Hudební Rozhledy

Vladimír Kouřil: Kámen a mouka. Povídky ztichlého rock´n´rollu

Jan Blüml | 11/18 |Knihy a notoviny

Poslední kniha Vladimíra Kouřila má poněkud jiný charakter, než tomu bylo u jeho předchozích prací, například těch dokumentačních o Jazzové sekci. Autor zde poprvé vstupuje na pole povídkového žánru. Navzdory řečenému publikace ale přece jen nabízí minimálně dvě roviny čtení: tou první jsou poutavě podané příběhy zdánlivě všedních dní, zasazené do kulis poválečných – komunistických i postkomunistických – desetiletí v československém srdci Evropy, příběhy beatnického a existenciálního ražení plné putování přírodou, zemí i časem, osudových přátelství, setkávání i loučení. Tou druhou je – slovy editora Jana Šulce – „svědectví o snech a prožitcích celé jedné generace vypovídající o naší zemi v průběhu více než šedesáti let“. Jde o svědectví rockové generace narozené ve čtyřicátých letech, jejíž vidění věcí formoval zejména myšlenkový svět let šedesátých stejně jako kulturně politické milníky let 1968 a 1989.

Nakonec snad můžeme knížku chápat také jako memoáry samotného autora, což naznačují epizody s dětstvím na malé vesnici, pražským rock’n’rollovým mládím či vzpomínkami na život strávený ve vězení v druhé polovině 80. let. Míra případné fabulace pochopitelně není nezasvěcenému čtenáři zřejmá, hlavní postavy deseti příběhů, které rámcově postupují od Kouřilova dětství do současnosti, vystupují veskrze anonymně („malý chlapec“, „Chodec“ nebo „Přemysl Třetí“).
Přidržíme-li se dokumentační linie, autor mezi řádky sugestivně podaných příběhů čtenáři ukazuje řadu historických reálií, ať už uměleckých či sociokulturních. Jde například o populárně hudební mapu Prahy šedesátých let s písní The Kinks Sunny Afternoon znějící z rádia během jednoho prázdninového nedělního dne; z rádia, z něhož mladí k nevoli rodičů po nocích chytali stanici Luxembourg, které ale mnohdy ještě zdobila cihlově červená cedulka s černými literami: „Poslouchání cizího rozhlasu se může trestat i smrtí.“ Od války ještě neuplynulo tolik času. Jiná kapitola přivádí čtenáře na rockový koncert s vrcholem v podobě živelné Long Tall Sally od Little Richarda a s energií, „o jaké si skladatelé symfonií mohou jen nechat zdát“. Nakonec těm, kdo tyto události bezprostředně prožívali, už nikdo nevymluví, že s rockem přišla „jedna z nejvýznamnějších kulturních erupcí dvacátého století“.
Hrdinové či spíše antihrdinové jednotlivých příběhů v různých situacích uvažují o mnohých hudebních i jiných otázkách. Leitmotivem je vyrovnávání se s komunistickou minulostí, respektive otázka, do jaké míry lidé žijící v minulém režimu prožívali hudbu, kulturu a vůbec život jinak, než tomu bylo jinde. Ano, jaké měl vlastně mladý člověk v tomto „bezčasí“ možnosti? Jenže, jak pravil Poutník: „Každá generace si prožívá protivenství své doby.“ Přemysl Třetí jinde uvažuje: „Je ale opravdu dobře, že civilizace naplnění snů v lecčems usnadňuje? Neděje se to na úkor něčeho jiného? Neztrácí se tím přirozenost života?“ Tázání je základem filozofie, odpověď jejím popřením; styl Vladimíra Kouřila je jednoznačně filozofický.
Jestliže jsme zmínili Poutníka, právě on je jednou z hlavních postav povídky, která zachycuje zážitek příslušníka rockové generace (zřejmě Vladimíra Kouřila) z památného koncertu The Rolling Stones na Strahově v srpnu 1990. Pomineme-li mystický, religiózní nádech, který autor situaci oprávněně přikládá, v textu se objevuje nejeden zajímavý postřeh. Jde například o analýzu mnohatisícového publika – „procesí zahrnujícího všechny věkové vrstvy obyvatel, v němž se nejrůznější typy lidí, sociální i politické rozdíly stírají“. Stejně tak z povídky vyplývá, jak zásadní roli ona událost v kontextu českých hudebních dějin druhé poloviny dvacátého století měla: „Hluboko v noci za mohutného ohňostroje končil jeden z nejkrásnějších koncertů našich životů. Teď, s odstupem let, se muž ujišťuje, že byl pro něj i tím nejdůležitějším.“
Témat, která Kouřilova kniha v souvislosti s českou scénou otevírá, je ještě mnoho, ať už jde o vyrůstání z původních „subkulturních identit“ okolo třicátého roku věku, generační tenze šedesátých, ale i devadesátých let či o „kulturní regionalismus“ – příběh o tom, jak se pražský chlapec „ze světa rock’n’rollu, květinových halen a zarůstajících cest ke chrámům“ na konci 60. let poprvé a neslavně potkal se svou korespondenční známostí z malého města Slovenského rudohoří v povídce Hadec, mimo jiné ukazuje, jak moc je zavádějící určitou historickou epochu interpretovat pouze prizmatem velkoměstské mentality mladého člověka, což se (nejenom) v souvislosti se „zlatými“ šedesátými roky, „progresivními“ v tom či onom ohledu, nejednou stalo a děje.
Kouřilova kniha je důmyslně vystavěná. Začínáme a končíme Jitřenkou čili Večernicí, vlastně Venuší – tak se jmenovala i známost ze Slovenska. Poněkud tajemný název celého díla objasní nejenom mudrosloví Přemysla Druhého z povídky Večernice, ale také záplava kamení napříč celým textem – Hadec spadlý z nákladního auta za slovenským Městečkem, Skála a rohlík jako krycí název pořadu kapely Sputnici či „kameny valící se do Prahy“, The Rolling Stones.

Vladimír Kouřil: Kámen a mouka. Povídky ztichlého rock’n’rollu, Praha: Nakladatelství 65. pole, 2017, 281 stran. ISBN 978-80-87506-96-7.

Nahoru | Obsah