Hudební Rozhledy

Celuloidová hudba - Český lev dvakrát vedví

Tomáš Pilát | 12/18 |Studie, komentáře

V letech 2011 a 2012 si pro Českého lva za hudbu šla vždycky dvojice komponistů. Inu, i skladatelé filmové muziky se zřejmě řídí zásadou, že ve dvou se to lépe táhne. Pravda je, že v obou případech si členové skladatelského dua sedli. Ať už šlo o Ondřeje Ježka s Petrem Kružíkem nebo o Jana P. Muchowa s Michalem Novinským. V prvním případě putoval Český lev k autorům muziky k filmu Alois Nebel, ve druhém k těm, kteří ozdobili hudbou snímek Ve stínu. V obou případech jde o výjimečné, velmi kvalitní filmové opusy. Ondříčkův film Ve stínu přitom ve „svém“ roce exceloval obecně, připsal si i České lvy za nejlepší film a nejlepší režii. O rok dříve si podobných ocenění užíval snímek Zdeňka Jiráského Poupata.

Alois Nebel je na české poměry ojedinělým filmem. Vznikl podle komiksu metodou takzvané rotoskopie. Zjednodušeně řečeno: režisér Tomáš Luňák nejdřív všechno natočil s herci a pak všechny scény „zanimoval“. Snímek vypadá jako kreslená animace, ale je to trochu složitější. A podobně výjimečná je i hudba ke zmíněnému snímku. Od prvních vteřin: už zvukový doprovod jedoucího vlaku je vlastně hudbou. Náladovou a přesně nadávkovanou. A takové to je po celou délku snímku. Příběh železničáře Nebela má obrovskou sílu i díky hudbě. Stojí za ní členové skupiny Umakart, Ježek s Kružíkem dokázali namixovat originální sound kapely třeba i s Václavem Neckářem a Marií Rottrovou. Píseň Půlnoční v Neckářově interpretaci se hned po uvedení snímku do kin stala obrovským hitem. Píseň Marie Rottrové Stínohry citlivě doprovází scénu, kdy Nebel po vyhazovu z práce odjíždí pouze s igelitkou do Prahy, aniž by věděl, co bude dělat a kam se poděje. Na hlavním nádraží se pomoci nedočká, a tak si prohlíží majestátní prostory pražského nádraží. V té chvíli už ale písnička v podání populární zpěvačky přechází ve tklivou instrumentálku, ze které jsou cítit beznaděj a naděje současně. Podobné je to i s už zmíněným songem Půlnoční. Ten zní jako doprovod vánoční pohody dvou ztroskotanců, kteří k sobě pomalu hledají cestu. Navíc na plátně se v tu chvíli ukazuje něco jako rotoskopická stínohra. Je to nesmírně působivé.
Kružík s Ježkem se přitom vyznají nejen v hudebních nástrojích, lidských hlasech a elektronice, ale ve filmovém zvuku obecně. Ondřej Ježek dokonce vystudoval na FAMU Katedru zvukové tvorby. Cesta k nahrávání různých skupin u něj ale začala ještě dřív. Výčet „jeho“ nahrávek je obdivuhodný. Stojí za deskami a nahrávkami například skupin Gnu, Tata Bojs, PSH, Houpací koně, EOST, Vypsaná fixa, Zrní, Longital nebo Midi Lidi. Začínal ovšem s obyčejnými kazetovými magnetofony. Vzal si dva – a vznikaly jeho první remixy. „Jedno z těch dvojčat totiž mělo omylem zapnutý mikrofon při kopírování z kazety na kazetu, takže se dalo něco přihrávat mikrofonem nebo linkou. Tak vznikaly moje první nahrávací pokusy. Hrál jsem na kytaru a všechno ostatní, co bylo po ruce. Třeba na ruský synťák Pille, který se prodával v Čajce a stál tři stovky. Ten jenom kvílí podobný zvuk jako dudy. Začínalo na něm podle mě spousta dětí,“ vyprávěl Ježek v jednom z internetových rozhovorů.
Cesta k vlastní kapele, jmenovala se OTK, tak byla připravená. Stejně tak i cesta k nahrávání jiných sólistů a skupin.
Na FAMU se Ježek přihlásil kvůli zájmu o filmovou hudbu. „Té tam ale nakonec bylo jen pár seminářů. Jinak se studium týkalo filmového zvuku a dramaturgie zvuku. Byla tam spousta všeobecných vyučovacích předmětů, které byly skvělé, ale k hudbě jsem se musel nějakým způsobem dostat sám,“ vzpomíná dál ve zmíněném interview. Masteroval pak desky ve studiu v Rudolfinu, a v pražském Divadle Spirála zvučil muzikál Jesus Christ Superstar. „Byla to velká škola: živý orchestr někde v podzemí, spousta zpěváků, obrovský blázinec,“ vybavuje si. Až se dopracoval k vlastnímu studiu. Samozřejmě plnému elektroniky. Nese jméno Jámor. Tady produkuje, nahrává, míchá i masteruje. A skupiny z celé republiky za ním rády chodí – vědí, že odejdou s nahrávkou té nejvyšší kvality. Ondřej je přitom člověkem skromným, sice si vybírá, ale nikdy není za hlavní hvězdu nahrávání. A rád do tajů své profese zasvěcuje případné zájemce.
Co se týče Ježkovy zvukařské filmografie, obsahuje – vedle Aloise Nebela – třeba takové tituly, jako Smradi, Silný kafe nebo Bubáci. A jako skladatel je naposledy podepsán pod sci-fi komedií Benjamina Tučka Mars.
Hudební kariéra jeho profesního partnera Petra Kružíka začala v roce 1980, kdy se připojil k jesenické punkové kapele EL 34. V té už tehdy působil Jaromír Švejdík, od té doby jeho celoživotní přítel a kolega v hudební branži. Jejich společná práce na Aloisi Nebelovi proto byla nasnadě. Švejdík zkomponoval do filmu několik hudebních čísel a spolu s Jaroslavem Rudišem je autorem původního komiksu, který se stal předlohou scénáře, a samozřejmě i scénáře samotného.
EL 34 postupně mění názvy a přes Chlapi z práce dospěje ke jménu Priessnitz. A Priessnitz se stává v oblasti alternativní hudby legendou. Po několika letech hudebních úspěchů se pak Kružík stěhuje z rodného Jeseníku do Frýdku-Místku. Zatímco Priessnitz prožívá tvůrčí pauzu, Petr Kružík spolupracuje mimo jiné se skupinou U-Bahn Jaroslava Rudiše a stává se jedním ze spoluautorů scénické hudby k filmu Alois Nebel. Kruh se, alespoň pro tuto chvíli, uzavírá.
Kružík je obecně ve filmové oblasti jako doma. Živě doprovázel například němý film Alfreda Hitchcocka Příšerný host z roku 1927. „Na živém doprovodu k němému filmu mě baví to, že nikdy není jisté, jak ten doprovod dopadne, což je na druhou stranu dost stresující záležitost. A taky je skvělé, že mě taková práce donutí několikrát za sebou sledovat hodně starý film, ke kterému bych se jinak nedostal. Konkrétně na Hitchcockovi je zajímavé například to, jak už v tomhle filmu z roku 1927 umí pracovat s napětím, a to i bez zvuku,“ komentuje své tehdejší vystupování pod filmovým plátnem Petr Kružík. Film Příšerný host je totiž nefalšovaným hororem, ukazuje příběh sériového vraha z Londýna a objevují se v něm všechny atributy pozdějších Hitchcockových filmů. Mimochodem – samotný režisér v rozhovoru s Françoisem Truffautem označil tenhle snímek, ač nebyl jeho prvním, jako první opravdový Hitchcockův film.

A dál: pro filmový Projekt 100 složil Petr Kružík v roce 2009 autorskou hudbu k němému snímku Upír Nosferatu, která živě nebo ze záznamu provázela projekce tohoto filmu v českých kinech.
Zpátky k Aloisi Nebelovi a jeho hudbě. Rozhodně není veselá, ba ani příliš mnohotvárná, ovšem skvěle vystihuje atmosféru, taky nikterak jásavou. Však taky jde o dost pochmurný příběh. Ovšem nádherný a plný emocí, které se rozbíhají na všechny strany, podle postav, které je prožívají. Dvojici komponistů se při práci na filmu podařilo dokonale skloubit zvuky železnice (vlaky, semafory, ozvěny nádraží), další zvuky – třeba ulice nebo ohňostroje, svoji hudbu, dále hudbu, která zní jakoby z rádia nebo televize, a jako perličku třeba i kousek z přímého přenosu první prezidentské inaugurace Václava Havla. Připomeňme, že snímek Alois Nebel bodoval v hudební oblasti i v Cenách české filmové kritiky. Dalšími nominovanými byli Vladivojna La Chia za hudbu k filmu Nevinnost a Martin Přikryl z kapely The Prostitutes za Poupata. Český lev měl ještě víc nominovaných – vedle zmíněných to byli ještě Petr Ostrouchov, autor hudby k filmu Vendeta, a Michal Pavlíček, který doprovodil muzikou první a poslední film Václava Havla Odcházení.
Album s hudbou k Aloisi Nebelovi získalo i zlatou desku. Tahle muzika si dodnes žije svým vlastním životem.
Rok poté, co se z „hudebního“ Českého lva radovali Petr Kružík a Ondřej Ježek, prožíval podobnou radost jiný tandem: Jan P. Muchow a Michal Novinski. Ke zkomponování muziky do filmu Ve stínu si je vybral režisér David Ondříček. „Bylo to trochu jiné než moje dosavadní filmová práce pro Ondříčka, protože tentokrát jsme na hudbu byli dva. S Michalem Novinskim jsme do té doby spolupracovali na mnoha divadelních, albových nebo televizních projektech, ale Ve stínu byl náš první projekt jako spoluautorů hudby k celovečernímu filmu,“ říká Jan P. Muchow a pokračuje: „Komunikace s režisérem nicméně probíhala pořád stejně. Už do střižny jsme Davidovi připravili demosnímky několika hudebních témat, aby mohl pracovat rovnou s naší původní hudbou a nemusel si pomáhat muzikou z jiných filmů nebo cédéček. Některá dema se opravdu uplatnila a ty jsme pak doladili podle obrazu. Ovšem většina finální hudby vznikla až na hotový střih,“ popisuje Muchow práci na soundtracku ke snímku Ve stínu. „Často jsme s Michalem pracovali společně v mém studiu. Ale někdy zase každý sám, třeba tehdy, když byl Michal u sebe doma v Bratislavě,“ vysvětluje skladatel technické a organizační aspekty společné práce. Oba skladatelé přitom většinou pracovali na všech tématech společně, pak si jednotlivá čísla rozdělili a každý zvlášť aranžoval „ta svoje přidělená“. Pak si je vyměnili, takže mohli ještě zasáhnout do kusu, který připravil ten druhý. Dokonalá souhra. „S Michalem jsme toho vytvořili už hodně. Velmi často si ani nemusíme nic říct a ten druhý ví, co si myslí ten první,“ pochvaluje si společnou koordinaci Jan P. Muchow.
Stejně jako hudba k Aloisi Nebelovi je i muzika ke snímku Ve stínu ponurá, dokonale koresponduje s příběhem. Koneckonců – film líčící poúnorové zločiny komunismu v Československu ani nemůže být veselý. Novinski s Muchowem složili pro vážný film v zásadě vážnou hudbu. Aranžérsky i instrumentačně jsou ukáznění, většinu hudební plochy obstará FILMharmonie Orchestra (na orchestraci se vedle obou pánů podílel i Adam Klemens), na své si ale přijde i Klezmer Band, perkusista Miloš Vacík a pianista Jaromír Klepáč, se svou instrumentální troškou do mlýna přispěli i Novinski s Muchowem, a u závěrečných titulků osobitá mladá zpěvačka Never Sol. Z plátna zaslechneme i Čajkovského Labutí jezero a ve scéně na večírku pořádaném komunistickými policejními pohlaváry i písničky Jaroslava Ježka. Dramaturgie archivní hudby je trefná, stejně jako dramaturgie muziky přímo zkomponované pro film. S postupem filmového příběhu roste i napětí hudby, tempa jsou spíše pomalejší (ovšem i v těch rychlejších je cítit strach, možná hrůza), skladatelé využívají různých nástrojových obsazení, temnota sálá i z muziky. Závěrečný titulek pak umocňuje celkový dojem: tvůrci věnovali snímek všem obětem politických procesů 50. let a těm, kteří bojovali proti nespravedlnosti. Zásadní věnování, kterému odpovídá i důstojná muzika.
Jan P. Muchow ostatně pro film pracuje rád. Může se tu rozmáchnout víc než při komponování pro televizi nebo pro dokumentární snímky. „Rozdíl je v práci s prostorem: na rozdíl od stereofonního televizního zvuku můžu u filmu více využít vícekanálovou reprodukci. U dokumentů se všeobecně víc mluví, proto tam hudba má méně prostoru pro práci s emocí a funguje spíš jako nástroj pro dynamiku vyprávění,“ vysvětluje Muchow. Skládání muziky pro divadlo je pak podle něj úplně jiná disciplína. „Čím větší scéna, tím je pro herce náročnější, když pod dialogem hraje hudba. Proto je muzika používaná nejčastěji v akci při přestavbách nebo uvozování jednotlivých scén a dějství. Taky je méně času na postupnou práci s atmosférou a gradací hudby, a proto je většinou třeba jít takzvaně hned na věc,“ usmívá se sběratel Českých lvů za hudbu Jan P. Muchow. V roce 2012 ho získal společně s Michalem Novinskim za muziku ke snímku Ve stínu. Tenhle film v onom roce při udílení křišťálových sošek bezkonkurenčně kraloval. Odnesl si Lvy i za nejlepší režii a nejlepší film. A ocenili ho taky čeští filmoví kritici. Včetně hudby.

Nahoru | Obsah