Hudební Rozhledy

Atalla Ayan a Simona Šaturová s Rozhlasovými symfoniky

Vojtěch Mojžíš | 11/18 |Festivaly, koncerty

Agentura Nachtigall Artists angažovala na začátek své sezony 2018/2019 naši přední sopranistku, Simonu Šaturovou a brazilského tenoristu Atallu Ayana, aby 5. 9. 2018 pod taktovkou americko-irského dirigenta Roberta Tuohyho a za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu přednesli ve Smetanově síni Obecního domu v Praze výběr árií z italských a francouzských oper 19. století. Primátorka hl. m. Prahy Adriana Krnáčová v programové brožuře vyjádřila přání příjemného večera v té nejlepší společnosti a lze říci, že nebyla daleko od pravdy.

Oba pěvci podali výkony na vysoké profesionální úrovni. Naprosto čistá a jistá je jejich intonace, oba mají smysl pro zřetelné odstínění všech výrazových rovin vokálních partů. Mladý a silný Ayanův hlas má příjemný témbr, který svoji barvitost neztrácí ani ve vysokých polohách. Soprán naší pěvkyně je rovněž ve všech výškových polohách barevně vyrovnaný. V souznění obou hlasů jak mezi sebou, tak i vůči orchestru, žel, v některých případech soprán Šaturové zanikal. A je to škoda zejména proto, že Šaturové témbrem i dynamikou rozmanitě modelovaný přednes každého tónu, každé fráze výrazně zvyšuje hodnotu jejího uměleckého výkonu.
Zazněly ukázky z operní tvorby Giuseppa Verdiho, Hectora Berlioze, Charlese Gounoda, Julese Masseneta, Friedricha von Flotowa a Gaetana Donizettiho. Vyslechli jsme nejen sólové výstupy a dueta, ale i samotný orchestr, kterému však chvíli trvalo, než se rozehrál. Znát to bylo zpočátku zejména na nejistých nástupech dřev, nedotaženou intonací utrpěly obnažené pasáže horních smyčců. Ve všech třech orchestrálních vsuvkách (Berliozův Římský karneval, Preludio z Verdiho La traviaty a předehra z jeho Luisy Millerové) se však rozhlasové těleso představilo ve vší kráse. Tuohyho dirigentský výkon lze rovněž považovat za velice kvalitní. Směřoval k co nejtěsnějšímu sdílení agogických proměn pěveckých výkonů, barvitost a výrazovou bohatost emocemi nabitých vokálních partů vyvažoval decentní střídmostí.
Nezvyklé na tomto koncertě rozhlasového tělesa bylo, že nebyly přistaveny mikrofony. Dramaturgie koncertní agentury totiž svůj záměr směřovala jen pro tuto jedinou chvíli, pro toto místo a pro toto publikum. Na druhé straně však právě díky této okolnosti nebyli pěvci ničím svázáni a mohli předvést i něco víc ze svého divadelního umění. Působivé byly jejich značně rozpohybované herecké kreace, které, ač jen v náznacích, účelně dokreslovaly dramatické situace operních příběhů.
Zklamala však ta Krnáčovou avizovaná „nejlepší společnost“, která si ani po vypití sklenky šampaňského ve VIP salonku neuvědomila, že tento večer není na festivalu písničkářů. Delší dramatickou pauzu uprostřed duetu z Verdiho Rigoletta ihned zaplnila potleskem, ve třetím, závěrečném přídavku z Verdiho Traviaty si pak dokonce neodpustila potlesk skandovaný.

Nahoru | Obsah