Hudební Rozhledy

Sto let s Leonardem Bernsteinem - Leonard a… Bůh

Robert Rytina | 10/18 |Studie, komentáře

Leonard Bernstein

„Když jsem se poprvé dotkl piana, uvědomil jsem si, že tohle je ono. Byla to má smlouva se životem a Bohem. Od té chvíle jsem našel svůj svět a místo, kde jsem se cítil bezpečně a odhodlaně zároveň.“
Leonard Bernstein, 1981
Z uvedeného citátu by mohla snadno vyplynout prostá pravda: malý Lenny si jednoho dne stoupl ke starému pianinu a našel v hudbě okamžitě odpověď i na otázky, které dosud ani nevyslovil... Tak jednoduché to ale v Bernsteinově případě opravdu nebylo. Ve věci víry, jejího hledání a svého celoživotního přístupu se totiž ukázal být nejen mimořádně vnímavou, ale i dosti složitou osobností.

A že to mělo i podstatný vliv na jeho tvorbu, není třeba připomínat.
Vezměme to ale popořadě. Bernsteinovým dědečkem z otcovy strany byl rabín Jehuda ben Bezalel, původem z Berezdova u Rovna na Ukrajině (znalci si možná vzpomenou, že „gubernii Rovno“ vzpomíná jako rodiště svého otce Stará dáma v písni „I am so easily assimilated“ v muzikálu Candide). I když se se svou ženou Dinou (ano, jmenuje se tak i hlavní hrdinka Bernsteinovy opery „Trouble in Tahiti“) přestěhoval po první světové válce do Spojených států amerických, nic to na jeho přístupu k životním hodnotám nezměnilo. Podle Leonardova bratra Burtona zůstával rabi Jehuda i nadále věrný svým vousům a pejzům, černému kaftanu, kožešinovému klobouku a obecně světu, který „nepřesahoval stěny jeho pokoje, ješivy a synagogy“. Není proto divu, že jeho tři děti prošly neobyčejně přísnou ortodoxní výchovou, která se týkala především nejstaršího syna Šmuela ben Bezalela (narozeného roku 1892 na Ukrajině). Ten se však díky pozvání od svého strýce vydal do USA ještě před svými rodiči – popravdě řečeno tam uprchl – aby je tu přivítal už jako Samuel Bernstein, majitel prosperující společnosti Hair Company a hrdý otec rodiny, do níž přibyl 25. 8. 1918 jako prvorozené dítě syn Luis. Právě ten Luis, který si své jméno nechal v šestnácti letech úředně změnit na Leonarda...
Přestože však Samuel zklamal svého otce, když ho nenásledoval v rabínském poslání, neznamená to, že by se zřekl přísných náboženských pravidel, která mu byla od dětství vštěpována. Kromě starostí o firmu se tak věnoval především duchovnímu životu v bostonské židovské kongregaci Miškan Tefila a studiu talmudu. Tím se své povahově zcela protikladné manželce Jennii i dětem Leonardovi, Shirley Anne a Burtonovi značně odcizoval a svým dogmatismem je spíše nechtěně nutil k revoltě. Lennyho rozhodnutí věnovat se hudbě proto neschvaloval a jeho budoucnost viděl výhradně vlastní optikou: z hocha bude buď obchodník, nebo rabín – jiná možnost neexistuje... Chlapcův hudební talent byl ale tak zjevný, že musel Samuel chtě nechtě kapitulovat. Později na to téma pronesl nádherný výrok, který je podle mého názoru možné považovat za jakousi židovskou anekdotu na druhou: „Copak jsem mohl vědět, že z toho kluka vyroste zrovna Leonard Bernstein? No, nedá si nic dělat, každý génius byl nějak postižený. Beethoven byl hluchý. Chopin trpěl tuberkulózou. Bernstein měl otce.“
Ano, Bernstein měl otce. A také dědečka, a ještě před ním dlouhou řadu předků, kteří byli ve staré domovině rabíny a učenci, jež se hrdě hlásili k původu od Benjaminova kmene. Lenny by tak zapřel svou krev, kdyby se židovská víra a blízký vztah k náboženským otázkám obecně neprojevily ani v jeho životě. Unikátní nahrávka „Leonard Bernstein: Židovský odkaz“ vydaná s podporou hudební nadace Milken Archive v roce 2003 společností Naxos, dává poměrně komplexně nahlédnout do skladatelovy tvorby určené vesměs pro provozování během židovských bohoslužeb a slavností. Sbory, písně, zhudebněné žalmy, svatební a obřadní kompozice, vlastní zpracování modlitby Hashkiveinu, to vše svědčí o naprosto samozřejmé přítomnosti víry předků v Bernsteinově životě. Většina z uvedených skladeb vznikla v době Leonardova mládí, tedy zhruba v letech 1935–1950, ale jsou tu i ukázky svědčící o tom, že k židovským motivům se vracel po celý život. Konečně, i slavná West Side Story z roku 1957 s rasovým konfliktem na pozadí příběhu měla být původně o něčem úplně jiném... Dějištěm se měla stát newyorská East Side, kde byly jistou dobu na denním pořádku někdy i velmi ostré rozmíšky mezi tamními katolíky na straně jedné s židovskými obyvateli na straně druhé. Téma Bernsteina velmi zajímalo, a právě náboženství jako důvod pro nenávist v jinak svobodné a tolerantní zemi ho pro projekt nadchlo snad ještě více než centrální myšlenka choreografa Jeroma Robbinse „prostě zmodernizovat příběh Romea a Julie a zasadit ho do současné Ameriky“. Křesťansko-židovské třenice na East Side však brzy zase utichly, a tak se nakonec děj muzikálu opřel o spory nikoliv náboženské, ale rasově národnostní. Koho by tenkrát napadlo, že oba tyto – pro mnohé vznešené – důvody pro ospravedlnění téměř jakéhokoliv násilí a bezpráví budou stále aktuální i dnes, v první čtvrtině 21. století...

Zcela samostatnou kapitolou ve vztahu Leonard Bernstein a víra bychom ovšem nalezli ve všech třech skladatelových symfoniích. Jedná se o zřetelně programní díla, definovaná už svými podtituly: Symfonie č. 1 „Jeremiáš“ (1942), Symfonie č. 2 „Věk úzkosti“ (1949, podle poémy W. H. Audena) a konečně Symfonie č. 3 „Kadiš“ (1963), snad nejdojemnější a nejosobnější vyjádření Bernsteinova vlastního vztahu k Bohu vůbec. Kadiš pro orchestr, sbor, soprán a vypravěče obsahuje ve své mluvené části nesmírně sugestivní a upřímný rozhovor člověka se Stvořitelem. Osobně mám za to, že Bernsteinův vlastní text dává celé kompozici – spíše jakémusi divadelnímu melodramu než symfonii v pravém slova smyslu – nezpochybnitelnou hodnotu. Všechny pozdější pokusy nahradit ho texty jinými proto považuji téměř za popření pravého důvodu, proč vlastně autor skladbu napsal... Dva roky po této třetí (a poslední) symfonii však vznikl ještě jeden opus s duchovní tematikou – Chichesterské žalmy. Asi dvacetiminutové sborově orchestrální dílko podle biblických žalmů (některé jsou shodné s Dvořákovými Biblickými písněmi) v hebrejštině je dodnes díky své výrazné melodice právem jednou z nejpopulárnějších Bernsteinových prací.
Léta 1958 až 1969 ovšem pomalu, ale jistě zformovala po lidské i duchovní stránce z Leonarda Bernsteina poněkud jinou osobnost, než jakou byl dříve. Čím to? Právě v této době zastával post hudebního ředitele Newyorské filharmonie, a definitivně tak dosáhl i postavení prvořadé americké celebrity. Brzy byl zván k nejvýznamnějším orchestrům světa a stal se jednou z ikon tehdejšího nahrávacího průmyslu. Jeho vliv brzy pronikl i do Bílého domu a Lenny získal pocit, že může beze všeho radit prezidentům (zejména J. F. Kennedymu, který si Bernsteina nesmírně vážil), co mají dělat... Není proto divu, ze Bernstein, který v těch letech našel zálibu v dirigování velkých klasických duchovních děl a který v sobě objevil takřka reinkarnaci Gustava Mahlera (mimochodem pokřtěného Žida), přistoupil po ukončení svého působení u Newyorské filharmonie ke komponování úplně jiným způsobem.
V jeho scénické Mši z roku 1971, určené pro otevření Kennedyho centra ve Washingtonu a dějově postavené na základu římskokatolického mešního obřadu, se opět řeší otázky víry, její ztráty a jejího znovunacházení. Jenže téže hloubky, s níž se s touto problematikou měřil Bernstein v Kadiš, zde prostě nedosáhl. Za fasádou efektně eklektické směsi hudebních stylů ve scénickém tvaru pro desítky zpěváků, hudebníků a tanečníků se tentokrát ukrývá spíše povrchní a myšlenkově nijak objevná touha změnit svět k lepšímu. Zároveň ze Mše téměř sálá Bernsteinova touha vyrovnat se co do celkového vyznění díla velkým Mahlerovým vokálním symfoniím, zejména Osmé „Symfonii tisíců“. Sám za sebe mám s touto Symfonií č. 8 a Mší takřka shodnou posluchačskou zkušenost: naprosté ohromení a nadšení ve věku okolo dvaceti let – a o něco později přesvědčení, že jsem se nechal obelstít vnějším pozlátkem, za kterým se nachází jen myšlenkové vzduchoprázdno...
Nejednoznačné a spíše rozpačité přijetí Mše Bernsteina jako skladatele značně poznamenalo a až do konce života se mu už nepodařilo vytvořit dílo tak úspěšné, aby pachuť po tomto pokusu o autorské opus magnum zcela zahladilo. Tím spíše stojí za pozornost jeho pozdější návraty k židovským kořenům. Balet Dybbuk, půvabné orchestrální nokturno Halil nebo vzpomínková pasáž v jidiš z cyklu Árie a barkaroly svědčí o tom, že tady byl Lenny opravdu lidsky i skladatelsky doma a možná právě na tomto základě mohlo vzniknout nějaké opravdu velké dílo s důležitým duchovním přesahem. Leč nestalo se a k paradoxům Bernsteinova života patří, že se jedním z jeho posledních děl stala roku 1988 opět křesťanská Missa brevis...
Co dodat k příběhu Bernsteinova hledání, nacházení i ztrácení Boha v hudbě závěrem? Nejlépe snad bude, ocitujeme-li poslední odstavec z jeho životopisu od Meryle Secrest:
„Pokud chtěl Bernstein zdědit plášť svých praotců a zaujmout předurčené místo duchovního učitele, vykladače poselství naděje a víry, pak zklamal a toto selhání mu bylo ve vlastních očích stálou výčitkou. Jako pravé dítě své doby, plné pochyb a nevíry, sám po víře neustále toužil. Možná, že svět oděný nebeským světlem nikdy nespatřil. V hudbě ale nalezl vidinu téměř stejně blaženou a umění bylo jeho osobním svátostným zážitkem spoluúčasti.“

Nahoru | Obsah