Hudební Rozhledy

Svatováclavský hudební festival

Milan Bátor | 11/18 |Festivaly, koncerty

Zahajovací koncert
Rovnými 39 koncerty se letos prezentoval největší svátek duchovní a staré hudby, který již po patnácté proběhl v Moravskoslezském kraji.IZahajovací koncert (4. 9.) Svatováclavského hudebního festivalu byl v režii Filharmonie Brno, Českého filharmonického sboru Brno a předních českých a slovenských sólistů, provedení řídil dirigent Jakub Hrůša.
Kantáta Amarus Leoše Janáčka pro sóla, smíšený sbor a orchestr vyzněla v největším ostravském sakrálním prostoru katedrály Božského Spasitele impozantně. Hrůša přistoupil k partituře s obvyklou precizností a vykreslil zdařile podstatné atributy této Janáčkovy originální hudby: mystické tajemství bledého mnicha se zrcadlilo v přitlumených nástrojových barvách a souvislé dynamice orchestru a sboru.

V sopránové úloze Anděla se představila bravurní Kateřina Kněžíková, jíž zdařile sekundoval bronzově plný, svítivý baryton Jakuba Kettnera. Následující Glagolská mše se rovněž zařadila k povedeným nastudováním. Kvarteto sólistů Kateřina Kněžíková (soprán), Alena Kropáčková (alt), Michal Lehotský (tenor) a Jozef Benci (bas) znělo konzistentně a nepostrádalo barevný soulad. Hrůša i v této skladbě potvrdil, že bazální klenoty české hudby dokáže vzkřísit s mladistvým elánem, prudkostí a horkokrevností, které však nechyběly ani kontrastnější senzitivní momenty s nádhernými melodickými vstupy hobojů a klarinetů. Vrcholná byla nejrozsáhlejší a nejúchvatnější část mše Věruju. Tento fundament Janáčkovy životní víry se díky plastickému zvuku sboru povedl jedinečně. Český filharmonický sbor Brno pod vedením Petra Fialy nezklamal a opět potvrdil, že Janáčkovi v naší zemi rozumí skutečně nejlépe. Z provedení všech protagonistů prýštil osobní interes, zaujetí pro věc a společná energie, která se přetavila z drobných, výstižně interpretovaných nuancí do celkové výstavby díla.

Marta Infante zazpívala na Svatováclavském hudebním festivalu

Přední španělská mezzosopranistka se na festivalu představila už v minulých letech v sólovém recitálu. Tentokrát si do Bílovce (15. 9.) přivezla celý katalánský ansámbl Vespres d’Arnadí, který od cembala a varhanního pozitivu řídil Dani Espasa. Název souboru odkazuje na hudební produkce z 18. století, které se obvykle konaly ve večerních hodinách a byly servírovány jako „dezert“ při slavnostních večeřích. Marta Infante ve své umělecké kariéře inklinuje zejména k baroknímu repertoáru, méně už se ví, že letos vydala se španělským klavíristou Jorge Robainou působivé dvořákovské album, kde se představuje jako vynikající interpretka Cigánských melodií, Biblických písní a dalších děl Dvořákovy písňové literatury. Její pěvecká univerzalita se potvrdila i v bíloveckém kostele sv. Mikuláše, kde spolu se španělským ansámblem zazpívala Bachovu kantátu „Vergnügte Ruh, beliebte Seelenlust“, BWV 170 a Nisi Dominus g moll, RV 608 Antonia Vivaldiho. Její interpretace se opírá o mimořádně znělý, temnějšími barvami zastřený mezzosoprán, který je schopen široké dynamické škály i jemných výrazových nuancí. V Bachovi se mezzosopranistka zaskvěla nejvíc v závěrečné, jásavé árii Mir ekelt mehr zu leben. Působivý byl její výkon i v díle Antonia Vivaldiho, v němž potvrdila suverénní hlasovou techniku, výborně tvarované melodické ozdoby a poutavou, doslova vzrušující výstavbu. Infante ukázala, že ve stylově poučené interpretaci barokní hudby je velice silná i osobitá. Příkladná byla její němčina s báječnou artikulací a srozumitelností každého jednotlivého slova. Příjemná byla také její osobní, velice pokorná a nesebestředná prezentace, kterou některé zpěvačky nadměrně oplývají. Také katalánský soubor se představil na festivalu v dobrém světle. Jako doprovodná linie k vokálně instrumentálním kompozicím zazněly i dva koncerty, v nichž účinkovali Dani Espasa (varhanní pozitiv) a Pere Saragossa (barokní hoboj). Oba dokázali, že jsou v provozování staré hudby zasvěcenými a zkušenými hráči, které nic nemohlo zaskočit. Koncert s příjemně pestrou dramaturgií patřil k světlým bodům letošního Svato- václavského hudebního festivalu.

Fantazie a umění flétny v podání Flanders Recorder Quartet

Přední belgické kvarteto čtyř flétnistů, specializující se na autentický provoz staré hudby, se představilo v rámci Svatováclavského hudebního festivalu, kde již v minulosti úspěšně hostovalo. Aktuální koncert 9. 9. byl navíc i pikantní, protože Flanders Recorder Quartet se rozhodli své třicáté výročí existence oslavit zvláštním způsobem – a sice ukončením aktivní koncertní dráhy. Kostel sv. Martina v Dolním Benešově, kde se jejich „výročí a rozloučení“ konalo, má optimální akustické parametry, netříštivý dozvuk a velmi příjemné barevné proporce. V interiéru ideálně rozmístění hráči Bart Spanhove, Tom Beets, Joris Van Goethem a Paul Van Loey zahráli velice náročný program, který sestával z děl Johanna Sebastiana Bacha a Georga Philippa Telemanna. Z Bachovy tvorby nejvíce zaujala rozměrná Fantazie a fuga C dur, BWV 570 a 545 a zejména dvě ukázky z kolosálního Umění fugy, BWV 1080. Ve dvou Kontrapunktech se projevilo rafinované umění a minuciózní souhra flétnového kvarteta nejvýrazněji. Jako melodicky barevný protipól zafungoval Telemannův Koncert F dur, TWV 40:202, v němž se odrazilo skladatelovo pozoruhodné témbrové cítění i jeho dar nádherných melodií. Flanders Recorder Quartet je svým způsobem unikátní těleso. Jeho interpretace upoutala pokorou a sloužila plně myšlenkové síle hudby. Nesmírně zajímavé bylo zvukové a témbrové rozložení flétnového souzvuku, který soubor modifikoval v každé skladbě různými nástrojovými alternacemi. Pro jeho potřeby dokonce vznikly speciální nástroje včetně impozantní 2,3 metru dlouhé kontrabasové flétny postavené Friedrichem von Huenem z amerického Bostonu. Bachova hudba se v podání Flanders Recorder Quartet linula jako dokonale vyvážená reflexe jeho hudebního myšlení. Byla ve všech ohledech plná života, poezie, energie, spirituální hloubky i strhující emocionality. Je velká škoda, že právě tento jedinečný soubor se rozhodl svou vynikající kariéru v letošním roce uzavřít. Jako malá satisfakce zůstává jeho rozměrná diskografie a také tento koncert, který se zařadil k nejpoctivějším a nejlepším v rámci letoš- ního festivalu.

Ensemble Berlin Prag a jeho dokonalý Zelenka

Jedním z nejočekávanějších koncertů letošního Svatováclavského hudebního festivalu bylo vystoupení souboru Ensemble Berlin Prag (17. 9.). Ten přijel s programem koncipovaným z triových sonát Johanna Sebastiana Bacha a Jana Dismase Zelenky, dvou největších mistrů pozdně barokní éry. Ensemble Berlin Prag vystoupil na festivalu dvakrát, po Frýdlantu nad Ostravicí zavítal do Rychvaldu, který se nachází nedaleko Ostravy. Ansámbl se prezentoval vybroušenou dramaturgií, v níž se střídaly Bachovy a Zelenkovy sonáty i mimořádnou interpretační precizností a zápalem, s kterou se soubor ujal triových sonát. S typickou energií a entuziasmem zapůsobil hobojista Vilém Veverka, který se zhostil náročných a dech beroucích sekvencí excelentně. Veverka prokázal své mistrovství nejen technickou exhibicí, ale také charismatickou muzikalitou a schopností brilantní souhry. Druhý hoboj Dominika Wollenwebera mu byl přirozeným protikladem, který se vyznačoval německou rozvahou, koncentrací a přesností všech obtížných úseků partu. Výtečný výkon podal zejména fagotista Mor Biron, jehož sólový part v Zelenkově Sonátě č. 5 patří k nejtěžším vůbec. Biron jej zahrál s lehkostí a neuvěřitelným nadhledem, který lze stěží napodobit. Největší senzací koncertu se stala cembalistka Barbara Maria Willi, která působila doslova exkluzivně. První polovinu koncertu odehrála v černém hábitu s kapucí na hlavě. Vypadala magicky a s rozkoší si také vychutnávala veškeré finesy svého doprovodného partu. Šokující byl také její hráčský styl, Willi totiž celý koncert u cembala neseděla, nýbrž stála. Jakási přidaná hodnota v podobě jejího charismatického hráčského zápalu našla odezvu u Viléma Veverky, zatímco umírněnější kontrabasista Ulrich Wolf působil jako její dokonalý protiklad. Koncert Ensemble Berlin Prag potvrdil jednu věc. A sice, že v současnosti u nás není v oblasti autentického provozu staré hudby soubor, jehož instrumentální kvalita, kompaktnost a hráčské charisma by byla větší než ta, kterou třímá tento jedinečný mezinárodní soubor.

Jedinečné Stabat Mater v Ostravě

Tradičně největší pozornost poutaly zahajovací a závěrečný koncert, na němž se symbolicky na sv. Václava (28. 9.) rozeznělo velkolepé Stabat Mater Antonína Dvořáka. Filharmonie Brno pod taktovkou Roberta Kružíka a Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy připravili strhující hudební zážitek, na jehož intenzitě se podepsali velkou měrou také všichni sólisté večera – Simona Šaturová (soprán), Markéta Cukrová (mezzosoprán), Richard Samek (tenor) a zejména žijící pěvecká legenda Richard Novák (bas), který byl jeho největším překvapením. Novák totiž zastoupil v programu avizovaného slovenského Petera Mikuláše a jeho výkon v neskutečných osmdesáti sedmi letech, to byla škola života. Legendární basista jenom Stabat Mater za svou kariéru zpíval minimálně 50krát a vytvořil si k Dvořákově úchvatné kompozici niterný vztah, který rezonoval upřímným, vyrovnaným dialogem a souzněním. Skvěle si s altovým partem rozuměla i Markéta Cukrová, jejíž pojetí bylo naprosto sugestivní, výrazově i dynamicky přiléhavé a účinné. Také slovenská sopranistka Simona Šaturová je v dvořákovském repertoáru jako doma. Přirozená témbrová krása jejího hlasu je darem shůry, navíc Šaturová se svým vokálem dokáže pracovat citlivě, empaticky mu naslouchá a slouží dokonale dílu a skladateli. Výborně si vedl také tenorista Richard Samek, který svým svítivým, krásně znělým hlasem dotvořil ideálně vyvážený sólový kvartet. Robert Kružík si nastudováním Dvořákovy Stabat Mater splnil svou premiéru a nevedl si vůbec špatně. Byl dobře připraven, jeho vedení bylo jisté a spolehlivé, dynamika a celková tektonika vzala v potaz spirituální podtext díla i jeho zdravou muzikalitu, vyzařující zejména z energického závěru. Filharmonie Brno i Český filharmonický sbor Brno podali opět soustředěný, koherentní výkon, který byl spolehlivým pilířem koncertu. Na takové Stabat Mater bude Ostrava vzpomínat s radostí a velice dlouho.

Nahoru | Obsah