Hudební Rozhledy

Portréty velkých klavíristů 20. století - Alexander Siloti

Miloš Pokora | 11/18 |Studie, komentáře

Alexander Siloti

Byl to znamenitý pianista, pedagog a také autor mistrovských klavírních úprav. Nicméně měl tu smůlu, že nám zanechal pouze pár nahrávek, které nemají v důsledku velmi primitivní zvukové kvality žádnou vypovídací hodnotu. V CD kompletu s názvem Velcí klavíristé 20. století se však jeho jméno přesto objevilo. To když se Emil Gilels rozhodl pro svou bachovskou nahrávku využít právě Silotiho úpravu Bachova Preludia h moll. Existuje mnoho důvodů, proč je vhodné tuto, dnes neprávem opomíjenou osobnost připomínat, vždyť Alexander Siloti jako posel pozdního romantismu obsáhl svým odkazem obrovský časový interval, od Ference Liszta, jehož byl žákem, přes Rachmaninova, kterého pro změnu učil on, až po velikány první půle 20. století.

Životní běh
Alexander Iljič Siloti, ukrajinsky Alexandr Iljič Ziloti, se narodil 9. 10. 1863 v Charkově. Pocházel z relativně zámožné a vzdělané rodiny. On i jeho sourozenci mluvili rusky, německy i francouzsky a všichni se také učili na klavír. V osmi letech byl poslán do vojenské akademie, ovšem poté, co ho věhlasný Nikolaj Zverev uslyšel hrát na klavír, bylo usouzeno, že má navíc. Tak se dostal ke Zverevovi jako pedagogovi. Ten se mu do jeho dvanácti let věnoval sám, ale poté, co přešel do vyšších ročníků moskevské konzervatoře, stal se jeho učitelem v klavírním oboru od roku 1845 Nikolaj Grigorievič Rubinštejn, mladší bratr Antona Rubinštejna. Šlo o významný mezník, protože Nikolaj Rubinštejn měl na konzervatoři obrovskou autoritu a nebylo snadné se k němu dostat. Dalšími jeho učiteli byli Petr Iljič Čajkovskij, který se Silotimu věnoval od svých 35 let, a v oblasti kontrapunktu a hudební teorie Sergej Tanějev a Nikolaj Albertovič Hubert. Přesto byl Siloti nejvíc inspirován Čajkovským. Udržoval s ním blízké kontakty i po skončení studia, a to až do skladatelovy smrti. Oba dva se vzájemně navštěvovali, vyměňovali si dary a společně koncertovali nejen v Rusku, ale i na různých místech Evropy. V rámci absolutoria byla Silotimu udělena moskevskou konzervatoří za „výjimečnou muzikálnost a hráčskou techniku“ zlatá medaile. Další léta zavedla mladého pianistu do Výmaru, kde se mu poštěstilo tři roky studovat u Ference Liszta. Ten si svého žáka velmi vážil. A Siloti sám? Ten se ve své knize Vzpomínky na Liszta o Lisztovi vyjádřil jako o „slunci, které svítí pianistovi na cestu“.
21. září 1883 ve věku devatenácti let vystoupil Siloti jako Lisztův žák s velkým úspěchem v Lisztově Tanci mrtvých a krátce poté se objevil u orchestru výmarské konzervatoře, s níž s frenetickým ohlasem provedl celou škálu dalších skladatelových děl. Liszt sám pak v prosinci roku 1883 učinil něco, co pro své studenty ještě nikdy neudělal – s přáním podepřít Silotiho další umělecký růst napsal dopisy hned dvěma mecenášům – Madame Malwine Tardieu a Césarovi Cuiovi. O tři roky později však už bylo možno Silotiho spatřit, jak spolu s dalšími studenty nese Lisztovu rakev a přemýšlí o svém návratu do Moskvy.
6. února 1887 se třiadvacetiletý klavírista oženil s Věrou Pavlovnou Treťjakovovou, dcerou jedné z významných moskevských rodin, a v červnu téhož roku se vrátil do Moskvy. Zásluhou Tanějeva začal sám vyučovat na moskevské konzervatoři klavír a současně spolupracoval s Čajkovským jako jeho korektor a editor. Mezi jeho nejznámější studenty klavíru patřil na moskevské konzervatoři vedle Alexandera Goldenweisera a Ilji Maximova Sergej Rachmaninov. Šlo o šťastnou spolupráci, o čemž svědčí i to, že když se na jaře roku 1891 Siloti neshodl s novým ředitelem konzervatoře Vasilijem Safonovem a odešel, Rachmaninov jiného učitele klavíru nechtěl a vymínil si, že složí předčasné závěrečné zkoušky. Siloti se mezitím přesunul do Paříže, kde si začal upevňovat pověst klavírního virtuosa, specializovaného především na hudbu Ference Liszta a svých ruských současníků. Ve Vídni proslavil do té doby neznámého Rachmaninova, který mu v té době například věnoval svůj 1. klavírní koncert. Roku 1894 začal organizovat koncerty spolu s Modestem Čajkovským a v letech 1895–97 působil v Antverpách, kde byl krutě zasažen úmrtím svého sedmiletého syna Ivana. I když se mu v lednu 1897 narodilo šesté dítě, vzpomínka na zesnulého syna ho nepřestávala pronásledovat, a tak se přestěhoval do Lipska. O rok později se poprvé představil v New Yorku, kde provedl mj. Čajkovského 2. klavírní koncert. Koncertoval i v dalších městech včetně Chicaga a na závěr se tehdy představil v newyorské Mendelssohn Hall. Roku 1900 obnovil Siloti svou kariéru v Rusku, tentokrát hlavně jako dirigent Moskevské filharmonie a klavírní pedagog, disponující vlastním studiem. 11. března 1902 dirigoval s velkým úspěchem světovou premiéru Rachmaninovovy kantáty Jaro, op. 20, a vzápětí i světovou premiéru Rachmaninovova 1. klavírního koncertu. Přesto bylo znát, že je stále daleko lepším klavíristou než dirigentem, i když si to nechtěl připustit. Od roku 1903 pokračoval ve své koncertní dráze v Petrohradu, kde založil vlastní komorní orchestr a kde jako koncertující umělec prosazoval budoucí velké osobnosti, například Pabla Casalse, který se stal doslova členem jeho rodiny, klavíristku Landovskou, Debussyho, Edgara, Sibelia, Prokofjeva, Rimského-Korsakova, Schönberga i Skrjabina. Na petrohradské konzervatoři pokračoval i ve svém pedagogickém poslání. V roce 1918 byl jmenován intendantem Mariinského divadla, ale po říjnové revoluci se rozhodl Rusko opustit přesto, že mu bylo vládou nabídnuto, aby se stal „ředitelem hudby pro celou zemi“. Zprvu působil ve Finsku, Francii a Anglii, ale v prosinci roku 1921 se usadil v New Yorku. Od roku 1924 nebo 1925 až do svého odchodu do důchodu v roce 1942 učil hru na klavír na Juilliard School i soukromě. V březnu roku 1923 realizoval pro studio Duo-Art také své první nahrávky a pedagogické filmové snímky, z nichž se však zachoval pouze zlomek. Do třicátých let Siloti samozřejmě také koncertoval. Například roku 1931 nabídl newyorským posluchačům s velkolepým ohlasem recitál věnovaný J. S. Bachovi, Lisztovi a Chopinovi, i když přídavku se tehdy návštěvníci nedočkali, jelikož po závěrečné skladbě zůstal Siloti na pódiu na minutu tiše stát, aby vzdal hold právě zesnulému Thomasu Alvovi Edisonovi. Velkolepá byla i jeho spolupráce s americkými orchestry. Byl to Arturo Toscanini, který v letech 1930–31 spolupracoval na svých koncertech pouze s jediným sólistou, a tím byl právě Alexander Siloti. 19. a 21. listopadu 1931 oba s velkým úspěchem vystoupili společně s Newyorskou filharmonií na večerech věnovaných Lisztovi a Schubertovi. Stejně velkolepého ohlasu se Siloti však dočkal i 22. října 1936, kdy se představil s orchestrem Juilliard School na koncertě věnovaném 125. výročí narození a 50. výročí úmrtí Ference Liszta. O osm let později, 8. prosince 1945, po dlouhé nemoci ve svém bytě v newyorském hotelu Ansona zemřel. Bylo mu 82 let.

Klavírista a pedagog
Traduje se, že na přelomu 19. a 20 století byl Siloti ještě uznávanějším pianistou než jeho bratranec Sergej Rachmaninov.
Uvědomovali si to i jeho skladatelští současníci, kteří mu své skladby rádi věnovali. Pamětníci vzpomínají, že měl více šarmu a že svým silně emotivním projevem inklinoval až k sen-timentalitě. „Jeho projev byl šlechetný, obdařený nádhernou zpěvností,“ prohlásil jeho žák z Juilliard School, americký klavírista brazilského původu Bernardo Segall. Částečně, a to pouze v tempových obrysech, o tom svědčí i jeho fragmentární nahrávky. Škoda, že jsou z našeho pohledu tak nedokonalé. Byly totiž pořízeny pomocí klavíru připojeného k děrovacímu stroji, který nebyl schopen automaticky zachytit dynamiku, a tak se nahrávka musela upravovat dodatečně uměle. Sám jsem si z jediného Silotiho uceleného snímku, věnovaného Lisztově skladbě Bénédiction de Dieu z cyklu Harmonies poètiques et religieuses III, všiml jeho pozoruhodně nervní agogiky, drobnokresebného zacházení s jednotlivými hlasovými linkami a hlavně přirozené plynulosti a zpěvnosti projevu, který jako by svým téměř permanentním legatem otupoval hrany. Co se týká technické stránky jeho projevu, je známo, že Siloti kladl obrovský důraz na optimální prstoklad. Ten svůj si do studovaných skladeb vpisoval přímo pedanticky a také se jím pedanticky řídil ve snaze, aby si nejen usnadnil zvládnutí těch nejkrkolomnějších pasáží, nýbrž také proto, aby docílil onoho vzpomínaného uhrančivého legata.
V každém případě to byl jeden z klavírních velikánů, kteří do 20. století přenesli velkolepé interpretační umění, představované školami Liszta a Antona Rubinštejna, a kteří měli ve své době obrovskou autoritu nejen v koncertním životě, ale rovněž u svých žáků. Nejde jen o počet vynikajících Silotiho odchovanců (k těm nejslavnějším patřili kromě Rachmaninova Bernhard Stavenhagen, Alexej Haieff, Marc Blitzstein, Gladys Ewart, Eugene Istomin a Konstantin Igumnov), ale také o to, jak mu jeho žáci věřili. Vzpomeňme na jeho působení v Petrohradě – na 700 studentů konzervatoře se pravidelně zúčastňovalo jeho koncertních zkoušek. Byly chvíle, kdy se Siloti jako pedagog cítil opravdu šťasten, například v době, kdy učil svého bratrance Rachmaninova. Traduje se, že mu zadával ke studiu dlouhé a náročné skladby a ten se je přes noc naučil dokonale zpaměti. Do detailu vypilovat třeba Brahmsovy Variace na Händelovo téma mu zabralo dva dny! Ještě jeden fakt je důležité připomenout. Skutečnost, že Silotiho klavírní svět byl spojen s nejlepšími tradicemi 19. století, zdaleka neznamená, že by repertoárově zůstal jen u rozevlátého romantismu. Co se repertoárového výběru týče, nemohl se například shodnout s Vasilijem Safonovem, jehož názory mu v tomto směru připadaly konzervativní. Pravda, k jeho nejoblíbenějším skladatelům patřili Bach, Schubert, Liszt, Čajkovskij a Rachmaninov, ale například i takový Skrjabin, ten ho přímo ohromoval, stejně jako Stravinskij. Ostatně, byl to Sergej Ďagilev, který si Stravinského díky Silotiho interpretaci poprvé vůbec všiml. Nebo Prokofjev. I s ním se navzdory počátečnímu tápání Siloti dokonale sžil. Inicioval premiéry řady jeho děl (např. Symfoniety nebo Skytské suity) a nabídl mu dokonce, aby s ním bydlel ve společném domě. Se stejným zápalem prosazoval jako organizátor koncertů i další moderní autory, například Schönberga, jemuž umožnil na svých koncertech provést jeho symfonickou báseň Pelléas a Mélisanda.

Editor
Je známo, že ne všemi klavírními úpravami skladeb, jejichž předlohy jsou zachovány v originále, se má smysl zabývat. Existují však případy, kdy tyto úpravy opravdu originálům pomohly a navíc byly autory originálu schváleny. Siloti měl mimořádný cit pro takový klavírní zápis, který dokonale slouží skladatelovu záměru, a přitom šetří pianistovu energii. Mistrovsky upravoval zápis akordických běhů, které rozepisoval do obou rukou, do obou rukou rozepisoval i oktávové běhy, u kterých byl přesvědčen, že by měly znít více legato, a uměl vymýšlet optimální prstoklady (podrobněji si o tom můžeme přečíst na internetu díky doktorandské práci Noppawana Tantikarna z univerzity v Miami). Jak Liszt, tak Čajkovskij a Rachmaninov na Silotiho v tomto směru naprosto spoléhali a nejednou ho prosili o radu. Liszt dokonce jednou prohlásil: „Siloti má vždy pravdu,“ a dal svému žáku k stylizačním úpravám svých skladeb neomezenou pravomoc. Pouze Čajkovskij, který s ním dlouhá léta spolupracoval, se s ním v jednom zásadním případě neshodl. Šlo o jeho 1. klavírní koncert, ve kterém provedl Siloti některé škrty, oslabující mj. vyznění autorových nádherných modulačních kaskád, a prosazoval (což u v podstatě lyricky založeného pianisty překvapilo) i razantnější akordiku. I tak je však nutno přiznat, že se „jeho“ verze u klavíristů vžila, i když sám Čajkovskij prosazoval tu svoji, lyričtější, kterou dnes propaguje například Kirill Gerstein. Jsou tady však další Silotiho mistrovské úpravy klavírních skladeb, například klavírní stylizace Bachova Preludia h moll (BWV 855a), kterou tak proslavil Emil Gilels, a také Silotiho stylizační úpravy skladeb, které klavíru věnovány nejsou, mj. klavírní transformace Bachova Air z Orchestrální suity D dur, BWV 1068, klavírní přepis Bachovy Chaconny (oproti Busonimu prosvětlenější), Saint--Saënsova Labuť a desítky dalších. O tom, že je o ně zájem, svědčí skutečnost, že všechny tyto úpravy byly v roce 2003 shromážděny spolu se Silotiho životopisem od Charlese Barbera v newyorské sbírce Carla Fischera. Je dobře, že je tento klavírní velikán na počátku nového tisíciletí znovu připomínán. Mimochodem – zmíněná Barberova Silotiho biografie nese vábivý název „Zrozen ve hvězdách“ – a je doplněna hřejivými vyznáními od takových hudebníků jako Vladimir Ashkenazy, Jevgenij Kissin, Valerij Gergiev nebo Marilyn Horne.

Nahoru | Obsah