Hudební Rozhledy

Lubomír Malý – Život na čtyřech strunách

Jiří Hlaváč | 12/18 |Rozhovory

Lubomír Malý

Když jsem předával profesoru Lubomíru Malému 8. října tohoto roku Cenu Nadace Bohuslava Martinů za soustavnou a vynikající propagaci díla českého i světového hudebního génia, rozevřel se přede mnou rovněž prostor čtyř desetiletí, v nichž jsem sledoval i samotnou práci oceněného. V mnoha podobách jako sólistu, komorního hráče, pedagoga a organizátora. Moje zamyšlení budou mít sice stále jednoduchý leitmotiv, ale věčné téma – „život na čtyřech strunách“. A budou postupovat proti proudu času, o němž můžeme říci, že plyne stejně rychle bez ohledu na náš věk, sílu, zkušenosti i odhodlání. Čas nabízí i bere a neptá se na naše pocity.
Lubomír Malý patří v současné době k uznávaným mistrům violové interpretace a tradice. Narodil se 6. března v roce 1938, letos tedy oslavil krásnou osmdesátku. V rozmezí let 1953–58 studoval na Pražské konzervatoři ve třídě profesora Václava Zahradníka. Na hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze byl do roku 1962 žákem legendárního pedagoga, profesora Ladislava Černého.

Jeho celoživotní směřování k vrcholnému uměleckému výkonu započalo už během studií vítězstvím na mezinárodní interpretační soutěži v Helsinkách. Po celá desetiletí budoval rozsáhlý a umělecky významný violový repertoár, který obsahuje díla světové i české komorní tvorby. Velmi široký je i jeho repertoár koncertů a koncertantních skladeb s orchestrem. Během své kariéry hostoval jako sólista ve většině evropských zemí, v USA, Japonsku a na desítkách hudebních festivalů – mj. v Praze, Santanderu, Passau, Divonne, Dubrovníku, Vídni, Athénách, Warburgu. Lubomír Malý byl častým hostem u našich předních orchestrů včetně České filharmonie, vystupoval s Vídeňskými symfoniky, Tonkünstler Orchestr Wien, Gewandhausorchester Leipzig, Radio–Television Orchestra Zagreb, Filharmonia Göteborg, Nagoya Philharmonica Orchester, dále pak s Philadelphia Symphony Orchestra, Berner Sinfonieorchester a mnoha dalšími. Vedl opakovaně mistrovské kurzy ve Finsku, Rakousku, Japonsku, Anglii a USA. Významná a bohatá je jeho diskografie pro firmy Supraphon, Panton, Multisonic a EMI. Během 45leté bohaté činnosti byl poctěn nejvyšším domácím oceněním (Národní umělec v roce 1988) a mnoha významnými cenami v zahraničí. Od roku 1978 je profesorem violové hry na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Jestliže předcházela patnáctiletá činnost na Pražské konzervatoři, vyučuje Lubomír Malý nepřetržitě padesát pět let. A jeho nynější zájem podporuje i stávající pedagogické aktivity.
Před čtyřiceti roky jsme se potkali poprvé na pódiu. On byl členem legendárního Kvarteta města Prahy a já začínajícím „koncertní umělcem“. Hráli jsme společně slavný klarinetový kvintet Wolfganga Amadea Mozarta. Překvapivé bylo už to, že mne primárius Břetislav Novotný na zkoušce neustále oslovoval pane kolego. Během několika minut jsme si objasnili náš záměr a podotýkám, že beze slov. Jen způsobem hry. A potom se muzicírovalo. Když něco nebylo zcela zajedno, řekl primárius jen „pánové, přizpůsobíme se sólistovi“. Po hodině zkoušení jsem nabyl dojmu, že spolu hrajeme po celá léta. Když byla přestávka a pánové odešli na čaj nebo kávu, zůstal se mnou jen Lubomír Malý a zcela soukromě mi řekl mnohé cenné připomínky k nasazení tónu, k vibratu, práci s barvou nástroje v jeho různých polohách, k tempům a agogice či k dynamickým kontrastům. A hodně také k charakteru rokokového stylu. Dostal jsem instruktáž v několika minutách a přitom na mnoho let. A neměl jsem u toho navíc pocit, že by mne starší kolega chtěl školit. Bylo to zcela v kamarádském duchu, ač jsme se předtím ještě nepotkali. Ovšem i to mi vypovědělo o jeho osobnosti mnohé. Nikdy jsme o tom spolu už nemluvili, ale mohu říci, že to byla cenná zkušenost a rady k nezaplacení.
Lubomír Malý nepatřil k instrumentalistům, kteří by opakovaně měnili nástroje a neustále vyjadřovali nespokojenost s tím, na který hrají. Měl k viole Antonia Gragnaniho z roku 1783 vztah celoživotní a opravdový. I z rozhovoru na téma koncertních cest a výstupů jsem poznal, že svoji violu miloval a miluje do dneška. A nejen proto, že mu ji před mnoha roky pomáhal koupit ještě jeho otec.
Vztah k hudebnímu nástroji patřil k jeho pedagogickým zásadám a vedl k němu i své studenty. Nikoli proklamacemi a frázemi, ale vlastním osobním příkladem. K těm dalším patřila osobitost, vytříbený zvuk, smysl pro stylovost, intonační a rytmickou přesnost a také otevřenost k novým skladbám a oddanost českým autorům. V přátelském rozhovoru jen bezděčně zmínil, že Rapsodii–Koncert Bohuslava Martinů provedl za svůj život celkem 138krát. Myslím, že není na světě violista, který se s ním může v tomto směru rovnat. Na mezinárodní soutěži Johannesa Brahmse v rakouském Pörtschachu, kam jsem po léta jezdil rovněž, byl řazen mezi velmi objektivní a korektní porotce. A vím, že mnoha mladým violistům byl ochotný poradit stejně nezištně jako kdysi mně.
K jeho vzorům patřili houslisté David Oistrach a Henryk Szering. Na violu nehráli, ale zaujetím a jedinečnou interpretační vitalitou uměli inspirovat i hráče na jiné nástroje. Nutno dodat, že stejně tak to dokázal později i Lubomír Malý. Důležitým vkladem pedagogické a interpretační práce je schopnost přijímat nové podněty mladé generace. Lubomír Malý vychoval desítky špičkových violistů a sám dodává, „že se mu výborně spolupracovalo s Karlem Doležalem, který nás před několika týdny opustil, a Karlem Untermüllerem, který dnes nese onu pomyslnou štafetu svého pedagoga v rovině sólistické, komorní i pedagogické“.

Co oceňuje Lubomír Malý na hře mladých violistů? „Je patrný velký technický pokrok, rozšíření repertoáru a také chuť dokazovat, že viola je plnohodnotným nástrojem s velkou tradicí. I když se o ní vypráví tolik vtipů. Oceňuji i práci vydavatelství Schott, které vedle edice s koncerty Jiřího Antonína Bendy přišlo s řadou dalších pozoruhodných violových skladeb našich i zahraničních autorů, navíc napříč hudebními styly tří staletí. A mladí to všechno hrají.“
Co si myslí o kritice a publicitě? „Je to dnes cenná součást naší práce. To, co děláme, má několik momentů, o nichž se pochybuje. A kritika, pokud je trefná, na ně umí odpovědět. Jak působí naše hra na posluchače, jak je inspirativní pro autory a spoluhráče, jak umí na pódiu pracovat s atmosférou sálu a náladou skladby. A dělá nám i jméno a reklamu.“
Co cení na Lubomíru Malém odborná kritika? Kritik M. Dellith vyjádřil svůj obdiv pouze čtyřmi slovy „Lubomír Malý – Paganini violy“ (Frankfurter Allgemeine Zeitung 2007). Noviny Berner Oberländer byly v roce 2001 sdílnější: „Pozvaný sólista, český mistr violy Lubomír Malý, vyjádřil v jemně odstíněné hře, srozumitelné pro publikum, všechny nářky, které Burghard vložil do svého 21minutového díla.“ Co k tomu dodat?
Ve studiu a také na pódiu jsem se potkal s Lubomírem Malým znovu při realizaci Tria Es dur, KV 498 Wolfganga Amadea Mozarta. Nemuseli jsme si nic složitě vysvětlovat a řešit. Hudba žila svým vnitřním životem a natáčení plynulo bez zbytečných prostojů. Viola udávala neustále jasný směr. Hrajte s oduševnělostí, smyslem pro vytříbený čistý zvuk a s patřičnou pokorou k autorovi. Myslím, že to bylo celoživotní krédo Lubomíra Malého.
Život na čtyřech strunách přináší mnoho jistého i proměnlivého. Lubomír Malý přijal nelehký úkol řídit Společnost koncertních umělců při Asociaci hudebních umělců a vědců. To obnáší mnoho času a trpělivosti při řešení řady problémů. A opět se ukázala jeho vytrvalost a důslednost. Společnost pod jeho řízením připravuje koncertní přehlídky, gratulační koncerty, koncerty adventní i edukační kurzy. To všechno vyžaduje jasnou vizi a dramaturgickou vynalézavost. A i v tomto směru jde Lubomír Malý neustále s dobou. Je to až neuvěřitelné, ale jeho osm životních desetiletí bylo plněno hudbou, zájmem o koncertní dění a ochotou nabídnout poznané a prožité svým následovníkům a nástupcům. A navíc vždy s klidem, šarmem a kolegialitou. Učme se od těch, kteří to takto dovedou.

Nahoru | Obsah