Hudební Rozhledy

Zlatou Prahu vyhráli Němci, připomněla i Petra Weigla

Vladimír Říha | 11/18 |Horizont

Letošní Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha slavil malé jubileum – konal se po pětapadesáté a jako by ty dvě pětky byly magické. Tolik skvělých projektů jak v soutěži, tak i v programu na Nové scéně a v přilehlých prostorách včetně piazzety jsme již dlouho neviděli. Ve dnech 19. – 22. 9. se hudbymilovní diváci museli často až drasticky rozhodovat, kam jít a co vidět a co oželet. Hlavně v soutěži to bylo až 87 snímků o hudbě, tanci a divadle. Pokud ředitel festivalu Tomáš Motl sliboval zážitky, pak portréty Franka Zeffirelliho, Leonarda Bernsteina, Simona Rattlea, Mstislava Rostropoviče a spousty dalších jimi skutečně byly. A to nezmiňuji operní či baletní záznamy, na jejichž sledování ve videotéce tentokráte ani nebyly fronty, což jen přispělo k uspokojení diváků.

Zahajovací večer 55. ročníku patřil na Nové scéně pěvci Štefanu Margitovi a jeho hostům Haně Zagorové, Miro Žbirkovi, Martinu Chodúrovi a dalším, moderoval až překvapivě kultivovaně Libor Bouček. Další dny uctil festival letos zemřelého režiséra Petra Weigla uvedením jeho filmového zpracování Rusalky za účasti Magdy Vášáryové, Milana Kňažka a Gabriely Beňačkové. Velkým hitem bylo premiérové promítnutí televizního zpracování opery Bohuslava Martinů Čím lidé žijí, která se rázem stala jedním z favoritů soutěže. Režiséru Jiřímu Nekvasilovi s velkými zkušenostmi v uvádění televizních oper Martinů se opět povedlo na základě nahrávky Jiřího Bělohlávka z koncertního provedení opery s Českou filharmonií obrazově spojit realistické s animovaným pozadím. Vytvořili půvabné dílko, které tuto neprávem zapomenutou vskutku televizní operu opět připomnělo a znovu oživilo!
Favoritem soutěže se ale okamžitě od prvních zhlédnutí stal německý dokument o americkém dirigentovi a skladateli Leonardu Bernsteinovi. Ke 100. výročí skladatele natočený pořad podal poprvé neretušovaný obraz velkého génia se všemi klady a zápory jeho osobnosti, včetně jeho homosexuálního coming outu a odchodu od rodiny. A to o to cennější, že sledoval jeho život i z pohledu tří potomků.
Pro nás byl velice důležitý portrét Mstislava Rostropoviče, zejména se záběry jeho koncertu z roku 1968, kdy ho právě v Londýně v srpnu zachytila zpráva o sovětské invazi Československa a on mohl jen reagovat neuvěřitelným podáním Dvořákova cellového koncertu.
Jedním z nemnoha diskutabilních bodů festivalu bylo málo programů pro jazzmeny, ale třeba takový portrét Miroslava Vitouše je určitě potěšil.
Závěrečné předávání cen mohli i přímo na ČT Art sledovat diváci v přímém přenosu České televize, a tak kromě festivalových cen zaznamenat i udělení Ceny EBU-IMZ za celoživotní dílo pařížskému rodákovi, režisérovi i houslistovi Brunovi Monsaingeonovi, který je proslavený filmy o Menuhinovi, Gouldovi či Richterovi.

Nahoru | Obsah