), a to až roku 1940. V listopadu 1925 hrála Franckovy Symfonické variace pod Charlesem Munchem. Roku 1927 se krátce po narození dcery rozvádí, ale její činnost neutuchá. V letech 1930–31 se Meyer zúčastnila rozsáhlého turné pořádaného agenty Cortotovy společnosti Kiesgen-Delaet, která ji přivedla do měst jako Salcburk, Vídeň, Praha, Bukurešť, Budapešť, Konstantinopol, Káhira, Alexandrie a Bejrút. George Enescu jí napsal pohlednici, která chválí její nezapomenutelný výkon v Beethovenově Koncertu c moll. Koncertovala dále na různých místech i po Francii, téměř každý rok hostovala v Amsterdamu. V březnu 1941 byla opět jednou ze čtyř klavíristů při provedení Stravinského Svateb společně s Févrierem, Poulenkem a Stravinským, v květnu s Charlesem Munchem hrála Klavírní koncert Arthura Honeggera. Během druhé světové války uvedla bezpočet premiér, včetně prací Honeggera, Rolanda-Manuela a Igora Markeviche; možná nejslavnější z prací byla Suita pro dva klavíry z Milhaudova Scaramouche (premiéru hrála v roce 1938 s druhou klavíristkou Idou Jankelevitch, i když byla psána a později natočena s Marguerit Longovou). Velkým hitem se stala Burleska R. Strausse, kterou s ním nastudovala roku 1943 (znali se od třicátých let), bohužel se nedochoval záznam.
Po válce se přestěhovala se svou rodinou do Itálie; jejím druhým manželem byl italský právník Carlo di Vito. Meyer pak uváděla díla mladých italských skladatelů se stejnou horlivostí, jakou prokazovala svým francouzským a španělským autorům. V roce 1948 podnikla italské turné s dirigentem André Cluytensem a Enrikem Mainardim u violoncella; symbolicky tak propojila své blízké kulturní světy. Do jejího repertoáru proto vklouzli skladatelé Dallapiccola, Veretti, Rieti, Petrassi a Casella. V 50. letech hrála s mistry taktovky jako byli Kletzki, Karajan a Scherchen. Meyer také začala koncem 40. let dlouhou spolupráci se zvukovým inženýrem a vynálezcem André Charlinem, za jeho vytříbené práce se zvukem klavíru a ve spolupráci s producentem a režisérem Henrim Screpelem nahrála na gramofonové desky prakticky celý svůj repertoár, nejen moderní skladby – Chabrier, Poulenc, Debussy, Ravel, Stravinskij, Milhaud, Esplá, Albéniz, R. Strauss, Falla, Rossini, Mozart, Schubert, Haydn, Rameau, Couperin, Scarlatti, Bach. Některé starší nahrávky se ztratily nebo nejsou datovány (Chopin, Schumann aj.). Když probíhala debata o cestě do Severní Ameriky na pozvání Dimitriho Mitropoulose, s nímž hrála v Aténách již v roce 1930, odjela Meyer do Paříže, aniž by tušila, že to bude její poslední cesta. Během této návštěvy ji u klavíru v bytě sestry stihl srdeční infarkt a zemřela v noci 17. 11. 1958 v nemocnici ve věku 61 let.
Jako interpretka tehdejší soudobé hudby by se měla stát dnešním klavíristům inspirací svojí autentičností, právě protože s autory pracovala, hrála, sdílela nálady doby i jejich osobní představy. Za Ravelovy skladby získala Grand Prix du Disque v roce 1955. Interpretace se vyznačuje krystalickým tónem a přesností, jež jsou ideální pro Ravelovu tvorbu a její vztahy se skladatelem a jeho kolegou Ricardem Viñesem jsou zárukou důvěryhodného přístupu. Pedál a jemná rubata používá úsporně, její tempa jsou poměrně rychlá, ale nikoliv za účelem předvádění techniky: její Pavana za mrtvou infantku není „umírající pavanou“, Vodotrysky jiskří jako diamanty ve slunečním světle (jak úžasně musela hrát na recitálech Lisztovy Vodotrysky ve Villa d’Este) a v Náhrobku Couperinově zdůrazňuje dráždivé harmonie s jasnou strukturovaností a rytmickou jistotou. Její Kašpar noci je úchvatný (Ondine nehoní do tempa). Samozřejmě Debussyho Preludia a Obrazy představují skutečně „obrazárnu“ jejího interpretačního umění. Svit luny je naprosto okouzlující pro své evokující barvy, nádherné frázování a práci s časem, podobně u Ostrova radosti a u Masek. Nahrávky jsou dokumentem, který by mohl ukázat, jaká je asi přiměřená cesta pro interpretaci impresionismu. Mimořádné nahrávky Chabriera (Pitoreskní kusy, Habanéra aj.), dokládají její cit i pro vrcholný romantismus, pohrává si s charakterem každé skladby s uměřeností bez nadsázky a přehnaných prostředků, přesto je hra vášnivá a dynamická. Vrcholnou ukázkou jejího zralého interpretačního umění jsou Fallovy Noci ve španělských zahradách, natočené na koncertu s orchestrem RAI šest měsíců před její smrtí. Slyšíme bohatou a flexibilní práci s rytmickými figurami, které přivolávají představu smyslných pohybů španělských tanečníků a vibrato kytarového flamenka, vytváří smutně evokující náladu s bohatou tonální paletou a dokonalou rovnováhou citlivosti a virtuozity.
Kdo by chtěl Marcelle Meyer vidět, nejen slyšet, nechť pohlédne na slavný portrét Jacquese-Émila Blanche z roku 1921 nazvaný „Le groupe des Six“, jemuž tato elegantní mladá žena – vévodí.

Interpretka barokní hudby
Meyer byla první, kdo nahrál kompletní klávesovou hudbu J. Ph. Rameaua na klavír. Spolu s výběrem dalších tří barokních skladatelů Couperinem, Scarlattim a J. S. Bachem tak přejala literaturu cembalovou, které se však dokázala neuvěřitelně vhodně přiblížit. V té době byla revivalistika uprostřed rozkvětu a někteří klavíristé či varhaníci se též obraceli k interpretaci na cembalo. Důležité pro ni bylo poznat a oživit hodnotu a čistou výpověď jeho hudby (jiÏ Brahms nebo Saint-Saëns vydávali staré mistry, právě Rameaua nebo Chambonnièra, a to s velkou úctou, na rozdíl od pozdějších vydáních s „moderními“ interpretačními zásahy). Co k tomu Meyer podnítilo?
V roce 1941 založil Henri Screpel, vydavatel uměleckých knih, label Les Discophiles Français, aby vytvořili nahrávky cenných umělců, kteří nemají hvězdnou mezinárodní známost, a zároveň se věnoval i francouzské tvorbě (např. Yves Nat natočil mj. všechny Beethovenovy sonáty). Marcelle Meyer se soustředila na zřídka hraný repertoár, jako jsou Rameau, Scarlatti, Chabrier a Stravinskij. Většina záznamů se konala v divadelním sále Adyar na Avenue Rapp v Paříži. Použitým klavírem byl hamburský Steinway, což je překvapivý fakt, jelikož měl zvonivý zvuk a Meyer měla sklon upřednostňovat klavíry Pleyel. Steinwaye si však oblíbila pro jeho bohatý tón a lehkost, jasnost a pružnost dotyku. Právě krystalický zvuk a přehlednost frází skladeb jí pomohly zachytit jak melancholickou, tak zaostřenou náladu převládající v Rameauově díle naprosto jinak, než bylo nutné u mnohé hudby soudobé. Zvláště pozoruhodná je skutečnost, že plynule začleňuje do melodické linie brilantní a čitelnou ornameniku, takže není jen dekorativní, pro klavíristy často „překážející“, nýbrž integrální aspekt melodické linie a stylově vyjadřovací samozřejmosti. Devětapadesát sonát Domenika Scarlattiho natočila v letech 1946, 1948 a 1954. Skladby Rameaua, Couperina i Scarlattiho jsou podány tak, že se před posluchačem objevují krásné barokní „šperky“, bez nánosu romantiky, velké dynamiky a nestylové agogiky, které jsou však živé a pianisticky s technickou odvahou a harmonii vysvětlujícími vztahy mezi hlasy a ve zvuku. Nakonec poetika těchto autorů je v některých skladbách (i v jejich názvech) relativně blízká mnohým skladbám impresionistů, jak vlastně vyplývá i z jejich inspirace v minulosti. Vitálněji se staví k interpretaci Bacha – méně u Invencí a Sinfonií, více v Anglické suitě nebo Toccatách.
Marcelle Meyer dnes vyvolává obdiv u současných klavíristů, jako je francouzský pianista Alexandre Tharaud, jenž je od svých mladých let fascinován její hrou a zejména podáním Rameaua, Couperina či impresionistů a jenž částečně kopíruje její repertoár (Rameaua hraje rád např. i Grigorij Sokolov). Newport Music Festival uspořádal v minulosti dva koncerty k její poctě. Opětovné vydání nahrávek ukázalo, že Marcelle Meyer může i nadále ovlivňovat budoucí generace milovníků hudby a patřit na olymp nejlepších pianistických osobností 20. století.

Nahoru | Obsah