Hudební Rozhledy

Muzikantské fugy - Florian Leopold Gassmann

Stanislav Bohadlo | 11/18 |Studie, komentáře

Florian Leopold Gassmann, mědiryt Johanna Balzera podle A. Hickela, 1773, Gallica

„Měl nejlepší morální charakter; obvykle byl velmi vážný a uzavřený; mezi věrnými přáteli se však rozveselilo celé jeho bytí až do stavu vysoké radosti.“
Joseph Sonnleithner, Wiener Theater-Almanach für das Jahr 1795, Wien 1795
Joseph Sonnleithner považoval Floriana Leopolda Gassmanna (1729–1774) už dvacet let po jeho smrti za „jednoho z největších skladatelů, kteří žili“ a rozhodl se ve svém divadelním Almanachu (1795) uveřejnit Životopisnou skicu o F. L. Gassmannovi, jehož díla se tolik nehrají, který nebyl po zásluze oceněn a je nejvyšší čas o něm shromáždit co nejvíce informací, dokud to je ještě možné. Příčiny Sonnleithner nalezl v nízkém vkusu posluchačů toužících po ustálených formách, jednoduché melodii a harmonii a v neschopnosti vypořádat se s odlišnými estetickými normami národních škol. „Gassmann byl z Čech [ein Böhme]. A je všeobecně známo, že tento národ vyniká svým zvláštním nadáním pro hudbu a výjimečnou tělesnou zručností ovládat všechny druhy hudebních nástrojů. Skoro všechny evropské dvory mají ve stavu hudebníky z tohoto národa. I četní skladatelé nejvyšší úrovně byli z Čech. Sami Italové … obdivují díla takového Stamitze, Kosseka, Tůmy a zejména slavného Misliweczka, který je znám pod jménem Venatorini nebo il Boemo.“ Jako opus 1, publikovaný v roce 1769 Venierem v Paříži a Lyonu, zveřejnil Gassmann šest kvartet pro variabilní obsazení, ale na počátku jeho skladatelské profese příznačně stojí cyklus 26 fug!

Útěk do Varů a do Benátek na truc otci
Sonnleithner se odvolává na Abbildungen … F. M. Pelzela (1773) s Gassmannovým portrétem a kratičkým medailónkem, ale jedinečná svědectví získal přímo od Gassmannovy vdovy a od jeho žáků včetně A. Salieriho. Tak ho měl otec, chudý kramář v Mostě (Brüx), dát už v útlém věku k jezuitům do Chomutova. Mostecký regenschori Johann Woborzil (Vobořil) byl Gassmannův první učitel zpěvu, houslí a hry na harfu (potvrdil to i Woborzilův syn, obdivovaný houslista z Bendovy vídeňské Medey). Když mu bylo dvanáct let, hudba ho tak přitahovala, že se už začal zabývat výhradně jenom jí a představa pokračovat v otcovské kramářské „kariéře“ ho děsila. Učinil nakonec složité rozhodnutí, „nad nímž musí každý žasnout, rozhodnutí opustit své rodiče a své štěstí hledat na vlastní nebezpečí“. Spoléhal se na svůj příjemný zpěv a hru na harfu. Tajně a lehkovážně se vydal bez peněz na cestu a zamířil do Karlových Varů. Ale lázeňská noblesa si malého harfenistu oblíbila natolik, že podle Sonnleithnera „se setkal s takovými úspěchy, že za čtrnáct dní si vydělal neuvěřitelnou sumu tisíc tolarů“. Byla to právě harfa, které se později zcela zřekl a pouze dvakrát se nechal přemluvit, aby na ni zahrál: svou ženou a císařem Josefem II. Nyní se však rozpomněl, že už v Mostě slyšel, že zemí hudby je Itálie. Snad mu to i někdo z lázeňských hostů poradil, aby se vydal na cestu. Hlava mu hořela a nepřemýšlel, zda je, nebo není na takové cestování dost starý. Měl zkušenosti s latinou, opatřil si něco na sebe a poštovním vozem přijel do Benátek. Jenže peníze mu brzy došly. „Zdrcený zůstal tiše stát na jednom z mostů a začal žalostně plakat. Jeden kněz, který šel právě okolo, ho oslovil a Gassmann mu popsal, jak mohl nejlépe, svoje obtíže, udělal na kněze tak příznivý dojem, že ho vzal k sobě domů.“ Když se přesvědčil o chlapcově výjimečném talentu, věnoval mu otcovskou péči a usiloval o jeho další vzdělání. Přivedl ho k hudebnímu studiu k slavnému G. B. Martinimu, jenž ho během několika let zdokonalil tak, že mohl zastávat ke všeobecné spokojenosti místo varhaníka v ženském klášteře. Jedna ze sester ho s odkazem na genialitu doporučila hraběti Leonardu Venier à S. Felice, který se stal jeho skutečným mecenášem a „vykonal pro něho víc než slavní Římané pro Horácia“. Poskytl mu celé druhé patro svého benátského paláce a Gassmann dostal k dispozici hraběcí sloužící, stravu i právo přizvat si na návštěvu až dvanáct osob denně. „Jedním slovem žil tak nádherně jako hrabě sám, který tehdy užíval jeden z největších domů v Benátkách,“ dodává Sonnleithner. Zůstal ovšem vděčným, cílevědomým a pilným studentem, že ho Padre Martini zařadil mezi velké skladatele a vystavil si ve svém muzeu jeho portrét. To se už Gassmann znal s J. A. Hassem, N. Jommellim, B. Galuppim, N. Piccinim a svým příštím libretistou C. Goldonim. V letech 1757 až 1762 psal pro benátská divadla jednu operu ročně a jako cizinec získal ještě před Myslivečkem respekt hudební Itálie. Salieri ve svých Pamětech přiznává, jak se řídil Gassmannovou „projektovou metodou“, která spočívala v rozvržení metra a tónin v operních finále ještě dříve, než skladatel napsal jedinou notu.

Z Itálie do Vídně za hudební kariérou – a jako dux Salierimu
„Jeho sláva, šířená po celé Itálii, pronikla až k nám,“ rekapituluje Vídeňan Sonnleithner. Gassmann dostal z Vídně pozvání (1762), aby komponoval hudbu k baletním představením v obou vídeňských divadlech. Roku 1764 vystřídal Glucka na postu divadelního kapelníka a byl Josefem II. jmenován dvorním a komorním skladatelem s roční gáží 800 zlatých. Jeho melodie, zejména arietty, zněly Sonnleithnerovi ještě po dvaceti letech „jako by byly současné“. Státní smutek za Františka I. uzavřel vídeňská divadla (1765–66) a Gassmannova pracovní cesta do Benátek (Achille in Sciro) skončila tak, že s sebou přivedl zpět do Vídně svého oddaného žáka A. Salieriho.
Moravské město Uničov (Mährisch-Neustadt) znamenalo 3. září 1770 pro Gassmanna veliký umělecký a společenský úspěch. Ačkoliv měl už za sebou šestnáct obdivovaných oper v Benátkách, Římě, Florencii i ve Vídni, dostal příležitost zkomponovat na libreto M. Coltelliniho podle Goldoniho předlohy komickou operu La Contessina (Komteska) u příležitosti setkání Josefa II. a pruského krále Friedricha II. Pruský král melodie z Contessiny miloval a často je na flétnu hrál. Dokonce žádal Josefa II., aby mu Gassmanna přenechal, protože „on píše zcela podle jeho srdce“. Roku 1772 byl povýšen do funkce dvorního kapelníka a celý orchestr doslova oživil. Souviselo to především s tím, jak svěřoval orchestru v duchu Gluckovy reformy výraznou dramatickou roli. Gassmannův rozhled a vzdělanost ho dovedla i k reorganizaci dvorní knihovny, kde se uplatnil ve vedení této mimořádné sbírky a sám sestavil dokonce katalog vzácných tisků.

Od těsny opakující se chudoby k založení Tonkünstler-Societät
Podle K. Vetterla (1929) se hrabě Jindřich Haugwitz z Náměště nad Oslavou osobně seznámil s Gluckem, Salieri mu vysvětloval kompozici, zásoboval ho v Náměšti svými rukopisy a prohlásil se (neprávem!) za zakladatele vídeňské Tonkünstler-Societät, kterou Haugwitz podporoval. Zakladatelem byl však v roce 1771 Gassmann, jehož komorní skladby a 24 symfonií v Haugwitzově sbírce konkurují Haydnovi (55) a Mozartovi (26). Po roce 1808 však jako zapřisáhlý gluckista zcela odmítl vídeňský singšpíl a italskou komickou operu i s Gassmannem. V dizertační práci z roku 2017 The Tonkünstler-Societät and the oratorio in Vienna, 1771–1798 odkrývá E. M. Wuchner význam vídeňské Společnosti hudebníků, která měla za cíl posílit společný penzijní fond, aby dostatečně zabezpečil vdovy a sirotky po zemřelých členech. Gassmann ji nejprve nazval Společností vdov po hudebnících (Witwensocietät der Tonkünstler), figuroval zde jako viceprezident a příjmy se skládaly z členských příspěvků, darů a výnosů z oratorních premiérových produkcí dvakrát do roka, v době půstů a adventů, i z vydatné podpory Josefa II. Od počátku byla stejně významná jak umělecky, tak i sociálně. Podle tabulky Christine Blanken (Franz Schuberts „Lazarus" und das Wiener Oratorium zu Beginn des 19. Jahrhunderts, 2002) bylo v letech 1772–1830 ve Vídni při veřejných oratorních produkcích uvedeno 340 děl, kde přirozeně dominuje Haydn (115) a Gassmann je ze čtyřiačtyřiceti autorů na 17. místě se čtyřmi oratorii. Jeho oratorium La Betulia liberata na Metastasiovo libreto, dirigované (nikoliv komponované!) Salierim 29. března 1722, tuto dlouhou řadu filantropických duchovních koncertů zahajuje.

Fuga z mládeneckého života a tragická coda
Ve čtyřiceti letech se oženil s Barbarou Damm, když využil příležitosti přímého dotazu Josefa II., kdy se bude ženit. „Jakmile mi Vaše Jasnost udělí svolení,“ odpověděl, když narážel na modré hedvábné nitě na jeho oděvu – přinesené z domácnosti dvorního punčocháře Damma.
Sonnleithner také uvádí ve svém prvním Almanachu mezi členy italské operní společnosti obě Gassmannovy dcery, „starší [Maria Anna Fux * 1771] i mladší [Maria Therese Rosenbaum *1774 ]“ jako druhé dámy v Marinelliho italské společnosti, angažované v roce 1790. Vděčný Gassmannův žák Salieri je obě tři až čtyři hodiny denně vyučoval po více než deset let. Sonnleithnerovi tato Salieriho ušlechtilost vháněla slzy do očí.
„Při jedné z jeho cest napříč Itálií se mu splašili koně, chtěl z kočáru vyskočit, ale zachytil se na kočárovém řetězu. Koně ho smýkali tři čtvrtě hodiny za sebou a dvě žebra se mu prolomila do hrudi. Od té doby na něm bylo vidět silné bušení srdce, dokonce na konečcích prstů. I když byl jinak v klidu. Od té doby také velmi málo spal; dřímal obvykle jen jednu nebo dvě hodiny.“ Doktor Quarin císaři přesně popsal Gassmannovy potíže, které pak pitva potvrdila. Našel polipy na neobyčejně velkém srdci, které bylo nakonec zvlášť uloženo u milosrdných bratří.

Nahoru | Obsah