Hudební Rozhledy

Zahájení sezony a první abonentní koncert České filharmonie

Vladimír Říha | 12/18 |Události

MAHLEROVO VZKŘÍŠENÍ
Zaplněná Dvořákova síň pražského Rudolfina byla ve středu 10. 10. místem inauguračního koncertu nového šéfdirigenta České filharmonie Semjona Byčkova. Koncert byl i zahajovacím koncertem 123. sezony orchestru, a tak důležitost okamžiku kromě televizního přenosu ČT Art připomněly i úvodní krátké proslovy ministra kultury Antonína Staňka a ředitele ČF Davida Marečka.
Semjon Byčkov již týden předtím v mimořádném koncertu ke 100 letům republiky naznačil, že se snaží o určité změny jak ve složení orchestru (větší zastoupení mladých), tak i v jeho celkovém image, což se týká i samotného sálu. A povedlo se mu dokonce rozšířit pódium, tedy problém, se kterým si dosud nevěděli rady žádní z předchůdců. Stalo se to na úkor první řady přízemí, a hned se prostor stal přehlednější a pro hráče pohodlnější. Vešlo se jich také mnohem více než dříve, a tak celkový zvuk zmohutněl (včetně kostelních zvonů), což právě pro program zahajovacího koncertu bylo velice důležité.

Pro svou inauguraci v našem prostředí si dirigent nemohl vybrat náročnější a působivější dílo, než je Symfonie č. 2 c moll „Vzkříšení“ Gustava Mahlera, rodáka z Čech. Půldruhé hodiny trvající skladba vyžaduje velký provozovací aparát. Byla také proto jedinou skladbou večera a k rozšířenému orchestru pozval Byčkov i mnoho posil z filharmonické akademie, i když ne v takové míře jako týden předtím. To vše ale bylo jen základem, kterému vévodila dirigentova koncepce vystihující poslání díla o nesmrtelnosti člověka a vyváženě odlišující místa odlehčená (druhá a třetí věta) a ta nejvážnější v posledních dvou větách skladby. Tam se připojily i dvě výborné sólistky, rakouská altistka Elisabeth Kulman a německá sopranistka Christiane Karg ztišeným projevem a zcela netypicky postavené ke členům Pražského filharmonického sboru (Lukáš Vasilek) na varhanní emporu. To vyvolalo vzpomínku na jejich výkon při letošním festivalu Pražské jaro ve stejné skladbě s Budapest Festival Orchestra. Tam ale stály vepředu u dirigenta, a i když již tehdy zpívaly skvěle, nepůsobilo to tak kouzelně jako s Byčkovem.
I díky zpěvu sboru a mnoha hráčům za scénou bylo vyznění díla velkolepé a obohacené o určitý ruský prvek (dramatičtější síla některých vět). Lze jen litovat, že pro takové dílo nemáme stále dosud moderní sál. Ve čtvrtek byl koncert ještě opakován.

ČESKÁ FILHARMONIE PŘEDSTAVILA STĚŽEJNÍ DÍLO LUCIANA BERIA

Hana Jarolímková

První abonentní koncert řady A nové, již 123. sezony České filharmonie, uskutečněný pod taktovkou jejího nového šéfdirigenta a zároveň hudebního ředitele Semjona Byčkova jen několik dnů před téměř třítýdenním zájezdem orchestru do Londýna a Spojených států amerických (18. 10., Dvořákova síň), nabídl tentokrát dvojici kompozic, které od sebe dělí plných 83 let. První z nich byla Sinfonia pro 8 hlasů a orchestr Luciana Beria, a druhá, jež zazněla po přestávce, Symfonie č. 7 d moll, op. 70 Antonína Dvořáka.
Uvedení Beriovy Sinfonie, zkomponované v roce 1968, bylo v českém hudebním světě bezesporu velice významnou událostí – a to hned z několika důvodů. Jedná se patrně o skladatelovo nejznámější dílo, které je zároveň stěžejní skladbou 20. století, ještě nikdy v České filharmonii nezaznělo, autor jej věnoval Leonardu Bernsteinovi, od jehož narození letos uplynulo sto let, a Semjon Byčkov, který se již na sestavení programu podílel, navíc Luciana Beria osobně znal. Ten dokonce pro mezinárodně proslulé klavírní duo, v němž se svou sestrou Katiou hraje Byčkovova žena Marielle Labèque, napsal Koncert pro dva klavíry a orchestr...
Přesto, že od premiéry Sinfonie, jíž se ujala pod taktovkou autora Newyorská filharmonie, letos uplynulo již padesát let, stále patří k dílům, která si zaslouží nemalou pozornost. Mohli bychom ji charakterizovat jako určitý druh syntézy hudebních výrazů z různých historických období, které autor dále velice originálním způsobem rozvíjí. Zajímavá je především jeho práce s hlasy, jež jsou místy součástí orchestrálního zvuku, který dotvářejí nebo se nesou nad ním – a buď zpívají, nebo recitují, přičemž dynamika se mění od šepotu až po expresivní výkřiky. K dosažení požadovaného efektu Beriovi někdy stačí vyrážení pouhých hlásek jako ve 2. větě, nazvané O King, kde jednotlivé fonémy postupně vytvářejí jméno Martin Luther King, jindy pěvci recitují celé texty – jako např. ve větě první a závěrečné francouzský text z knihy Syrové a vařené strukturálního antropologa Clauda Léviho Strausse s neustálým akcentováním slov oheň, voda, krev či ve větě třetí úryvek z novely Nepojmenovatelný Samuela Becketta – v kompozici užitý v překladu do angličtiny. Pěvci však rovněž místy komentují právě probíhající vystoupení, jako např. v závěru, kde děkují vždy konkrétnímu dirigentovi, že „loď dovedl do cíle...“ Snad pouze ještě na okraj k dílu Syrové a vařené Clauda Léviho Strausse (konkrétně pro nás zajímavého i tím, že byl ve svých dílech ovlivněn Pražským lingvistickým kroužkem), v němž pojednává na základě studia mytologie brazilských indiánů o teorii strukturalismu a jeho binárních opozicích, z nichž základní jsou příroda, zastupovaná zde pojmy oheň a voda, a společnost – vyjádřená pojmem krev.
Asi nejzajímavější částí původně čtyřvětého díla, k níž pátou větu Berio dokomponoval o rok později, je věta třetí, kterou autor označil In ruhig flessender Bewegung (ostatní kromě jmenované druhé jsou bez názvu). Nad scherzem z Mahlerovy Druhé symfonie – „Vzkříšení“ tu skladatel kromě zmíněného Beckettova textu vrství fragmenty ze známých kompozic celé řady skladatelů od Bacha až po Bouleze či Stockhausena, jež nejrůznějším způsobem přetváří. Více či méně zřetelně tu můžeme identifikovat odkazy na Ravelův La valse, Debussyho Moře, Beethovenovu „Pastorální“, Stravinského Svěcení jara či Bergův Houslový koncert. Jedná se o hudebně velice zajímavou, zvukově hutnou část, v níž se jednotlivé vrstvy nejen vzájemně prolínají, ale rovněž na sebe reagují, a tvoří tak velice originální strukturu. Následuje krátká věta čtvrtá, kterou doplňuje již zmíněná dokomponovaná věta pátá, využívající prvky všech předcházejících částí na způsob jakési koláže.
Jak je z tohoto stručného nástinu patrné, interpretace Sinfonie, v jejíž partituře najdeme kromě bohaté skupiny bicích např. i klavír, elektrické varhany či elektrické cembalo, je poměrně náročnou záležitostí, vyjadřující naprosté soustředění. Kromě Václava Máchy, který se skvěle zhostil především rytmicky komplikovaného klavírního partu, nebo sólových vstupů koncertního mistra Josefa Špačka a dalších hráčů si velkou poklonu zaslouží zejména výkon osmi členů vynikajícího souboru London Voices. Soubor čítá od tří do stopadesáti profesionálních pěvců, a to jak sólistů, tak ansámblových zpěváků či choralistů, žijících v Londýně a jeho okolí, kteří jsou povoláváni pouze ke konkrétním projektům. I tento soubor letos slaví byť pouze půlkulaté výročí, a sice 45 let od svého vzniku, u něhož v roce 1973 stál dodnes ve funkci ředitele působící Terry Edwards. V Beriovi posluchači mohli ocenit hlavně hlasovou flexibilitu jednotlivých pěvců, výrazovou mnohotvárnost a rytmickou preciznost, v přídavku, kterým byla píseň London by Night Carrolla Coatese, nahraná rovněž Frankem Sinatrou, jejich intonační čistotu a dokonalou hlasovou vyváženost a krásu.
Svoji Sedmou symfonii, jejíž premiéře v Londýně 22. dubna 1885, kterou sám skladatel řídil, byl přítomen i syn královny Viktorie, vévoda z Edinburghu, Dvořák zkomponoval na žádost zdejší Královské filharmonické společnosti. Tehdy už měl v Anglii po obrovském úspěchu oratoria Stabat mater zcela neotřesitelné postavení a Sedmá se stala jeho dalším skvělým úspěchem, následovaným hned v srpnu uvedením kantáty Svatební košile na festivalu v Birminghamu. A úspěch zaznamenala Sedmá i na úvodním abonentním koncertě České filharmonie. Semjon Byčkov ji sice pojal mnohem dramatičtěji, než jak ji známe z pojetí vycházejícího z české tradice, ale určitě v souladu s její převažující, spíše pochmurnou atmosférou, která se objevila i v českými dirigenty mnohem odlehčeněji a většinou i svižněji pojímaném scherzu. Také akcentace byla místy poněkud odlišná, nicméně výsledný tvar byl velice pozoruhodný. Protnuly se tu totiž dva interpretační pohledy: hrál český orchestr, jenž má českou tradici, ctěnou již od dob Václava Talicha, natolik pod kůží, že ji úplně ze svého projevu vymazat nedokáže, ovšem na dirigentském stupínku se zahraničním dirigentem, který přišel se svou vlastní představou. Obojí se ale vcelku podařilo skloubit, a tak si zastánci obou přístupů jistě to své na prvním abonentním koncertě České filharmonie, která přidala ještě Dvořákův Slovanský tanec č. 10 a Brahmsův Uherský tanec č. 1, našli.

Nahoru | Obsah