Hudební Rozhledy

Nejvýznamnější zahraniční festivaly - Bayreuther Festspiele

Oldřich Kašpar | 11/18 |Studie, komentáře

Počátky
V období, kdy většina divadel ve Spolkové republice Německo (a nejenom tam) zavírá svá hlediště, aby si účinkující dopřáli zaslouženého letního odpočinku, v bavorském městě Bayreuth začínají představení hudebního festivalu Bayreuther Festspiele, popřípadě Richard Wagner Festspiele (obvykle se konají v časovém úseku od 25. 7. do 28. 8.). „Dům na Zeleném pahorku“, jak se někdy poeticky jedinečnému bayreuthskému opernímu divadlu přezdívá, je nejznámějším a nejvýznačnějším kulturním „svatostánkem“ tohoto druhu na světě. Byl vybudován pod dozorem Richarda Wagnera (1813–1883) lipským architektem Otto Brückwaldem (1841–1917) a určen pouze k provádění skladatelových oper. Richard Wagner se rozhodl ve 40. letech 19. století kompletně změnit doposud existující koncept opery jako žánru a své myšlenky shrnul v řadě spisů, zvláště pak ve dvou z nich, a to v Uměleckém díle budoucnosti (Das Kunstwerk der Zukunft, 1850) a Opeře a dramatu (Oper und Drama, 1851). Snažil se zejména o pojetí opery jako skutečného „hudebního dramatu“. Jeho záměrem bylo přeměnit operní představení ze společenské (či dokonce komerční) záležitosti na čistý umělecký zážitek.

Hudební slavnosti v Bayreuthu, které se odehrávají s přestávkami od roku 1876, jsou nejstarším dosud konaným festivalem vážné hudby. Od smrti skladatele se vedení festivalu trvale nachází v rukou jeho rodiny, a to nejprve jako soukromý podnik, od roku 1973 pod záštitou nadace s veřejnoprávním zastoupením. Bayreuthem se začal Wagner zabývat podle jeho druhé ženy Cosimy Wagnerové (1837–1930) v roce 1870. Práce na stavbě divadla, které započaly v roce 1872, byly dokončeny v roce 1876 a ihned, 13. 8. 1876, následovalo první souborné uvedení Prstenu Nibelungova. Mezi čestnými hosty se nacházela řada vynikajících a významných osobností dobové kultury i politiky, jako například Ferenc Liszt (1811–1886), Petr Iljič Čajkovskij (1840–1893), Lev Nikolajevič Tolstoj (1828–1910), německý císař Vilém I. (1797–1888) ad. Nechyběl pochopitelně ani Wagnerův oddaný mecenáš bavorský král Ludvík II. (1845–1886). Neutěšené finanční podmínky mu dovolily realizovat další slavnosti až v roce 1882, které byly výhradně věnovány právě dokončenému Parsifalovi. Další skladatelovy záměry přervala jeho smrt 13. 2. 1883 v Benátkách.

Bayreuthské slavnosti za vedení Cosimy Wagnerové (1883–1906)
Po skladatelově smrti se vedení slavností ujala Wagnerova vdova Cosima. Ačkoliv mnozí o jejích schopnostech pochybovali, festival udržela a snažila se také o to, aby se neodchýlila od představ svého muže. Bayreuth za Cosimina vedení nadále kladl důraz na nebývale pečlivou hudební i hereckou přípravu. I když začátky nebyly jednoduché (v letech 1882–1883 byl uváděn pouze Parsifal), později, kdy byly přidávány další Wagnerovy opery, se stabilizoval. Cosima vytvořila také „wagnerovský kult“, jehož hlasatelem se stal časopis Bayreuther Blätter, vydávaný od roku 1878 Hansem von Vollzogenem (1848–1938). Ten se zaměřoval nejen na Wagnerův umělecký odkaz, ale také na jeho politické, zejména antisemitské názory. Sama Cosima kromě dirigenta Hermanna Leviho (1839–1900), povolaného ještě Richardem Wagnerem, odmítala angažování židovských umělců.
S posledně jmenovanou skutečností se velmi dobře vyrovnávají autoři výstavy „Umlčené hlasy“, která je otevřena již několik let v zahradách pod festivalovým divadlem a přináší portréty a osudy jednotlivých židovských umělců, kteří byli z účasti na festivalu vyloučeni. Pochopitelně, že mezi nimi najdeme i řadu obyvatel naší země.
Na druhou stranu není možno Cosimě upřít nezanedbatelný hudební i divadelní talent a je nutno zdůraznit, že její osobní vklad do celého uměleckého dění byl rozhodně význačnější než pouhé zachovávání tradice.

Etapa Siegfrieda Wagnera (1908–1930)
Na konci roku 1906 (prosinec) se zdravotní stav Cosimy Wagnerové tak zhoršil, že se rozhodla předat vedení festivalu svému synovi Siegfriedovi (1869–1930). Tento operní skladatel, i když více proslul jako dirigent (na festivalu se rovněž občas chopil taktovky – např. v Prstenu Nibelungově v roce 1928), se projevoval spíše jako režisér, scénograf a choreograf otcových děl. Byl to on, kdo také v roce 1914 poprvé nadnesl myšlenku převzetí festivalu veřejnou nadací. Pak slavnosti přerušila 1. světová válka, a tak k jejich pokračování došlo až po deseti letech (1924). Mezi Siegfriedem zvanými umělci bylo čím dál více zahraničních osobností, poprvé zpívali hlavní role i Židé (např. významný představitel Wotana Friedrich Schorr, 1888–1953).
Vynikající dirigentskou osobnost Siegfriedovy éry představoval Fritz Busch (1890–1951), kmenovým dirigentem byl již od roku 1901 Karl Muck (1859–1940).

Léta 1930–1944
Bezprostředně po smrti Siegfrieda Wagnera převzala, na základě jeho závěti, vedení festivalu Siegfriedova žena Winifred (1897–1980). Situaci změnil nástup NSDAP k moci začátkem roku 1933. Nový režim zneužil Wagnera hlavně v nacionalistickém a antisemitském duchu. To však „odvedlo“ festivalu řadu umělců i diváků.
Italský dirigent Arturo Toscanini (1867–1957), tehdejší hlavní hvězda festivalu, odvolal krátce před začátkem zkoušek na slavnosti roku 1933 svou účast pro nesouhlas s převzetím moci v Německu nacisty. I řada jiných zahraničních umělců postupně svoji účast odřekla, z domácích jich zase mnoho muselo Německo pro svůj židovský původ nebo kvůli politickým názorům opustit. Prodej vstupenek na sezonu 1933 zaznamenal velký propad a slavnosti před úpadkem zachránil až velkorysý příspěvek Říše.
Richard Wagner byl od mládí idolem Adolfa Hitlera (1899–1945) a naopak Winifred Wagnerová se stala jednou z prvních Hitlerových významných podporovatelek a obdivovatelek a později i blízkých přítelkyň. Výsledkem bylo, že se bayreuthské hudební slavnosti, které Hitler v letech 1933–1940 každoročně navštěvoval, staly výkladní skříní nacistické kulturní propagandy. Na druhé straně si Winifred díky osobnímu vztahu s Vůdcem uchovala v jejich řízení značnou nezávislost, svého postavení využívala mj. k tomu, aby chránila některé „své“ židovské či levicové umělce.
Po vypuknutí války hodlala Winifred pořádání slavností přerušit, na podnět Hitlera však byly místo toho zřízeny tzv. Válečné slavnosti (Kriegsfestspiele). Umělecká organizace byla ponechána týmu Winifred Wagnerové, namísto normálního prodeje vstupenek však byly tyto přidělovány výlučně příslušníkům vojska a SS, pracovníkům zbrojního průmyslu a s průběhem války čím dál více zraněným vojákům a jejich ošetřujícímu personálu. Ti všichni se účastnili slavností jako „Vůdcovi hosté“. Umělecká úroveň neklesala, publikum ale vcelku logicky nebylo příliš vnímavé. A Hitler, když jednou zjistil, že místo v divadle vysedávají „vyvolení“ v bayreuthských hospodách, se natolik rozzuřil, že od té doby účast přísně kontroloval.
Od roku 1941 se slavností čím dál více dotýkala válka. Např. v prvním festivalovém týdnu roku 1941 začínalo již kolem 21 hodin nařízené plné zatemnění, a představení byla proto zahajována již krátce po poledni. Ve sboru i v orchestru působili členové divize SS „Wiking“. Poslední z dvanácti představení tohoto roku, a tím i poslední představení za třetí říše, se konalo 9. 8. 1944.

A po válce (1951–1966)
Spojenecké bombardování koncem II. světové války se (na rozdíl od Wagnerovy vily Wahnfried) divadelní budově vyhnulo. Ovšem zahájení nové festivalové éry bylo díky zatížení „nacistickou“ minulostí velmi obtížné. Divadlo bylo nejdříve zabaveno Američany pro kulturní a náboženské účely americké posádky. Od roku 1946 přešlo pod správu města, které velmi brzy projevilo zájem o obnovení festivalu. Otázkou bylo jak. Nakonec se celá situace vyřešila politicky možná ne zrovna nejčistším způsobem, ale dlužno dodat, že i ten splnil svůj účel. Winifred Wagnerová se 21. 1. 1949 vzdala veškeré veřejné činnosti výměnou za změnu svého trestu z nepodmíněného na podmíněný. Řízení festivalu pak převedla na své syny Wielanda (1917–1966) a Wolfganga (1919–2010). Téhož roku byla založena Společnost přátel Bayreuthu, jejímž primárním cílem bylo zpočátku získání dostatku financí k obnovení slavností. Velkou finanční „injekci“ představovalo uvolnění doposud zabaveného majetku Winifred Wagnerové.
První poválečné slavnosti byly zahájeny 30. 7. 1951 poněkud netradičně slavnostním uvedením Beethovenovy Deváté symfonie (dirigoval Wilhelm Furtwängler, 1886–1954) a kritiky velmi oceňovanou minimalistickou inscenací Parsifala, která byla dílem Wielanda Wagnera; v této první sezoně nechyběly ani Prsten Nibelungův a Mistři pěvci norimberští. Tohoto prvního festivalu, jakési tečky za 2. světovou válkou, se zúčastnila řada význačných umělců, a to jak dirigentů (Herbert von Karajan, 1908–1989), tak i wagnerovských pěvců.
Důležité je zdůraznit, že základní rysy podoby festivalu z roku 1951 přetrvaly v zásadě doposud: každoroční hudební slavnosti, obvykle s jednou novou inscenací za sezonu plus reprízami ze sezon minulých. Významní dirigenti se nyní střídali (a střídají dodnes) stejně jako pěvci. Až na malé výjimky režii a scénografii do roku 1968 zajišťoval vždy jeden z bratrů.
Hudební slavnosti v této epoše, nazývané „nový Bayreuth“, ihned navázaly na vynikající hudební úroveň dřívějších období. V jiných ohledech se však snažily od předválečných slavností co nejvíce odlišit. Tradice se vědomě zříkaly, naopak se staly zdrojem nových inscenačních impulzů pro operu a hudební divadlo. Především inscenace Wielanda Wagnera (počínaje legendárním Parsifalem z roku 1951), který svým radikálním konceptem „vyklizení“ („Entrümpelung“) scény vystihl snahu o „zjednodušení“ výpravy historických děl. Jak sám tvrdil, „Richard Wagner není památkově chráněn“.

Období „bezvládí“, Wolfgang Wagner a jeho dvě dcery (1966-2008)
Po smrti Wielanda Wagnera v roce 1966 se ocitl jeho bratr Wolfgang v nezáviděníhodné situaci, a to jak finanční, tak i osobní. Tady především proto, že jednotlivé větve Wagnerovy rodiny byly natolik znepřáteleny, že myšlenka vedení festivalu podle závěti Wielanda členy jeho rodiny byla naprosto nereálná. A tak po složitých jednáních byla 2. 5. 1973 založena Nadace Richarda Wagnera Bayreuth. Rodina Wagnerových přenechala městu Bayreuth bezplatně Festivalové divadlo i vilu Wahnfried a prodala pobočnou budovu Wahnfriedu, tzv. Siegfriedův dům. Město postoupilo divadlo nadaci a Wahnfried i Siegfriedův dům jí trvale pronajalo ke zřízení Muzea Richarda Wagnera. Vedle toho přenechala rodina archiv a knihovnu Richarda Wagnera, včetně cenných rukopisů a uměleckých předmětů, několika veřejnoprávním institucím. Nadaci utvořily a v jejím vedení jsou především veřejnoprávní subjekty (Spolková republika Německo, Svobodný stát Bavorsko, město Bayreuth aj.). Zmíněná nadace zaštiťující Hudební slavnosti v Bayreuthu působí v nezměněné podobě dosud a mj. jmenuje vedení hudebních slavností. Prvním byl do této pozice doživotně zvolen Wolfgang Wagner.
Ten vzhledem k špatnému zdravotnímu stavu a po dlouhých rodinných tahanicích ustanovil v roce 2008 nástupkyněmi ve funkci uměleckých vedoucích své dvě dcery Katharinu Wagnerovou (*1978) a Evu Wagnerovou-Pasquierovou (*1945).

Festival dnes (od roku 2009)
Celkové vedení zajišťovaly po odstoupení Wolfganga Wagnera (zemřel 2010) společně skladatelovy pravnučky Katharina Wagner a Eva Wagner-Pasquier, od září 2015 je jedinou obchodní a uměleckou ředitelkou festivalu Katharina Wagner. Ve funkci hudebního ředitele působí dirigent Christian Thielemann (*1959).
Festival se koná každoročně, jak již bylo uvedeno, od 25. 7. do 28. 8., a v jeho průběhu se vždy odehraje třicet představení. Z hudebního hlediska jsou většinou – zejména pokud se týče sboru a orchestru – považována za světově mimořádná, což souvisí i s architektonickými a akustickými zvláštnostmi divadelní budovy (fascinuje např. tzv. „mytická propast“, volný prostor mezi proscéniem a jevištěm nad zakrytým orchestrem). Mají rovněž značný hospodářský význam pro město Bayreuth a jeho okolí. Návštěvníci mají možnost navštívit i Haus Wahnfried, v němž je umístěno Muzeum Richarda Wagnera.

Wagnerovo muzeum
V roce 2015 byla po pěti letech stavebních prací otevřena nová muzejní budova, tvořící nyní s Wahnfriedem a domem Siegfrieda Wagnera podzemními chodbami propojený jedinečný muzejní komplex, zahrnující mimo jiné archiv, přednáškový sál a knihovnu. V nejnovější části muzea jsou instalovány nejrůznější výstavy dokumentující nejen život skladatele či jednotlivá představení, ale i jednotlivé etapy festivalu.

Čeští umělci na Bayreuthských slavnostech
V prvních desetiletích existence Hudebních slavností v Bayreuthu zde účinkovalo několik českých pěvců, v té době již mezinárodně uznávaných osobností. Uveďme alespoň Bertu Foersterovou Lautererovou, která zpívala Elsu v první festivalové sérii Lohengrina v roce 1894, Emu Destinnovou, která byla Sentou v prvním bayreuthském nastudování Bludného Holanďana roku 1901, a Karla Buriana, jenž v roce 1908 zpíval Parsifala.
Další významnější angažmá českých umělců začínají až v 60. letech 20. století. V letech 1960–1967 zpívala menší role Soňa Červená, v letech 1960–63 se role Albericha v Prstenu Nibelungově zhostil český pěvec žijící od 2. světové války v Londýně, Otakar Kraus. Jako Erda se objevila roku 1966 Věra Soukupová, řadu významných rolí (Venuše, Gutruna, Brünnhilda, Ortrud, Kundry) odehrála v letech 1966–71 Ludmila Dvořáková, jejíž výkony zachytilo i několik bayreuthských nahrávek.
Český scénograf Josef Svoboda vytvořil výpravu pro Bludného Holanďana roku 1969 a Tristana a Isoldu roku 1974.
V 70. letech 20. století zastupovala české pěvce v Bayreuthu Eva Randová. Debutovala zde roku 1973 jako Gutruna a Waltrauta v Soumraku bohů a jako Květinová dívka v Parsifalovi, později zpívala Fricku a především mnohokrát v letech 1976–1981 Kundry. Prozatím poslední českou pěvkyní, která na slavnostech vystupovala, je Kateřina Beranová, která v letech 1995–2001 zpívala jednu z Květinových dívek v Parsifalovi.
Nejtrvalejší vztah s Bayreuthem měl z českých umělců sbormistr opery pražského Národního divadla Milan Malý (1930–2004), který byl v letech 1968–1999 zástupcem hlavního sbormistra hudebních slavností (od roku 1972 Norberta Balatsche).

Nahoru | Obsah