Hudební Rozhledy

Klavírista a dirigent Wayne Marshall

Robert Rytina | 12/18 |Rozhovory

Wayne Marshall

Už 16. února 2019 budou mít návštěvníci pražského Rudolfina opět možnost setkat se s významným britským klavíristou a dirigentem Waynem Marshallem, a to v obou zmíněných hudebních rolích. Ačkoliv… Vlastně nikoliv ve dvou, ale hned ve třech! Kromě toho, že spolu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Pražským filharmonickým sborem a kvartetem pěvců nastuduje výběr z Gershwinovy opery Porgy a Bess, objeví se zde v úvodu i jako sólový klavírista. Ovšem ne ledajaký: bude představovat autentickou postavu z děje jménem Jasbo Brown. V této úloze vystoupil už v osmdesátých letech na festivalu v Glyndebourne ve slavné inscenaci režiséra Trevora Nunna a dirigenta Simona Rattlea, takže si dodnes pochvaluje, že mu jeho historicky první setkání s operou přineslo možnost poznat ji nejprve z jeviště, což je prý zkušenost k nezaplacení…

Dnes osmapadesátiletý hudebník, jehož rodiče přišli do Velké Británie z Barbadosu, je momentálně šéfdirigentem WDR Funkhausorchester v Kolíně nad Rýnem a hlavním hostujícím dirigentem u Orchestra Sinfonica di Milano Giuseppe Verdi. Od závazků u těchto těles ho však neustále odvádí hostování po celém světě v roli zasvěceného interpreta americké hudební klasiky 20. století. Nejedná se ale jen o dobře známá díla Georga Gershwina nebo Leonarda Bernsteina; Wayne Marshall se intenzivně zajímá i o současná orchestrální a operní díla autorů, jakými jsou John Adams, Jake Heggie nebo James MacMillan. Operu Velký Gatsby Johna Harbisona dokonce uvedl v roce 2015 v drážďanské Semperoper v evropské premiéře, což mohu z vlastní divácké zkušenosti potvrdit jako počin v pravdě památný... V telefonicky vedeném rozhovoru jsme s panem Marshallem na tuto zajímavou zkušenost narazili také, nicméně ústřední postavou, kolem které se naše povídaní točilo především, byla přece jen osobnost skladatele George Gershwina. Jak záhy zjistíme, právě jemu totiž Wayne Marshall za svou celoživotní lásku k americké hudbě vděčí především...

  • Ve vašem uměleckém životě hraje téměř po celou dobu vaší kariéry důležitou roli americká hudba 20. století. Jaké byly hlavní podněty, které vás přivedly k zájmu právě o tento repertoár?
    Můj zájem o americkou hudbu začal v době, kdy mi bylo asi osm let a náhodně jsem v rádiu zaslechl Gershwinův Koncert pro klavír a orchestr F dur. Ta skladba mne úplně fascinovala, protože jsem nikdy předtím něco tak úžasného neslyšel! Sám pro sebe jsem si už tehdy řekl: tohle bych se chtěl naučit taky. Takže jsem si okamžitě obstaral partituru a začal se koncert pomalu učit. A o čtyři roky později už jsem tu skladbu hrál na koncertech... Tak začal můj láskyplný vztah s Georgem Gershwinem, můžeme-li to tak nazvat. Postupně jsem pro sebe začal objevovat i jeho další orchestrální díla, jako je Rhapsody in Blue nebo Američan v Paříži. A když jsem pak viděl i nejrůznější skvělé filmové muzikály v čele s Bernsteinovou West Side Story, byl to pro mě další velký objev a začala se další zajímavá kapitola mého vztahu k hudbě ze druhé strany oceánu. Ale abychom se vrátili ke Gershwinovi – byl to právě on, kdo stál na začátku. Jeho hudba mě neskutečně oslovovala a chtěl jsem prostě objevit a poznat vše, co se jí nějak týká.
  • Čím je pro vás Gershwinova hudba stále tak výjimečná?
    Jak už jsem říkal, ten zážitek z dětství byl pro mne v mnohém určující. Ale dalším velkým podnětem pro mé studium hudby Georga Gershwina byly jeho muzikály z produkce studia Metro Goldwyn Meyer. Zvuk orchestru v těch filmech byl zkrátka jedinečný! Kdykoliv pracuji s orchestry celého světa na nastudování některé z Gershwinových skladeb, vždy mám ten zvuk na paměti a snažím se svůj pocit z něj předat i hráčům. Zmíněný „pocit z hudby“ je podle mého názoru nesmírně důležitý, ale zároveň v samotném notovém zápisu v podstatě nezachytitelný. Mají-li hudebníci na pódiu to správné pochopení pro Gershwinův kompoziční styl a pro mé snažení, bývají pak výsledkem fantastické koncerty. Některé orchestry to samozřejmě zvládají snáz, jiným to trvá déle a existují i orchestry, které se mi zkrátka přesvědčit nepodaří... Ale ta vášeň stále se o to snažit mě na práci dirigenta pořád moc baví!
  • Do Prahy přijedete v únoru 2019 dirigovat koncertní úpravu Gershwinovy opery Porgy a Bess. Co pro vás osobně znamená právě toto dílo? Mohl byste nám přiblížit formu, ve které opera v Praze zazní, a říci více o interpretech, s nimiž se ve Dvořákově síni Rudolfina setkáme?
    Poprvé jsem se s Porgym a Bess setkal v roce 1986 na festivalu v Glyndebourne jako korepetitor, a pozor – také jako jedna z postav na jevišti! Představoval jsem Jasba Browna, který hraje v předehře klavírní sólo, ale ve zbytku díla se už nevyskytuje... Seznámení s Porgym a Bess bylo pro mne důležité zejména v tom ohledu, že do té doby jsem o opeře jako žánru prakticky nic nevěděl. A najednou jsem se ocitl uprostřed osmi týdnů intenzivních zkoušek, které vedl dirigent Simon Rattle. Poskytlo mi to tenkrát ohromný vhled do problematiky. Protože jsem účinkoval jen na začátku, mohl jsem po zbytek představení sledovat Simona a orchestr při práci. Byla to skvělá zkušenost, ze které v mnohém čerpám dodnes. Do Prahy přivážím Porgyho a Bess v úpravě pro orchestr, sbor a čtyři sólisty, konkrétně dva ženské a dva mužské hlasy. Dámy – Angela Renee Simpson a Indira Mahajan – budou zpívat party Bess, Sereny a Clary, a pánové – Kevin Short a Ronald Samm – party Porgyho, Crowna a Sporting Lifea. Pochopitelně zazní co nejvíce z toho nejlepšího hudebního materiálu, který opera nabízí. Bude zde samozřejmě předehra s vystoupením Jasba Browna – tím budu já s kloboukem na hlavě, takže se těšte! Následuje Summertime, My man’s gone now, Porgyho píseň I got plenty of nothing, následuje duet Bess you is my woman now. Nebude chybět scéna ze 2. dějství s písněmi Ain’t necessarily so a What you want with Bess, scéna bouře ze 3. dějství, Sportin' Lifeova Boat to New York. Náš výběr končí scénou Porgyho návratu z vězení a jeho odjezdu za Bess do New Yorku. Myslím, že tato forma přiblíží Gershwinovu operu posluchačům velmi komplexně.
  • Jako znalec Gershwinova díla a zasvěcený interpret většiny jeho skladeb máte určitě názor na to, jakým směrem by se asi jeho tvorba vyvíjela dál, nebýt předčasné smrti v necelých čtyřiceti letech...
    Gershwin je jedním ze skladatelů, kteří odešli v rozpuku svého života, ale přesto stihli napsat spoustu skvělé hudby... George údajně přemýšlel o pokračování Porgyho a Bess, tedy o čemsi, čemu bychom mohli říkat „Porgy v New Yorku“. Samotného by mne moc zajímalo, jaká by ta opera po hudební i příběhové stránce asi byla. Setkali by se Porgy a Bess znovu? A zůstali by spolu? Gershwin byl každopádně neustále ovlivňován mnoha tehdejšími skladateli a jejich styly, které přebíral a dále po svém upravoval. Asi by se vyvinul v trochu jiného skladatele, než jakého ho známe, určitě by napsal další opery a orchestrální skladby. Možná i symfonii, těžko říci.
  • Letošní rok je výjimečný bezpočtem koncertů, představení a dalších speciálních akcí, věnovaných po celém světě připomenutí nedožitých stých narozenin Leonarda Bernsteina. Jakou roli hraje on a jeho hudba ve vašem životě? Měl jste možnost se s ním potkat i osobně?
    Bohužel jsem se s ním nikdy nesetkal, viděl jsem ho jen jako student dirigovat Mahlerovu Čtvrtou symfonii ve vídeňském Musikvereinu. Dostal jsem se na jednu z jeho zkoušek a bylo to fascinující! Také jsem se chtěl stát dirigentem, a proto bylo skvělé sledovat tak velkého muže při práci. Co se týče Bernsteina jako skladatele, byly pro mne nesmírně důležité jeho muzikály. Jak už jsem uvedl, moje první zkušenost s nimi představovala filmová podoba West Side Story. Dirigoval jsem také většinu z jeho orchestrálních skladeb. Je to úžasná kombinace jazzu, popu, rocku a klasiky. Uměl to vše fantasticky zkombinovat: třeba zrovna to prolnutí portorikánských rytmů a amerického jazzu ve West Side Story je nádherný nápad!
  • Na jaře roku 2018 jste s Orchestre de Paris připravil monumentální provedení Bernsteinova scénického díla Mše. Podle mého názoru řeší skladatel v této kompozici otázky víry a vztahu člověka k Bohu mnohem povrchněji než například v Symfonii č. 3 Kaddiš. Rád bych si tedy poslechl váš názor na Mši a její uměleckou i obsahovou hodnotu.
    Ať už si o Bernsteinově přístupu k duchovním otázkám myslíme cokoliv, je Mše dílo velkolepé a fenomenální. Spolu s knězem, který je hlavním hrdinou příběhu a v určitý okamžik začne pochybovat nejen o Boží existenci, ale o samé podstatě potřeby víry, si můžete velmi sugestivně projít podobnými pocity i vy jako posluchač. Je to úžasná skladba plná ohromné energie a já ji miluji! Myslím, že srovnávat Mši a Kaddiš není zcela namístě, jakkoliv je Třetí symfonie také nádherná skladba. Nejen v ní, ale například i v První symfonii Jeremiáš je zachycena určitá tresť židovské víry, zatímco ve Mši řeší Bernstein mnohem obecnější otázky zcela jinou hudební formou.
  • Na konci roku 2015 jsem byl v drážďanské Semperoper přítomen vašemu nastudování opery Johna Harbisona The Great Gatsby. Pokud vím, jednalo se o její evropskou premiéru. Jak na tuto zkušenost s uvedením současného amerického operního díla ve středu Evropy vzpomínáte?
    Bylo to mé první seznámení s Harbisonovou hudbou vůbec! Líbí se mi jeho spojení romantismu, jazzu a hudby 20. let. Velký Gatsby je úžasně harmonická kompozice; skoro se bráním ji opravdu označit za „soudobou skladbu“, protože její výrazové prostředky jsou velmi tradiční. Je to rozhodně velmi působivé a posluchačsky snadno přijatelné dílo. Pro orchestr i zpěváky je to nicméně opera velmi obtížná a v Drážďanech, kde se často měnili hudebníci ve Staatskapelle, nebylo za osm týdnů úplně jednoduché Velkého Gatsbyho nastudovat. Každopádně se to ale podařilo a od té doby jsme s Johnem Harbisonem ve spojení. V Seattlu chystáme premiéru jednoho jeho nového orchestrálního díla, takže už se na tuto zkušenost moc těším.
  • Která díla americké opery by si podle vašeho názoru zasloužila, aby jim evropské operní scény věnovaly více pozornosti? A sdílíte názor, že některé výjimečné muzikálové tituly – například díla Stephena Sondheima – patří i na jeviště operních divadel s jejich specifickým publikem?
    Je tu spousta skvělé muziky! John Harbison, John Adams... A máte pravdu, jsou tu i Sondheimovy muzikály, které jsou velmi komplexními kompozicemi, přesahujícími obvyklé kategorie hudebního divadla. Je jen otázka času, kdy přijde jejich čas a budou se hrát v operních divadlech vedle ostatní klasiky. Týká se to určitě i výtečných oper Jakea Heggieho Dead Man Walking nebo The Ghost of Versailles od Johna Corigliana. Jsou to výjimečné práce a nepotřebují nic jiného než co nejčastější uvádění, aby se posluchači opravdu přesvědčili o jejich kvalitě.
  • Závěrem bych se rád zeptal na váš vztah k české hudbě a České republice obecně. Jak vzpomínáte na své předchozí návštěvy u nás? A máte nějaký vzkaz pro návštěvníky svého únorového Porgyho a Bess?
    Vždycky si to u vás v České republice náramně užiju! Hrál jsem například open airový koncert s Wintonem Marsalisem a Českou filharmonií za velmi dramatických podmínek: naše vystoupení neustále narušovala bouřka, ale přesto jsme se nedali a koncert úspěšně dohráli... Obdivuji Dvořákovu síň Rudolfina, obdivuji skutečnost, jak významnou roli u vás klasická hudba hraje. V mnoha kostelích jsou například nádherné varhany a pro mne je čest, kdykoliv si na ně mohu zahrát. Také jsem moc hrdý, že jsem se osobně znal s vynikajícím českým varhaníkem Jiřím Ropkem, který už, bohužel, před třinácti lety zemřel. Samozřejmě miluji Dvořáka a jeho Šestou a Sedmou symfonii, a snad se na mne nebudete zlobit, když na sebe prozradím, že tu nejslavnější – Novosvětskou – v příliš velké lásce nemám.... Porgyho a Bess provedeme v Praze se skvělým Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Pražským filharmonickým sborem a výbornými zpěváky, o kterých jsem už mluvil. Moc se na setkání s pražským publikem těším a doufám, že i když operu představíme jen koncertně, podnítíme představivost posluchačů a opravdu si spolu s námi ten úžasný příběh vychutnají!

    Nahoru | Obsah