Hudební Rozhledy

Bigbandové zjevení zvané Interjazz

Vladimír Kouřil | 12/18 |Studie, komentáře

Sestavit orchestr se silným mezinárodním obsazením, například pod hlavičkou pražského mezinárodního jazzového festivalu, byl jeden z úspěšných úhybných dramaturgických manévrů před kulturním dohledem. Záměrem nebyla jen umělecká konfrontace schopností, ale snaha mající za cíl postavit naše jazzmany do jednoho šiku bok po boku evropským, případně světovým hvězdám. Podhoubím toho, jako u mnoha dalších aktivit na kulturní scéně, bylo závěrečné vzepětí svobodomyslných občanských aktivit v roce 1969 před nástupem posrpnové „normalizace“, jejíž praktické naplňování začalo probíhat až na počátku let sedmdesátých.

Na bohatě obsazeném pražském jazzovém festivalu 1969 (mj. Duke Ellington, Oscar Peterson, Clark-Boland Big Band, Jazz Colosseum) byl představen studiový orchestr řízený Václavem Zahradníkem s programem Jazz Goes To Beat, označovaný za první bigbandový pokus o jazzrockovou fúzi, což považuji za dost nadsazené ohodnocení. Big band byl ještě sestavený výhradně z československých jazzmanů, nepodílel se na něm žádný z předních instrumentalistů naší rockové scény. Koncertu na MJF předcházelo jarní nahrávání LP Jazz Goes To Beat (Supraphon/Čs. hifi klub, 1970). Na repertoáru byly pfieváÏnû skladby Václava Zahradníka, po jedné pfiispûli Rudolf Rokl a Antonín Matzner, převzatými tituly bylo od „Brouků“ Yesterday a Ob-la-di, Ob-la-da, od folkrockových písničkářů The Mamas & The Papas proslulé California Dreamin’. Sólisty byli kytarista Rudolf Dašek, trumpetisté Václav Týfa a Laco Deczi, saxofonisté Felix Slováček a Josef Audes a na klavír nebo varhany Rudolf Rokl. Slušná, posluchačsky příjemná bigbandová nahrávka vycházející z hard bopu, blues a soul jazzu. Ostatně – sám pojem „beat“ je nejednoznačný, neboť v dobovém kontextu čs. scény úplně, v Evropě částečně, označoval novou populární hudbu na rockovém základě, zatímco obecně v jazzu a populární hudbě je „beatem“ míněna pravidelná rytmická pulzace rytmické nástrojové sekce kapely (v rocku časem zcela „oholená“ o synkopu a swingový pohyb). Do orchestru nebyl přizván žádný sólista z nastupující jazzrockové generace.
Příští skladatel, dirigent a v letech 1973–1990 šéf Orchestru Čs. televize Václav Zahradník (1942–2001) začínal jako swingový pianista v Plzni. Během studia na konzervatoři se stal také členem experimentálního bandu soudobé hudby QuaX (1966–70) flétnisty Petra Kotíka. Soubor experimentoval také s „live“ elektronikou a spolupracovala s ním řada dalších mladých jazzmanů – trombonista Jan Hynčica, saxofonista a flétnista Jiří Stivín a bubeník Josef Vejvoda. Hudba tohoto pionýrského tělesa nebyla monopolním Supraphonem zaznamenána. Zahradník se už před LP Jazz Goes To Beat také podílel na symfonizujících úpravách programu Šípková Růženka rockových The Rebels (Supraphon, 1969), jejichž hudba byla inspirována západopobfieÏním folkrockovým konceptem à la The Mamas & The Papas.
Po festivalovém úspěchu s projektem Jazz Goes To Beat bylo rozhodnuto pro další ročník MJF připravit LP nahrávku připravovaného koncertního programu na říjen 1970. Nápadem bylo – v duchu doby – sestavení mezinárodního big bandu výhradně ze sólistů bratrských socialistických států. Je spravedlivé říci, že v moskevské říši působilo hodně jazzmanů se skvělou celoevropskou pověstí. Projekt LP dostal název Interjazz a orchestr byl uveden jako Václav Zahradník a hosté jazzového festivalu 1970. Zahradník vedle vlastní skladby Jaumeau napsal všechna aranžmá. Dalšími skladbami přispěli Rudolf Dašek (Foukej!), Miljenko Prohaska (Intima), Andre Tovmosjan (Rituál) a Milčo Leviev (Podzimní slunce). V sedmnáctičlenném big bandu byli sólisty z Československa Rudolf Dašek (kytara), Laco Gerhardt (klavír), Zdeněk Pulec (trombón), Václav Týfa (trubka), sólisty „ze světa“ byli východní Němci Hubert Katzenbeier (trombón), Klaus Koch (kontrabas), Jugoslávec Ozren Depolo (altsaxofon), Rumun Dan Mindrillä, Maďar Mihály Ráduly (soprán a tenorsaxofon), Bulhar Simeon Štěrev (flétna) a Lotyš Rajmond Raubiško (tenorsaxofon). Album, konečně jako celá řada Interjazz, nebylo vydavatelem editováno na CD formát, první Interjazz je jediný, jež nabízí stažení supraphonline.cz.
Na festivalovém provedení programu LP Jazz Goes To Beat si zahrál v Evropě už dlouho usazený černošský trombonista Slide Hampton. Václav Zahradník mu nabídl společné vedení svého tuzemského big bandu, doplněného o zahraniční sólisty. Pro další ročník MJF 1971 se jimi stalo kompletní freejazzové The Trio, které patřilo aktuálně k tomu nejzajímavějšímu na světové jazzové scéně. Jeho členy byli anglický barytonsaxofonista a sopránsaxofonista John Surman a americká rytmika tvořená kontrabasistou Barrem Phillipsem a dnes již nežijícím bubeníkem Stuem Martinem. Phillips (n. 1934) je dodnes uznávanou tváří jazzové avantgardy, Martin bubnovával i v orchestru Dukea Ellingtona a Surman se přiřadil k nejvýznamnějším osobnostem světového jazzu. Na jaře 1971 tak vznikla nahrávka Slide Hampton & Václav Zahradník Big Band: B & S (Supraphon, 1971). Vyšla u příležitosti festivalu a byla k prodeji připravena v nebývalé rychlosti. Z neznámých důvodů ale nebyla vřazena do série Interjazz. Osobně se domnívám, že toto LP je z celé řady Zahradníkových počinů tím nejlepším. Styl, aranžmá, rytmus, to vše doplněné promyšlenými sóly členů The Tria, Rudolfa Daška, Jiřího Stivína a Karla Velebného, dalo vzniknout nahrávce světové úrovně. A o to cennější, že s původními skladbami Hamptona, Zahradníka a Daška.
Hamptonův a Zahradníkův big band, tentokrát už opět pod hlavičkou Interjazzu 2, se představil na festivalu roku 1972 a na následném LP Slide Hampton & Václav Zahradník Big Band: Interjazz 2 (Supraphon, 1972). V úvodu obsáhlého textu na LP muzikolog Ivan Poledňák konstatuje „podivuhodný poznatek“, že Československo je jazzovou velmocí v oboru big bandů. Vzápětí toto ocenění poněkud sníží konstatováním, že k úplné dokonalosti chybí velké sólistické osobnosti a dokonalá rytmika. Na Interjazzu 2 se proto objevili nejen „soc-dem“ sólisté (saxofonisté Ozren Depolo, Ernst-Ludwig Petrowski, Mihály Ráduly), ale především vynikající američtí sólisté Slide Hampton a tenorsaxofonista Johnny Griffin. Také Poledňákovo přání kvalitní rytmiky bylo naplněno – tvořili ji americký bubeník světového jména Billy Brooks s výborným východoněmeckým kontrabasistou Klausem Kochem. Dalšími „zápaďáky“ byli skvělý americký pianista Vince Benedetti, anglický barytonsaxofonista Ronnie Ross a trombonista Erich Kleinschuster z Rakouska. Trochu „vadou na kráse“ v dramaturgii bylo, že s výjimkou Zahradníkovy skladby Hello, Tony byl repertoár vystavěn pouze z často hrávaných standardů (Body And Soul, Round Midnight, Yesterday, You Stepped Out Of a Dream), završených dokonce tradicionalistickou hymnou When the Saints Go Marching In. Asi je vysvětlení jednoduché – skladby každý znal a nebyl čas na novou autorskou tvorbu. V reedicích LP vyšlo s názvem Euro Jazz – Václav Zahradník Big Band: Hallo, Tony (1974, 1975, 1981), pojmenované po jedné ze skladeb.

Interjazz 3 (Supraphon, 1976) byl s pražským jazzovým festivalem spojen jen částečně. Věnovat každou stranu jazzového LP jinému interpretovi byla taková zvláštnost dramaturgie Supraphonu a tady se rovněž projevila. Album bylo sestaveno z rozhlasových nahrávek pražského studia (JOČR) a brněnského (Orchestr Gustava Broma). Jazzový orchestr Čs. rozhlasu byl k řízení svěřen dirigentu jazzového orchestru polského rozhlasu Janu „Ptaszynu“ Wróbłewskému (str. A) se dvěma hostujícími vynikajícími sólisty, saxofonistou Tomaszem Szukałskim a trumpetistou Tomaszem Stańkem (zemřel letos v červenci). JOČR zde nahrál tři tituly svého hostujícího kapelníka. Gustav Brom Orchestra (str. B) byl posílen dvěma vynikajícími americkými muzikanty, bubeníkem Jimmem Prattem a flétnistou Chickem Carterem, které si ještě s holandským trumpetistou Ackem van Roayenem z vlastního orchestru přivedl německý trombonista Peter Herbolzheimer. Dvě skladby však přeci jen pocházejí z festivalové Lucerny 1974, tentokrát dokonce jubilejní desáté. Tehdy Bromův orchestr doprovázel rumunskou zpěvačku Auru Urziceanerovou. Ta se v sedmdesátých letech prosadila na americké scéně při hostování s orchestry Dukea Ellingtona, Quincyho Jonese, Dizzyho Gillespieho, také po boku některých sólistů, například s kytaristou Joe Passem nebo saxofonistou Paulem Desmondem. V USA začala vystupovat pod jménem Aura Rully a s orchestrem Thad Jonese nahrála album Rully & Thad v roce 1977, které vyšlo ve Švédsku a v Japonsku. Výtečně interpretovala standardy a na Interjazzu 3 s Bromovým doprovodem nazpívala právě Thead Jonesovo A Child Is Born a Air Mail Special trojice Benny Goodman, Jimmy Mundy a Charlie Christian. V roce 1979 se producentu série Interjazz Antonínu Matznerovi podařilo prosadit koncepčně jedno z nejodvážnějších alb našeho jazzu, freejazzový Interjazz 4 – Starý dobrý cirkus. Do studia Mozarteum přivedl desetičlenný band. České barvy v této čtrnáctce hájí pouze Jiří Stivín (flétna, altka, píšťala, jedno autorství), Rudolf Dašek (kytara a jedno autorství), Antonín Matzner (synt. Oberheim, jedno autorství) a na obalu neuvedený Emil Viklický. Jejich spoluhráči patří ke špici evropského free jazzu: Angličani Louis T. Moholo (bicí), Tony Oxley (housle) a saxofonisté Alan Skidmore s Trevorem Watsem, finský trumpetista Jarmo Sermilä, holandský saxofonista a basklarinetista Willem Breuker, Němci Günter Sommer (perkuse) a Albert Mangelsdorff (trombón), Rakušan Radu Malfatti (trombón) a Polák Jacek Bednarek (kontrabas).
Album Interjazz 5 – Milan Svoboda & The Polish-Czech Big Band, 1985, zaznamenal nadějný pokus o užší spolupráci naší a polské jazzové scény, o což usiloval kapelník a autor Pražského Big Bandu už delší dobu. Tento band složený ze sedmi českých a sedmi polských sólistů vystoupil na festivalech v Karlových Varech, v Krakově, Norimberku a na varšavském Jazz Jamboree, čímž se jeho historie uzavřela. Sólisty repertoáru alba byli saxofonisté Zbigniew Namyslowski, Jan „Ptaszyn“ Wróbłewski a Tomasz Szukałski, kytarista Jarosłav Śmietana, trumpetista Michal Gera, pianista Karel Růžička a flétnista Jiří Stivín. Repertoár tvořily skladby Milana Svobody, „Ptaszyna“ Wróbłewského, Jarosłava Śmietany a Karla Růžičky.
Interjazz 6 – Václav Zahradník & Prague Television Orchestra (Supraphon, 1989) znamenal návrat původního kapelníka této série, ale současně byl labutí písní projektu Interjazz. Sólisty na něm jsou Jiří Stivín, Rudolf Dašek, Emil Viklický, Jan Talich (viola), Robert Balzar (kontrabas), Albert Mangelsdorf (trombón), Peter Hurt (altsaxofon), Georgi Garanian (altsaxofon), ve skladbách Alexeje Frieda, Zahradníka, Garaniana a Viklického. Album poněkud zapadlo v porevolučním cunami zahraničních LP a nástupem CD. Poslednímu Interjazzu předcházel ještě Zahradníkův projekt Prague Televison Orchestra: East West Connection (Panton, 1988), nahrávaný na jaře 1987. Sólisty byli Larry Porter (klavír), Allan Praskin (altsaxofon), Tony Lakatos (tenorsaxofon), Joe Newman (trubka) a zpěvák Peter Lipa. S výjimkou Cormichaelova Georgia On My Mind a Bad, Bad Laroy Jima Croce byly hrány jen Zahradníkovy kompozice.
Závěrečná nahrávka předlistopadové řady jednorázových mezinárodních bandů byla pojmenována symptomaticky Jazznost (Hot Club Records/Supraphon, 1990). V září 1989 se zrodila v supraphonském studiu Mozarteum, dokončená byla mixáží ve světově proslulém Rainbow Studiu v Oslo. Noneto Czech-Norwegian Band ještě doplnila americká legenda – trumpetista Benny Bailey. Českými zástupci byli pianista Emil Viklický, barytonsaxofonista Josef Audes, trombonista Svatopluk Košvanec a kontrabasista František Uhlíř. Z devíti titulů pět napsal Viklický, dalšími autory jsou Uhlíř, Audes, Bailey a Harald Gundhus, flétnista a tenorsaxofonista, který napsal Song of Friendship věnovaný Karlu Velebnému. Ten zemřel půl roku před touto nahrávkou. Sehnat Jazznost je dnes záležitostí pro investigativní diskofily. Smrt Velebného, stejně tak konec předlistopadových Matznerových producentských projektů, můžeme považovat za tečku posrpnového dvacetiletí našeho moderního jazzu.

Nahoru | Obsah