Hudební Rozhledy

V rozhovoru s Ivo Kahánkem nejen o nové edici Dvořákova klavírního koncertu

Eva Velická | 11/18 |Rozhovory

Ivo Kahánek

Krásné zářijové odpoledne jsem se sešla na kávu s jedním z našich současných nejžádanějších klavíristů, Ivo Kahánkem, který je kromě toho také nesmírně příjemným a inspirativním společníkem. Naše povídání o české klavírní hudbě, nové edici Dvořákova Klavírního koncertu, o Janáčkovi i Ivošových „mimoklavírních“ aktivitách proto velmi rychle uteklo a utvrdilo mě v dojmu, že Ivo Kahánek (jenž dorazil na naše setkání ze zkoušky v Rudolfinu a po focení nových portrétních fotografií v Lichtenštejnském paláci) je moderním typem hvězdného sólového klavíristy, který spojuje intuitivnost hry s intelektuální reflexí a nenucené chování s vědomím potřebnosti marketingových povinností.

  • Kromě uvádění světového repertoáru se zcela zásadně zabýváš propagací české hudby. Představuje „česká klavírní hudba“ v zahraničí nějaký pojem, či jsou známé spíše jen jednotlivé skladby?
    Těžko říct, pro takové hodnocení by bylo třeba většího odstupu. Česká hudba určitě pojem je. Česká klavírní hudba – to už je s otazníkem. Náš největší klavírní skladatel Smetana nemá ve světě takové renomé, Dvořák napsal hodně klavírní hudby, ale spíše té „salónní“, a navíc v klavírní hudbě není těžiště jeho tvorby. Janáček má vynikající klavírní dílo, které se začíná prosazovat, ale je početně malé. Martinů ještě pravidelnou součástí světového repertoáru není, ale má zase některé velmi populární skladby, jako jsou např. Loutky. Česká klavírní hudba je v zahraniční chápána určitě pozitivně, pořadatelé ji zařazují, ale stále spíše jen jako dramaturgické ozvláštnění než jako standardní klavírní repertoár. Dalo by se to vyjádřit příměrem: není to maso, není to příloha, je to koření!
  • Nahrál jsi již devět CD s českou hudbou, každé je něčím zajímavé. Ať se jedná o komplet (Janáčkovo klavírní dílo) či např. o oceňované album „Janáček-Martinů-Kabeláč“. Jak jsi dospěl konkrétně k této dramaturgii? Tvoří snad tito tři skladatelé nějakou linii v české klavírní literatuře 20. století?
    Určitá linie tam jistě je, i když ne záměrná. Sonáta Bohuslava Martinů je typem nadnárodně pojaté hudby, Janáček je naopak bytostně spjatý s lokálním moravským živlem – tímto se ti dva určitě liší. Kabeláč je pak univerzálně cítící skladatel, spíše jako Martinů. Na druhé straně si jsou v něčem podobní Kabeláč s Janáčkem – oba jsou svým způsobem minimalisté, přičemž každý se minimalismu chápe po svém. Martinů bych oproti nim za minimalistu rozhodně neoznačil, jeho vyjadřovací jazyk je velmi rozrůzněný. Jistá spojnice mezi těmito třemi skladateli však je – nikdy se z jejich díla nevytratila tonalita a určitá melodičnost. I když se u Martinů může jednat až o surrealisticky rozostřené kontury a u Janáčka třeba o naturalisticky pojaté výkřiky – melodie se nikdy nevzdávají! A zadruhé, díla všech jsou velmi emocionálně nabitá, i když opět různým způsobem.
  • Nedávno jsi dokončil s Jakubem Hrůšou a Bamberskými symfoniky studiovou nahrávku Klavírního koncertu g moll Antonína Dvořáka. Doufám, že se nahrávka brzy dostane k veřejnosti, protože tato skladba stále ještě musí bojovat o pozornost interpretů i posluchačů. Ty jsi pro tento koncert vykonal ještě něco jiného tím, že ses podílel také na jejím novém notovém vydání. Můžeš tedy, prosím, popsat čtenářům, „z čeho“ jsi při natáčení hrál?
    Zažitá podoba tohoto koncertu je spjatá s mnohými úpravami a zásahy a já jsem chtěl hrát skutečně jen to, co napsal Dvořák. Ale zjistil jsem, že existuje jen staré vydání a musel bych chodit do muzea studovat autografy, abych se dopátral původního znění. Podobné úvahy měli i v hudebním nakladatelství Bärenreiter Praha, kde nakonec připravili urtextové vydání, a my jsme tak mohli nahrávku realizovat už z této nové edice. Jsem rád, že to vyšlo, a hřeje mě u srdce, že jsem mohl být u toho a přispět malým interpretačním komentářem, který vyšel jako součást klavírního výtahu. Vždyť je to náš klavírní koncert „číslo jedna“!
  • Když bys tento koncert postavil do linie velkých romantických klavírních koncertů, jaké místo by v ní zaujímal?
    Hm, to je dobrá otázka. Není sice součástí nejužšího světového repertoáru, ale z mého pohledu určitě do této linie patří. Tento koncert je od Dvořáka nesmírně ambiciózní ve smyslu výrazovém a hudebním. Dvořákovým cílem však evidentně nebylo napsat virtuózní koncertní hudbu vhodnou k předvádění klavíristových dovedností, jeho záměrem bylo vytvořit skutečně „závažný“, esenciální klavírní koncert. V tomto má určitě blízko k brahmsovskému stylu (i když, pokud se nemýlím, první Brahmsův koncert před napsáním svého koncertu neslyšel) a má i něco ze světa Čajkovského či Griega, ale přitom je to stále Dvořák – se svými fantastickými melodickými nápady a překvapivými harmonickými posuny (zvláště pak ve druhé větě).
  • A proč se tedy Dvořákův koncert ve světě nehraje tolik jako ostatní zmiňované?
    Prvním důvodem je jeho veliká technická a paměťová náročnost. Dalo by se dokonce říct, že Dvořák často píše tzv. „proti ruce“, což znamená, že klavírista musí mnohdy své ruce doslova nutit, aby některé obtížné pasáže zahrály. Druhým důvodem (dle mého možná ještě závažnějším) je jeho niternost a intimnost, která je vlastní spíše komorní hudbě než koncertům. Dvořák měl v této době velké zkušenosti s psaním komorní klavírní hudby, což se odrazilo i v jeho pojetí klavírního koncertu. Svými rozměry a výrazovými i technickými nároky naplňuje Klavírní koncert g moll formu romantického koncertu, zároveň jde však i proti ní. Klavírní part je totiž velmi něžný, zpěvný a „neprůbojný“ a je komponován (řečeno s nadsázkou) spíše jako virtuózní part klavírního tria či kvintetu než sólového koncertu. Důsledkem toho je, že klavír má problém prosadit se proti mohutnému orchestru. U živého koncertu (v případě nahrávky je to přeci jen trochu jednodušší) tak stojí před klavíristou volba, zda chce uvést krásnou hudbu, jejíž nastudování však bude enormně náročné a jejíž dopad u publika bude vždy svým způsobem limitovaný. Je přirozené, že klavíristé se chtějí i předvést, a proto v případě Dvořákova koncertu často dospějí k názoru, že vynaložená námaha neodpovídá následnému vyznění, a raději si vyberou efektnější koncert.
  • Ve svém textu „Poznámky k interpretaci“ píšeš, že žánr koncertu vyžaduje trochu smysl pro „show“, který však Dvořákovi, orientujícímu se spíše na maximální výrazovou hloubku, nebyl příliš vlastní. Dá se tedy to samé říci i o tobě, když jsi takový obhájce tohoto díla?
    Přirozeně inklinuji k hudbě, ve které promlouvá každý tón. Když je to navíc ještě „show“, tak se toho samozřejmě nezříkám, ale není to podmínka. Dvořákova hudba mě oslovuje svou hloubkou a jakousi „univerzálností“ hudebního jazyka (nenacházím v ní tolik z vlivů lidové hudby, o kterých se často dočítáme v zahraniční literatuře). V případě Dvořákova klavírního koncertu tak opravdu nevidím důvod, proč by se měl hrát méně než třeba jeho houslový koncert.
  • A co tedy přesně doporučuješ interpretům ve svém textu?
    Edice přináší čistou Dvořákovu verzi a právě takto já koncert hraji – kromě nehratelného sextového trylku na konci třetí věty se držím Dvořákova originálního partu. Při provádění však narážím např. na místa, kde je riziko horšího prosazení se vůči orchestru, na drobné rozdíly v analogických místech či nepohodlné rozdělení mezi ruce. Tyto problémy nelze opravovat v hudebním textu, který vychází důsledně z pramenů, v podobě doporučení interpretům však naznačuji jejich praktické řešení, které tak může usnadnit cestu při nastudování dalším klavíristům.
  • Snad to světové klavíristy neurazí a nevezmou to jako poučování!
    To doufám, že ne. Mé poznámky jsou návrhem pro lidi, kteří Dvořákův koncert nikdy nehráli. Kdo ho hraje poprvé, musí se jím dlouho „prokousávat“ a dřív nebo později narazí na stejné problémy. Můj pokus o přínos do edice spočívá v tom, že mám s tímto koncertem již interpretační zkušenosti, a mohu tak v některých případech naznačit možné odpovědi.
  • V roce janáčkovského výročí se nemohu nezeptat na Janáčka, kterému se věnuješ neustále. Myslíš, že jsi k interpretaci jeho díla nějak predisponován, když pocházíš z Janáčkova kraje?
    To by byla otázka spíš na nějakého hudebního kritika. Já to tak ale opravdu cítím, protože je mi Janáček výrazově nesmírně blízký. U jiných skladatelů jsem až po nějaké době pronikl do jejich stylu a pochopil, jak to myslí, a jak je třeba přistupovat k jejich dílům. U Janáčka jsem ale od začátku tušil, že je nejlepší ho zahrát prostě tak, jak to cítím. Mám pocit, že se k němu nemusím propracovávat, což však neznamená, že nad ním nepřemýšlím. Janáček nebyl žádný primitivní hysterik, ale nadprůměrně vzdělaný člověk, který vynikal i mezi vzdělanci své doby a je hodný neustálého přemýšlení. Moje predispozice k Janáčkově hudbě, pokud tam tedy nějaká je, spočívá asi v tom, že je mi natolik blízká, že se nepotřebuji do ní racionálně vciťovat.
  • Když je ti Janáček tolik blízký, jak tě obohatily janáčkovské projekty, kde jsi fungoval nejen jako sólista, ale i v roli doprovazeče? [CD Moravská lidová poezie v písních s Martinou Jankovou a Tomášem Králem či koncertní projekt s Martinou Jankovou a Janem Rokytou, kde byla Janáčkova hudba propojena s moravským folklorem.
    Ty projekty mi přinesly pohled na Janáčka právě ze strany folkloru. Janáček využívá přiznaně v doprovodech písní stylizaci lidových nástrojů, zvláště pak cimbálu. V sólových klavírních skladbách se už od folkloru vzdaluje více směrem k vlastní stylizaci. Na projektu s Jankem Rokytou bylo úžasné, že se v něm Janáček s folklorem přímo prolínal, a z toho propojení vyšlo mnohé. Velmi obdivuji Martinu Jankovou, která se, jako operní hvězda, nebála jít na pódiu do konfrontace s lidovými zpěvačkami, protože se zdá, že „pravda“, kterou Janáček neustále hledal, je v tomto případě spíše na jejich straně. Martina však se svou vlastní folklorní zkušeností z dětství poskytla krásnou syntézu artificiální a lidové hudby. Proto to pro nás bylo tak dojemné, na pódiu mi šly často slzy do očí. Ne že bych se tak v těchto projektech snad dozvěděl něco, co jsem vůbec netušil, ale jisté věci jsem si uvědomil. Nyní si ve své hře dovolím jít více „tímto směrem“. Klavíristé jsou obecně zvyklí hrát v určitém stylu a uzpůsobit tomu svou hru, většinou k tomu mají ale ještě další ideál – chtějí hrát ušlechtile. S Janáčkovou hudbou lze však zacházet přímočařeji, ostřeji, perkusivněji a v úhozu jít až na hranu.
  • Kromě kariéry klavíristy se věnuješ i dalším činnostem. Působíš jako organizátor, dramaturg různých festivalových řad, programů atd., jsi autorem komentářů k novým edicím… Nevytrhávají tě tyto aktivity od hraní hudby samotné?
    Nebudu zastírat, že času je někdy opravdu málo a doba, kdy jsem mohl jako student HAMU jen hrát a sedět osm hodin u klavíru, je dávno pryč. Dnes se těším na to, pokud si mohu dovolit celý den doma cvičit. Totální fokus pouze na hraní neboli chvíle, kdy se člověk nemusí soustředit na nic jiného kromě hudby, jsou vzácné, ale myslím, že to dnes zažívá kromě naprostých výjimek vlastně každý klavírista. V dnešní době se musí člověk i propagovat a obecně rozvíjet své činnosti šířeji. Pro mě je to ale i zábava, např. psát nějaké texty, pokud nejsem zrovna ve stresu kvůli nějakému koncertu. Když zahraji dobrý koncert, mám z toho já i posluchači hezký zážitek, ale zůstane jen vzpomínka. I když to byl krásný večer, ráno vstaneš a jsi zase na nule a musíš začínat od začátku, kdežto např. u vytištěného vydání zůstává něco napořád. To, co my hudebníci děláme, je natolik pomíjivé, že všechny činnosti, které mají hmatatelný výsledek, jsou pro nás dle mého velmi příjemné.


    Zadáno pro: Bärenreiter Praha

    Nahoru | Obsah