Hudební Rozhledy

Houslař Jiří Hodina

Rafael Brom | 11/18 |Svět hudebních nástrojů

Houslař Jiří Hodina

Houslařské soutěže jsou užitečné příležitosti, mimo jiné k setkání s lidmi od řemesla, ke kterým se jinak nedostanete. Ale jsou i takoví, kteří nejezdí ani na soutěže, sedí v dílně a vyrábějí, aby se uživili. Ptali se tuhle jistého našeho superpopulárního a pilného literáta, jestli se dá psaním uživit. Prý nedá. Ptali se kdysi našeho významného mistra houslaře, kolik že jich u nás je. Prý takových čtyřicet, kteří se dokážou řemeslem uživit. Chtějte pak po houslařích, aby se vám připletli do cesty. Na Jiřího Hodinu (21. 3. 1974, Cheb) jsem měl štěstí, potkal jsem ho na letošních přehrávkách neboli Mezinárodní tónové soutěži houslí a kytar v prostorách Houslařské školy při Integrované střední škole v Chebu. Cenu za dělené třetí místo nepřevzal ale sám houslař, ale zástupce firmy Strunal Schönbach, s. r. o. , z Lubů u Chebu. Pan Hodina je totiž v této firmě zaměstnán jako houslař specialista. Naštěstí jsem ho v prostorách školy potkal ve společnosti Oldřicha Holého, bývalého vyučence, dílenského mistra, ředitele a pak majitele lubského závodu Cremona, který v devadesátých letech převzal název Strunal, dnes s přidaným názvem Schönbach podle předválečného jména města Luby. A naštěstí jsem pořídil i jejich snímek. Na rozhovor nedošlo, ten se mi poštěstil až při velkolepém Dnu otevřených dveří jmenované firmy letošního 23. září. Pak už přišla obligátní otázka…

  • Pane Hodino, vy jste nejspíše nastoupil do učení v době, když měla v Lubech u Chebu houslařská továrna ještě jméno Cremona a učiliště Závodní učňovská škola, že?
    Ano měla, a já jsem do Lubů u Chebu nastoupil v roce 1988 a vyučil jsem se tam v roce 1991. Učil nás pan Vladimír Čech, to byl náš mistr odborného výcviku v dílně, a po vyučení jsem rovnou nastoupil do závodu Cremona, který se od té doby dvakrát přejmenoval. Nejprve na Strunal a pak na dnešní Strunal Schönbach. Od té doby tady pracuji, už je to dobrých třicet let, kdy jsem začal s řemeslem. Já jsem absolvoval tříletý učební obor bez maturity, mě zajímala víc práce než učení. Pokud si vzpomínám, tak v pedagogickém sboru byl také pan Petr Plzák nebo Zdeněk Zadina, který nás učil teorii. Nebyl jsem ubytovaný na internátě, do školy a potom do práce jsem dojížděl, bydlím taky kousek – deset kilometrů od Lubů ve vesničce Kopaniny.
  • Předpokládám, že jste se tedy narodil v Chebu?
    Ano, narodil jsem se v Chebu, naši se do Kopanin dostali po válce z Pelhřimovska. Tehdy se sem přistěhoval dědeček s mým pozdějším otcem, kterému bylo osm let.
  • Kdo byli vaši spolužáci a kteří zůstali věrni řemeslu?
    No, u řemesla jich zůstalo málo. Učili se se mnou třeba Karel Křesťan, Luděk Strašrybka, Saša Švýcarský, mezi pár děvčaty zůstala u řemesla třeba Petra Križovičová, ta pracuje ale u jiné firmy, tady v Lubech u pana Josefa Holiše, jmenuje se Akord Kvint.
  • V šedesátých letech byl na učilišti předmět hudební výchova, v němž se učni, kteří to ještě neuměli, učili hrát na housle. Jaké máte vy hudební záliby, hrajete na nástroj?
    Ne, vůbec nehraju.
  • Nakonec při práci na houslích vám to vůbec nevadí, že?
    Hraní na nástroj při práci opravdu nepotřebuji, i bez toho získávají moje housle na přehrávkách ceny. Samozřejmě, že některé z nich hrají lépe, některé hůře, ale v posledních třech letech, kdy se přehrávek zúčastňuji, je vlastně každý rok ten můj nástroj buď druhý nebo třetí.
  • Co vás přivedlo k houslařině?
    Mě vždycky bavila práce se dřevem a pak – učňovská škola byla pro mě nejblíž od Kopanin, tak jsem do ní nastoupil. Houslařina se mi zalíbila, práce mi šla od ruky a bavila mě a baví mě do dneška. Je to vlastně zároveň i můj koníček.
  • Houslaři povětšinou pracují podle nejznámějších modelů – Stradivariho a Guarneriho – někteří ale i podle těch méně proslulých mistrů. Třeba před pár lety zesnulý Libor Šefl měl pro práci na violoncellech oblíbený model Giovanniho Batisty Rogeriho ze starého italského centra Brescie. U vás bude asi výběr, vzhledem k zaměstnavateli, jednoznačný?
    Tady se vyrábějí nástroje většinou podle modelu Stradivari a také podle modelu Guarneri, rozdíl mezi nástroji je jenom podle barvy, kterou si zákazník vybere. Dělají se ve škále od světlých po velmi tmavé a také v provedení takzvaně „stařených“ houslí.
  • Vy, jak je v závodní výrobě obvyklé, neděláte celé housle od základu, jaký je váš podíl na stavbě nástroje?
    Já ponejvíce dohotovuji předfrézované desky – horní i dolní, které dopracovávám v ruce na správnou sílu, vyřezávám efa, nalícuju trámec. Dělám většinu operací na lepších koncertních nástrojích a pak je ručně lakuji. Vedle toho také dokončuji krky a hlavičky, které jsou, podobně jako desky, také předfrézované do hrubého tvaru. Ty se musí dodlabat na přesnou míru, začistit a upravit hrany – jako u desek.
  • Věnce, to je sestava dolních, středních a horních lubů spojených horním a dolním špalkem a středními růžky a osazených olubením pro rozšíření plochy pro přilepení desek, nejspíše neděláte? To je práce co do akustiky nástroje méně choulostivá, i když samozřejmě odpovědná.
    Věnce nekompletuji, ty tady dělá kolega. Konečná montáž – nasazení strun, struníku, žaludu a seřízení – to je také úkol pro kolegy. To proto, abych se mohl věnovat další práci na deskách a na lakování. Od moření, položení základu – základní vrstvy laku, vyladění barvy, nanesení potahu – krycí vrstvy laku, leštění, to všechno dělám na těch nejlepších koncertních nástrojích já.
  • Laky nepochybně používáte podle jistého daného vzorníku?
    V podstatě ano, jsou dané různé odstíny barev, některé se dělají hodně světlé, někteří zákazníci chtějí tmavý lak, někdy až do černa, když se napodobuje stáří nástroje.
  • Zabýváte se také mícháním laků od základu? Mnozí houslaři si od speciální firmy kupují takřka hotový lak, který podle svého zvyku ředí či přibarvují a jinak upravují.
    My tady v podniku máme svoji recepturu a svého kolegu na přípravu laku z pryskyřic a dalších ingrediencí, který je míchá pro potřebu celého sortimentu, od školních nástrojů po ty nejlepší. Já si ten lak pak upravuji – ředím a zahušťuji – podle toho, jestli ho používám pro základ nebo pro další vrstvy až po finální. Určuji si také odstín barvy a leštěním dávám laku konečný vzhled v rejstříku od matné až po lesklé varianty.
  • Chodil jste v době učení nebo poté k nějakému místnímu mistru houslaři na zkušenou?
    Chodil jsem k panu Miroslavu Pikartovi, ten mě učil lakovat štětcem od základu. Dali mě tam k němu ze závodu, aby mě to naučil, protože po revoluci se lidé různě rozešli do svobodného zaměstnání nebo do nových firem a nezůstal tu nikdo, kdo by tu práci zastal. K mistru Pikartovi jsem chodil domů.
  • To jste se tam musel setkávat s jeho synem Petrem, také houslařem podle rodinné tradice.
    Potkával jsem se tam s ním, ale v té době dělal Petr v lese dřevorubce, což mistra Pikarta mrzelo. Měl doma všechno od dílny po materiál a mohl pokračovat. Nakonec se k řemeslu vrátil, teď dělá tady v basárně violoncella a kontrabasy.
  • Jste svobodný, a tak je před vámi i možnost založit si vlastní samostatnou dílnu, neláká vás to?
    Hodně lidí se mě ptá, proč nedělám doma. Ale z toho já mám trochu obavy, možná by to šlo, možná ne. Živnostník má hodně starostí a tou největší je, aby měl dost objednávek na svou práci. Takové starosti ubírají čas na vlastní výrobu nástroje. Dneska je totiž na celé houslařské profesi nejhorší etapa prodeje nástroje. A já tady ve firmě, kde pracuji včetně učební doby 30 let, už přesně vím, co tady můžu nebo nemůžu udělat.
  • Věnujete se tedy opravám či stavění houslí u sebe doma alespoň po práci?
    Tak opravy ani housle pro vlastní potěšení doma nedělám, i když jsem na to vybavený. Práci si beru domů jen v případě zvýšené zakázky, abych nemusel být v dílně přes čas. A také mám ještě jinou zálibu než houslařinu, a tou je myslivost. Kromě toho máme doma pole, tak se také zabývám zemědělstvím a zajímají mě i stroje, konkrétně traktory, zvláště od jedné americké firmy, jejíž zkratku mám ve své e-mailové adrese.

    Život houslaře Jiřího Hodiny je prostý a dělný a připomíná jeho předky z jihočeské krajiny sousedící s Vysočinou. A také připomíná komunitu houslařů, kterých byla kdysi továrna plná. V rozhoru s jednatelem firmy Strunal Schönbach, s. r. o., Lukášem Mikeskou bylo zmíněno, že oproti více než šesti stovkám zaměstnanců bývalé Cremony pracuje dnes v dílnách 70 lidí. Ale kreativních – mezi novinky sortimentu patří takzvané tiché housle s obchodním názvem Freedom. Jejich moderní design si podržuje klasický tvar houslí, krk je zkrácen o hlavičku a je zakončen skříňkou na kolíčky. Tělo houslí bez ozvučné skříňky je vytvořeno z masivního javorového dřeva. Hra na housle Freedom dosahuje nízké hladiny decibelů a je tedy možné hrát na ně bez obav z obtěžování sousedů. Pro potřeby hlasitého hraní je zvuk veden prostřednictvím snímače české výroby do reproduktoru – jak uvedl vedoucí výroby firmy Strunal Schönbach, s. r. o., Jindřich Káňa.

    Nahoru | Obsah