Hudební Rozhledy

Editorial 11/18

Hana Jarolímková | 11/18 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
hudební svět oslaví letos v listopadu vskutku významné výročí a to 85. narozeniny polského skladatele Krzysztofa Pendereckého (23. 11. 1933), jednoho z nejvýraznějších představitelů světové klasické hudby druhé poloviny 20. století. Není smyslem těchto řádků zabývat se podrobně jeho životem a tvorbou, spíše připomeneme několik zajímavých mezníků, z nichž některé se významně dotýkají i současného kulturního dění nejen v naší zemi, ale rovněž u nejbližších sousedů.

Jedním z prvních byl vznik díla Pašije svatého Lukáše, které zahajovalo letošní „mozartovské slavnosti“ v Salcburku. Skladatel jej napsal ve druhé polovině šedesátých let, kdy došlo v Polsku, stejně jako u nás, k určitému politickému uvolnění, jež mu umožnilo s tak silně nábožensky orientovaným dílem vyjít na veřejnost. Na tehdejším „Západě“ jej přijali dvojím způsobem. Z hlediska kompozičního bylo oceňováno díky svému modernímu hudebnímu jazyku, nevyhýbajícímu se experimentování, a z hlediska společenského představovalo umělecký protest proti tehdy panujícímu komunistickému režimu.
Dalším z mnoha Pendereckého opusů, jež má jasně politický podtext – i když v tomto případě v jiném smyslu – je např. o dva roky dříve zkomponované, nesmírně emotivní dílo Obětem Hirošimy – nářek pro 52 smyčcových nástrojů, které mu jako první přineslo mezinárodní úspěch.
Skladatel se však významně podílel i na tvorbě filmové hudby. Jeho melodie doprovázejí děj celkem jedenatřiceti snímků, a to jak polských, tak i zahraničních autorů, z nichž za vzpomenutí určitě stojí např. film Andrzeje Wajdy Katyň z roku 2007, který reflektuje hrůzný masakr polských důstojníků (14 700) a dalších 11 000 Poláků vězněných v SSSR ruskými vojenskými silami 5. 3. 1940 v Katyňském polesí. Sympatické na Pendereckého politických postojích, reflektovaných v jeho hudbě, je zejména skutečnost, že nejsou jednostranné, což např. obě naposledy zmíněná díla, Hirošima a Katyň, přesvědčivě dokládají a potvrzují tak nejen skladatelovu uměleckou, ale i lidskou výjimečnost. Jeho rozsáhlé dílo se také po zásluze dočkalo více než čtyř desítek ocenění z mnoha oblastí celého světa, mezi něž patří i Řád Bílého lva, tedy nejvyšší vyznamenání České republiky.
A teď ještě jednou Penderecki a naše země, tentokrát v letošním roce. Muzeum umění v Olomouci, které svým významem zdaleka přesahuje nejen samotné druhé nejstarší univerzitní město v této zemi, ale i „hranice“ Moravy, otevřelo ve čtvrtek 20. 9. 2018 nevšední výstavu s názvem Rozlomená doba 1908–1928, sledující zrod moderního výtvarného umění ve střední Evropě. Návštěvníci mají možnost zhlédnout více než 400 obrazů, soch, časopisů, knih či plakátů zapůjčených z 60 institucí z deseti evropských zemí. Mezi nimi jsou zastoupena např. díla umělců z Čech – Emila Filly a Františka Kupky, z Rakouska – Maxe Oppenheimera a Oskara Kokoschky, Maďarska – Sándora Bortnyika, Chorvatska – Josipa Seissela nebo Izraele – Marcela Janka, malíře a architekta rumunského původu, který patřil k zakladatelům dadaismu. A co je pro nás zajímavé? Výstavu, která se bude konat ještě v zemích tzv. „Visegrádské čtyřky“ a je rozdělena do 12 částí, slavnostně zahájil koncert pod taktovkou již vzpomínaného polského skladatele (zazní na něm jeho Credo) a dirigenta Krzysztofa Pendereckého. Konal se v jednom z nejkrásnějších olomouckých barokních kostelů, chrámu Panny Marie Sněžné, a vystoupilo na něm 190 hudebníků a sboristů Filharmonie Karola Szymanowského z Krakova.

Nahoru | Obsah