Hudební Rozhledy

Mistr houslař Jaroslav Nalezenec

Rafael Brom | 10/18 |Svět hudebních nástrojů

Jaroslav Nalezenec

Nástrojařství v jižním úpatí Krušných hor stále vydává plody své mnohasetleté tradice. Tradice, i když v pozměněných ekonomických podmínkách, udržovala a injektovala i éra poválečného vývoje. Nová proměna ekonomické reality přinesla neoddiskutovatelnou svobodu podnikání, kterou ovšem doprovází tvrdá konkurence a hospodářské otřesy. Luby u Chebu, stálé sídlo houslařské výroby, kterou náš cyklus mimo jiné lokality zkoumá, je domovem mistra houslaře Jaroslava Nalezence (2. 4. 1961, Kraslice), který, žel, prošel všemi naznačenými peripetiemi. Vyučil se v tehdejší Závodní učňovské škole (dále ZUŠ) národního podniku Cremona, jako živnostník zažil slušná léta konjuktury a po světové krizi před deseti lety pociťoval povlovný odliv zájmu až, řečeno slovníkem krizí, musel „zavřít krám“ s houslemi.

  • Jaroslave, kdy jste přišel do učení v Lubech a z jakých pohnutek?
    Do Lubů u Chebu jsem přišel v roce 1976 a vydržel jsem tady u řemesla až do prosince loňského roku, kdy jsem začal jezdit za prací do Německa. Já pocházím z nástrojařské rodiny z Kraslic a otec pracoval v závodě Amati jako výrobce hobojů. Nejspíš bych dneska také stavěl hoboje, kdyby nepřišla změna. Do Amati přišel otec z Prahy s tím, že chtěl hrát na saxofon, což se stalo, ale nestal se hudebníkem z povolání, ačkoli hrál a kapelničil. Jenomže v osmašedesátém roce musel z fabriky odejít, pracoval pak nějaký čas ve stavebnictví a po neskutečné anabázi se na svoje místo „hobojáře“ vrátil. No, ale to už bylo pro mě pozdě, jednak jsem do Amati ani jít nechtěl a pak už jsem byl houslařem. Ale kdyby byl v tomhle státě normální nepřerušovaný vývoj, tak bych možná stavěl dneska hoboje s ním doma, protože otec šel hned po devětaosmdesátém roce ze závodu do domácí dílny.
  • Kdo vás učil řemeslu, kdo byl mistrem odborného výcviku?
    Můj úplně první a poslední mistr na „ZUŠ“ byl Miroslav Pikart, učil mě celé tři roky. Potom nás ve fabrice učili ti chlapi, co si nás rozebrali na různé operace výroby houslí, takže nás tam vlastně spíš „přiučili“ té tovární výrobě. Další učitele jsem zažil až po vojně, kdy v Cremoně otevřeli houslařskou, tak zvanou mistrovskou školu, která se dělala po tři roky jako nástavba. Učili nás tam Alois Šibal a Josef Dvořák, to byli vlastně o pár let starší kluci, kteří prošli tím samým kurzem o takových deset let dřív. A občas docházel učit i Emil Lupač. Pár lidí z fabriky mělo tehdy totiž opravdu zájem zdokonalit se a dělat řemeslo až na úrovni samostatného výrobce, no, a tak jsme si to vlastně tak trošku prosadili. Bylo nás v kurzu přes deset a po složení závěrečné zkoušky zařadili nástroje asi čtyř nejlepších do přehrávek mezi nástroje stávajících mistrů – mimo soutěž. No a tam jsme celkem slušně obstáli a naše nástroje dostaly certifikát jako mistrovské, i když ještě zdaleka snad ani takové nebyly.
  • Poslední mistrovská škola závodu Cremona zažila vlastně přelom let – trvala od roku 1988 do roku 1991. Praxe, kdy se absolvent tohoto kurzu stal domácím pracovníkem a vyráběl mistrovské nástroje v pevně stanoveném počtu a mzdě pro závod, který s nimi obchodoval, po roce 1989 skončila. S privatizací národního podniku odcházeli i domácí mistři do živnostenské sféry – tedy i vy, předpokládám?
    Jakmile bylo po revoluci, tak za nějakou krátkou dobu jsem v podniku skončil a spolu s Jaroslavem Skorou, s kterým jsme studovali mistrovskou školu, jsme začali vyrábět housle v jedné dílně. Každý sám za sebe, každý dělal svoje housle, jen jsme byli v jedné dílně. On byl tenkrát ještě dost mladý a neměl kde vyrábět a já už měl prostor pro dílnu. Stvořili jsme ji spolu na půdě domu, kde teď bydlím a kde tehdy bylo vidět skrz zdi, protože to byla stará ruina. Tam jsme začali a jak jsme do toho byli zapáleni, tak jsme vytvořili nějaké poměrně slušné nástroje, z nichž byli ti nejstarší mistři (jako např. Josef Vávra), když je viděli, docela nadšeni. Byli z toho, co z nás vypadlo, překvapeni. Tak se zprávy o nás dostaly mezi lidi a do světa a oslovil nás obchodník z Jižní Koreje, který v té době už jezdil do Lubů kupovat nástroje, jež se umístily ve finále přehrávek mistrovských opusů. Odvážel si jich desítky a také potřeboval do svého korejského podniku Dali Trading Company sehnat mladé houslaře, kteří se nebojí jít do světa a trošku umějí řemeslo. Dostal se tedy až k nám, vzal si naše housle, nechal si je otestovat od hudebníků v Koreji, a ti je uznali za dobré. Tak jsme dostali smlouvu na roční práci v jeho dílně, to bylo od roku 1993 do roku 1994, kde jsme nástroje opravovali, a díky tomu jsme získali velmi dobré zkušenosti. Měli jsme tam v rukou housle, které se u nás nedaly vidět ani na obrázku, nebo později z plakátů časopisu Strad a podobně. V Soulu jsme pootvírali hodně starých nástrojů, takže jsme viděli, jak je to uvnitř opravované, jak to ti houslaři před námi dělali. To byly opravdu dobré zkušenosti a k tomu jsme měli příslušnou literaturu. Já mám doma katalog nástrojů, které jsme opravovali nebo měli v ruce. Jedná se vesměs o italskou „špičku“, včetně několika stradivárek. Setkali jsme se například s kontrabasem nejstaršího italského houslafie Gaspara da Salò, ten jsme měli čtrnáct dní v krámu vedle dílny. Také jsem opravoval violoncello Giuseppa Cerutiho, když jsem je otvíral, tak se mi klepaly ruce. Takovou jsem měl k tomu nástroji úctu. A oni mě na nástroj nechali „sáhnout“. Tak to byla docela velká škola oprav. Myslím si, že ačkoli jsme zpočátku nepatřili k té úplně „top“ třídě (a uvědomovali jsme si, že se nemůžeme porovnávat s někým, kdo pochází z houslařského rodu, kde ti mladší mají zkušenosti od tátů a dědů), tak ta naše práce určitou úroveň měla. O tom jsem přesvědčený. Měli jsme šanci mít v ruce kvalitní nástroje, protože tam vystavovalo několik věhlasných majitelů velkých sbírek, třeba společnosti Bein & Fushi z Ameriky a dalších. Ti mají nástroje starých italských mistrů z nejlepšího období jejich tvorby – stradivárky, guarnerky a další. A my jsme dokonce dostali svolení od správců těchto sbírek prohlédnout si všechny, díky čemuž jsme se vlastně dozvěděli, jak mají housle opravdu vypadat. Do dílny však přicházely i nové nástroje, které jsme seřizovali, a tak jsme viděli i trendy současné výroby.
  • A po roce?
    Měli jsem smlouvu na rok s měsíční dovolenou, a když jsme se tam tak uvedli, majitel podniku projevil zájem o to, abychom setrvali i nadále. Jenomže já měl rodinu, tak jsem cítil, že pro mě je ten rok tak akorát. Žena s dětmi tam za mnou jít nechtěla a partner Jaroslav Skora řekl, že tam sám nezůstane, tak jsme se vrátili. Zase jsme spolu otevřeli v Lubech dílnu, takovou malou manufakturu s firemním názvem K&C Musical Instrument, kde pod naším vedením vyrábělo pár lidí nástroje a obchodovali jsme s naším bývalým korejským zaměstnavatelem. Ale jak to v životě bývá, po čase jsme se s ním nepohodli a rozešli jsme se.
  • Vaše začátky musely být trudné – z čeho jste dělali a čím a jaké modely?
    My jsme odtamtud odešli, aniž bychom měli něco připraveného. Mně bylo skoro třicet, Skorovi o něco méně, ale řekli jsme si, že jedeme domů živit se sólo. Nebyla to však žádná legrace, byli jsme rádi, když jsme někde něco sehnali po Němcích, hlavně to staré nářadí, to bylo výborné. Já osobně jsem celá léta kupoval materiál už od doby, kdy jsem šel do učení. Věděl jsem, že budu dělat doma nástroje, byl to můj sen. Tak jsem kupoval dříví dopředu už jako kluk, aniž bych věděl, že to klapne. No, a nakonec se mi to splnilo. My jsme se Skorou nejprve začali tak, že jsme měli každý svůj model, který jsme si nakreslili. Ale pak jsme dostali od Pilařů nějakou šablonu na slušné stradivárky a je zajímavé, že přestože jsme stavěli vedle sebe v jedné dílně a ze stejné šablony, tak každý ten nástroj byl úplně jiný. Nevím, co všechno se do práce promítlo, ale ve své podstatě šel Jaroslav svojí cestou, takže nakonec mi řekl, hele, já si to jdu dělat po svém, domů, a tak se naše cesty rozešly. Ale abych to upřesnil, to individuální ve stavbě modelů se týká spíše povrchové úpravy.
  • Děláte si své laky, tedy od základu?
    Od základu ne, příprava laku je taková kombinace kupovaných laků od Hammerleho z Baiersdorfu, do kterých něco přidávám. Nějaký olejíček, něco na změkčení, něco něčím ovonět. Laky tedy plně z gruntu sám nedělám, spíš barvy a pigmenty.
  • Dělal jste také violy nebo violoncella?
    Violy jsem dělal, s těmi jsem měl dost štěstí, dá se říci. Na jakou violu jsem sáhl nebo kterou jsem postavil, tak ta vesměs velice dobře hrála. Violoncella jsem zatím nedělal, to je moc velký nástroj, ale opravy violoncell normálně provozuji.
  • Pak přišla další změna, v čem tkvěla?
    Od té doby, co jsme se osamostatnili, tak jsem v podstatě až donedávna dělal doma. Ale po útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku už k nám přestávali jezdit lidé, co tu dříve nakupovali, a ten obchod se zpomaloval a zastavoval, až to nebylo k žití. Opravami nástrojů se v Lubech člověk jen tak neuživí. A když má rodinu, když chce aspoň trošku fungovat, tak potom je nutné začít hledat něco nového. Tehdy mě oslovili z továrny Strunal, abych jim pomohl s houslemi, ale nakonec jsem byl jmenován do funkce vedoucího výroby. To bylo v roce 2012, od kdy jsem jim pět a půl roku pomáhal s produkcí. Pak jsem šel do továrny na výrobu houslí Gewa v Adorfu v Německu, kde dělám předprodejní servis na housle. Doma dělám sporadicky pouze opravy, nemám na řemeslo čas, protože když přijedu z Německa, tak už na to, abych ještě dělal housle, nemám energii. Ale těším se na důchod, pak se k výrobě houslí vrátím…

    Mistr houslař Jaroslav Nalezenec se zúčastnil houslařských soutěží v italské Cremoně – Trienale v roce 1997 – kam obeslal dvoje housle, a soutěže v Paříži v roce 1999. Jinak se s kolegou Jaroslavem Skorou, soutěží z důvodu určitého nesouhlasu s jejich systémem a organizací nezúčastňoval.

    Nahoru | Obsah