Hudební Rozhledy

Dvořákova Praha 2018

Helena Havlíková | 11/18 |Festivaly, koncerty

Z festivalové ouvertury...

ÚVODEM…
Už po jedenácté otevřela v září hudební sezonu Dvořákova Praha s ambicí prestižního festivalu, který vzdává hold jednomu z našich nejslavnějších skladatelů, chce prezentovat jeho díla ve špičkové kvalitě i kontextech a zároveň připomínat a znovuobjevovat ta, která zaznívají zřídka. Festival se pod vedením uměleckého ředitele Marka Vrabce vyprofiloval nejen interpretační úrovní s věhlasnými orchestry, dirigenty a sólisty, marketingově a společensky, ale i dramaturgicky především kolekcemi souborného provádění Dvořákových skladeb v jednotlivých žánrech. Po dvouletém projektu všech symfonií v letech 2014–15 následovaly v roce 2016 symfonické básně a předehry.

Ústřední dramaturgickou linií letošního ročníku bylo v návaznosti na ten loňský kompletní uvedení Dvořákových nedivadelních kompozic pro sbor, orchestr a většinou i sólisty s oratorními, kantátovými, mešními a dalšími díly. Po Stabat Mater, Requiem, Te Deum a Hymnu z básně Dědicové Bílé hory v roce 2017 se letos dostalo na kantáty Svatební košile a Americký prapor, oratorium Svatá Ludmila, Lužanskou mši, Slavnostní zpěv a Žalm 149.

DVOŘÁKOVY PRAŽSKÉ „STOPY“

Skvělou tradicí se stala festivalová ouvertura, která opět jedinečným způsobem propojila génia autenticity míst spojených s Dvořákovým životem a dramaturgicky důmyslně zvolený program. Bezprostředně před zahájením festivalu tento prolog otvírá pohledy na Dvořáka jako člověka, na jeho inspirační podněty, a skýtá tak další perspektivy pro zážitky z jeho skladeb. Po předchozích dvořákovských výletech do Lužan, Zlonic, Vysoké u Příbrami, Nelahozevsi a Kroměříže letos (2. 9.) americký muzikolog David R. Beveridge provedl posluchače zasvěceně i vtipně po „stopách“ pražských.
I když Dvořák bývá považován spíše za člověka spjatého s venkovským prostředím a relativně hodně cestoval, největší část svého života prožil v Praze – téměř 47 let do své smrti v roce 1904. Těch míst spjatých s jeho životem je v Praze velká spousta – ať bytů, kde žil nebo kam chodíval k přátelům, koncertních sálů, divadel i kostelů, kde zněla jeho hudba, kostelů, kde se ženil a křtil své děti, nádraží, kam chodil pozorovat vlaky, ale i hospod. Dvořákova oblíbená bramboračka u Zpěváčků sice na festivalovém programu nebyla, ale ve vysílání Českého rozhlasu Vltava touto „pamětihodností“ okořenila informace vedoucí Dvořákova muzea Veronika Vejvodová. Některá dvořákovská místa ustoupila nové zástavbě – třeba Novoměstské divadlo, Nové české divadlo nebo byt Na Rybníčku, odbočka ze Štěpánské ulice, dnes bychom řekli 1+1. Jen těžko si umíme představit, že se v takto stísněných prostorách Dvořákovým narodily, ale i zemřely první tři děti a že jako tehdejší chudý třicátník, který se protloukal všelijak, napsal během tří let čtyři opery, Stabat Mater, 5. symfonii a mimo jiné Moravské dvoj-zpěvy, které ho tak proslavily. Jiná místa jsou dnes nepřístupná – byty v Žitné ulici, kde žil posledních 27 let. Ale i tak jich zůstalo tolik, že se za jedno odpoledne nedala stihnout – ani při jízdě historickou tramvají. Tramvaje, ať už koňky nebo elektrické, sice za Dvořákova života už po Praze jezdily, ale není známo, že by je Dvořák měl tak rád jako vlaky.
Festivalová ouvertura se zaměřila na čtyři místa: Cesta vedla nejprve do bytu manželů Hlávkových ve Vodičkově ulici. I když se zde dnes nad prodejnou McDonald cvičí jóga, byla to povznášející představa, jak zde na jednom z „pátků“ vůdčí politické a kulturní osobnosti té doby zažívaly neoficiální předpremiéry Dvořákových děl, třeba právě Smyčcového kvartetu G dur. My jsme ho mohli vyslechnout ve strhujícím pojetí Bennewitzova kvarteta, pojmenovaného právě po primáriovi Českého kvarteta, které tuto skladbu v roce 1896 premiérovalo. Další zastávka vedla do kostela sv. Vojtěcha, kde ještě mladý a neznámý Dvořák v letech 1874–77 varhaničil a kde zazněly Dvořákovy skladby svým charakterem spjaté se střídmým provozováním hudby podle zásad ceciliánské reformy, kterou byl právě tento kostel vyhlášený – Biblické písně v neobvyklé verzi pro sbor a varhany, jak je upravil znalec Dvořáka a tvůrce katalogu jeho skladeb Jarmil Burghauser, a tři části z Lužanské mše – v původní verzi pro varhany. A s takto koncipovaným koncertem rezonoval i výběr interpretů – amatérského Pražského smíšeného sboru pod vedením Jiřího Petrdlíka a varhaníka Jana Steyera. Třetí zastavení patřilo secesní budově pražského Hlaholu, jejíž sál se stal ideálním místem pro uvedení Dvořákových mužských sborů na texty lidových písní v podání mužské části Kühnova smíšeného sboru. Poslední „stopou“ byl konvikt, kam Dvořák chodil na varhanickou školu, ale i do hostince, v jehož sále (dnes kině Ponrepo) zazněla poprvé řada jeho skladeb – včetně slavného Mazurku pro housle a klavír, jak ho špičkově předvedli houslista Jiří Vodička a klavírista Martin Kasík a doplnili o Dvořákovy Romantické kusy a Sonátu G dur jeho přítele a svým způsobem objevitele Johannesa Brahmse.

DVOŘÁK COLLECTION

Už samotná „Dvořák Collection“ je obdivuhodným počinem. Tím spíš, že řada vokálně-instrumentálních děl, která letos zazněla, jsou v uměleckém provozu rarity nebo byla uvedena v neznámých verzích. A na této systematické prezentaci Dvořákových dramaturgických vzácností i současného interpretačního názoru na přece jen častěji prováděných Svatebních košilích se letos podílely nejen naše orchestry, Česká filharmonie a Symfonický orchestr Českého rozhlasu, a sbory (ČFS Brno, PFS), ale do této stěžejní řady se zapojily i renomované zahraniční soubory – německá Staatskapelle Dresden, britský King’s College Choir a Slovenský filharmonický sbor.

Svatá Ludmila

Dominantou letošní Dvořákovy Prahy se stalo provedení Svaté Ludmily (15. 9., Dvořákova síň). Zazněla v kompletní verzi. U Dvořáka si dílo objednal festival v anglickém Leedsu, a třebaže mělo při premiéře v roce 1886 pod skladatelovou taktovkou úspěch, bývá uváděno zřídka. Zejména kvůli interpretační náročnosti pro pět sólistů, smíšený sbor a velký orchestr s délkou více než dvě a půl hodiny. Když už se objeví, většinou se hraje v redukované podobě, kterou však Dvořák přes řadu pokusů o revizi tohoto oratoria včetně jeho ambivalentního vztahu ke scénickému provedení nikdy neautorizoval. Celkový slavnostní rámec uvedení Svaté Ludmily o christianizaci Čech na počátku vlády Přemyslovců v 9. století s modlitbou za ochranu věrných Čechů umocnilo letošní výročí české státnosti, zdůrazněné i tím, že koncert zahájily česká i slovenská hymna a podíleli se na něm čeští a slovenští sólisté.
Vůdčí osobností této dramaturgické mimořádnosti byl dirigent Jakub Hrůša. S koncentrací a empatií k Dvořákově partituře i k námětu o první české světici vystavěl velkolepou strukturu díla – s hlubokou pokorou, bez vnějškového patosu. Monumentalita partitury v jeho pojetí nepotlačila kontrasty mnoha dalších výrazových odstínů legendy, ze které Jaroslav Vrchlický pro Dvořáka do tří dílů rozvinul klíčovou situaci, kdy se kněžna Ludmila po pohanských obřadech setkává s poustevníkem Ivanem, učí se od něho křesťanské víře, přivede k ní i knížete Bořivoje okouzleného její krásou a oba přijímají z rukou biskupa Metoděje křest.
Provedení ovšem pozvedla synergie všech interpretů, protože Jakub Hrůša tentokrát vyvážil zvuk České filharmonie, Pražského filharmonického sboru a výborně obsazených sólistů, jejichž hlasy se příjemně pojily. Zejména Kateřina Kněžíková svým oblým vroucím sopránem vystihla Ludmilu nikoli jako heroinu, ale jako empatickou ženu s pokornou touhou po otevření světla nebes. Jozef Benci si svým basem s robustně znělými hloubkami získal respekt jako poustevník Ivan, který přivede kněžnu ke křesťanství. A Richard Samek postihl ne zcela vyhraněně profilovaný part Bořivoje jako knížete v čele lovecké družiny i zamilovaného muže. Příležitosti pro uplatnění svého prosvětleného tenoru využil v roli Rolníka Ondřej Koplík, zatímco slovenskou mezzosopranistku Alenu Kropáčovou po úvodní árii Ludmiliny družky Svatavy postihla v závěru indispozice. Provedení pak korunoval výkon Pražského filharmonického sboru svrchovaně připraveného sbormistrem Lukášem Vasilkem v mnoha výrazových nuancích.
Jedinečný ráz dodaly festivalovému provedení Svaté Ludmily i další okolnosti: Koncert se konal v předvečer svátku této české světice, živě ho přenášela Česká televize na ČT Art i na velkoplošnou obrazovku před Rudolfinem. A na náměstí Jana Palacha se před panoramatem Hradčan s nasvícenou sochou Antonína Dvořáka k účinkujícím ve Dvořákově síni přidalo na 250 členů amatérských a poloamatérských sborů z Prahy, Brna, Olomouce, Plzně a Karlových Varů. Tento počet sice nedosáhl půldruhé tisícovky „členstva“ Ústřední jednoty zpěváckých spolků českoslovanských, kteří se podíleli na jednom ze slavných provedení při Prvním českém hudebním festivalu v Průmyslovém paláci v někdejší Královské oboře (Stromovka) v roce 1904, ale skvěle připomněl tradici sborového zpívání. Vždyť na provedení řady Dvořákových skladeb pro sbor se za Dvořákova života běžně podílela profesionální i amatérská tělesa.

Svatební košile

Kantáta Svatební košile na text balady Karla Jaromíra Erbena, kterou Dvořák vytvořil na objednávku z Anglie v roce 1884 už jako mezinárodně uznávaná celebrita, není interpretačně nijak snadné dílo. Udržet pozornost posluchačů téměř půl druhé hodiny vyžaduje promyšlenou kombinaci kontrastních detailů a tektoniky celku, kterou prochází téma odbíjení hodin. Dvořákova partitura ovšem skýtá skvělý základ a vyvrací nálepku Dvořáka jako skladatele bez smyslu pro drama. Klene se od nočních vzpomínek osamělé dívky s touhou po svém milém a její modlitby, v níž se rouhá ale Panně Marii, přes gradaci divoké noční cesty s mrtvým milencem, který vstal ze záhrobí, po dívčinu omluvnou modlitbu, která ji v děsivé márnici s umrlcem před ataky oživlých mrtvol zachrání.
Dirigent Jakub Hrůša (7. 9., Dvořákova síň) však tohoto potenciálu partitury využil jen částečně. V jeho interpretaci dominoval bohatě rozehraný orchestr ve výrazu a dynamice, což Česká filharmonie zvládala v plném zvuku i komorních odstínech nástrojových kombinací a instrumentálních sól – z nich zejména hráč na anglický roh využil velký prostor, který dal Dvořák tklivému zvuku tohoto nástroje. V akustice Rudolfina to však nebyla vokální linie, která by přitom měla „táhnout“ provedení. Poměr orchestru ve vztahu k sólistům a sboru se obrátil a Svatební košile vyzněly spíše jako symfonická báseň než kantáta. Český filharmonický sbor Brno přitom pod vedením Petra Fialy citlivě přednášel texty vypravěče a vykresloval dramatické situace, jenže tyto detaily pod zvukem orchestru téměř zanikaly. Hrůša hladinu dynamiky zredukoval od mezzoforte po fortissimo, a ochudil tak sólisty o možnost většího kontrastu ztišení. Za těchto okolností střední poloha Kateřiny Kněžíkové zanikala, ale přesto uplatnila tato sopranistka svůj měkký soprán s vrcholem ve vroucí závěrečné modlitbě. Tenorista Richard Samek vystihl dráždivou kombinaci svůdné vemlouvavosti, pod níž proznívá děsivost mrtvého milence. Svatopluk Sem svým barytonem sice obsáhl vyšší rejstříky basbarytonové role Vypravěče, ale v místech, kde líčí hororové burácení přírody, přece jen temnější volumen nočních přízraků chyběl.
Dvořákova Praha si zaslouží, aby na její koncerty byla kladena ta nejvyšší měřítka kvality. Nastudování Svatebních košil pod taktovkou Jakuba Hrůši bylo sice v porovnání s nedávným provedením na Pražském jaru ve Smetanově síni Obecního domu s rakouským dirigentem Christianem Armingem a nevhodně obsazenou Evou Hornyákovou plastičtější, koncentrovanější a s lepší srozumitelností textu. Pokud však porovnání rozšíříme na nahrávky dřívější generace, zejména na snímek z roku 1961 řízený Jaroslavem Krombholcem s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem, Drahomírou Tikalovou, Beno Blachutem a Ladislavem Mrázem, pak vedle jejich uchopení této kantáty jako dramatické hudební balady s hlubokým smyslem pro zpívaný text, zahajovací koncert zcela přesvědčivou interpretační výpověď současné generace, bohužel, nepřinesl.

Lužanská mše

Vedle Svaté Ludmily a Svatebních košil působil koncert s Lužanskou mší (16. 9.) v Rudolfinu skromně. Toto dílo má komorní ráz, protože ho Dvořák napsal pouze s doprovodem varhan pro architekta a mecenáše Josefa Hlávku k vysvěcení malé rodinné kaple v jeho zámku v Lužanech v roce 1887. Dvořák po pěti letech mši přepracoval do orchestrální podoby; na letošním festivalu však zazněla „mezi-verze“ z roku 1889, ve které Dvořák pro provedení v Rudolfinu posílil „continuo“ o dvě violoncella a kontrabas. Při lužanské premiéře zvládly sopránový a mezzosopránový part manželky Dvořáka a Hlávky společně s členy plzeňského Hlaholu. Festivalovému provedení sice dodali lesk sólisté Pavla Vykopalová, Markéta Cukrová, Aleš Voráček a Roman Hoza, pro cambridgeský Choir of King’s College pod vedením Stephena Cleoburyho však byl tento úkol na hranici jejich interpretačních možností a zkušeností. Specifický zvuk chlapeckého smíšeného sboru se tak mohl uplatnit lépe při Mši č. 2 G dur Franze Schuberta a měkce kantabilní zvuk skvěle sehraného Orchestra of the Age of Enlightenment ještě samostatně v Serenádě pro smyčce e moll Edwarda Elgara. Choir of King’s College je vyhlášený svou autentickou interpretací – můžeme však pochybovat o tom, že se v německém i českém prostředí uplatňovala italská výslovnost latinského mešního textu, jak jsme ji slyšeli na koncertě.
Při první ouvertuře Dvořákovy Prahy s výlety po Dvořákových stopách před pěti lety právě do Lužan v provedení Ensemblu Inégal umocněné geniem loci kaple dodalo tomuto Dvořákovu duchovnímu poselství hloubku a působivost, vedle které letošní interpretace zvolené verze Lužanské mše s chlapeckým sborem, tedy typem sboru, který u nás nemá tradici, zůstala pouze jako kuriozita.

Oslavná trojice – Žalm 149, Americký prapor a Slavnostní zpěv

Tři kratší skladby – Žalm 149, Americký prapor a Slavnostní zpěv –, které dokompletovaly dvouletý projekt Dvořák Collection velkých koncertních vokálně-instrumentálních kompozic, byly rozdrobeny do tří samostatných koncertů. Jejich dominantami se však stala jiná díla, takže uvedení dramaturgicky působilo až jako „přílepky“, kdy zejména při vystoupení takového klavíristy, jakým je Krystian Zimerman, mohli nadšenci tohoto nástroje litovat, že si nemohli jeho svrchované mistrovství vychutnat více.
Žalm 149 Dvořák vytvořil na objednávku pražského pěveckého sboru Hlahol v roce 1879 nejprve v obsazení pro orchestr a mužský sbor, který v roce 1887 rozšířil na smíšený. V této revidované verzi ho Petr Altrichter s Českou filharmonií a Českým filharmonickým sborem Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy provedl v souladu s radostným charakterem této skladby ku slávě Hospodina jako robustní oslavný hymnus (18. 9., Dvořákova síň). Altrichterovy typické okázalé až teatrální pohyby celého těla a gesta vyprovokovaly interprety k převažujícímu hurónskému plesání, ve kterém jediným kontrastem k desetiminutové mase zvuku byla ztišená instrumentální mezihra.
Podobně až jednostranný oslavný ráz má i kantáta Americký prapor. Podle přání prezidentky newyorské konzervatoře Jeannette Thurberové měla ozdobit oslavy 400. výročí objevení Ameriky, které spadaly do doby Dvořákova příjezdu do USA v říjnu 1892, a představit Dvořáka americkému publiku. Tento termín se však nestihl a kantáta zazněla v New Yorku až 4. 5. 1895, kdy už byl Dvořák zpět v Praze. Zhruba dvacetiminutové dílo na text vlastenecké básně Josepha Rodmana Drakea, jak si přála Thurberová, Dvořák rozdělil do čtyř částí na Barvy praporu, Apostrofy k orlovi, Apostrofy k praporu, přednášené postupně vojákem pěchoty, kavaleristou a námořníkem, a závěrečné Proroctví.
Óda k oslavě americké vlajky jako symbolu pro ideál svobody vyzněla skutečně pateticky s až vojenskou rázností a břeskností (20. 9., Dvořákova síň). Alexander Liebreich se tímto koncertem uvedl jako nový šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu, který ho vede ke kázni a soustředěnosti. Se Slovenským filharmonickým sborem bez vyrovnanějších sopránových hlasů (sbormistr Štefan Sedlický) a trojicí sólistů, mezzosopranistkou Veronikou Hajnovou, anglickým tenoristou Oliverem Johnstonem a australským barytonistou Samuelem Dalem Johnsonem, provedení vévodila interpretační velkolepost, odhodlanost a vznosnost triumfu. Jakkoli hudba hrdé hvězdy americké vlajky skutečně zářila nad „vřavou“ kanónů k poctě chrabrosti vítězných amerických vojáků a připomenutí této prakticky neuváděné kompozice bylo záslužné, provedení nepřesvědčilo a snad ani přesvědčit nemohlo, že by tato kantáta měla být přiřazena do kánonu Dvořákových vrcholných děl.
Hlavní částí programu americky koncipovaného koncertu, který zahájil novoromantický Druhý esej pro orchestr Samuela Barbera, se tak stala Symfonie č. 2 pro klavír a orchestr „Věk úzkosti“ Leonarda Bernsteina. Interpretace klavíristy Krystiana Zimermana se mohla opřít o osobní spolupráci se skladatelem od druhé poloviny 70. let minulého století, když Věk úzkosti nahrál přímo pod Bernsteinovou taktovkou, a navázala na jeho letošní provedení tohoto díla s Berlínskými filharmoniky a jejich odcházejícím šéfdirigentem Simonem Rattlem.
Na Dvořákově Praze Liebreich s Zimermanem dokázali až příkře prudké střídání výrazově odlišných částí od útočných pasáží po kontemplativní místa stmelit při zachování všech kontrastů včetně stylové rozkročenosti k jazzu. Vystihli tak Bernsteinovo mnohotvárné hudební pojetí básně Wystaria Hughe Audena, tehdejší literární novinky ověnčené Pulitzerovou cenou, která inspirovala tehdy třicetiletého skladatele (a také klavíristu) v poválečných letech 1948–49 k vyjádření existenciálního tématu identity lidí v prudce se měnícím světě.
Koncerty letošní Dvořák Collection však z čistě interpretačního hlediska suverénně ovládla Staatskapelle Dresden pod vedením Manfreda Honecka (21. 9., Dvořákova síň). Bylo sympatické, že orchestr takového renomé nastudoval pro festival Dvořákův Slavnostní zpěv, byť je to pouze příležitostné sedmiminutové dílo, které si u Dvořáka objednala Pražská konzervatoř k oslavě 70. narozenin významné osobnosti tehdejšího pražského hudebního života JUDr. Josefa Tragyho, a její studenti za řízení skladatele také toto sborové dílo s orchestrem na neveřejném koncertě v roce 1900 provedli. Vznešeně holdovací gratulační text Jaroslava Vrchlického Dvořák ještě podpořil jásavým charakterem hudby, a tak také na koncertě dílo vyznělo, bohužel bez srozumitelnější deklamace Slovenského filharmonického sboru řízeného Štefanem Sedlickým.
Ovšem i další program koncertu Staatskapelle zapadal do dvořákovské festivalové dramaturgie a orchestr ho, bez Slavnostního zpěvu, zopakoval vzápětí i ve „svých“ Drážďanech u příležitosti 470. výročí svého vzniku. Mezzosopranistka Bernarda Fink přednesla prvních pět Biblických písní instrumentovaných pro orchestr přímo Dvořákem – Oblaka a mrákota jest vůkol něho, Skrýše má a pavéza má Ty jsi, Slyš, ó Bože!, Hospodin jest můj pastýř a Bože! Bože! Píseň novou. Třebaže z jejího výkonu bylo zřejmé, že má k těmto Dvořákovým písním hluboký vztah, a Manfred Honeck citlivě přizpůsobil zvuk redukovaného orchestru jejímu menšímu volumenu, neokázalému niternému pojetí chyběla zajímavější barva hlasu.
Bouřemi emocí naopak hýřila Rusalka – Fantazie aranžovaná právě Honeckem ve spolupráci se skladatelem Tomášem Illem. Honeck se v ní nedržel vývoje hudby daného operou, ale postavil svou zhruba dvacetiminutovou suitu na hudebních kontrastech ve struktuře vyplývající z koncertního určení. Orchestrální verzi pro velké obsazení otevřela svatební polonéza, po které se střídaly, prolínaly a vracely motivy Vodníka, Ježibaby, Prince, lesních žínek a dalších postav, včetně árie o měsíčku, svěřené sólovým houslím. Přes emocemi nabitý výkon primária orchestru zvuk houslí nedokázal nahradit výraz originálního sopránového hlasu. Celkově ovšem suita vyzněla jako „reader’s digest“, který ovšem lze akceptovat jako další možný způsob, jak zprostředkovat posluchačům jednu z nejkrásnějších Dvořákových skladeb i mimo divadelní jeviště, bez rozptylování dnešními módními režijními psychoanalytickými výstřelky. Tento dojem podpořila i svrchovaná kvalita Staatskapelle díky mnohotvárnému zacházení s dynamikou, agogikou, akcenty, frázováním a barvami.
Tyto přednosti, které dělají ze Staatskapelle jeden z předních světových orchestrů, se pak naplno rozvinuly v Brahmsově Symfonii č. 3 F dur a třešničkou na pověstném dortu takto vrcholného závěrečného festivalového koncertu byl přídavek s předehrou ke třetímu dějství Wagnerova Lohengrina v mistrovství, po kterém se bude jen velmi těžko chodit u nás do opery.

Nahoru | Obsah